ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2985.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2985/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. R. N. , zastoupeného JUDr. Zinou Mášovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti žalovanému T. P. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14 o zaplacení 1.360.464 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 294/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2016, č. j. 13 Co 367/2013-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.037 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ziny Mášové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 31. července 2012, č. j. 4 C 294/2007-185, uložil žalovanému, aby společně a nerozdílně s M. S., zaplatili žalobci 700.000 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); co do částky 660.464 Kč s úroky z prodlení od 1. 1. 2007 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 12. května 2009, č. j. 4 C 294/2007-111, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. října 2011, č. j. 13 Co 15/2010-136, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. ledna 2016, č. j. 13 Co 367/2013-251, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ve /správném/ znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 700.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 14. 1. 2016 a od 15. 1. 2016 až do zaplacení s úrokem z prodlení ročně ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí; tuto povinnost uložil žalovanému splnit společně a nerozdílně s M. S., které byla táž povinnost pravomocně uložena rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 31. července 2012, č. j. 4 C 294/2007-185. Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému a M. S. povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 660.464 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 14. 1. 2016 a od 15. 1. 2016 až do zaplacení s úrokem z prodlení ročně ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje, neboť jeho přípustnost je v něm (přes značnou obsáhlost podání) zdůvodněna pouhou citací části zákonného ustanovení ( „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného /a dílem i procesního práva/, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“ ), aniž je přitom specifikováno, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu a v jakých otázkách hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud podle názoru žalovaného odchýlit, případně které z právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, považuje žalovaný za dovolacím soudem dosud neřešené.
V čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, nelze spolehlivě dovodit ani z obsahu dovolání, resp. ze zde použité argumentace, z níž se podává, že žalovaný nesouhlasí s tím, že žalobou uplatněný nárok byl soudy posouzen jako pohledávka z nepojmenované smlouvy, vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně zjistily obsah smluvních ujednání, že nesprávně posoudily rozsah autonomie vůle smluvních stran i počátek běhu promlčecí doby, že se nevypořádaly s navrženými či provedenými důkazy a namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže odlišně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž je přitom zopakoval, a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Použitá argumentace především zčásti nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.; jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (žalovaný v dané věci oproti odvolacímu soudu prosazuje, že z ujednání o „dočasnosti poskytnutých plněních“ , resp. o podmínkách jejich vrácení je okamžik splatnosti objektivně seznatelný). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový stav věci je v dovolacím řízení nezpochybnitelný.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů, které však v dostatečném rozsahu sám nezopakoval, že se opomněl vypořádat se všemi „navrženými či provedenými důkazy“ , a že řádně nezdůvodnil své úvahy, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, pomíjí, že k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen (za zde nenaplněného) předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) vyplývá, že způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, nelze zpochybnit. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ).
Výhrady vůči správnosti řešení právních otázek (právní kvalifikace účastníky uzavřené smlouvy, určení počátku běhu promlčecí doby, posouzení smluvních ujednání z hlediska jejich /ne/platnosti a případné oddělitelnosti od ostatního obsahu smlouvy) žalovaný nespecifikuje v tom směru, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má ve vztahu k té které právní otázce za splněné.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznesl.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu