ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.113.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 113/2017 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 o dovolání obviněného A. A., dříve jménem A. M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 72/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 46 T 3/2016, byl obviněný A. A. (dál jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 16. 7. 2015 kolem 13:15 hod. v P. – K., ul. K. Š. u stanice metra F. na chodníku poblíž zastávky MHD po předchozí slovní rozepři a následně vzájemné fyzické potyčce v úmyslu usmrtit opakovaně fyzicky napadl poškozeného R. A., státního příslušníka L., a to za použití přesně nezjištěného typu nože, který si za tím účelem vyndal, omotal igelitem, a způsobil jím poškozenému údery vedenými střední až velkou silou celkem 8 bodných ran, a to jednu bodnou ránu krku, kdy bodný kanál pronikal levým svalem kývače do levé vnitřní hrdelní žíly, bodnou ránu břicha, a to vpravo na boku, kdy bodný kanál pronikal svalstvem a končil v 11. mezižebří těsně pod pohrudnicí, bodnou ránu břicha vpředu, kdy bodný kanál pronikl do přední stěny příčného tračníku, bodnou ránu břicha vpředu, kdy bodný kanál pronikal do břišní dutiny, kde došlo k přetětí břišní srdečnice, dvě bodné rány hrudníku, kdy jeden bodný kanál pronikl do svaloviny a chrupavkou 7. žebra vlevo do pohrudniční dutiny a dolním okrajem levé plíce a druhý kanál 8. mezižebřím pohrudniční dutinou přes bránici do dutiny břišní, dvě bodnořezné rány pravého předloktí pronikající do svaloviny na jeho vnitřní straně, v důsledku čehož došlo u poškozeného k rozvinutí pokrvácivého šoku při bodné ráně do břicha s přetětím srdečnice a k následné smrti, kterou se nepodařilo odvrátit ani na místě poskytnutou lékařskou pomocí.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 17 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 46 T 3/2016, podali státní zástupce a obviněný odvolání. Obviněný své odvolání směřoval do výroku o vině a trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 72/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 72/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v dovolání nesprávně uvedeno ustanovení §265b písm. b)], kdy obviněný namítá, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, kterým byl uznán vinným, když nepopírá, že se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Podle jeho názoru ovšem skutek měl být právně kvalifikován jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Připouští, že potyčka mezi ním a poškozeným byla vzájemná, ale byl to nicméně poškozený, který na něho agresivně fyzicky zaútočil, při konfliktu měl tzv. navrch, takže jeho jednání bylo učiněno po předchozím zavrženíhodném chování poškozeného a zároveň spolu se strachem a zmatkem vyvolaným agresivním jednáním poškozeného. Obviněný poukazuje i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze kterého je zřejmé, že jednal impulzivně, agresivně a jeho jednání bylo pravděpodobně afektivně zabarvené. Dalším důvodem, pro který považuje zvolenou právní kvalifikaci za špatnou spočívá ve skutečnosti, že neměl přímý úmysl poškozeného usmrtit. Z jeho strany se nejednalo o úmysl, neboť pokud by chtěl poškozeného cíleně zavraždit, nezvolil by si pro takový čin velmi frekventované místo. Poukazuje na okolnosti potyčky mezi ním a poškozeným, kdy uvádí, že jednal v následku předchozí potyčky, kdy se ze všech sil zvedl a rozhodl se k odvetě. Byl svým jednáním lhostejný k následkům, které je schopný svým jednáním způsobit, což ovšem neznamená, že bylo jeho úmyslem poškozeného usmrtit. Zároveň poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, jenž se vztahuje k otázce zavinění.
Obviněný dále namítá nepřiměřenou výši trestu odnětí svobody, zdůrazňuje, že i v případě, pokud by zvolená právní kvalifikace soudy nižších stupňů byla odpovídající, tak mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Domnívá se, že uložený trest je přísný v porovnání s jinými obdobnými případy. Poukazuje v tomto směru na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012. Trest uložený v horní polovině trestní sazby stanovené §140 odst. 1 tr. zákoníku považuje za nespravedlivý vzhledem ke všem okolnostem případu, zejména předchozí potyčce mezi ním a poškozeným. Nebylo také vzato v úvahu, že mu byl zároveň uložen trest vyhoštění.
Dovolatel se dále domnívá, že soud druhého stupně pochybil, pokud mu uložil trest vyhoštění, když sice odpadl důvod pro neuložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ovšem soud měl zkoumat, zda uložení trestu vyhoštění nebrání jiný odstavec §80 tr. zákoníku. V tomto směru namítá, že uložení trestu vyhoštění brání ustanovení §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, když mu v případě vyhoštění hrozí v zemi původu mučení či ponižující zacházení. Poukazuje na Mezinárodní úmluvu o lidských právech, konkrétně čl. 3.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 72/2016, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 46 T 3/2016, zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2017 uvedl, že dovolání směřuje do nesprávného právního posouzení skutku, tedy zjevně na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b písm. b) tr. ř. uvedl dovolatel patrně omylem, kdy dovolání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, nikoliv podle označených dovolacích důvodů. Pokud obviněný namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, tak se jedná o opakování jeho obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Ohledně námitky obviněného, že nejednal zaviněně, tak toto tvrzení se dotýká skutkových zjištění, když v popisu skutku je uvedeno, že jednal v úmyslu poškozeného usmrtit. Jedná se tedy o námitku zjevně neopodstatněnou. Ohledně přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého lze námitky vůči druhu a výměře trestu uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jen za předpokladu, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Ohledně námitek týkajících se uloženého trestu vyhoštění státní zástupce uvádí, že obviněný pravděpodobně chtěl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť to výslovně neuvádí. Podle státního zástupce lze přisvědčit dovolateli, že soud druhého stupně se zabýval jen tím, zda uložení trestu vyhoštění nebrání ustanovení §80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Přesto považuje postup soudů za správný. Poukazuje na skutečnost, že obviněný uvedenou výhradu vůči uloženému trestu vyhoštění uplatnil až v rámci dovolacího řízení, když bližší skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že mu nelze trest vyhoštění uložit z důvodu nebezpečí mučení či ponižujícího zacházení při návratu do vlasti neuvedl. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která tuto problematiku řeší a ze kterých je nepochybné, že uložení trestu vyhoštění brání konkrétní skutečnosti, které tuto obavu zakládají (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 479/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3328/13). Proto uložení trestu vyhoštění nic nebránilo. V případě, že by se takové skutečnosti objevily, mohou být důvodem obnovy řízení nebo upuštění o výkonu trestu vyhoštění. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Vyslovil i souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v nesprávné kvalifikaci jeho jednání, v neexistenci úmyslu poškozeného usmrtit a v nepřiměřeně přísném trestu odnětí svobody a uložení trestu vyhoštění.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující se k právní kvalifikaci jeho jednání a neexistenci úmyslu poškozeného usmrtit. V dané souvislosti je třeba ovšem konstatovat, že ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci v podstatě totožné námitky obviněný uplatnil v rámci řízení před soudem prvního stupně a v podaném odvolání.
Jak bylo naznačeno, obviněný již v rámci řízení před soudy nižších stupňů namítal, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně jednání obviněného právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, když i odůvodnil z jakých důvodů nelze jednání obviněného kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, byť lze připustit, že stručněji (viz č. l. 14 rozsudku). Soud druhého stupně se námitkou obviněného ohledně zvolené právní kvalifikace zabýval a vypořádal se s ní, když jednak odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, jednak podrobněji rozvedl své úvahy a závěry o tom, z jakých důvodů nepřichází v úvahu jednání obviněného kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku (viz č. l. 4 rozsudku). Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že v případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.
Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Předmětem ochrany je lidský život.
Trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Předmětem ochrany je lidský život.
Obecně ve vztahu mezi trestným činem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, která obsahuje základní skutkovou podstatu. Ohledně privilegované skutkové podstaty je třeba uvést, že obsahuje znaky činu pro společnost méně škodlivých, než jsou ty, které charakterizuje skutková podstata základní (blíže viz V. Kratochvíl, Trestní právo hmotné, Obecná část, 2. vydání, nakladatelství C. H. Beck, str. 200).
Při srovnání skutkových podstat trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je třeba konstatovat, že naplnění privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, který vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo se vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, musí existovat nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Může se jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a lidskou důstojnost (např. opakované fyzické napadaní, mučení, sexuální zneužívání, psychické týrání apod). Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v předchozím zavrženíhodném chování poškozeného by mělo být v praxi vykládáno spíše restriktivně (blíže viz Šámal P. a kol, Trestní zákoník, 2. vydání, 2012, nakladatelství C. H. Beck, str. 1492). V případě předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného se nevyžaduje, aby pachatel jednal v silném rozrušení nebo v jiném podobném stavu, požaduje se, aby jednání bylo vykonáno v důsledku předchozího zavrženíhodného chování poškozeného (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 115/2010). Za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného nelze zpravidla považovat běžné verbální útoky ve formě slovního napadání, ale ani obvyklé fyzické napadání, které se nevyznačuje mimořádnou brutalitou či intenzitou neodpovídající tomuto druhu konfliktu.
Obviněný namítá, že se jednání dopustil v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které spočívalo v tom, že mezi ním a poškozeným došlo bezprostředně před usmrcením poškozeného k fyzickému kontaktu, při kterém měl poškozený převahu. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má zato, že existence předchozího fyzického konfliktu a skutečnost, že poškozený měl převahu, nemůže vést k závěru, že ze strany poškozeného došlo k zavrženíhodnému jednání vůči obviněnému, které odůvodňuje použití privilegované skutkové podstaty podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Z rozhodných skutkových okolností v nyní posuzované trestní věci totiž vyplývá, že jednání poškozeného nebylo takové intenzity, aby ho bylo možno považovat za mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech obviněného. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování je nepochybné, že konflikt byl vzájemný. Poškozený a obviněný se nejprve začali hádat, přičemž slovní konflikt přerostl v konflikt fyzický, při kterém měl poškozený sice převahu, kdy ovšem v průběhu konfliktu nepoužil žádný předmět, kterým by útok učinil razantnější, takže se jednalo o fyzický konflikt dvou osob bez použití nějakých zbraní. Obviněný ani při konfliktu neutrpěl žádné závažnější zranění. Vlastní fyzický konflikt pak skončil tím, že poškozený sám konflikt ukončil, tedy v situaci, kdy měl zato, že vyhrál, v konfliktu nepokračoval a z místa odcházel. Za této situace obviněný vytáhl z igelitové tašky nůž, tento omotal igelitem a opakovaně na poškozeného zaútočil. Útok vedl do těch části těla poškozeného, na kterých lze předpokládat vznik zranění ohrožujících bezprostředně život (krk, břicho, hrudník). V dané souvislosti také nelze pominout, že ačkoliv poškozený předchozí fyzický konflikt vyhrál, poškozenému nezpůsobil žádné závažnější zranění, jednalo se tedy o běžnou fyzickou potyčku dvou osob, která se přítomným svědkům mohla navenek jevit sice razantnější, ale která nepřekročila obvyklý průběh takových konfliktů. Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem má Nejvyšší soud zato, že za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat existenci vzájemného předchozího slovního a fyzického kontaktu mezi poškozeným a obviněným, při kterém měl poškozený fyzickou převahu, při které ovšem nezpůsobil obviněnému žádné závažnější zranění, a sám konflikt při vědomí své převahy ukončí. Proto nelze námitku obviněného, že jednal po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného považovat za opodstatněnou.
Pokud obviněný ve vztahu k použité právní kvalifikaci dále namítá, že jeho jednání bylo vyvolané ze strachu a zmatku z předchozího jednání poškozeného a odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je třeba uvést následující. Omluvitelné pohnutí mysli musí být mimořádné intenzity a závažnosti, tak aby bylo schopné vyvolat silné rozrušení pachatele. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když vzájemný konflikt mezi obviněným a poškozeným skončil a poškozený z místa konfliktu odcházel. Obviněný za této situace vytáhl nůž, který obalil igelitem a zaútočil na poškozeného, když poté, co poškozený upadl v důsledku svých zranění na zem, šel zpět klidně ke své tašce, tuto vzal a teprve poté, co ušel asi 10 metrů, začal utíkat (viz výpovědi svědků J. F., P. K.). Toto účelové chování obviněného vylučuje, že by jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo jiné omluvitelné pohnutky. V tomto směru je třeba poukázat i na skutečnost, že ze strany obviněného se nejedná o nějaké mimořádné chování, když i ve své předchozí trestní věci, poté, co se dostal do konfliktu použil vůči poškozeným nůž. Za silné rozrušení nelze považovat situaci, když obviněný jedná ve vzteku nebo hněvu na určité jednání, které mu bylo nepříjemné a vyvolává v něm nelibost, např. proto, že prohrál předchozí vzájemnou fyzickou potyčku (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010). Zde je třeba poukázat na samotné vyjádření obviněného v podaném dovolání, že se rozhodl k odvetě. Pokud obviněný poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve kterém se uvádí, že jednal impulzivně, agresivně a jeho jednání bylo pravděpodobně afektivně zabarvené, a že jeho afektivita je vznětlivá, dráždivá a výrazným sklonem k nezdrženlivosti a k poruchovému chování je třeba zdůraznit, že většina pachatelů jedná impulzivně, nezdrženlivě, což ovšem neznamená, že by jednali v silném rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se osobnostní rysy osob trpících smíšenou poruchou osobnosti. Současně je třeba zdůraznit, že v případě silného rozrušení nestačí existence silných emocí, vyžaduje se, aby došlo k značenému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran, jenž vedou k ovlivnění schopnosti racionálně uvažovat (srov. R 14/2011). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když nelze pominout chování obviněného během činu a po činu, přičemž i ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že obviněný měl rozpoznávací schopnosti zcela zachovalé a ovládací pouze nevýznamně snížené v důsledku smíšení poruchy osobnosti. Proto i tuto námitku lze považovat za zjevně neopodstatněnou.
Další námitka obviněného týkající se absence přímého úmyslu poškozeného usmrtit rovněž naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný v podstatě namítá, že u něho není dána subjektivní stránka, tedy úmysl poškozeného usmrtit. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění. Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku soudu první stupně, tento dospěl k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu poškozeného usmrtit (viz č. l. 14 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil (viz č. l. 4 rozsudku).
Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že při posuzování skutečnosti, zda obviněný měl v úmyslu poškozeného usmrtit, není možno vycházet jen z jeho výpovědi a tuto bezvýhradně akceptovat. Je nezbytné výpověď obviněného hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností. Obviněný nerozporuje, že poškozeného usmrtil, zpochybňuje, že měl v úmyslu poškozeného usmrtit, když uvádí, že pokud by měl takový úmysl, tak by se činu nedopustil na tak frekventovaném místě. Nejvyšší soud má zato, že při posuzování úmyslu obviněného poškozeného usmrtit nelze přehlédnout skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že obviněný zaútočil na poškozeného opakovaně nožem o délce čepele 10-15 cm, zasadil mu celkem 8 bodných ran, které směřovaly převážně na krk, hrudník a břicho poškozeného, tedy na ty části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány (např. plíce, srdce, tepny, žaludek), přičemž útok na tyto orgány zpravidla má za následek smrtelný následek. O razanci útoku svědčí i skutečnost, že intenzita útoků podle znaleckého posudku byla střední až velká, když kromě zranění břišní srdečnice, které způsobilo bezprostředně smrt poškozeného, by i bodná rána na krku a bodné rány na hrudníku byly samy o sobě schopny způsobit vážnou poruchu na zdraví poškozeného a byly ho bez léčby schopny usmrtit. Nejvyšší soud proto stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že obviněný poškozeného chtěl usmrtit a s takovým záměrem na něho vzhledem ke způsobu a intenzitě útoků zaútočil. Skutečnost, že obviněný zaútočil na poškozeného na místě, které bylo přístupné široké veřejnosti a v době, kdy se tam nepochybně pochybovalo více osob, odpovídá osobnostním rysům obviněného, který jednal ve vzteku, když sám v dovolání uvádí, že se rozhodl jednat v odvetě. Proto nelze argumentaci obviněného týkající se neexistence úmyslu poškozeného usmrtit přisvědčit a považovat ji za neopodstatněnou. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, je v dané věci předmětný, když soudy při určení formy zavinění vycházely z provedených důkazů, na základě kterých dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ohledně námitek týkajících se uložených trestů lze obecně uvést, že tyto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž namítá, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, a že u něho nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Takto formulované námitky tedy směřují do výroku o uložených trestech, nikoliv do právního posouzení skutku. V dané souvislosti lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
Bez ohledu na shora naznačené závěry lze uvést následující. Obviněný byl v dané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 10-18 let. Trest odnětí svobody v trvání 15 let, který byl obviněnému uložen, je nepochybně takovým druhem trestu, který lze obviněnému uložit a trest je uložen v rámci zákonné trestní sazby. Uložený trest odpovídá všem okolnostem případu a zejména osobě obviněného, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestnou činnost násilného charakteru, ale i možnostem resocializace obviněného. Trest ovšem přihlíží k okolnostem, které předcházely usmrcení poškozeného. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný správně zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, když je odsuzován za zvlášť závažný zločin k trestu odnětí svobody ve výměře převyšujícímu 8 let.
Pokud se týká uloženého trestu vyhoštění, přestože tedy obviněný nezvolil dovolací důvod určený k nápravě vad výroku o trestu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněnému byl soudem druhého stupně uložen vedle trestu odnětí svobody podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou, když tento dospěl k závěru, že v předmětné věci pominula zákonná překážka bránicí uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněnému byla po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně odňata doplňková ochrana podle zákona č. 325/1999 Sb. o azylu. Obviněný namítá, že mu hrozí v zemi původu nelidské zacházení, mučení či ponižující zacházení. Podle obviněného se jedná o důvody vylučující uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.
Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v §80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 6 Tdo 968/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2008, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 784/2015, obdobě viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 132/2015).
Podle §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se trest vyhoštění neuloží, jestliže pachateli hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.
V dané věci soud druhého stupně dospěl k závěru, že uložení trestu vyhoštění nebrání zákonná překážka uvedená v §80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Přestože to tento soud výslovně neuvádí, lze se domnívat, že zároveň dospěl k závěru, že ve věci neexistuje ani další z překážek uvedených v §80 odst. 3 tr. zákoníku, která by uložení trestu vyhoštění bránila. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na straně obviněného v současné době neexistují žádné zákonné překážky, které by uložení trestu vyhoštění bránily z pohledu namítaného ustanovení §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnil, když pouze obecně odkázal na toto ustanovení a na skutečnost, že mu byla původně přiznána doplňková ochrana. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že tato byla odňata, když nakonec uložení doplňkové ochrany neznamená automaticky, že azyl bude udělen, a že doplňková ochrana nemůže být v budoucnu odňata (blíže viz §17a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu v platném znění). Navíc při posuzování aktuálnosti hrozby obviněnému v místě země původu nelze přehlédnout skutečnost, že obviněnému byl uložen výrazný trest odnětí svobody, takže vlastní realizace trestu vyhoštění v nejbližší době nepřichází v úvahu, kdy lze i důvodně předpokládat v budoucnu stabilizaci poměru v zemi původu. Navíc obviněný poté, co rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci, požádal o předání k výkonu trestu do země původu. Samotná tato skutečnost svědčí o tom, že tvrzení obviněného o hrozbě mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu není podloženo jeho skutečnou obavou. Pokud by v budoucnu nastaly skutečnosti, pro které nelze trest vyhoštění uložit, je možno postupovat podle §350h tr. ř. popř. může obviněný podat návrh na obnovu řízení (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. 2288/15).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová