ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1311.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1311/2017 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném 31. 10. 2017 o dovolání obviněného J. K. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 186/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 11 T 186/2016, byl obviněný J. K. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. Č. odsouzen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 11 T 186/2016, podali obviněný J. K. Č. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. K. Č. byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 31. 7. 2016 v přesně nezjištěné době mezi 02.00 a 05.00 hodinou v B. na M. n. v blízkosti restaurace R. a v přítomnosti kolemjdoucích osob nejprve slovně napadal svou tehdejší přítelkyni V. K., slovy, že je kurva apod., zjevně ze žárlivosti způsobené tím, že byla hrát bowling s jejich společným kamarádem P. S.,
kdy následně jí přikázal, aby s ním odjela do jejího bytu, který se nachází na adrese B., V., kde v té době spolu asi čtyři měsíce bydleli, přičemž na její nesouhlas reagoval tak, že ji chytil za ruku a táhl ji k benzinové stanici Benzina, odkud se poškozené podařilo utéct směrem na přilehlé parkoviště u prodejny Billa,
kde ji však dostihl, a přestože jej poškozená, sedící v té chvíli dřepu na zemi, prosila, ať ji nebije, tuto třikrát udeřil do hlavy, čímž jí způsobil tři boule v horní části temene, poté ji kousnul do předloktí levé ruky, čímž jí způsobil hematom, který byl dle poškozené viditelný minimálně po dobu jednoho týdne,
a nakonec ji chytil za její dlouhé vlasy a táhnul ji, v důsledku čehož se poškozené vyzuly její černé pantofle, které jí však nedovolil si znovu obout, kdy takto následně držíc ji za ruku poškozenou dovedl na zastávku P., kde ji stále držel za vlasy, aby nemohla utéct, a kde poškozené přes její prosby nikdo z přítomných osob nepomohl,
následně ji na zastávce udeřil do obličeje, v důsledku čehož jí začala téct krev z nosu a následujícího dne se jí vytvořil hematom pod levým okem,
kdy s ní poté nastoupil do autobusu jedoucí směrem do B., kde nejprve okřikl neznámého muže, ať se na ně nedívá, a potom mu dal facku do obličeje,
kdy po příjezdu do B. s ní šel do jejího bytu na ulici V., který odemkl klíči z kabelky, kterou vzal poškozené v autobuse, ze které po vstupu do bytu vzal i její mobilní telefon zn. LG Gerva, bílé barvy, v hodnotě cca 7.000 Kč a praštil s ním o zem, až se rozbil, poté z něho vyndal SIM kartu a tuto přelomil,
kdy následně v době, kdy poškozená seděla v rohu předsíně, schoulená do klubíčka, a během následujících několika hodin na poškozenou nadával, dvakrát ji polil ze džbánu studenou vodou,
a poté, co se šla poškozená osušit, kdy seděla zabalená do ručníku v obývacím pokoji svého bytu, tak k ní přisedl, rychlým pohybem jí roztáhnul nohy a přičichl k jejímu rozkroku se slovy: Mrdala jsi?,
a poté následně chodil různě po bytě a v momentě, kdy seděla poškozená v ručníku na koberci v obývacím pokoji a chtěla vykouřit cigaretu, aby se uklidnila, tak k ní opět přisedl, pohladil ji po vlasech a následně nečekaně vnikl svou rukou do rozkroku poškozené a zasunoval jí opakovaně prsty do vagíny, a to přesto, že jej poškozená prosila, ať toho nechá a neubližuje jí, čehož však nedbal a ve svém jednání pokračoval asi půl minuty, přičemž poškozená se pokoušela jeho ruku od sebe odstrčit,
kdy poté odešel do kuchyně, kde se po nějaké chvíli opět rozčílil, převrhl stůl, na kterém ležely dámské náramkové hodinky zn. Guess poškozené v hodnotě 3.000 Kč, které se při pádu na zem rozbily,
poté shodil poličky s kořenkami a mlátil do posuvné skříně v předsíni, čímž poškodil zavírání této skříně,
přičemž poškozená se přitom pokusila byt opustit, ale ve chvíli, kdy se dostala na chodbu před byt a volala o pomoc, ji vtáhl zpět do bytu tak prudce, že spadla na zem a udeřila se o zeď do hlavy, v důsledku čehož se jí opět spustila krev z nosu, a požádala jej proto, aby jí přivolal sanitku, s čímž nejprve souhlasil a někomu zavolal, ale hovor následně přerušil, poté nechal poškozenou z bytu odejít.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. Č. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného J. K. Č. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 228/2017, podal následně obviněný J. K. Č. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že rozporuje údajné znásilnění, kterého se měl dopustit. Soudy své rozhodnutí založily čistě na výpovědi poškozené, avšak spousta skutečností svědčí ve prospěch dovolatele a podporuje skutkový stav tak, jak jej popisuje on. Nebyly žádné fyzické známky provedeného znásilnění na těle poškozené, poškozená nevyhledala lékařskou pomoc. Dále obviněný vyjádřil názor, že pokud je výsledek trestního řízení závislý pouze na výpovědi poškozené a ničem dalším, takový skutkový stav nemůže obstát, přičemž v této souvislosti odkazuje na zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny. Dále uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud překvalifikoval trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku na kvalifikovanou skutkovou podstatu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť dle názoru obviněného půlminutová digitální penetrace nesvědčí o tom, že by chtěl tímto jednáním pachatel uspokojovat svůj pohlavní pud. Rovněž by mělo být posouzeno, zda byl pohlavní styk proveden způsobem srovnatelným se souloží. Dovolatel se ztotožňuje s názorem T. G., že při souloži dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, proto za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží lze považovat především případy, kdy dochází ke styku pohlavních orgánů, nikoli však k jejich spojení (neboť by se již jednalo o soulož).
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně trestného činu znásilnění napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 11 T 186/2016, a aby dovolatele zprostil obžaloby, příp. aby tento trestný čin překvalifikoval.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřila s tím, že navrhla dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve svém dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a výpovědi poškozené V. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný se tedy pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný založil dovolání v této části pouze na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jedině za předpokladu, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť v takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která v napadeném rozsudku akceptoval také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají pevné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozené V. K., která podrobně, dostatečně konkrétně a celkově přesvědčivě popsala, jakému jednání obviněného byla vystavena, za jakých okolností k němu docházelo, jak ho pociťovala, jak na něj reagovala apod. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný popíral spáchání skutku, a již proto hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně s důrazem na to, zda a do jaké míry je v souladu s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. V tomto ohledu soudy zaznamenaly, že ve všech směrech, v nichž byla svědecká výpověď poškozené ověřitelná jinými důkazy (např. výpovědí svědkyň H. M., M. B. a S. K., svědka A. K.), je s nimi v souladu, a důvodně z toho usoudily na její celkovou věrohodnost. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Právní relevanci bylo možno přiznat se zřetelem k vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze dovolací námitce, že jednání obviněného nemělo být kvalifikováno jako trestný čin znásilnění podle 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný nebyl veden záměrem dosáhnout pohlavního uspokojení, a dále, že bude nutné posoudit, zda byl pohlavní styk proveden způsobem srovnatelným se souloží.
Přečinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Nejvyšší soud na tomto místě musí konstatovat, že pokud odvolací soud dospěl po zhodnocení provedených důkazů k závěru, že je třeba posoudit jednání obviněného J. K. Č. rovněž podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nelze zvolené právní kvalifikaci ničeho vytknout.
Z hlediska vztahu dovolání a napadeného rozsudku je spornou právní otázkou to, zda jednání, které obviněný dokonal, má povahu „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží” ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z toho, jak je citované ustanovení konstruováno, je zřejmé, že musí jít o pohlavní styk, který je obdobou soulože. Podstatou soulože je spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Má-li jít o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, týká se to případů, kdy nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Charakter pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží těmto případům typicky dodává to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Spadají sem na jedné straně případy, když pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., na druhé straně případy, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, nebo kdy pachatel do pohlavního orgánu ženy zasouvá nějaký předmět. Jestliže jde o pohlavní styk, při němž je „ve hře” pohlavní orgán jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je obdobou soulože. Zbývá pak určitý okruh případů, kdy jednání pachatele směřuje k sexuálnímu uspokojení, lze ho považovat za jiný pohlavní styk, než je soulož, ale nikoli za obdobu soulože. Jde zejména o jednání, které směřuje proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzívní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že ze strany obviněného šlo o obdobu soulože (tj. jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží), jak o tom jasně svědčí ta část jeho jednání, která spočívala v opakovaném zasouvání prstů do pochvy poškozené. V tomto ohledu šlo o spojení, v němž „figuroval“ pohlavní orgán poškozené, a právě to celému aktu dodalo charakter obdoby soulože.
K námitce obviněného, že nebyl veden záměrem dosáhnout pohlavního uspokojení, lze uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že jednání obviněného bylo minimálně zčásti sexuálně motivované. V posuzovaném případě šlo o tzv. digitální penetraci (tj. opakované proniknutí prstu do pochvy ženy), přičemž taková sexuální agrese musela pro poškozenou z psychického i fyzického hlediska nepochybně představovat obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži. Je třeba podotknout, že i takové jednání cílí k pohlavnímu uspokojení pachatele, přičemž je nerozhodné, zda k němu dojde. Inkriminovaným jednáním tak bylo nepochybně zasaženo právo člověka (ženy) svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. K. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. K. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu