ECLI:CZ:NS:2017:33.ICDO.40.2015.1
KSOS 25 INS XY
25 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 40/2015-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce BP Integralis Limited , registrační číslo 255048, se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 38, proti žalovaným 1) Mgr. Pavlíně Jaškové , se sídlem v Šumperku, Balbínova 1, insolvenční správkyni dlužnice J. L., zastoupené Mgr. Lenkou Sršňovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Dr. E. Beneše 12, a 2) J. L ., bytem XY, o určení popřené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. L ., nar. XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2014, č. j. 13 VSOL XY, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 25 ICm XY (KSOS 25 INS XY), zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužnicí J. L.,
a) pohledávku ve výši 195.873 Kč z titulu smluvní pokuty podle článku VII. odst. 1 smlouvy o půjčce č. 1F 100400/2007 ze dne 22. 11. 2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení XY č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY a k ideální polovině pozemku parc. č. XY, vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY, obec a část obce XY,
b) pohledávku ve výši 42.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle článku III. odst. 9 smlouvy o půjčce č. 1F 100400/2007 ze dne 22. 11. 2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení XY č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY a k ideální polovině pozemku parc. č. XY, vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY, obec a část obce XY,
c) pohledávku ve výši 42.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle článku III. odst. 9 smlouvy o půjčce č. 1F 100400/2007 ze dne 22. 11. 2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení XY č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY a k ideální polovině pozemku parc. č. XY , vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY, obec a část obce XY,
d) pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle článku VII. odst. 4 smlouvy o půjčce č. 1F 100400/2007 ze dne 22. 11. 2007 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení XY č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY a k ideální polovině pozemku parc. č. XY, vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY, obec a část obce XY,
e) pohledávku v celkové výši 48.446,40 Kč z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení (výrok I.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 25 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., vyjma té jeho části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky v celkové výši 48.446,40 Kč z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení, a ve výroku II. potvrdil (výrok I.), v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky v celkové výši 48.446,40 Kč z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení, jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. a IV.).
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že ujednání o smluvních pokutách sjednaných podle §544 zákona č. 40/1964 Sb. - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.), jsou neplatná jednak pro rozpor s dobrými mravy (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.) a jednak z hlediska §56 odst. 1 obč. zák.
Žalobce sice považuje otázku (ne)platnosti ujednání o smluvních pokutách z hlediska jejich přiměřenosti (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.) za dosud neřešenou, dovolací soud však jeho přesvědčení nesdílí. V řadě svých rozhodnutí se již k otázce přiměřenosti smluvní pokuty vyjádřil. Dovodil, že pro posouzení, zda se právní úkon příčí dobrým mravům podle §39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována nejen z hlediska svých funkcí (preventivní, uhrazovací a sankční), ale i s ohledem na okolnosti, za nichž byla sjednána, na charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, a na vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty. Přiměřenost výše smluvní pokuty je přitom třeba posuzovat v každém případě individuálně s ohledem na všechny jeho zvláštnosti (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002, ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009). Jakkoliv je posouzení nastolené otázky závislé na jednotlivých okolnostech daného případu, je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za souladné se zmiňovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť odvolací soud zvažoval otázku přiměřenosti smluvních pokut ze všech rozhodných hledisek a zohlednil všechny relevantní okolnosti daného případu.
Ohlašuje-li žalobce, že jeho dovolání směřuje i proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, žádné výhrady proti rozhodnutí o nákladech řízení nevznáší. I kdyby tomu tak bylo, nebylo by dovolání v tomto rozsahu přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se - co do „merita“ - takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo); částka přisouzená žalované z titulu náhrady nákladů odvolacího řízení nepřevyšuje limit 50.000 Kč (a to ani v součtu s náklady řízení přiznanými soudem prvního stupně).
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu