ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1102.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1102/2017 -47
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 dovolání obviněného V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 To 174/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 83/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 32 T 83/2014, byl obviněný V. P. (vedle spoluobviněného P. K.) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil společně se spoluobviněným P. K. tím, že
oba obvinění jako příslušníci Police České republiky při výkonu služby v obci Ch., části obce R. v okrese Ú. n. L., dne 2. 7. 2013 v době okolo 20.40 hodin při šetření dopravní nehody, k níž došlo tak, že poškozeného cyklistu M. K., stojícího před domem v R. srazili M. K., jako řidič a D. K., jako spolujezdec osobním vozidlem značky Mitsubishi Sigma, stříbrné barvy, bez přidělených registračních značek, vykonávali ve věci vedené pod č. KRPU-153139/ČJ-2013 svou pravomoc v rozporu s ustanovením §158 odst. 1 tr. řádu, resp. §58 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť v úmyslu umožnit M. a D. K. vyhnout se trestnímu stíhání nebo postihu za přestupek neprovedli na základě oznámení M. K. potřebné šetření o okolnostech jím oznámeného sražení vozidlem a k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo přestupek, ačkoliv disponovali informacemi o věrohodnosti tvrzení M. K., kterého oba dva nabádali, aby si vše rozmyslel, a v rozporu s tvrzením M. K. sepsal obviněný P. podle §61 zákona č. 273/2008 Sb. úřední záznam o podaném vysvětlení, ve kterém uvedl, že si M. K. újmu na zdraví přivodil sám pádem z jízdního kola, a úřední záznam předložil k podpisu M. K., čímž oba obvinění jednali i v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1 písm. b), i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Za to byli oba obvinění podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 32 T 83/2014, podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 To 174/2016, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 6 To 174/2016, podal obviněný V. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že rozhodující soudy vzaly za prokázané skutečnosti, které v celém trestním řízení prokázány nebyly a soud se ani na prokazování těchto skutečností nezaměřil, čímž postupoval v rozporu s principy spravedlivého procesu. Zdůraznil, že se důsledně mělo dbát na to, aby byly prověřeny jednak skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných a jednak skutečnosti svědčící v jejich neprospěch. Dle něj nebylo prokázáno, že by znal M. a D. K. či M. K., ani že by znal blíže obec R. a její obyvatele, rovněž nebylo prokázáno, že by nabádal svědka M. K., aby změnil výpověď. Poukázal na to, že M. K. uvedl v trestním oznámení, že byl v minulosti několikrát soudně trestán, dokonce, že byl dva roky ve výkonu trestu odnětí svobody, v posledních několika letech byl rovněž několikrát trestán a užívá příležitostně drogy. Dále uvedl, že si předmětný den půjčil kolo od J. N., přítomen byl také T. P. a L. M., a že jej vozidlem Mitsubishi srazili bratři K. z kola blízko jeho domu a M. K. jej posléze začal kopat do levého boku. Dále uvedl, že slyšel pana K., jak na K. něco křičí, a poté se pokálel. Následně se šel k panu K. opláchnout a čekal u něj 10 minut, než budou K. pryč, pak šel domů, kde se vykoupal a počkal na přítelkyni paní T., které vše sdělil, ta jej odvezla do nemocnice, přičemž cestou to vše ohlásili v Chlumci na Policii ČR. Tato věc byla nahlášena jako trestní oznámení dne 2. 7. 2013 ve 21:29 hodin a není zde ani zmínka o tom, že by obvinění dopravní policisté měli vyšetřovat věci v rozporu se zákonem a svou pravomocí. Obviněný podotkl, že nebyl slyšen svědek K. ohledně nehody, která se měla dne 2. 7. 2013 stát panu K. V další části dovolání dovolatel rozebírá jednotlivé důkazy a dospívá ke zjištění, že tyto neprokazují spáchání trestné činnosti jeho osobou. Je toho názoru, že předmětný skutek nelze podřadit pod přečin zneužití pravomoci úřední osoby, že měla být uplatněna zásada in dubio pro reo a měl být obžaloby zproštěn.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný v dovolání uplatňuje argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, se kterou se rozhodující soudy nižších stupňů řádně a dostatečně vypořádaly. Dle jejího názoru není žádných pochybností o tom, že došlo k dané dopravní nehodě a že obviněný (spolu s obviněným P. K.) tuto dopravní nehodu odmítl vyšetřit, resp. vůbec odmítl potvrdit, že k ní došlo. Jednoznačně tak naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Navíc jsou podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovolací námitky obviněného námitkami čistě skutkovými, v rámci nichž pouze vytýká rozsah dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství má však za to, že skutkové závěry jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a nalézací soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bez dalšího odkázala.
S ohledem na shora popsané skutečnosti státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se dostatečně a řádně vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc dovolací námitky obviněného primárně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů nižších stupňů, které je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na základě zjištěného skutkového stavu věci se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný V. P. (spolu s obviněným P. K.) prováděl šetření dopravní nehody v rozporu se služebními předpisy. Prokazatelně došlo k dopravní nehodě, kdy svědek M. K. byl při jízdě na kole sražen osobním vozidlem řízeným M. K., jehož spolujezdcem byl jeho bratr D. K. Tato skutečnost vyplývá nejen z výpovědi svědka M. K., ale i z výpovědí očitých svědků J. M., J. H. a V. H. S těmito výpověďmi korespondují také výpovědi svědkyň Z. T. (přítelkyně svědka K.) a I. S. Posledně jmenovaná se o celé věci dozvěděla od svědkyně T. a informovala o tom prostřednictvím e-mailu npor. Ing. Karola Kočárka, vedoucího Dopravního inspektorátu v Ústí nad Labem. Z učiněných skutkových zjištění dále vyplynulo, že svědku M. K. bylo ze strany obou obviněných při sepisování úředního záznamu o podání vysvětlení jeho osobou poté, co s nimi navštívil dům rodiny K., sděleno, že k žádné nehodě vlastně nedošlo. Svědek takto formulovaný protokol podepsal, neboť, jak sám uvedl, jej bolela hlava a chtěl mít vše za sebou. Dále mu bylo obviněnými předestíráno, že by ze své výpovědi mohl mít sám problémy, a proto má raději uvést, že upadl na hřišti nebo něco podobného.
Je tak zřejmé, že k dopravní nehodě specifikované ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu jednoznačně a prokazatelně došlo, ale obvinění tuto okolnost odmítli potvrdit, resp. odmítli konstatovat, že se tato dopravní nehoda stala a odmítli ji vyšetřit. Svým jednáním tak bezpochyby naplnili všechny zákonného znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nalézací i odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, přičemž jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněných a proč naopak jejich obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich názorem plně ztotožnil. Každý obviněný se nepochybně může hájit způsobem, který uzná za vhodný, ovšem je právem rozhodujícího soudu takové jeho tvrzení konfrontovat se všemi provedenými důkazy.
Za relevantní výhradu nelze pak považovat ani výtku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Nezbývá tedy než konstatovat, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná, neboť rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu