ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1261.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1261/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2017 o dovolání obviněného I. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 84/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. 2 T 84/2016 uznal obviněného I. Č. vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (v úmyslné formě), jehož se dopustil tím, že od února 2013 do června 2016 včetně v B., M. ani nikde jinde, nepřispíval vůbec na výživu svého nezletilého syna XXXXX *), ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2014 pod sp. zn. 13 Nc 242/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015 pod sp. zn. 14 Co 151/2015, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2015 mu bylo stanoveno s účinností od 1. 2. 2013 přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky L. D., a za rozhodné období dluží obžalovaný na výživném částku ve výši 41 000 Kč.
Za to byl obviněnému podle §196 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení (správně povinnost), aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním a na jeho podkladě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. Č. uznal vinným, že od února 2013 do června 2016 včetně v B., M. ani nikde jinde nepřispíval vůbec na výživu svého nezletilého syna XXXXX *), ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině účinného do 31. 12. 2013 a občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2014 pod sp. zn. 13 Nc 242/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015 pod sp. zn. 14 Co 151/2015, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2015, mu bylo stanoveno s účinností od 1. 2. 2013 přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky L. D., přičemž s ohledem na výši svých příjmů byl schopen
- od měsíce února 2013 do měsíce prosince 2013 hradit na výživném částku celkem 11 000 Kč
- v roce 2014 hradit výživné v celkové výši nejméně 6 964 Kč,
- v roce 2015 hradit výživné v celkové výši nejméně 6 721 Kč a
- v roce 2016 do měsíce června včetně hradit výživné v celkové výši nejméně 2 340 Kč,
čímž za rozhodné období dluží obviněný na výživném částku celkem ve výši nejméně 27 025 Kč.
Toto jednání obviněného posoudil jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku v nedbalostní formě.
Za to byl obviněnému podle §196 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Obviněný proti cit. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konkrétně uvádí, že v daném trestním řízení nebylo rozhodnuto správně a spravedlivě. Rozhodující soudy nectily veškeré prvky tohoto velmi specifického případu, kdy nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a těmito se ostatně ani nezabývaly. Soudy tak rozhodovaly, jako by těchto skutečností nebylo. Následkem tohoto pochybení došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Předmětné obvinění tak bylo nesprávně právně posouzeno.
Dále spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že Okresní soud v Břeclavi nezjišťoval majetkové poměry obviněného a jeho možnost na výživu poškozeného přispívat. To poté napravil Krajský soud v Brně, který se touto záležitostí již zabýval, nicméně k celé věci přistoupil čistě matematicky. Mimo tohoto propočtu se však dalšími podstatnými okolnostmi daného případu nezabýval.
Sám obviněný nerozporuje fakt, že výživné ve výši 1 000 Kč určené rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2014 pod sp. zn. 13 Nc 242/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015 pod sp. zn. 14 Co 151/2015, v období od února 2013 do června 2016 neplatil. Takové jednání by za „běžných“ okolností patrně bylo shledáno jako jednání naplňující znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně v tomto konkrétním případě se o trestný čin nejedná, neboť takové jednání není společensky škodlivé, jelikož nezletilý XXXXX *) není jediným dítětem obviněného a L. D. Společně mají ještě tři nezletilé děti, které byly svěřeny do výchovy obviněného, a L. D. byla stanovena povinnost hradit na tyto děti výživné k rukám obviněného ve výši 1 500 Kč měsíčně. Tato povinnost ovšem ze strany L. D. není plněna řádně a včas. Je plněna pouze sporadicky a v nižší částce, než je stanovena soudem. Platil-li by tak obviněný částku jemu soudem stanovenou na výživu nezletilého XXXXX *) a L. D. nikoli, jednal by tak na úkor společných tří nezletilých dětí, které má v péči. Obviněný veškeré finanční prostředky vydává k uhrazení nákladů, které nesou potřeby tří nezletilých dětí jemu svěřených do péče. Matka dětí byla v minulosti opakovaně odsouzena pro spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soudy tedy samy dříve zjistily, že pro neplacení výživného ze strany matky byly tři nezletilé děti nacházející se v péči obviněného vystaveny nebezpečí nouze. Nelze tak po obviněném spravedlivě žádat, aby rodinný rozpočet, který je již tak nedostatečný, dále snižoval a jednal tak na úkor tří jemu do péče svěřených nezletilých dětí. Stav, kdy se obviněný, i podle zjištění soudu, řádně stará o tři společné nezletilé děti, kdy sice nehradí výživné na nezletilého XXXXX *), který je v péči matky, přičemž jeho příjmy nejsou natolik vysoké, aby případným placením tohoto výživného nejednal na úkor tří nezletilých dětí jemu svěřených do péče, nemůže být jednáním společensky škodlivým.
Daná situace vznikla rovněž přičiněním opatrovnického soudu, kdy byla matce stanovena povinnost hradit na výživu tří nezletilých dětí svěřených do péče obviněnému 1 500 Kč měsíčně a obviněnému táž povinnost k nezletilému XXXXX *) ve výši 1 000 Kč měsíčně. Soudy tak nepostupovaly racionálně, kdy rozhodnutí o výživném ve svém závěru měla znít, že matka je povinna hradit výživné ve výši 500 Kč měsíčně k rukám obviněného a obviněný nic. Fakticky se tak jedná o částku rozdílu mezi vzájemně stanovenými povinnostmi. Je zcela absurdní představa, že se oba rodiče mohli trestní odpovědnosti ubránit vzájemným přeposíláním týchž finančních prostředků na bankovní účty (matka pak s doplatkem 500 Kč).
Soudy byla opomenuta i druhá významná skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování. Je pravdou, že obviněný je biologickým otcem nezletilého XXXXX *). Ze spisů opatrovnického soudu ovšem jednoznačně vyplývá, že L. D. neměla jakýkoli zájem, aby obviněný byl za otce považován, byť o to usiloval. Souhlasné prohlášení o otcovství tak bylo učiněno až před opatrovnickým soudem v řízení o určení otcovství, které bylo iniciováno ze strany otce. L. D. sama nechce, aby se obviněný s nezletilým XXXXX *) stýkal, čemuž aktivně zabraňuje. Nechce, aby obviněný o nezletilého XXXXX *) jakkoliv pečoval, staral se a o jeho životě rozhodoval a jinak uplatňoval jeho rodičovskou odpovědnost. Jakýkoliv styk obviněného s nezletilým XXXXX *) není schopen přes odpor L. D. vynutit ani samotný Okresní soud v Břeclavi, který sice vydal předběžné opatření, nicméně styk přes odpor L. D. stále není realizován. Okresní soud v Břeclavi výslovně zjistil, že L. D. „ nechtěla obžalovaného zapsat do rodného listu jako otce. Chtěla tam zapsat svého druha, který se nyní o nezletilého XXXXX *) stará. “ Je evidentní, že L. D. obviněného zcela vytěsnila ze života nezletilého XXXXX *) a chce, aby jeho místo zaplnil jiný muž. Zde pak vzniká absurdní situace, kdy obviněný sice nemá jakákoliv práva vůči nezletilému XXXXX *), nenaplňuje svou rodičovskou odpovědnost, o čemkoli, co se ho týče, nerozhoduje, nemá s tímto žádný styk a nemá ani další práva a povinnosti vůči nezletilému XXXXX *) a ani mu není umožněno je naplňovat – vyjma placení výživného, které tak zůstává jediným pojítkem mezi obviněným a nezletilým XXXXX *).
Dovolatel v závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podstatou dovolání je námitka obviněného, že se o trestný čin nejedná, neboť jeho čin není společensky škodlivý, jak je vyžadováno podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V dalším textu poté obviněný obsáhle popisuje své vztahy s matkou jejich čtyř dětí, kdy tři z těchto dětí má v péči obviněný a jedno má v péči matka dětí, přičemž mají vzájemnou vyživovací povinnost, a to v neprospěch uvedené matky dětí. Obviněný měl platit k rukám matky výživné ve výši 1 000 Kč, přičemž matka dětí měla platit výživné ve výši 1 500 Kč k rukám obviněného, tedy o 500 Kč více. Státní zástupce se s dovoláním ztotožňuje, a to i co do uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce přitom vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, podle něhož je třeba v případech vzájemné vyživovací povinnosti „ zvlášť pečlivě posuzovat celkovou škodlivost případu. Závěr, že nejde o případ společensky škodlivý ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, který by vyžadoval uplatnění trestní represe, zde přichází v úvahu zejména tehdy, kdy jsou částky výživného na děti žijící v odlišných výchovných prostředích stejné, mezi dětmi není velký věkový rozdíl, děti mají srovnatelné potřeby a poměry,v nichž jsou vychovávány, jsou obdobné .“ Posouzení celkové škodlivosti případu neprovedl ani nalézací ani odvolací soud. Odvolací soud se vůbec nezabýval právním názorem Nejvyššího soudu, obsaženém v citovaném judikátu, a tento názor zcela pominul, aniž by k němu zaujal souhlasné či nesouhlasné stanovisko. Státní zástupce se domnívá, že zákonodárce při koncipování skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku nepředpokládal, že by proti sobě stály nároky na výživné dvou dětí v péči dvou „pachatelů“, kteří se mohou zbavit své trestní odpovědnosti jednoduše tím, že si konkrétní peněžní částku dají „z ruky do ruky a ihned zpět“. Takové ryze formální předání a navrácení peněz by nemělo rozhodovat o natolik závažné věci, jakou je otázka trestní odpovědnosti povinné osoby. Účelem trestního postihu je, aby povinné osoby vyživovací povinnost plnily, nikoli aby si tam a zpět předávaly peníze. Toto nemá žádný smysl a je zcela bez vlivu na životní úroveň opatrovaných dětí. Jak správně vypočítal odvolací soud pro účely trestního řízení krácení výživného na straně obviněného, bude vhodné obdobně vypočítat i krácení výživného placené matkou na nezletilé děti v péči obviněného. V souladu s citovaným usnesením Nejvyššího soudu pak bude nutno zvlášť pečlivě posoudit celkovou škodlivost případu – porovnáním vzájemně krácených částek výživného a porovnáním věku a potřeb dětí i poměrů, v nichž jsou vychovávány. Přitom nebude rozhodné, že ani podle nyní platného §1988 odst. 1 občanského zákoníku není proti takové pohledávce započtení možné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil. Dále navrhl, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 7 To 560/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Obhajoba obviněného uplatňovaná v průběhu celého trestního řízení ve zkratce spočívá převážně v tom, že se nedopustil jednání, které by bylo společensky škodlivé, když neplatil výživné stanovené soudním rozhodnutím k rukám matky nezletilého XXXXX *), protože matka nezletilého měla tutéž povinnost vůči jejich společným třem dětem, které jsou svěřeny do péče obviněného.
V prvé řadě je potřeba konstatovat, že se jedná o specifický případ, kdy mají oba rodiče vyživovací povinnost ke svým společným nezletilým dětem, z nichž tři má v péči obviněný a jedno jejich matka L. D. Obviněný opakovaně uvádí, že není schopen platit výživné na nezletilého XXXXX *), protože by o 1 000 Kč zkrátil své finanční prostředky a ohrozil tak životní standard tří nezletilých dětí, které má ve své péči, přičemž současně ví, že matka těchto dětí není schopna dostát své povinnosti platit měsíčně 1 500 Kč k jeho rukám na jejich výživné. K tomu nelze než uvést, že si nelze libovolně určovat, vůči kterým dětem bude vyživovací povinnost plněna, a vůči kterým ne. Fakt, že nezletilý XXXXX *) není svěřen do péče obviněného, nic nemění na tom, že tato povinnost mu je dána zákonem od doby narození dítěte, případně od souhlasného prohlášení rodičů, do doby než je oprávněná osoba schopna se sama živit. Skutečnost, že matka řádně a včas neplní zákonem stanovenou povinnost vyživovat a zaopatřovat jejich společné tři nezletilé děti, které má v péči obviněný, neruší u obviněného jeho povinnost platit výživné vůči čtvrtému dítěti nezletilému XXXXX *), svěřeného do péče matky.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nezpochybňuje naplnění formálních znaků přečinu zanedbání povinné výživy (ve formě nedbalostního zavinění), ale domáhá se své beztrestnosti požadavkem na využití zásady subsidiarity trestní represe. K tomuto jeho požadavku je třeba uvést, že ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovanou zásadu „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. stanovisko trestněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012). Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 8 Tdo 219/2012, kde je stanoveno: „ zvláště pečlivě posuzovat celkovou škodu případu. Závěr, že nejde o případ společensky škodlivý ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, který by vyžadoval uplatnění represe, zde přichází v úvahu zejména tehdy, kdy jsou částky výživného na děti žijící v odlišných výchovných prostředích stejné, mezi dětmi není věkový rozdíl, děti mají srovnatelné potřeby a poměry, v nichž jsou vychovávány, jsou obdobné.“ Podmínky, které jsou uvedeny ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu, však musí být splněny kumulativně, aby se nejednalo o případ společensky škodlivý. Nelze pochybovat o tom, že poměry, v nichž jsou děti vychovávány, nejsou obdobné. Nalézací soud konstatoval, že obviněný se snaží v maximální možné míře zajistit co nejvyšší materiální životní úroveň tří nezletilých dětí, jež má v péči. Výživu těchto dětí obviněný zajišťuje v podstatě sám, jelikož matka dětí ve sledovaném období přispěla na jejich výživu pouze malou peněžní částkou, přesto je faktická životní úroveň těchto dětí poměrně dobrá. Obviněný je jim schopen zajistit, aby se účastnily výletů, pobytů na horách, škol v přírodě a kroužků, o které mají děti zájem. To vše bez toho, aby matka těchto dětí řádně a včas hradila předepsané výživné v plné výši. Oproti tomu z výpovědí L. D. a R. H. nalézací soud zjistil, že životní úroveň nezletilého XXXXX *) rozhodně není na takové výši jako u dalších tří společných dětí obviněného a L. D. Tato okolnost je tudíž významná při posuzování míry společenské škodlivosti jednání obviněného.
Společenská škodlivost jeho konkrétního jednání by nemusela nastat za podmínek, že výživné na děti, které jsou přiměřené věkem, je stejné a tyto děti žijí ve srovnatelných poměrech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1219/2012). V takovém případě by se zřejmě jednalo o čin, který nevykazuje potřebnou společenskou škodlivost, jak má na mysli §196 ve spojení s §12 odst. 2 tr. zákoníku. V projednávaném případě v dané souvislosti ale nalézací soud správně vyhodnotil poměry, v jakých jsou vychovávány tři děti svěřené do péče obviněného a v jakých poměrech je vychováván nezletilý XXXXX *) svěřený do péče matky. Zjištěné poměry zcela jistě nelze považovat za srovnatelné, dokonce ani za podobné. Nalézací soud důvodně konstatoval, že životní standard tří nezletilých dětí svěřených do péče obviněného je na dobré úrovni, o čemž svědčí i řada kroužků, koníčků a zájmů, které děti mohou provozovat. Oproti tomu životní úroveň nezletilého XXXXX *) není na takové výši jako tří nezletilých dětí svěřených do péče obviněnému, i když L. D. se snaží životní úroveň rodiny částečně zlepšit tím, že chodí na brigády.
Námitka obviněného, že L. D. neplatí na tři společné děti svěřené jemu do péče, a tudíž by placením výživného vůči nezletilému XXXXX *) ohrozil životní úroveň těchto dětí, nemůže obstát. Hrazení výživného rodičem nemůže být a není podmíněno tím, že druhý rodič rovněž hradí příslušnou výši výživného a plní tak povinnost stanovenou zákonem. Každý je povinen jednat v souladu se zákonem a plnit povinnosti, které z něho vyplývají. Nelze rovněž nevidět, že L. D. již v minulosti byla opakovaně soudy odsouzena za spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku, což ovšem neznamená, že tím byla zbavena své povinnosti platit výživné na tři nezletilé děti, které má obviněný v péči, ani že není povinna dluh na výživném doplatit. Pokud by tak i nadále zaviněně nečinila, vystavuje se možnosti opětovného trestního stíhání. Z dokazování provedeného nalézacím soudem ale vyplynulo, že L. D. se podle svých sil snaží výživné hradit, i když ne pravidelně a ve stanovené výši. Takové plnění samozřejmě není ideální, ale je tu vidět snaha L. D., jejíž životní úroveň není na takové výši jako u obviněného, že není vůči dětem svěřeným do péče obviněného v daném směru zcela bez zájmu. Naproti tomu obviněný podle zjištění soudů na výživném nezletilému XXXXX *) nikdy nezaslal v inkriminovaném období jakoukoli peněžní částku, ačkoli tak učinit evidentně mohl. K tomuto jednání se nakonec sám obviněný doznal. V tomto ohledu jej nemůže vyvinit ani skutečnost, že matka dětí neposkytuje dostatečnou součinnost, aby mohl realizovat vůči nezletilému XXXXX *) ostatní svá rodičovská práva. Je evidentní, že obviněný své počínání pojal, jako určitý druh satisfakce ve vztahu k matce jmenovaného nezletilého a to za její celkový přístup a chování vůči své osobě. To však připustit nelze, jelikož povinnost řádně vyživovat své děti nemůže být odvislá od toho, jak se k sobě rodiče dítěte chovají a jaké mají vůči sobě celkové vztahy. Nelze proto souhlasit ani s argumentem, že obviněný nezaslal na výživu nezletilého XXXXX *) žádnou peněžní částku z důvodu, aby neohrozil materiální zabezpečení tří nezletilých dětí jemu svěřených do péče. V provedeném řízení totiž bylo zjištěno, že v inkriminovaném období byl obviněný schopen v tom kterém měsíci na výživu nezletilého XXXXX *) platit alespoň poměrnou část výživného a tím také plnit svoji zákonem stanovenou vyživovací povinnost. Z provedeného dokazování nalézacího soudu zároveň vyplynulo, že u třech nezletilých dětí (v péči obviněného) by tímto zároveň nedošlo k podstatnému ohrožení jejich životní úrovně, či dokonce k jejich vystavení nebezpečí nouze.
Jak již bylo zmíněno výše, pokud obviněný v rámci svého dovolání namítá, že je vytlačován z pozice otce, kdy jsou upírána jeho práva a povinnosti a nemůže tak naplňovat svoji rodičovskou odpovědnost, protože L. D. mu v tom zabraňuje a „faktickým“ otcem je osoba jiná, je třeba k tomu uvést, že ke zbavení či omezení rodičovské odpovědnosti je příslušný pouze soud. I kdyby obviněný byl omezen, případně i zbaven rodičovské odpovědnosti soudní cestou, i přes to je nadále povinen plnit vyživovací povinnost vůči svému dítěti (srov. např. nález Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 9. 1976 sp. zn. 5 Tz 26/76). Tedy i z tohoto důvodu je nepřijatelné, aby obviněný neplatil výživné z důvodu, že L. D. mu brání ve výkonu rodičovské odpovědnosti.
Je potřeba také dodat, že obviněný zcela rezignoval na řešení vzniklé situace pomocí občanskoprávních institutů (typicky návrh na snížení výživného soudním rozhodnutím z důvodu, že není schopen hradit celou výši soudně stanoveného výživného vůči nezletilému XXXXX *)). Obviněný se naproti tomu, aniž by v daném směru učinil jakýkoli návrh, svévolně rozhodl, že na výživu svého nezletilého syna nebude nic platit, i když si musel být vědom, že jeho zákonná povinnost platit výživné vůči němu trvá, a jejím déle trvajícím neplněním se vystavuje i možnosti trestního stíhání.
V daných souvislostech je také třeba mít na paměti, vůči komu je výživné poskytováno. Předmětem útoku je osoba, k níž má rodič, tedy obviněný, zákonnou vyživovací povinnost, v tomto případě nezletilý XXXXX *). V otázce placení či neplacení výživného ze strany obviněného je tedy irelevantní, jaké příjmy má matka nezletilého XXXXX *). Zákonnou vyživovací povinnost vůči nezletilému dítěti mají oba rodiče. Výše příjmu povinného může hrát roli pouze v otázce výše výživného, nikoli však v otázce, zda vůči svému dítěti vůbec musí plnit vyživovací povinnost.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů tak dovolací soud nemohl akceptovat námitku dovolatele ohledně absence společenské škodlivosti jeho jednání, jelikož v projednávaném případě jednání obviněného zásadně nevybočilo z obvyklých mezí podobného počínání, kdy rodič neplatí na své dítě stanovené, případně existenčně v úvahu připadající výživné a toto vysvětluje argumenty, které nejenom z trestněprávního hlediska akceptovat není možné. Jelikož prokázané jednání obviněného dosáhlo té míry společenské škodlivosti, jak ji předpokládá ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, byly jím naplněny veškeré zákonem požadované podmínky pro jeho kvalifikování jako přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného I. Č. jako zjevně neopodstatněné podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.