ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5885.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5885/2016-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce K. B. , zastoupeného Mgr. Tomášem Holubcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Úvalská 774/13, proti žalované FINANCIAL BOHEMIA GROUP s r.o. , se sídlem v Berouně, Na Klášteře 10, identifikační číslo osoby 284 54 804, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 31a, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 5/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2016, č. j. 11 Co 181/2016-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 21 C 5/2013-166, zrušil rozhodčí nález č. j. 2510/2012-5 ze dne 28. 11. 2012 vydaný rozhodcem P. S., trvale bytem K., ve věci žalobkyně ( v tomto řízení v postavení žalované ) Financial Bohemia Group s.r.o., se sídlem Beroun, Pivovarská 170, PSČ 266 01, identifikační číslo 28454804, zapsané v Obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, odd. C, vložka 142720, proti žalovanému ( v tomto řízení v postavení žalobce ) K. B., bytem P.; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 Co 181/2016-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť je přesvědčena, že odvolací soud posoudil otázku platnosti rozhodčí doložky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 913/2014 (dovolatelka chybně uvádí sp. zn. 33 Cdo 912/2014), i s rozhodnutími Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení nebo vydal rozsudek, že žaloba na určení neplatnosti rozhodčího nálezu se zamítá.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě vycházely ze zjištění, že dne 9. 2. 2012 uzavřeli žalovaná jako věřitel a žalobce jako dlužník smlouvu o úvěru ve výši 2.000.000 Kč, v níž byl žalobce označen jménem, příjmení, rodným číslem, datem narození, adresou bydliště; ve smlouvě bylo uvedeno, že úvěr je poskytován bez uvedení účelu a nejedná se o úvěr spotřebitelský ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Součástí této smlouvy byla i rozhodčí doložka, podle níž měl být spor rozhodován rozhodcem P. S. Rozhodčí řízení bylo žalovanou proti žalobci zahájeno na podkladě rozhodčí žaloby ze dne 23. 10. 2012 doručené rozhodci 24. 10. 2012. Rozhodce ve věci rozhodl dne 28. 11. 2012 nálezem č. j. 2510/2012-5. Rozhodce nebyl nikdy zapsán v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Ke dni uzavření smlouvy o úvěru byl žalobce zapsán v obchodním rejstříku jako společník společnosti NoVa car invest s.r.o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 24180271 (v té době však likvidace uvedené společnosti ještě neprobíhala).
Podle §52 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 155/2010 Sb., spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 3).
Podle čl. II bodu 1 zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, rozhodčí řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že zákon č. 19/2012 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 4. 2012 a rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 24. 10. 2012, bylo třeba v rozhodčím řízení postupovat podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění zákona č. 19/2012 Sb. (dále jen zákon č. 216/1994 Sb.).
V době zahájení rozhodčího řízení upravovalo způsobilost rozhodce ustanovení §4 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění do 31. 12. 2013), kde v odstavci 4 bylo uvedeno, že rozhodcem určeným rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv může být jen osoba zapsaná v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Podmínky rozhodcovské způsobilosti musí být zachovány po celou dobu řízení, neboť nejde o podmínky jmenování rozhodcem, nýbrž pro výkon funkce rozhodce. Vydal-li rozhodčí nález rozhodce, který podmínky rozhodcovské způsobilosti nesplňoval, jde o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb.
Nelze přisvědčit žalované, že závěr odvolacího soudu koliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazuje-li žalovaná v dovolání na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 33 Cdo 913/2014, pak jeho závěry na danou věc nedopadají, neboť se zabývalo posouzením platnosti rozhodčí smlouvy. V nyní řešené věci se o posouzení platnosti rozhodčí smlouvy či doložky nejedná, neboť zrušení rozhodčího nálezu nastalo z důvodu rozhodování sporu nezpůsobilým rozhodcem, nikoli z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně uzavřel, že vydal-li rozhodčí nález rozhodce, který nesplňoval podmínky rozhodcovské způsobilosti, je namístě předmětný rozhodčí nález zrušit ve smyslu §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb. pro nezpůsobilost rozhodce spočívající v jeho nezapsání do seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti.
Přiléhavým se nejeví ani odkaz žalované na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/94 a sp. zn. III. ÚS 611/01, v nichž bylo dovozeno, že v projednávaných věcech civilní soudy porušily zásadu zákazu pravé retroaktivity. V této souvislosti je vhodné připomenout rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že „ z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností “. Přitom je ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů. Nestanoví-li však nic jiného, výše uvedená zásada platí (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 512/05). Došlo-li v dotčeném případě k nabytí účinnosti zákona č. 19/2012 Sb. dne 1. 4. 2012, pak ustanovení čl. II bodu 4 stanovilo, že rozhodce který může být určen rozhodčí doložkou pro řešení sporu ze spotřebitelské smlouvy, nemusí splňovat podmínku zápisu do seznamu rozhodců vedené Ministerstvem spravedlnosti po dobu 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. po dobu do 1. 10. 2012. Předmětné rozhodčí řízení však bylo zahájeno po uplynutí této šestiměsíční lhůty, tedy dne 24. 10. 2012, a proto rozhodce uvedený v předmětné rozhodčí doložce nebyl pro rozhodování této věci způsobilý, neboť v seznamu rozhodců zapsán nebyl.
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil její námitky, že v řízení před soudy nebylo dostatečně prokázáno postavení žalobce jako spotřebitele (resp. že pro takový závěr nebyly dostatečně provedeny důkazy), však ve skutečnosti směřují ke zpochybnění skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci odvolacího soudu založeno. Žalovaná vlastní argumentací vyvrací postavení žalobce jako spotřebitele, dovozuje jeho postavení jako podnikatele a směřuje k závěru, že se nejedná v daném sporu o smlouvu spotřebitelskou. Pomíjí přitom, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Lze uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu dovozující, že ve smyslu §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb. je namístě zrušit napadený rozhodčí nález pro nezpůsobilost rozhodce, z výše uvedených důvodů obstojí.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu