ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4050.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4050/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Zdravější Vsetín a Střední Morava o. s. se sídlem v Luhačovicích, Josefa Černíka 453, identifikační číslo 229 01 264, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově 843, proti žalovaným 1) A. B. , 2) R. B. , 3) Bc. J. P. , 4) A. S. , a 5) J. S. , všem zastoupeným Mgr. Andreou Kuchařovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 132, o zaplacení 600.000,- s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 55/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 6. 2016, č. j. 60 Co 215/2016-417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 14. 6. 2016, č. j. 60 Co 215/2016-417, potvrdil usnesení ze dne 5. 1. 2016, č. j. 44 C 55/2014-385, jímž Okresní soud ve Zlíně zastavil (z důvodu nezaplacení soudního poplatku) řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 6. 2015, č. j. 44 C 55/2014-286, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání v tom, že odvolací soud se „ odchýlil od dovolací praxe “, konkrétně od rozhodnutí ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k případu, kdy žadatel o osvobození od soudních poplatků objektivně nemohl mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí o jeho žádosti, jakož i od závěrů „ odůvodněných v R 99/2013 “, podle nichž „ lze osvobození placení soudního poplatku přiznat i právnické osobě i v tom případě, kdy objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti “. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že pečlivě nezkoumal jeho majetkové poměry, resp. že nevzal v úvahu, že jeho činnost není výdělečná (spočívá ve výchově a vzdělávání), že nemá žádné finanční prostředky, že své náklady hradí z darů a že dům, který vlastní, je neobyvatelný a vyžaduje opravy.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nastaly předpoklady pro zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobce nesplnil svou poplatkovou povinnost (nezaplatil soudní poplatek z odvolání). Dovolací námitky podpořené odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, a „R 99/2013“ však míří výlučně k zpochybnění závěrů obsažených v usnesení ze dne 19. 11. 2015, č. j. 60 Co 409/2015-375, jímž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 10. 2015, č. j. 44 C 55/2014-367, kterým žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku z odvolání; dovolání, které proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu žalobce podal, Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 18. 5. 2016, č. j. 33 Cdo 253/2016-417, v němž konstatoval, že odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků nepochybil, neboť zvažoval všechna relevantní hlediska pro osvobození od soudních poplatků, hodnotil je v jejich vzájemné souvislosti a akcentoval, že žalobce si pro něho nepříznivé rozhodnutí přivodil tím, že soudy nepravdivě a neúplně informoval o svých majetkových poměrech, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti žádosti, přičemž přiznání osvobození od soudních poplatků je opatřením výjimečným a nelze ho použít v případech, kdy žadatel přes výzvy soudu své poměry věrohodně nedoloží (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Dovolatel v posuzovaném případě pomíjí, že spojuje-li přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí z hlediska právního posouzení skutečně založen. Otázka splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., kterou nastolil k dovolacímu přezkumu, takovou otázkou není. Řešení otázky, na níž dovoláním napadené rozhodnutí závisí, tj. naplnění předpokladů pro postup soudu podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v dovolání zpochybněno není.
Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu