ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.309.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 309/2017-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně D. H. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 183/50, proti žalované Zoologické zahradě Ostrava, příspěvkové organizaci , se sídlem v Ostravě, Michálkovická 1137/197, identifikační číslo 003 73 249, zastoupené JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o zaplacení 750.000 Kč s příslušenstvím a 140.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 345/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, č. j. 8 Co 345/2016-737, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.714 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Pyšného, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 62 C 345/2003-695, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 750.000 Kč s příslušenstvím a 140.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení části zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem žalované.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 8 Co 345/2016-737, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich výše) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nepřípustné odmítl, neboť žalobkyně nevymezila jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. Nadto v dovolání uplatnila výhradně námitky zpochybňující zjištěný skutkový stav věci.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje. Uvádí-li žalobkyně, že „je přesvědčena, že dovolání v této věci je přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí, které řešilo právní otázku výkonu práv a povinností vyplývajících z občansko-právních vztahů, když řešilo otázku, zda tento výkon práv a povinností je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, v návaznosti na otázku odpovědnosti za provoz expozice terarijních zvířat provozovatelem, tj. žalovanou organizací ZOO Ostrava, a nebo zda je dána odpovědnost žalobkyně, která v prostorách žalované, tj. ZOO Ostrava, umístila terária, i vč. některých zvířat v těchto teráriích“, nejen že řádně nevymezuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má za splněné, ale z jejího projevu nelze ani spolehlivě dovodit, kterou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž podle jejího názoru závisí napadené rozhodnutí, požaduje podrobit dovolacímu přezkumu (není řádně vymezen důvod dovolání). Formulace, že „ má za to, že tato právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud“, kterou žalobkyně použila k vymezení přípustnosti dovolání, významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Za řádné vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. pak nelze považovat ani konstatování žalobkyně, že „má za to, že ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. právní otázka týkající se toho, kdo je odpovědný za provoz terárií, tj. zda žalovaná nebo žalobkyně, má zásadní vliv i pro posuzování otázek, zda výkon práv, který uplatňuje žalobkyně ze Smlouvy o sdruženém provozu výstavní expozice terarijních zvířat, je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv.“
V čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevyplývá ani z obsahu dovolání. Jeho podstatu totiž tvoří kritika skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení věci vycházely, a výhrady ke způsobu provádění důkazů. V této souvislosti se sluší připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 3189/2008). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný.
Absence správného vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. října 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu