ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4186.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4186/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. V. P. , zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalované I. S. , o zaplacení 40.047.983,83 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 272/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2016, č. j. 8 Co 389/2015-313, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. února 2016, č. j. 8 Co 389/2015-313, potvrdil rozsudek ze dne 27. května 2015, č. j. 26 C 272/2013-289, jímž Okresní soud v Karviné zamítl žalobu o zaplacení 40.047.983,83 Kč a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
I když žalobce v dovolání výslovně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, resp. které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má za naplněné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), z obsahu dovolání je seznatelné, že požaduje, aby dovolací soud právní otázku (ne)platnosti úkonu správce dědictví uznat dluh věřitelů zůstavitele podle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“) v režimu podle §175f odst. 1 občanského soudního řádu v rozhodném znění (tj. ve znění účinném v době uznání dluhu správcem dědictví) posoudil jinak než ve svých předchozích rozhodnutích.
Podle §175f odst. 1 věty první a druhé občanského soudního řádu v rozhodném znění, správce činil po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem. Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Účelem ustanovení správce dědictví (§175e odst. 1 občanského soudního řádu v rozhodném znění) je, aby se v zájmu dědiců nebo v obecném zájmu vyloučila možnost poškození nebo ztráty majetku, o němž se ukazuje, že patřil nebo mohl patřit zůstaviteli. Správce dědictví může ohledně svěřeného majetku zůstavitele činit jen takové úkony, které směřují k jeho uchování a k zamezení jeho poškození nebo ztráty, a pouze v takovém rozsahu, jaký stanovil soud. Právní úkony učiněné tímto správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, jsou pro rozpor se zákonem neplatné (§39 obč. zák.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 130/2009, který obstál rovněž v ústavněprávní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 819/09, odmítl). V usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 865/2009, se Nejvyšší soud ve věci stejného dědického řízení vyjádřil k platnosti uznání dluhu, které vůči věřitelům zůstavitele N. S. (otce žalované) učinila dne 1. 12. 2003 v pořadí druhá správkyně dědictví JUDr. Jana Matýsková. Přijal a odůvodnil závěr, že činnost správce dědictví je zaměřena k uchování majetku náležejícího do dědictví, jenž mu byl svěřen. Správce dědictví je povinen postupovat s odbornou péčí a provádí veškeré úkony v běžných záležitostech. Uznání dluhu správcem dědictví však není úkonem nezbytným k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví. K takovému úkonu správce dědictví není oprávněn, i kdyby k němu měl svolení soudu. Uznávací prohlášení učiněné správkyní dědictví JUDr. Matýskovou dne 1. 12. 2003 proto posoudil jako absolutně neplatný právní úkon, s nímž nelze spojovat účinky uznání dluhu.
Dovolací soud nemá důvod se od shora uvedených závěrů odchýlit ani v nyní posuzované věci. Již z dikce ustanovení §175f odst. 1 občanského soudního řádu v rozhodném znění vyplývá, že správce dědictví činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné „k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví“. Uznání dluhu věřitelů zůstavitele podle §558 obč. zák. nelze za takový úkon považovat, neboť nesměřuje k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, tj. potenciálním dědicům, nýbrž majetkových hodnot věřitelů. Úkolem správce dědictví však je ochraňovat zájmy dědiců, tj. mimo jiné usilovat o uchování co nejvyšší majetkové hodnoty dědictví. Je zřejmé, že uznání dluhu/ů věřitelů za zůstavitelem k naplnění těchto zájmů nesměřuje.
Je-li správný závěr, že je neplatný právní úkon uznání dluhu zůstavitele učiněný správcem dědictví, musí obstát závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo žalobce je promlčeno (v tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák.).
Prosazuje-li žalobce oproti odvolacímu soudu názor, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze ani z obsahu dovolání dovodit, v čem v tomto směru spatřuje přípustnost svého dovolání (§237 o. s. ř.). Absence tohoto údaje zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Bez právního významu je obsáhlá argumentace žalobce směřující ke zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; skutkový stav věci je v dovolacím řízení nezpochybnitelný. Nadto nelze přehlédnout, že text dovolání, jehož podstatnou část tvoří subjektivní popis skutkových okolností dědického řízení, obsahuje zjevné chyby v syntaxi (některé věty nebo řádky zůstávají nedokončené, příp. na sebe logicky ani významově nenavazují), takže lze jen stěží odlišit dovolací námitky od narativních částí objasňujících jednotlivé skutkové okolnosti. Nicotné pak jsou veškeré výhrady žalobce proti závěrům soudu prvního stupně a proti závěrům soudu, který se jako opatrovnický soud tehdy nezletilé žalované zabýval schvalováním smlouvy uzavřené v průběhu dědického řízení s věřiteli zůstavitele N. S. Dovolacímu přezkumu mohou být podrobena výhradně pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu