ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1173.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1173/2017 -101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017 o dovoláních obviněných L. D. , a R. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 To 26/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. D. a R. S. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 48 T 6/2011, byli obvinění L. D. a R. S. uznáni vinnými ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1) obvinění L. D. a R. S.
„v době od 23.3.2008 do 13.6.2008, v B. a v O., po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu získat neoprávněně úvěr u Československé obchodní banky, a.s. se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350, a.s. (dále jen ČSOB a.s.) na financování koupě komerčního objektu – budovy na pozemku a pozemků, vše v katastrálním území B.– M., obec B., evidovaným u Katastrálního úřadu v Bruntále a na údajné refinancování nákladů spojených s rekonstrukcí předmětné budovy,
doručil obžalovaný R. S. na základě plné moci k zastupování ve věci vyřízení úvěru, vystavené obžalovaným L. D. dne 23.3.2008 a předložené bance, do pobočky ČSOB a.s. v Opavě, zaměstnankyni banky M. M. v době od 23.3.2008 do 5.6.2008 listinné materiály, které na základě jeho požadavku vyhotovil a dodal mu obžalovaný L. D., a to konkrétně faktury č. 270100045 na částku ve výši 8.490.000,- Kč s datem vystavení dne 10.1.2007, č. 270100052 na částku ve výši 7.410.000,- Kč s datem vystavení dne 23.1.2007 a č. 270100065 na částku ve výši 7.000.000,- Kč s datem vystavení dne 5.2.2007, na kterých byl uveden jako dodavatel M. P., S. M., S. M., a jako odběratel D. L.,Č., B., o kterých věděli, že jsou fiktivní, protože stavební práce, uvedené na těchto fakturách, nebyly nikdy provedene a částky, vyúčtované těmito fakturami, nebyly nikdy uhrazene, dále upravenou Smlouvu o podnájmu nebytových prostor ze dne 20.12.2006 v téže budově, uzavřenou mezi obchodní společností DAJAR CZ, s.r.o., se sídlem Bruntál, K. Čapka 80/1, IČ: 26851393 (dále též „DAJAR CZ“), a Českou pojišťovnou, a.s., ve které bylo uvedeno roční nájemné ve výši 2.778.922,- Kč, ač věděli, že v původní smlouvě je ve skutečnosti sjednáno roční nájemné ve výši 474.922,- Kč, Smlouvu o podnájmu nebytových prostor uzavřenou mezi obchodní společností DAJAR CZ a M. P. s datem uzavření smlouvy 1.6.2007, o které věděli, že je vyhotovena a uzavřena účelově, protože prostory na základě této smlouvy nebyly nikdy pronajímáne a rovněž nebyly hrazene platby za pronájem, smyšlená Prohlášení věřitelů, dle kterých měly osoby R. S., J. B. a M. P. souhlasit s tím, aby jejich pohledávky vyplývající ze směnek byly uhrazeny z poskytnutého úvěru u ČSOB a.s., kopii upraveného výpisu z účtu obchodní společnosti DAJAR CZ s.r.o. u Komerční banky a.s., za období od 27.12.2007 do 23.4.2008, ve kterém obžalovaný L. D. pozměnil výši příchozích plateb od České pojišťovny, a.s. ve dnech 7.2.2008 a 18.4.2008 na dvě částky ve výši 694.730,- Kč, dále pozměnil výši příchozích plateb od I. V. ve dnech 6.2.2008. a 7.4.2008 na dvě částky po 410.810,61 Kč, jako plátce uvedl „obžalovaného M. P.“ a pozměnil výši příchozích plateb od A. P. ve dnech 4.2.2008, 3.3.2008 a 27.3.2008 na tři částky ve výši 157.722,- Kč a jako plátce uvedl osobu „R. D.“, ač věděli, že platby byly provedeny v podstatně nižším rozsahu a nebyly provedeny obžalovaným M. P., ani R. D., směnky vlastní, vystavené L. D. na řad
J. B. na částku ve výši 7.000.000,- Kč s datem vystavení 15.2.2007, na řad M. P. na částku ve výši 8.490.000,- Kč s datem vystavení 19.1.2007, na řad R. S. na částku ve výši 7.410.000,- Kč s datem vystavení 2.2.2007 a na řad P. J. na částku ve výši 13.500.000,- Kč s datem vystavení 22.1.2007, kdy dle poznámky na směnkách měly být peníze zapůjčeny na opravu a rekonstrukci administrativní budovy České pojišťovny, ač věděli, že osoby uvedené na směnkách L. D. tyto finanční prostředky nikdy nepůjčily, tedy, že jde o směnky vystavené účelově a Smlouvu ze dne 14.4.2008 o údajné půjčce obžalovaného L. D. obchodní společnosti LABRADORITE s.r.o. ve výši 22.900.000,- Kč v nepeněžité podobě, jako zhodnocení budovy v B. rekonstrukcemi provedenými věřitelem, ačkoliv věděli, že rekonstrukce provedeny nebyly,
a na základě těchto doručených dokladů pak obžalovaný L. D. uzavřel jako jednatel obchodní společnosti LABRADORITE, s.r.o., se sídlem Bruntál, ul. K. Čapka 80/1, IČ:28377559 (dále též LABRADORITE), Smlouvu o vázaném účtu č.2235/08/5139, s uvedením data na smlouvě dne 2.6.2008 a místem uzavření v O., dále v prostorách pobočky ČSOB a.s. v O., na ul. O., dne 5.6.2008 Smlouvu o úvěru č.2231/08/5139 na poskytnutí finančních prostředků ve výši 45.000.000,- Kč, kdy pro zajištění úvěru uzavřel téhož dne Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č.2233/08/5139, ke které vystavil blankosměnku na řad ČSOB a.s., dále jako jednatel společnosti DAJAR CZ, s.r.o., se sídlem Bruntál, ul. K. Čapka 80/1, IČ:26851393, vystavil Prohlášení ručitele č. 2234/08/5139 a dne 13.6.2008 uzavřel v prostorách pobočky ČSOB a.s. v O., ul. O., Smlouvu o zřízení zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 45 mil. Kč ze Smlouvy o úvěru ze dne 5.6.2008 k nemovitostem – budově v B. a přilehlým pozemkům č.2232/08/5139,
a na základě výše uvedených smluv a dokumentů pak společnost LABRADORITE čerpala u ČSOB a.s. úvěr ve výši 45.000.000,- Kč, kdy v souladu s výše uvedenou Smlouvou o úvěru byla dne 5.6.2008 převedena bankou částka ve výši 22.100.000,- Kč na vázaný účet obchodní společnosti S MORAVA leasing, a.s. a dne 13.6.2008 byla převedena částka ve výši 7.410.000,- Kč na bankovní účet R. S., částka ve výši 8.490.000,- Kč na bankovní účet M. P. a částka ve výši 7.000.000,- Kč na bankovní účet J. B.,
čímž tito obžalovaní uvedením nepravdivým údajů při sjednávání úvěrové smlouvy neoprávněně získali částku ve výši 19.952.187,- Kč a v této výši způsobili škodu ČSOB, a.s. se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350.“
Za tento zločin byl obviněný L. D. odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný R. S. byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému L. D. uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. D., R. S. a M. P. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Československé obchodní bance, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, majetkovou škodu ve výši 6.702.787 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. S. a M. P. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Československé obchodní bance, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, majetkovou škodu ve výši 12.500.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Československá obchodní banka, a. s., Radlická 333/150, Praha 5, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. P.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 48 T 6/2011, podali obvinění L. D. a R. S. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 To 26/2017, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 To 26/2017, podal následně obviněný L. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které spatřuje v nesprávném právním posouzení zjištěného skutkového stavu, nebo jiném hmotněprávním posouzení, dále v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy a posledně v procesních vadách řízení, které měly vliv na nesprávné rozhodnutí soudu ve věci. Odkazuje na výrok rozsudku prvostupňového soudu, kde je skutek kladený obviněnému za vinu popsán tak, že ke své žádosti o úvěr doložil přílohy obsahující nepravdivé údaje. Zastává stanovisko, že se sice jedná o nepravdivé údaje, které ovšem nebyly a nemohly být významné při rozhodování o poskytnutí úvěru společnosti LABRADORITE, s. r. o. Pokud by mohly mít určitý význam, pak jedině v tom smyslu, že na jejich podkladě neměl být úvěr na konkrétní účel poskytován. U faktur vystavených dodavatelem M. P. odběrateli L. D. má za to, že tyto jsou bez významu pro závazky a majetkovou situaci LABRADORITE, s. r. o. Pokud se jedná o podnájemní smlouvu mezi společností DAJAR CZ, s. r. o., jako podnajímatelem a uživateli bytových prostor jako podnájemníky, pak údaje o výši podnájmu nebyly významné pro posouzení příjmů žadatele o úvěr, neboť se jednalo o příjmy společnosti DAJAR CZ, s. r. o., nikoli příjmy LABRADORITE, s. r. o. U prohlášení směnečných věřitelů o souhlasu s plněním banky na jejich účty poukazuje opět na to, že jsou bez významu pro poskytnutí úvěru společnosti LABRADORITE, s. r. o., stejně tak jako údaje o bankovním účtu společnosti DAJAR CZ, s. r. o. Směnky vystavené výstavcem L. D. na věřitele J. B., M. P., R. S., P. J. pak podle obviněného jsou bez významu pro posouzení majetkových poměrů společnosti LABRADORITE, s. r. o. Pokud jde o dluh společnosti LABRADORITE, s. r. o., z nepeněžité půjčky, pak tvrdí, že jde o smlouvu nesmyslnou, která nemůže být podkladem pro vznik závazku mezi jejími účastníky, neboť uvedeným způsobem neposkytl ani nemohl poskytnout, žádné plnění ve prospěch společnosti LABRADORITE, s. r. o. Tvrdí, že pokud by měl účel úvěru mít nějaký vztah k závazkům žadatele o úvěr, pak by musel žadatel na závazky třetí osoby přistoupit, čímž by se závazek třetí osoby stal jeho závazkem. To se však v daném případě nestalo. Dále v dovolání uvádí, že žadatel o úvěr společnost LABRADORITE, s. r. o., kupovala nemovitost v roce 2008 od leasingové společnosti S MORAVA leasing, a. s., ve stavu, v jakém se v té době nacházela. Leasingová společnost ji v tomto stavu prodávala společnosti LABRADORITE, s. r. o. Pokud by v roce 2007 proběhla nějaká rekonstrukce nemovitosti, pak by její případné zhodnocení oproti předešlému stavu z roku 2007 bylo již zahrnuto do kupní ceny sjednané ve smlouvě v roce 2008. Rekonstrukce s případným zhodnocením nemovitosti, pokud by k ní došlo v roce 2007, by mohla představovat přírůstek vlastníka nemovitosti, ale nikoli přírůstek majetku zájemci o koupi této nemovitosti, který žádal o úvěr. Z uvedeného vyplývá, že bez ohledu na hodnotu zajištění závazku z úvěru takováto smlouva o nepeněžité půjčce by při standardním vyhodnocení žádosti o úvěr bankou nemohla vůbec obstát a banka by na jejím podkladě úvěr na zaplacení „dluhu“ neposkytla. Žadatel o úvěr by ani takovouto nesmyslnou legendu a nesmyslný podklad nemohl vymyslet a reálně si představovat, že mu bude na jejím základě úvěr poskytnut, pokud by vše s bankéři nebylo předjednáno předem. Uzavřel tedy, že předložené dokumenty neměly reálný význam pro posouzení majetkové situace žadatele o úvěr a ve vztahu k části úvěru ve výši 22.000.000 Kč. Vůči L. D. pak byl tento závazek na první pohled nesmyslný a nemohl reálně vzniknout. Veškeré dokumenty vztahující se k této části úvěru nemohly mít právní význam v tom smyslu, že by odůvodňovaly toto plnění.
Obviněný se ohradil také proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu v tom smyslu, že již při sjednávání úvěru nemínil tento úvěr splácet. K tomuto skutkovému zjištění podle jeho názoru neexistují žádné podklady, neboť naopak vyplynulo, že zamýšlel nemovitost s vysokým ziskem prodat a ze získaných prostředků úvěr splácet. Tomu nasvědčuje zejména jeho dopis adresovaný Ministerstvu financí a proběhlé osobní setkání s pracovníkem ministerstva I. B. Tento sice nepotvrdil, že prodej budovy pro umístění Finančního úřadu v Bruntále s ním byl předem projednán s příslibem za určitou cenu, dokonce popřel osobní kontakt s ním, nicméně v rozhodné době záměr rozšířit pracoviště Finančního úřadu v Bruntále o další prostory existoval a bylo uvažováno o přemístění sídla úřadu. I když písemná odpověď ministerstva na jeho dopis obsahující údaje o nemovitosti a nabídkovou kupní cenu dohledána nebyla, přesto nepochybně existovat musela, když platí zásada, že úřady reagují na každý podepsaný přípis. Připustil, že úvěr byl, pokud jde o jeho celkovou výši, splacen pouze v nepatrné části, nebylo však podle jeho názoru prokázáno, že by se tak stalo pro neochotu z jeho strany. Proto míní, že skutkové závěry o tom, že od počátku nechtěl úvěr splácet, jsou v rozporu se skutkovými zjištěními a v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Dále se vymezil proti závěrům znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické Fakultě VŠB - TU Ostrava, který vypracoval Ing. Quido Klečka jako externí spolupracovník ustanoveného znaleckého ústavu. Míní, že šlo o nezákonný postup, neboť fakticky posudek nebyl vypracován ústavem. Uvedená vada řízení měla podle hodnocení obviněného zásadní vliv na rozhodnutí soudu ve věci, neboť posudek vypracovaný externím spolupracovníkem ustanoveného znalce byl vzat za podklad výroku o vině, ačkoli obsahuje zásadní vady. Jedná se o vady, které jsou představovány údajně chybnou metodikou stanovení tržní ceny. Tímto způsobem údajně došlo ke zkreslení hodnoty nemovitosti představující hodnotu zástavy a tím pádem k významnému zvýšení výše zjištěné škody.
Závěrem vyjádřil přesvědčení, že popsaným skutkem nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, byť není vyloučeno, že by mohlo jít o trestný čin jiný, resp. o účastenství k jinému trestnému činu, když zde přichází v úvahu pomoc k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. S. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů porušily jeho základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo. Dále namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry. Za chybná označil rozhodnutí soudů obou stupňů proto, že odsuzující rozsudek opřely o jediný přímý důkaz, a to o výpověď spoluobviněného L. D., která není podepřena žádným jiným důkazem a kterou sám hodnotí jako rozpornou a nevěrohodnou. Odvolací soud z výpovědi spoluobviněného nesprávně dovodil, že nepochybně věděl o tom, že ČSOB, a. s. byly předkládány doklady z podstatné části zcela nepravdivé a falešně vyhotovené a že se na jejich vytváření podílel. Popírá, že by věděl o tom, že u listin, které byly bance předkládány, jde o podvrhy. Míní, že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou jeho jednání. Uvádí, že sice mohl vědět, že jde ze strany obviněného D. o podvod, není ale najisto postaveno, že o tom skutečně věděl. Ohradil se rovněž proti tomu, že byl označen za pachatele trestného činu úvěrového podvodu, neboť nebyl účastníkem úvěrové smlouvy. Míní, že mohl být pouze účastníkem na předmětném trestném činu. Soud tak měl v projednávané věci posuzovat subsidiaritu, subjektivní stránku a formu účastenství, na které pak závisí i možnost snížení trestní sazby. Tímto se však soudy vůbec nezabývaly, neboť jej považovaly za spolupachatele. Spoluobviněný D. chtěl od počátku spáchat trestný čin úvěrového podvodu, který zakrýval údajnou koupí. Svými nepravdivými tvrzeními obviněného natolik přesvědčil, až mu uvěřil, že má reálný podnikatelský záměr prodat s vysokým ziskem budovu, na kterou byl úvěr čerpán, a začal s ním spolupracovat. Obviněný D. ovšem neměl dostatečný myšlenkový potenciál, aby tento úvěrový podvod spáchal, a proto ke svému podvodnému jednání zapojil další dvě nic netušící osoby. I v mimořádném opravném prostředku tvrdí, že mu společně s L. půjčili větší objem finančních prostředků, připouští, že nad případnou problematickou návratností půjčky neuvažoval, neboť spoléhal na doporučení svého nynějšího tchána L. Soudy ovšem dostatečně nezkoumaly, zda mezi L. a S. na straně jedné a D. na straně druhé byl dlužnický vztah, přitom se z hlediska posouzení viny jedná o otázku podstatnou. Tímto tvrzením se vymezuje proti výpovědi obviněného L. D., že pokud jim dal nějaké peníze, šlo o procenta z peněz získaných z úvěru. Soudy se také nedostatečně zabývaly otázkou, zda mohl v předmětném období disponovat finanční částkou, která byla zapůjčena spoluobviněnému. Z provedeného znaleckého posudku doc. Ing. Františka Nahodila, CSc., soudního znalce z oboru ekonomiky přitom jednoznačně vyplývá, že finančními prostředky mohl disponovat.
Dále vytýká soudům, že svůj závěr o jeho vině vystavěly na jediné výpovědi spoluobviněného, zpochybňuje rovněž výpověď svědka V., která byla nepravdivá a měla jej pouze poškodit. Stejně tak zpochybňuje závěry znaleckého posudku ohledně skutečné hodnoty nemovitosti v B., tedy komerční budovy, na kterou byl čerpán předmětný úvěr. Namítl, že znalecký posudek Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB – TU Ostrava zpracoval externí spolupracovník Ing. Quido Klečka, takže ústav v této věci vystupoval pouze formálně. Tento posudek označil za nepoužitelný, účelově zpracovaný s nepřehlednými, nejasnými a zavádějícími a hlavně neodůvodněnými údaji. Míní, že ve věci měl být zpracován nový revizní znalecký posudek, a to skutečným znaleckým ústavem, tedy Ústavem soudního inženýrství VUT v Brně. Uvádí, že soudy pochybily, pokud takovému návrhu na doplnění dokazování nevyhověly.
Obviněný označil za vadný rovněž výrok o náhradě škody. Podle vlastního výpočtu činí výše škody 2.759.187 Kč, mělo tudíž dojít ke změně právní kvalifikace, a to podle §211 odst. 5 písm. c), nikoliv odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. V dovolání zmínil i zásadu subsidiarity trestní represe, a to proto, že úmyslem obviněného D. nebylo poskytnutý úvěr nesplácet. Škoda v předmětném případě nevznikla primárně v důsledku podvodného jednání, ale v důsledku objektivního snížení cen nemovitostí a faktického zablokování trhu. Je tedy otázkou, zda právě s ohledem na subsidiaritu trestní represe je odpovědnost pachatele trestní a nepostačoval by civilní postih. Původním úmyslem bylo totiž koupit dům, který se měl následně prodat Ministerstvu financí za výrazně vyšší cenu, a tedy úvěr zcela uhradit. Úmysl se ovšem nezdařil z důvodu změny názoru Ministerstva financí a hospodářské krize. Škoda tak vznikla mimo sféru vlivu účastníků.
Závěrem uvedl, že žádné listiny ani prohlášení o jejich pravdivosti nepodepisoval, nezpracovával dokumentaci, nevyplňoval listiny a nemohl tedy naplnit uvedený znak skutkové podstaty, a to uvedení nepravdivého údaje. Jelikož nebyla prokázána vědomost obviněného o zfalšování předmětných listin, nemohla tak být ani naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, který vyžaduje úmyslné zavinění.
Z uvedených důvodů obviněný S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání, stejně tak jako i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby obviněného sám obžaloby zprostil, případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že oba dovolatelé v dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ze zákonné formulace je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Pro dovolací řízení je tedy zásadně směrodatný skutkový stav v podobě zjištěné v průběhu trestního řízení, tedy skutkový stav definovaný především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zásadně tedy platí, že skutkové závěry činí především soud prvního stupně, neboť právě v hlavním líčení je těžiště samotného dokazování. Skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat dále soud odvolací, a to v řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení. Z uvedeného je zřejmé, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně skončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především z popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného práva, a to jak trestního, tak i jiných právních odvětví.
Po přezkoumání námitek obviněných, jak je formulovali ve svém dovolání, je třeba dospět k závěru, že většinu z nich nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obvinění totiž ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, neboť zejména napadají soudy učiněná skutková zjištění. Pokud brojí proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování, a teprve formou polemiky s těmito závěry se dostávají k vlastním skutkovým verzím odlišným od závěrů soudů obou stupňů, nelze jejich námitky označit za námitky právní, neboť se domáhají toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byli uznáni vinnými. Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Lze sice připustit, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud jako soud dovolací vstoupit, avšak pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, a to proto, aby i v řízení o mimořádném opravném prostředku byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními však v posuzované trestní věci není možné dle názoru státní zástupkyně zaznamenat. Je třeba také předeslat, že většinu námitek, které obvinění v dovolání uvedli, uplatnili již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Obviněný L. D. v mezích jím uplatněných dovolacích důvodů uplatnil námitku, že byť byly v žádosti o úvěr uvedeny nepravdivé údaje, pak tyto nebyly a nemohly být významné při rozhodování o poskytování úvěru společnosti LABRADORITE, s. r. o. Uvedenou námitkou se zabýval ve svém rozhodnutí již soud odvolací, který připustil, že šlo o neobvyklou konstrukci, pokud byl poskytnut úvěr společnosti ke koupi objektu, který měl být dále provozován za účelem zisku z jeho pronájmu na základě podkladů o průběhu a zisku z dřívějšího pronájmu jinou společností a vynaložení nákladu na rekonstrukci fyzickou osobou. Zdůraznil však, že veškeré podklady a tvrzení byly vždy spojené s osobou tohoto obviněného a samotné podmínky pro poskytnutí úvěru a zajišťovací prostředky byly s jeho osobou také bezprostředně svázány, neboť vystupoval nejen jako jednatel společnosti LABRADORITE, s. r. o., ale i jako jednatel společnosti DAJAR CZ, s. r. o. Věřiteli byly předloženy nepravdivé a zfalšované doklady, které měly vzbudit zdání o tom, že je úvěr poskytován na objekt, který L. D. jako fyzická osoba nákladně zrekonstruoval, přičemž za tím účelem čerpal půjčky, které chce prostřednictvím úvěru splatit, stejně tak jako byl inzerován výnosný pronájem celé budovy, který ve svém důsledku spolu s údaji o rekonstrukci výrazně navýšil cenu objektu, na který byl čerpán úvěr. Opak však byl pravdou, neboť veškeré deklarované údaje týkající se předmětného objektu byly lživé a doklady zfalšované. Skutečné roční nájemné tvořilo jednu šestinu z deklarované částky, nemovitost nebyla pronajata v tvrzeném rozsahu, neboť smlouva o podnájmu nebytových prostor s M. P. byla pouze fiktivní, věřitelé - obviněný R. S., J. B. a M. P. žádné finanční prostředky na rekonstrukci objektu nikdy neposkytli, neboť tento rekonstruován nebyl. Obchodní společnost DAJAR CZ, s. r. o., nikdy nedisponovala na účtu vedeném u Komerční banky, a. s., inzerovanými obraty a obviněný L. D. nikdy nepůjčil obchodní společnosti LABRADORITE, s. r. o., půjčku ve výši 22.900.000 Kč v nepeněžité podobě jako zhodnocení budovy. Pokud by ČSOB, a. s., znala skutečný stav věci, neposkytla by úvěr ve výši 45.000.000 Kč, v úvahu by přicházela jen půjčka ve výši 80 % skutečné prodejní ceny objektu, která by se však neodvíjela od ceny prezentované v žádosti o úvěr. Je tedy zřejmé, že uvedení nepravdivých údajů bylo v objektivní poloze způsobilé ohrozit zájem chráněný zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody.
Obviněný L. D., stejně tak jako obviněný R. S., uplatnil v mimořádném opravném prostředku i námitku vůči správnosti znaleckého posudku vypracovaného Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB – TU Ostrava s poukazem na to, že tento znalecký posudek byl ve skutečnosti vypracován pouze ověřeným externím pracovníkem Ing. Quidem Klečkou, takže na něj nelze nahlížet jako na skutečný posudek ústavu, neboť na jeho vypracování se podílel pouze jednotlivec. Oba dovolatelé z toho dovozují, že proto od ceny nemovitosti, k níž dospěl předmětný znalecký posudek, nelze odvíjet výpočet škody. I touto námitkou se vyčerpávajícím způsobem zabýval Vrchní soud v Olomouci, na jehož rozhodnutí lze odkázat. V posuzované věci není pochyb, že posudek byl vypracován ústavem zapsaným do seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost, mj. i s předmětem znalecké činnosti oceňování nemovitostí, ceny a odhady podniků a dalších. Stejně tak lze podpořit názor Vrchního soudu v Olomouci o tom, že pokud obviněný R. S. nárokoval provedení revizního znaleckého posudku Ústavem soudního inženýrství VUT v Brně, pak se jedná o stejně kvalifikovaný ústav. To, že znalecký posudek byl za ústav zpracován externím znalcem, není vadou tohoto posudku, neboť ústav svoji znaleckou činnost zajišťuje jak interními tak externími pracovníky, což je v souladu se statutem předmětného ústavu.
R. S. v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil ve svém dovolání, rovněž zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku s tím, že z jeho strany nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného zločinu a nemohl být označen za pachatele úvěrového podvodu, neboť tím může být pouze účastník úvěrové smlouvy, tedy obviněný L. D. Za nesprávný rovněž označil závěr soudů obou stupňů o výši jím způsobené škody. Ohledně pachatelství trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je třeba v souladu s názorem Vrchního soudu v Olomouci zmínit, že pachatelem takového trestného činu spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy bývá především účastník takové smlouvy, ale může jím být také fyzická osoba jednající za dlužníka nebo věřitele. V posuzované trestní věci obviněný R. S. dojednával úvěr v zastoupení dlužníka na základě plné moci. V takovém případě nic nebránilo soudům obou stupňů, aby jej označily za pachatele, resp. spolupachatele na předmětném zločinu.
Žádné výhrady nelze mít ani proti závěrům soudů obou stupňů, že obviněný L. D. společně s R. S. vědomě předložili zfalšované podklady ČSOB, a. s., v úmyslu získat neoprávněně úvěr. Ze strany obviněného S. šlo o vědomé předkládání těchto materiálů. Tato skutečnost vyplývá jednak z výpovědi L. D., z výpovědí svědkyně J. M., bankovní poradkyně České spořitelny, a. s., pobočka Ostrava i z výpovědi svědkyně M. M., úvěrové pracovnice ČSOB, a. s. Z provedených důkazů rovněž jednoznačně vyplynul i závěr, že obviněný R. S. žádné finanční prostředky obviněnému L. D. nepůjčil. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že předmětná půjčka, stejně tak jako půjčky ostatní, nebyla realizována s tím, že finanční prostředky z této údajné půjčky byly fakticky odměnou obviněného R. S. za aktivitu při vyřizování úvěru. Odvolací soud zcela logicky poukázal na to, že všechny směnky byly vydány v bezprostřední časové souvislosti a byly splatné v zásadě ve stejném termínu. Všichni ostatní svědci, kteří měli údajně půjčit finanční prostředky obviněnému L. D., vypověděli, že k takovým půjčkám ve skutečnosti nedošlo.
Soudy obou stupňů se rovněž odpovídajícím způsobem zabývaly vzniklou škodou, když své závěry opřely o aktuální judikaturu. Odvolací soud v posuzovaném případě dospěl ke správnému závěru, že za škodu je třeba považovat částku, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, příp. i výší již uhrazených peněžních prostředků. Odvolací soud v uvedené souvislosti zdůraznil, že ve znaleckém posudku při hodnocení ceny nemovitostí bylo postupováno důsledně podle zákona o oceňování majetku č. 151/1997 Sb. a navazujících předpisů, tedy že bylo vycházeno z průměrných cen místně obvyklého nájemného, které byly významně vyšší než skutečné tržní nájemné, jehož mohlo být aktuálně dosaženo, takže tento postup byl zjevně ve prospěch obviněných.
Dle státní zástupkyně je zřejmé, že důkazní situace v posuzované trestní věci neumožňuje aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Oba obvinění se dopustili jednání, které naplňovalo zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a bylo společensky škodlivé. Oba obvinění mohli u jednání, jehož se dopouštěli, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy platného a účinného trestního zákona. Pokud obviněný S. namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem souhlasit nelze. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnými ještě neznamená nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Popsaným skutkem obvinění naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, kdyby byl např. úvěr vylákán v nižší částce, popř. kdyby byl řádně splácen, popř. že by byla trestným činem způsobena marginální škoda. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněných dána i odpovídající společenská nebezpečnost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněných.
Obviněný L. D. v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten v posuzovaném případě přicházel v úvahu pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházející byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k)“. Tato alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. ve spojení, s nímž se může uplatnit. Z toho pak logicky vyplývá, že pokud je třeba na dovolání obviněného nahlížet jako na zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je na ně třeba obdobně nahlížet i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., že pokud část námitek obviněného obsahově neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný R. S. reagoval na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství stručnou replikou. Uvedl v ní, že z obsahu vyjádření státní zástupkyně vyplývá zřejmá snaha omlouvat chybnou práci jak obžaloby, tak soudů, které dosud jeho trestní věc řešily. Soudy se ve svých rozhodnutích opíraly nikoliv o důkazy, ale o své domněnky a mylné závěry, jako např., že obviněný musel budovu a její stav a cenu znát, když v ní byl přitom pouze jednou, a dále o výpověď svědka V. Své dovolání mj. opřel o námitku extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými závěry a provedenými důkazy. Tato námitka s ohledem na konstantní judikaturu vyžaduje, aby bylo podrobně popsáno, v čem je extrémní nesoulad spatřován. K úspěšnému uplatnění této námitky nestačí pouhý odkaz na některé předchozí podání. Obviněnému proto nelze vyčítat, jak činí státní zástupkyně, že své námitky uplatnil opakovaně, neboť námitkami vznesenými v rámci odvolacího řízení by se dovolací soud nezabýval. Jestliže tedy v dovolání uplatnil stejné námitky, činí tak rovněž z toho důvodu, že se ani soud odvolací ani prvostupňový obhajobou podrobně nezabývaly. Nejvyšší státní zastupitelství obviněnému vytýká, že musel vědět, že cena stanovená posudkem není objektivní. Úvěr se ale obvykle poskytuje ve výši 80% ceny. Odhad ceny nemovitosti činil 68 mil. Kč a supervizor ČSOB po prohlídce objektu tento odhad snížil o 3 mil. Kč. Namítá, že byl v předmětné budově jen jednou, a to pouze v přízemí budovy, dále že je veterinář a nemá jakékoliv vzdělání v oboru oceňování nemovitostí. Znalkyně ČSOB sama stanovila cenu na 65 mil. Kč. Tuto cenu nemohl jakkoli ovlivnit a nemohl ovlivnit ani prvotní znalecký posudek od Ing. Vehovského, protože si tento posudek nechával spoluobviněný D. zpracovávat sám. Rovněž úvahy, že musel vědět, že v nemovitosti žádné rekonstrukce neproběhly, nejsou ničím podložené. Budovu viděl podruhé v životě s odstupem deseti let a původní stav neznal, nemohl tedy vědět, zda v ní proběhly nějaké stavební úpravy. Rovněž se neztotožňuje se stanoviskem, že Ústav oceňování majetku Ostrava a Ústav soudního znalectví Brno jsou odborně rovnocenné. Dále namítá, že jej není možné shledat vinným z úvěrového podvodu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by opatřil nepravdivé podklady, nebylo též prokázáno, že by věděl o fiktivnosti směnek. Opakovaně namítá chybně stanovenou výši škody a odkazuje na odhad zpracovaný P., neboť pouze ona měla k dispozici dokumentaci o skutečných cenách nájmů, její odhad je proto nejpřesnější. Uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy svévolně a jednoznačně pochybily, když bez jakéhokoliv důvodu považovaly za věrohodnější účelovou výpověď spoluobviněného D.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění L. D. a R. S. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými v dovoláních byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných L. D. a R. S.
Dále Nejvyšší soud zjistil, že obvinění sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně námitka obviněného S. ohledně nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného L. D., která není podepřena žádným jiným důkazem, zpochybnění výpovědi svědka V. a dále námitka obou obviněných ohledně závěrů znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické Fakultě VŠB - TU Ostrava, který vypracoval Ing. Quido Klečka a který označili za nepoužitelný, účelově zpracovaný s nepřehlednými, nejasnými a zavádějícími a neodůvodněnými údaji) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se těmito námitkami pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný R. S. uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. když uvedl, že žádné listiny nevyplňoval, nepodepisoval a dokumentaci nezpracovával. Nemohl tak naplnit uvedený znak skutkové podstaty, a to uvedení nepravdivého údaje. Jelikož nebyla prokázána jeho vědomost o zfalšování předmětných listin, nemohla tak být ani naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu. Dle konstantní judikatury se musí jednat o takové údaje (nepravdivé, hrubě zkreslené či zamlčené), které jsou významné pro rozhodování věřitele o poskytnutí úvěru. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávaná informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje lze považovat takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy.
Objektivní stránka této skutkové podstaty spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, ať již při sjednávání úvěrové smlouvy či při čerpání úvěru. Není tedy nezbytné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě které by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. K trestnosti činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru, pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby o tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, ale je třeba za ně považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází.
Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný L. D. společně s obviněným R. S. v úmyslu získat neoprávněně úvěr vědomě předložili zfalšované podklady ČSOB, a. s. O tom, že šlo o vědomé předkládání těchto materiálů i ze strany obviněného R. S., nevypovídá pouze obviněný L. D., ale uvedená skutečnost vyplývá ze širšího okruhu důkazů. Bylo jednoznačně prokázáno, že R. S. znal stav předmětné nemovitosti, což vyplynulo z výpovědí svědkyně J. M., bankovní poradkyně České spořitelny, a. s., pobočka Ostrava, kde byl nejprve, avšak bezúspěšně, úvěr vyřizován. Z výpovědi svědkyně M. M., úvěrové pracovnice ČSOB, a. s., vyplynulo, že R. S. měl v předmětném úvěrovém případu jasný přehled a právě on byl jediný, kdo s ní ve věci žádosti o poskytnutí úvěru jednal a kdo jí předkládal originály požadovaných materiálů. Navíc z předkládaných materiálů věděl, jaká byla dohodnutá kupní cena předmětné nemovitosti mezi S MORAVA leasing, a. s. a společností LABRADORITE, s. r. o., neboť právě tuto v ČSOB, a. s., osobně předkládal. Z uvedeného vyplývá, že musel vědět i o fiktivnosti směnek, které byly předkládány k žádosti o úvěr a kterými bylo dokladováno, že na nemovitosti byly prováděny rekonstrukce, neboť věděl, že žádné prostředky na rekonstrukci v uvedeném směru vynaloženy nebyly. Obviněný R. S. si navíc musel být jednoznačně vědom toho, že pokud byla nemovitost, na kterou měl být čerpán úvěr, oceňována výnosovou metodou s tím, že tato hodnota činila 65.000.000 Kč, je uvedený údaj neobjektivní, neboť objekt nebyl ani rekonstruován, ani z něj nebylo dosahováno takového výnosu na nájemném. Je zřejmé, že v případě znalosti skutečného stavu věci by k uzavření úvěrové smlouvy ze strany ČSOB, a. s., v tomto rozsahu nedošlo buď vůbec, nebo by přicházela v úvahu jen půjčka do výše 80% prodejní ceny objektu. Lze konstatovat, že všechny znaky skutkové podstaty citovaného zločinu byly naplněny, a proto uvedeným námitkám nelze přisvědčit.
Obviněný S. se ve svém dovolání ohradil rovněž proti tomu, že byl označen za pachatele trestného činu úvěrového podvodu, i když nebyl účastníkem úvěrové smlouvy. Míní, že mohl být pouze účastníkem na předmětném trestném činu, nikoliv pachatelem. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být především jakýkoliv z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bývá dlužník, fyzická osoba, případně fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka - právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává úvěrovou smlouvu. Může to být ovšem i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně, podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. S ohledem na shora uvedené je možno konstatovat, že zločin úvěrového podvodu není zločinem s tzv. omezeným okruhem pachatelů podle §114 odst. 2 tr. zákoníku. Tohoto protiprávního jednání se tudíž může dopustit kterýkoli trestně odpovědný pachatel, byť jedná i v rámci právnické osoby (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 6 Tdo 1034/12). Může jím být tedy i osoba, jež podmínky úvěru dojednává v zastoupení samotného budoucího dlužníka včetně zastoupení na základě plné moci. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral, jakou činnost jednotliví obvinění v rámci projednávané trestní věci vykonávali a v jakých souvislostech. S ohledem na shora uvedené je zcela nesporné, že obvinění D. a S. splnili podmínku pachatelství, resp. spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, neboť byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama. Lze tedy uzavřít, že podmínka spolupachatelství byla u obou naplněna v celém rozsahu.
Ve vztahu k námitce obviněného S., že soudy obou stupňů opřely své odsuzující rozsudky o jediný přímý důkaz, a to o výpověď spoluobviněného L. D., Nejvyšší soud uvádí, že je nutné odmítnout, že by hodnocení skutkových závěrů o jeho vině bylo opřeno pouze o tento jediný důkaz. Zásadní je, že obviněný byl fakticky jako jediný ve spojení s pracovnicemi obou bankovních institucí. Právě on se účastnil mnoha osobních schůzek a předkládal všechny jednotlivé falešně vytvořené podklady a uváděl nepravdivé informace k účelu poskytnutí úvěru. Nepravdivé je současně jeho tvrzení, že se nalézací soud nezabýval jím uváděnou obhajobou o existenci půjčky poskytnuté spoluobviněnému D. Naopak je zcela zřetelné, že předkládaná tvrzení obviněného a jednotlivé důkazy na jejich podporu nalézací soud podrobil důkladnému hodnocení, dále je dalšími důkazy prověřil a dospěl k závěru, že obv. S. žádné finanční prostředky obv. D. nepůjčil. Jeho tvrzení zpochybňující hodnověrnost podstaty doznání spoluobviněného D. bylo tudíž shledáno jako nedůvodné.
Obviněný S. dále označil jako vadný i výrok o náhradě škody. Podle jeho vlastního výpočtu činí výše škody 2.759.187 Kč. Mělo dle něj tudíž dojít ke změně právní kvalifikace, a to podle §211 odst. 5 písm. c), nikoliv odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. K této námitce lze dodat, že soudy obou stupňů se vzniklou škodou odpovídajícím způsobem zabývaly. Jak ve svém vyjádření uvedla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, lze vycházet ze závěru odvolacího soudu, že za škodu je třeba považovat částku, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, příp. i výší již uhrazených peněžních prostředků. K ocenění zástavy bylo provedeno rozsáhlé dokazování, když v konečném důsledku byl vypracován revizní znalecký posudek Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB – TU Ostrava, z něhož vyplynulo, že maximální tržní cena ke dni 2. 6. 2008 činila 24.700.000 Kč, z čehož pak soud dovodil, že za způsobenou škodu je třeba považovat částku 19.952.187 Kč. Odvolací soud v uvedené souvislosti zdůraznil, že ve znaleckém posudku při hodnocení ceny nemovitostí bylo postupováno důsledně podle zákona o oceňování majetku č. 151/1997 Sb. a navazujících předpisů, tedy že bylo vycházeno z průměrných cen místně obvyklého nájemného, které byly významně vyšší než skutečné tržní nájemné, jehož mohlo být aktuálně dosaženo, takže tento postup byl zjevně ve prospěch obviněných. I tuto námitku ohledně vadného výroku o náhradě škody proto považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného S., že byla porušena jeho základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že dle jeho názoru by s ohledem na subsidiaritu trestní represe postačoval pouze postih civilní, a to zejména proto, že úmyslem obviněného D. nebylo poskytnutý úvěr nesplácet. K tomu Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že s touto námitkou se nelze ztotožnit již z důvodu, že jednání obviněných se vyznačovalo zcela cíleným, mnoha postupy provedeným a účelově klamavým jednáním, které směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu, přičemž mnohaletá snaha po jejím nahrazení zůstala zcela bezvýsledná. Celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, jelikož došlo k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana společnosti před podvodným jednáním souvisejícím se sjednáváním úvěrových smluv. Podstatou případu bylo úmyslné protiprávní jednání obou dvou obviněných, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na ně reagovat prostředky trestního práva. Úvěrový vztah v tomto případě neměl standardní průběh a nebyl řádně splácen, takže úvahy o trestněprávní represi jsou úvahami naprosto přiměřenými stavu věci.
Obviněný L. D. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařadil námitky proti nesprávnému skutkovému zjištění nalézacího soudu v tom smyslu, že již při sjednávání úvěru nemínil tento úvěr splácet. Popsaným skutkem tak nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dále dodal, že v jeho případě by mohlo jít nanejvýš o trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku.
Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný v odvolání argumentuje tím, že chtěl úvěr splácet, neboť předpokládal, že budovu prodá Ministerstvu financí, je třeba poukázat na to, že jde o ryze skutkovou námitku, kterou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Jestliže ale namítá, že takový závěr z důkazů nevyplývá, resp. že tento závěr soudy učinily, ačkoli z důkazů vyplývá opak, je třeba tento jeho názor odmítnout. Ministerstvo financí nepotvrdilo zájem o koupi předmětného objektu, pokud spoléhal případně na vyjádření osoby, která neměla v kompetenci rozhodování o nákupu objektů pro ministerstvo, pak spoléhal na budoucí nejistou událost, takže s tím, že nebude schopen úvěr hradit, musel být minimálně srozuměn. Lze uzavřít, že v posuzované trestní věci byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a je třeba odmítnout názor, že takové jednání mělo být právně kvalifikováno jinak, a to např. jako účastenství na trestném činu porušení při správě cizího majetku podle §222 tr. zákoníku.
Dále ve svém dovolání odkázal na výrok rozsudku prvostupňového soudu, kde je skutek popsán tak, že k žádosti o úvěr doložil přílohy obsahující nepravdivé údaje. Obviněný D. zastává stanovisko, že ač se jedná o nepravdivé údaje, tak tyto nebyly a nemohly být významné při rozhodování o poskytnutí úvěru společnosti LABRADORITE, s. r. o., neboť se jmenované společnosti dotýkaly pouze zprostředkovaně. Nejvyšší soud uvádí, že je nepochybné, že v rámci rozhodování ČSOB, a. s., o tom, zda bude poskytnut úvěr společnosti LABRADORITE, s. r. o., byl předložen komplex nepravdivých a zfalšovaných dokladů, které měly vzbudit zdání o tom, že je úvěr poskytován na objekt, který L. D. jako fyzická osoba nákladně zrekonstruoval, přičemž za tím účelem čerpal půjčky, které chce prostřednictvím úvěru splatit, stejně tak jako byl inzerován výnosný pronájem celé budovy, který ve svém důsledku spolu s údaji o rekonstrukci výrazně navýšil cenu objektu, na který byl čerpán úvěr. Veškeré tyto deklarované údaje týkající se předmětného objektu byly lživé a doklady osvědčující tvrzení obviněného zfalšované. Je tedy zřejmé, že pokud by ČSOB, a. s., byla srozuměna se skutečným stavem věci, neposkytla by zcela jistě obviněným úvěr ve výši 45.000.000 Kč.
Nejvyšší soud dále odmítl pochybnosti obou obviněných o podmínkách správnosti postupu vypracování ústavního znaleckého posudku Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava ve vztahu k tomu, že za tento znalecký ústav vystupoval před soudem jen pověřený externí pracovník Ing. Klečka. Je třeba zdůraznit, že tento postup byl zcela v souladu se statutem Ústavu, který mezi své pracovníky řadí jak interní akademické pracovníky, tak externí pracovníky, mezi něž je Ing. Klečka zařazen. Pokud se jedná o námitky obv. S. ohledně kvality a obsahu znaleckého posudku, ani zde neshledal Nejvyšší soud žádné nedostatky. Znalecký posudek naopak velmi podrobně popisuje informace, z nichž vycházel při jeho zpracování, včetně příloh a způsob stanovení tržní hodnoty nemovitosti i hodnocení kvality výsledků předchozích znaleckých posudků v trestním řízení. Návrh S. na doplnění dokazování o provedení dalšího znaleckého zkoumání byl proto správně soudy shledán jako zcela neopodstatněný.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Naopak z mimořádně pečlivého a podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě je patrno, jakými konkrétními úvahami se nalézací soud při hodnocení provedených důkazů a z nich dovozených skutečností zabýval, a z jakých důvodů měl za spolehlivě vyvrácené stěžejní jednotlivé části obhajoby obviněných. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). S námitkou obviněných o existenci tvrzeného extrémního nesouladu se pak nelze jakkoli ztotožnit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., namítaný obviněným L. D., byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění L. D. a R. S. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných L. D. a R. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu