ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4459.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4459/2017-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému P. H. , zastoupenému Mgr. Petrem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o 800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 EC 252/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 19 Co 13/2017-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 4 EC 252/2011-296, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 800.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 19 Co 13/2017-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) zato, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „která se vztahuje k (ne)platnosti právních úkonů, kupní smlouvě a simulovaným právním úkonům, zejména pak k ust. §37 obč. zák., §40 obč. zák., §41a obč. zák., §46 obč. zák. a §588 obč. zák., tak jak jsou Nejvyšším soudem vyložena jeho stanoviska k těmto ustanovením zejména v rozsudku ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011, rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, rozsudku ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, usnesení ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 912/2013, a rozsudku ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 885/2012.“ S odkazem na uvedená rozhodnutí prosazuje názor, že je-li podstatnou náležitostí kupní smlouvy o převodu nemovitostí (která musí mít obligatorně písemnou formu - §46 odst. 1 obč. zák.) dohoda o výši ceny, je disimulovaná kupní smlouva s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném vyhotovení absolutně neplatná. Uvedené je důsledkem jednak neshody mezi předstíranou vůlí účastníků kupní smlouvy a jednak nedodržení zákonem vyžadované formy (§40 odst. 1 a §46 odst. 1 obč. zák.). Dovolatel prosazuje názor, že v řízení byla prokázána dohoda o výši kupní ceny prodávaných nemovitostí ve výši 6.800.000,- Kč, a proto písemná kupní smlouva, v níž je kupní cena vyčíslena částkou 5.000.000,- Kč je simulovaným právním úkonem, kterým má být zastřena kupní smlouva o prodeji za částku 6.800.000,- Kč, která je ovšem neplatná. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o platnosti inominátní smlouvy, podle které má zaplatit žalobci částku 1.800.000,- Kč, vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že závazek z takové smlouvy „může vzniknout pouze za předpokladu, že sjednaná kupní cena je jiná, než kupní cena uvedená v kupní smlouvě.“ Byla-li mezi účastníky kupní smlouvy sjednána kupní cena ve výši 6.800.000,- Kč, pak platí závěry o neplatnosti kupní smlouvy. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by mu hrozila závažná újma.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Může-li být dovolání totiž přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
K otázce uplatnění práva z odpovědnosti za vady prodaných nemovitostí a nepřiznání účinků vznesené kompenzační námitky žalovaný - posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - přes rozsáhlost svého dovolání, nevymezil předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v řešení otázky důsledků simulovaného právního úkonu, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak k tomuto závěru dospívá na základě odlišného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem, neboť prosazuje (skutkový) závěr, že v řízení bylo prokázáno, že ústně byla kupní cena nemovitostí stanovena částkou 6.800.000,- Kč, avšak písemně uzavřená smlouva hovoří pouze o částce 5.000.000,- Kč. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (porušení procesních předpisů - §120 odst. 1, §132 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. a porušení práva na spravedlivý proces), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); stejný závěr platí o jeho kritice, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy a že pochybil při hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Se zřetelem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání žalovaného, bylo nadbytečné rozhodovat o jeho návrhu na odklad výkonu rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu