ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3103.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3103/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Bytového družstva Chalabalova 1600 se sídlem v Praze 5, Chalabalova 27/1600, identifikační číslo 256 12 701, zastoupeného JUDr. Kamilou Dolejší, advokátkou se sídlem v Praze 6, Břevnovská 433/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo 000 64 581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 128/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 25 Co 368/2015-281, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 25 Co 368/2015-281, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. srpna 2015, č. j. 7 C 128/2011-230, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. srpna 2015, č. j. 7 C 128/2011-230, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 1080/11 o výměře 271 m 2 a parc. č. 1080/110 o výměře 510 m 2 v k. ú. S., zapsaných na LV č. 15182 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, k. ú. P. (výrok I.), zamítl návrh žalovaného a žalobce na separaci nákladů (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a státu (výrok III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 25 Co 368/2015-281, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III, ve výroku IV. jej změnil tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že jak žalobce tak žalovaný jsou v současné době zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemků parc. č. 1080/11 a parc. č. 080/110 v katastrálním území S. zapsaných na listu vlastnictví č. 15182 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalobce předmětné pozemky nabyl od vedlejšího účastníka Ing. J. N. na základě kupní smlouvy z 8. 8. 2002, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 22. 8. 2002. Ing. J. N. předmětné nemovitosti (ideální poloviny pozemků parc. č. 1080/11 a parc. č. 356/8 nacházejících se v katastrálním území S.) zdědil po zemřelém Ing. J. N. a zemřelé D. N. (viz rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o dodatečném projednání dědictví vedených pod sp. zn. D 433/2000 a D 434/2000) s účinky zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí k 30. 1. 2002; v době prodeje předmětných nemovitostí žalobci byl v katastru nemovitostí veden jako jejich výlučný vlastník. Žalovaný (dříve IROP - inženýrská a realitní organizace Praha /subjekt oprávněný s předmětnými pozemky hospodařit jménem státu/; dále též jako „IROP“) byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí k žádosti o zápis vlastnické práva do katastru nemovitostí, kterou podal IROP dne 26. 1. 2005 a v níž jako nabývací titul označil kupní smlouvu, kterou dne 20. 9. 1977 uzavřeli rodiče Ing. J. N. se státem zastoupeným Výstavbou hlavního města Prahy - Výstavbou sídlišť. Katastrální úřad pro hlavní město Praha vyrozuměl žalobce, IROP a Českou republiku o duplicitním zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům přípisem ze dne 22. 1. 2009. Předmětem kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977 byl pozemek parc. č. 356/8 o výměře 3.694 m 2 nacházející se v katastrálním území S., u něhož došlo na základě geometrického plánu č. 2274-19/2002 ke změně výměry na 2.513 m 2 a k oddělení pozemku parc. č. 1080/110. Znaleckým posudkem znalce Ing. Pavla Kokiše bylo zjištěno, že podpisy na kupní smlouvě ze dne 20. 9. 1977 jsou s největší pravděpodobností pravými podpisy rodičů vedlejšího účastníka Ing. J. N.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že výlučným vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný; platnou kupní smlouvou ze dne 20. 9. 1977 převedli rodiče vedlejšího účastníka Ing. J. N. vlastnické právo k předmětným pozemkům na stát a ten svěřil právo hospodaření Výstavbě sídlišť Praha (následně přejmenována na IROP, jejímž zřizovatelem byl žalovaný). Po zániku IROP na žalovaného přešlo právo hospodaření. Podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, nabyl žalovaný předmětné nemovitosti do vlastnictví. Kupní smlouvu ze dne 20. 9. 1977 soud posoudil jako platný právní úkon. Nepřisvědčil ani jedné z námitek žalobce, resp. vedlejšího účastníka Ing. J. N.:
a) na základě znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše hodnotil podpisy rodičů Ing. J. N. jako pravé;
b) označení předmětu převodu posoudil jako dostatečně určité, ačkoliv se tam uvedená výměra převáděného pozemku neshoduje s hodnotami uvedenými v o mnoho let později vypracovaném geometrickém plánu (akcentoval přitom, že výměra pozemku není a ani v minulosti nebyla závazným údajem katastru nemovitostí);
c) uzavřel, že neplatnost smlouvy nemohla způsobit ani skutečnost, že ji kupující neregistrovala na státním notářství, neboť v době převodu předmětných pozemků nebyla registrace smluv podmínkou jejich platnosti ani účinnosti, jednalo-li se o převod do tzv. socialistického vlastnictví.
Soud posuzoval, zda došlo k vydržení předmětných nemovitostí v dobré víře držitele, avšak neshledal naplnění podmínky desetiletého trvání držby ve smyslu §134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), neboť vedlejší účastník Ing. J. N. byl v dobré víře od 6. 12. 2000 (tj. od právní moci rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, jímž bylo deklarováno jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům) a žalobce byl v dobré víře do 22. 1. 2009 (tj. do vyrozumění katastrálního úřadu o zápisu duplicitního vlastnictví). Právní předchůdci Ing. J. N. (jeho rodiče) v dobré víře být nemohli, neboť předmětné nemovitosti úplatně převedli na stát. Vedlejší účastník Ing. J. N. nemohl předmětné pozemky platně převést na žalobce, nebyl-li jejich vlastníkem. Jejich vlastníkem je žalovaný.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které podrobně zrekapituloval. Zdůraznil, že otec ani matka vedlejšího účastníka Ing. J. N. nebyli v době své smrti vlastníky předmětných nemovitostí a proto tyto pozemky nemohly tvořit předmět dědictví; rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví nemohla platně deklarovat („založit“) vlastnické právo vedlejšího účastníka Ing. J. N. Žalobce nemohl nabýt vlastnické právo od Ing. J. N. ani podle §486 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž v prvé řadě namítá, že „soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí“ . Uvádí, že je mu znám „určitý rozdíl v rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu“ a je přesvědčen, že závěry, které přijal Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, v posuzovaném případě převáží; soudy totiž jednoznačně dovodily, že žalobce byl v okamžiku nabytí předmětných pozemků v dobré víře. Oproti tomu kupní smlouva z 20. 9. 1977 nebyla zaslána tehdejšímu středisku geodézie ani katastru nemovitostí a vlastnické právo žalovaného bylo zapsáno teprve v roce 2007. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva z 20. 9. 1977 není neurčitá a shledává ho v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudky ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo2374/98, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, a usnesením ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010. V řízení bylo prokázáno, že výměra pozemku parc. č. 356/8 nacházejícího se v katastrálním území S. byla k 20. 9. 1977 jiná (větší), než je výměra identifikující pozemek převáděný kupní smlouvou ze dne 20. 9. 1977; z kupní smlouvy přitom není zřejmé, jaká část pozemku parc. č. 356/8 měla být předmětem převodu (žalobce přitom prosazuje, že se mělo jednat pouze o část určenou k výstavbě sídliště). S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že pro posouzení určitosti písemné smlouvy je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Stejně tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 20. 9. 1977 nepodléhala registraci u tehdejšího státního notářství, tj. že absence registrace nezpůsobila její neplatnost. Připomíná, že pravidlo, že obdobné převody nepodléhají registraci u státního notářství, bylo do občanského zákoníku zakotveno teprve zákonem č. 134/1982 Sb. Navrhuje dovolacímu soudu, aby svoji judikaturu, na kterou „odkázaly soudy“ v souvislosti s převody majetku do socialistického vlastnictví státu a automatickou „presumpcí“ správnosti jednání státu jako účastníka právního vztahu, posoudil jinak, když má za to, že pravá retroaktivita je nepřípustná, zejména zasahuje-li do práv osob soukromého práva. V poslední řadě vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nezvážil závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř., a je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na otázce hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K otázce možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, kterou žalobce předložil dovolacímu soudu k přezkumu s požadavkem, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak, zaujal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu aktuální výkladové stanovisko (dva dny poté, co žalobce podal své dovolání) v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že podle platné právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014 (k tomu srov. §3064 zákona č. 89/2012 Sb.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Jak je zřejmé již z citované právní věty, Nejvyšší soud přistoupil ke změně své dosavadní judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“ , a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Tímto rozhodnutím se odchýlil od své dosavadní praxe, zejména od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2015.
Nejvyšší soud přitom ve své aktuální rozhodovací činnosti (srov. např. rozsudky ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2766/2015, dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2452/2016, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1257/2016, a ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016), vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky.
Za prvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Za druhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Za třetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu;
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 162/2007, a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04 (nálezu ze dne 13. 6. 2006, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 119/2006).
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka XY soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud zmínil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, dovodil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z možnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně jmenovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) ze shora uvedených závěrů aktuální judikatury dovolacího soudu, která reflektuje judikaturní vývoj na ústavní úrovni, v řešení otázky „ nemo plus iuris “ nevycházel. Jeho závěr, že žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť je nabyl od nevlastníka, byť jednal na základě dobré víry v zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, je v přímém rozporu se shora reprodukovanými judikaturními závěry jak Nejvyššího tak Ústavního soudu. Je zřejmé, že odvolací soud neposuzoval právně rozhodné okolnosti z hlediska předmětné skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele dle kritérií stanovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Je nezbytné, aby se soudy důsledně zabývaly právně rozhodnými skutečnostmi a na jejich základě posoudily, zda poskytnou ochranu dobrověrnému nabyvateli nebo původnímu oprávněnému vlastníkovi.
Vzhledem k tomu, že již první z dovolacích námitek postačuje ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud se ke zbývajícím dovolacím námitkám žalobce vyjádří pouze ve stručnosti.
Námitku, jíž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o určitosti, resp. platnosti kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977, žalobce částečně zakládá na vlastní skutkové verzi. Dovozuje totiž podrobně, jaké skutečnosti (výměra pozemku parc. č. 356/8 v různých časových okamžicích) vyplývají z důkazů založených ve spisu, a navrhuje, jakým způsobem měly být hodnoceny (uvedená zjištění - nesrovnalosti ve výměře uvedeného pozemku měly vést k závěru o neplatnosti kupní smlouvy z 20. 9. 1977 pro neurčitost vymezení jejího předmětu). Krom toho, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z uvedených skutečností nevycházel a konstatoval, že uvedení výměry převáděného pozemku v kupní smlouvě nebylo závazným údajem rozhodujícím o určitosti vymezení předmětu koupě, je nutné zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Úvahy, zda bylo vůlí účastníků smlouvy z 20. 9. 1977 učinit předmětem převodu pozemek parc. č. 356/8 celý či jen jeho část určenou k zástavbě, jsou zcela liché za situace, kdy byl tento pozemek ve smlouvě vymezen pouze jeho parcelním číslem. I v rozhodnutích Nejvyššího soudu, kterých se dovolává žalobce (rozsudky ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, a ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, a usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010), je řečeno, že pro posouzení určitosti smlouvy je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě, tj. nikoliv písemně nezachycená vůle účastníků smlouvy, jež není seznatelná třetím osobám (neúčastným smlouvy). Žalobce pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde taktéž o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolací soud pro úplnost konstatuje, že závěr, který přijal v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, na uvedenou věc nedopadá, neboť se týká skutkově zcela odlišné věci.
Závěr, že převod nemovitého majetku do socialistického vlastnictví státu nepodléhal ani před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 134/1982 Sb. registraci u tehdejšího státního notářství, který Nejvyšší soud přijal ve svých rozsudcích ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1505/2006, a ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3035/2008, není třeba přehodnotit (posoudit jinak ve smyslu §237 o. s. ř.), jak požaduje dovolatel. Tento závěr nespočívá na odůvodnění retroaktivního působení novelizovaného ustanovení, nýbrž dovolací soud k němu dospěl systematickým výkladem tehdejší právní úpravy. Dovodil, že registrace smlouvy jako předpoklad převodu vlastnictví k zemědělskému pozemku byla nutná jen při jeho nabytí do soukromého vlastnictví, nikoli při nabytí do vlastnictví socialistického. Pokud v §134 odst. 2 obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. bylo uvedeno, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví, pak tato novela jen výslovně upravila, co již i dříve z platné úpravy výkladem vyplývalo. Úprava registrace smluv již od 1964 odpovídala také tehdejší preferenci "socialistického vlastnictví“ před vlastnictvím soukromým. Nabytí pozemků do socialistického vlastnictví nebylo třeba prostřednictvím registrace kontrolovat, resp. proces nabytí vlastnictví byl v tomto směru jednodušší (k tomu srov. stanovisko ze dne 28. 6. 1988, č. j. Cpj 130/87, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 43/88; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 91/2000). Důvodem pro akcept převodu na stát bez požadavku registrace notářstvím byla jak "automatická“ presumpce správnosti jednání státu jako účastníka smlouvy – nabyvatele, tak i sama skutečnost, že stát byl nabyvatelem; převod tedy byl výhodný z hlediska rozmnožení tzv. socialistického vlastnictví. Tento přístup byl reflektován právními předpisy upravujícími řízení před státním notářstvím (viz tzv. registrační směrnice) a v neposlední řadě zcela konstantní judikaturou (srov. např. Notářský řád, Komentář, Mikeš a kol., Orbis, Praha 1969, str. 319, 323 k §61). Dovolací soud proto nemá důvod se od těchto svých závěrů odchýlit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo přitom zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože se žalobci podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodního soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu byly „odstraněny“ nákladové výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 2 o. s. ř.), bylo nadbytečné zabývat se dovoláním žalobce do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu