ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4356.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4356/2017-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobců a/ V. M. a b/ V. M., zastoupených Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 1936/4, proti žalované AMERICA TOURS, v.o.s. se sídlem Liberec, Jánská 868/8, identifikační číslo 183 85 028, zastoupené JUDr. Vlastimilem Špačkem, advokátem se sídlem Blansko, Jasanová 2322/32, o 49.926 Kč s příslušenstvím a 620 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 25 C 184/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2016, č. j. 35 Co 88/2016-518, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 25 C 184/2007-492, uložil žalované zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci částky 54.963 Kč a 310 USD se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), žalobkyni částky 24.963 Kč a 310 USD se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částek 23.920 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 35 Co 88/2016-518, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu 24.963 Kč a 310 USD, obojí s úroky z prodlení, a změnil jej tak, že žalobu o zaplacení 30.000 Kč s úroky z prodlení za dobu od 6. 3. 2007 do zaplacení zamítl (výrok I.), ve výrocích II. a V. jej potvrdil a ve výrocích III. a IV. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. a ve výroku II., jimiž bylo žalobě ve vztahu ke každému ze žalobců vyhověno v rozsahu 24.963 Kč s příslušenstvím a 310 USD s příslušenstvím, napadla žalovaná dovoláním.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje. Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka aplikace §852j odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb. posouzena jinak“, pak přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nevymezuje. Požadavek žalované, aby nastolená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř. míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaná se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř. a žalovaná včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání - srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) tuto kvalifikovanou vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neodstranila, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto usnesením se řízení nekončí (v dalším řízení bude ještě rozhodováno o náhradě nákladů řízení účastníků a státu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu