ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1149.2017.2
sp. zn. 4 Tdo 1149/2017 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 o dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 53/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 148/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 18 T 148/2016 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 53/2017, a to ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 18 T 148/2016, byl obviněný R. P. uznán vinným ze spáchání v bodech 1), 2) a 4) trojnásobného přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodech 3) a 5) dvojnásobného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za jednání popsaná ve skutkové větě daného rozsudku byl obviněný R. P. odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v tom, že mu byla zakázána činnost, která by byla spojena s dispozičním právem k cizím finančním prostředkům na bankovních účtech nebo v pokladně v trvání 5 let.
O náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 18 T 148/2016, podali státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně a obviněný R. P. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 53/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 53/2017, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a to výlučně do výroku o trestu. Uvedl, že si je plně vědom své viny, k trestné činnosti se doznal a je připraven přijmout spravedlivý trest. Nesouhlasí však s druhem a výměrou trestu. Má za to, že soud postupoval v rozporu v ust. §38 a §39 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, neboť při stanovení trestu dostatečně nepřihlédl zejména k osobním a majetkovým poměrům obviněného a k možnosti jeho nápravy, ani k jeho chování po činu, zejména ke snaze nahradit škodu. Soud rovněž nepřihlédl k důsledkům, které lze od uloženého trestu očekávat pro jeho budoucí život. V neposlední řadě soud nezvážil důsledky výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na možnosti hradit škodu poškozeným. Namítá, že v rámci polehčujících okolností nebylo dostatečně přihlédnuto k jeho postoji k náhradě škody, neboť již v průběhu trestního řízení uhradil přibližně polovinu způsobené škody a ohledně zbývající části s poškozenými jednal, uzavřel splátkové kalendáře a škodu splácí v maximální možné výši, kterou umožňují jeho majetkové poměry. Poukázal na to, že prodal de facto veškerý svůj majetek, podstoupil psychiatrickou léčbu, zbavil se závislosti na hracích automatech a dodržuje režim stanovený lékařem, takže eliminuje účinně i ty okolnosti, které jej vedly k páchání trestné činnosti (hrací automaty, alkohol). Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za této situace považuje za nepřiměřeně přísný postup soudu. Obviněný také uvedl, že je nutno přihlédnout i ke skutečnosti, že společnost 1. Zlínská správa bytů, s. r. o., je úzce spjata s jeho prací a kontaktem s klienty, který nelze z výkonu trestu udržet, což jednoznačně povede k ukončení činnosti společnosti, tedy k situaci, že obviněný přijde o obživu, dojde k přerušení splátek poškozeným a ke zkrácení jejich práva na náhradu škody. Sami poškození se vyjádřili tak, že mají zájem na tom, aby zůstal na svobodě a mohl dál společnost provozovat. Má za to, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zasáhne do práva poškozených na náhradu škody i do jeho práva na podnikání.
Dále namítl neurčitost výroku trestu zákazu činnosti, pokud zakázaná činnost byla definována tak, že je spojena s jeho dispozičním právem k cizím finančním prostředkům na bankovních účtech nebo v pokladně. Má za to, že takto formulovaný výrok by bylo možno vyložit i tak, že není oprávněn nakládat se svou společností 1. Zlínská správa domů, s. r. o., jakožto samostatným subjektem, ačkoliv je jejím jediným společníkem a jednatelem. Konstatuje, že takto formulovaný trest zákazu činnosti zasahuje do jeho práva vlastnit majetek.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 53/2017 a aby zrušil též výrok o trestu rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 18 T 148/2016 a přikázal soudu prvního stupně o trestu znovu rozhodnout, popř. aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl tak, že obviněnému uloží trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a přeformuluje výrok o trestu zákazu činnosti.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají samotného právního posouzení skutku, je možné vytýkat i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, za které je třeba považovat právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně je možné pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva, především práva trestního, ale i jiných právních odvětví. Teoreticky jiné hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. V této souvislosti je pak třeba poukázat na vztah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vzhledem k ostatním zákonným důvodům dovolání, zejména pak na vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o speciální dovolací důvod, kterým je možné napadat pouze pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, když druh trestu musí být podle zákona nepřípustný nebo jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení je třeba dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu, v soustavě dovolacích důvodů dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud proto má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky proti druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby ale došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného trestu nebo druhu trestu sice přípustného, ale mimo zákonnou trestní sazbu. Proto nelze prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající ve správném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na kterém je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné, pokud jde o výrok o trestu, považovat pouze jiné vady tohoto výroku, které záleží v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení v rámci ukládání zvláštních druhů trestů, jako je trest souhrnný, úhrnný nebo společný za pokračování v trestném činu. Je tedy zřejmé, že námitka obviněného o uložení nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody nemá hmotněprávní povahu, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku. Jak však bylo konstatováno, dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z toho důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný. Námitky obviněného, které směřují proti nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody, tedy nejsou dovolacím důvodem.
Námitky, jimiž zpochybnil určitost výroku o trestu zákazu činnosti, zejména formulaci zákazu činnosti, odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V dovolání nenapadá výměru nebo nepřiměřenost uloženého trestu zákazu činnosti, ale ohrazuje se proti jeho vymezení. Má za to, že takto uložený trest je příliš obšírně formulován a brání mu nakládat s jeho společností jakožto právnickou osobou, ačkoliv je jejím jediným společníkem a jednatelem. Smyslem a účelem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat pouze takovou činnost, zaměstnání, povolání nebo funkci, která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu anebo mu jeho spáchání usnadňuje. V projednávaném případě se obviněný dopustil pěti úmyslných trestných činů, když jako jednatel společnosti zneužil předmětu činnosti společnosti 1. Zlínská správa domů, s. r. o., tedy výkonu správy jednotlivých domů na základě mandátních smluv, v rámci něhož mohl spravovat cizí svěřený majetek. Jestliže se obviněný dopustil takové trestné činnosti, je třeba na něj nahlížet jako na osobu nezpůsobilou k výkonu takového podnikání. Je však také třeba zvážit rozsah trestu zákazu činnosti, zda nezabraňuje obviněnému ve výrazně širším okruhu činností, než při jaké se dopustil trestných činů. Okresní soud ve Zlíně ovšem formuloval trest zákazu činnosti velmi široce, když se neomezil zákazem činnosti správy cizího majetku pouze na případy, kdy by měl obviněný cizí majetek spravovat v rámci podnikání nebo zaměstnání, ale takový zákaz formuloval všeobecně. Takto definovaný trest zákazu činnosti je dle státní zástupkyně příliš globální a zamezuje obviněnému získat zaměstnání v oborech, které zcela nesouvisí s činností, při které se jako jednatel společnosti trestného činu dopustil. V posuzované trestní věci byl trest zákazu činnosti formulován natolik plošně, že obviněnému fakticky např. brání i být disponentem k soukromému účtu některého ze svých příbuzných. Takto však uložený trest zákazu činnosti pojímat nelze. Takto uložený trest není ani způsobilý působit výchovně a účinně k nápravě pachatele. Závěrem státní zástupkyně jako nedůvodnou označila námitku obviněného, že trest zákazu činnosti zasahuje do jeho práva podnikat v tom smyslu, že mu brání ve výkonu jednatelství ve společnosti 1. Zlínská správa domů, s. r. o. Dodala, že obviněný způsobilost k tomu být členem orgánu obchodní korporace již pozbyl, když byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, který spáchal v souvislosti se svým podnikáním.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, i jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, a to ve výroku o trestu a aby Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody označil za nepřiměřeně přísný postup soudu. Tato námitka nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod speciální dovolací důvod jímž může být zpochybněna správnost výroku o trestu, a to pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem odpovídají námitky, jimiž obviněný zpochybnil určitost výroku o trestu zákazu činnosti. Má za to, že takto uložený trest je příliš obšírně formulován a brání mu nakládat s jeho společností 1. Zlínská správa domů, s. r. o., jakožto samostatným subjektem, ačkoliv je jejím jediným společníkem a jednatelem.
Trest zákazu činnosti je upraven v ustanoveních §73 a §74 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle §73 odst. 3 tr. zákoníku spočívá tento trest v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Judikatura vyžaduje, aby šlo o souvislost bezprostřední, úzkou a přímou (např. rozhodnutí č. 5/1980 Sb. rozh. tr.), když však na druhé straně postačuje, pokud výkon takové činnosti dal pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo alespoň jeho spáchání usnadnil. Smyslem a účelem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat pouze takovou činnost, zaměstnání, povolání nebo funkci, která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu anebo mu jeho spáchání usnadňuje (rozh. č. 42/1967 Sb. rozh. tr., rozh. č. 26/2007 – III. Sb. rozh. tr.).
V projednávaném případě se obviněný trojnásobného přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a dvojnásobného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil jako jednatel společnosti 1. Zlínská správa domů, s. r. o., se sídlem Zlín. Na základě mandátních smluv měl jako správce domu přístup k účtům různých společenství vlastníků jednotek a v úmyslu obohatit se bez vědomí statutárního orgánu těchto společenství vlastníků jednotek převedl na své osobní účty a účet společnosti 1. Zlínská správa domů, s. r. o., Zlín, finanční prostředky z účtů různých společenství vlastníků jednotek, přičemž tak způsobil jednotlivými přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku škody ve výši 350.000 Kč, 200.000 Kč a 381.219 Kč a zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku škody ve výši 1.224.618 Kč a 4.612.466 Kč. Jelikož měl obviněný svěřenou správu cizího majetku a v rozporu s ujednáními jednotlivých mandátních smluv a v rozporu se svými povinnostmi nechal převádět peníze z účtů jednotlivých mandantů na svůj osobní účet, příp. na účet 1. Zlínské správy domů, s. r. o., naplnil tímto svým jednáním podmínku ustanovení §73 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v tom, že trestem zákazu činnosti postihnutá zakázaná činnost musí mít souvislost se spáchaným trestným činem.
Jak ve svém vyjádření uvedla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, je nutné zvážit rozsah uloženého trestu zákazu činnosti, a to z toho úhlu pohledu, zda nezabraňuje obviněnému ve výrazně širším okruhu činností, než při jaké se dopustil přisouzených trestných činů. Okresní soud ve Zlíně formuloval trest zákazu činnosti tak, že obviněnému zakázal činnost, která by byla spojena s jeho dispozičním právem k cizím finančním prostředkům na bankovních účtech nebo v pokladně. Nejvyšší soud konstatuje, že takto definovaný trest je však velmi široký a zamezuje obviněnému např. získat zaměstnání v oborech, které nesouvisí s činností, při které se jako jednatel společnosti trestného činu dopustil.
Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, je nutno vycházet ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Za příliš široký a neurčitý rozsah je nutno považovat např. zákaz jakéhokoli povolání, v němž by pachatel přišel do styku se svěřenými penězi nebo jinými majetkovými hodnotami (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 929 - 946). Trest zákazu činnosti musí být tedy stanoven tak, aby jej bylo možno vykonat a jeho výkon náležitě kontrolovat. Při vymezení rozsahu zákazu činnosti nebo povolání nelze proto vyjadřovat omezení jenom povšechně, např. zákazem pracovat s penězi nebo nakládat s hodnotami v cizím vlastnictví apod. Zákaz konkrétní činnosti nebo povolání musí být vyjádřen tak, aby jeho realizace mohla zcela splnit účel tohoto trestu (srov. R I/1965, s. 12). V posuzované trestní věci by tak přicházel v úvahu úžeji formulovaný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti omezeném pouze na užší oblast správy cizího majetku, popř. vlastního podnikání zaměřeného na správu cizího majetku. Námitce obviněného tak lze v tomto případě přisvědčit.
Závěrem k námitce obviněného, že trest zákazu činnosti by v případě jeho uložení zasáhl do jeho práva podnikat a vlastnit majetek, Nejvyšší soud uvádí, že předmětem zákazu činnosti může být i taková činnost, která představuje jediný legální zdroj příjmů pachatele, a to v tom případě, pokud se v souvislosti s touto činností trestné činnosti dopustil. Nad to tvrdí, že je dále jednatelem obchodní společnosti 1. Zlínská správa domů, s. r. o. K tomuto je třeba uvést, že obviněný svoji způsobilost být členem orgánu obchodní korporace ve smyslu ustanovení §46 zákona o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb. pozbyl, neboť členem orgánu obchodní korporace nemůže být ten, kdo není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání č. 455/1991 Sb. Ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zmíněného zákona je jednou z všeobecných podmínek provozování živnosti i bezúhonnost, přičemž za bezúhonnou se pro účely předmětného zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spácháný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí jako by nebyla odsouzena. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že byl obviněný pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, který spáchal v souvislosti se svým podnikáním. Jeho argumentace, že mu uložený trest zákazu činnosti bude bránit v podnikání v tom smyslu, že mu bude bránit ve výkonu jednatelství ve společnosti 1. Zlínská správa domů, s. r. o., když způsobilost k tomu být členem orgánu obchodní korporace již pozbyl, je tudíž bez opodstatnění.
Napadené rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byl v posuzované trestní věci úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného R. P. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 18 T 148/2016 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 53/2017, a to ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud ve Zlíně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu