ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1493.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1493/2017 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 12. 2017 dovolání obviněného L. H. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 5 To 108/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 149/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 5 To 108/2017.
Současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 5 T 149/2014 v části týkající se obviněného L. H.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 5 T 149/2014, byl obviněný L. H. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 28. 5. 2014 společně s R. M. a J. B. v době od 10.45 hod. do 10.50 hod. v O. –K., v ulici R. v prostorách čerpací stanice pohonných hmot OMV Česká republika, s.r.o., po předchozí domluvě a vzájemné součinnosti po rozbití bočního okénka vnikli do nákladního motorového vozidla zn. Renault Midlum 220.12 C/PP, které je ve vlastnictví společnosti Benstar, s.r.o., odcizili z něj plátěný batoh majitele R. K. s osobními doklady jmenovaného, dvěma platebními kartami společnosti GE Money Bank, a.s., makro kartou a finanční hotovostí ve výši 1.100 Kč a GPS navigací TOMTOM GO 750 majitele D. K., čímž odcizením věcí způsobili R. K. škodu ve výši 1.320 Kč a D. K. ve výši 2.500 Kč, společnosti Benstar, s.r.o., IČ: 26839148, se sídlem Ostrava-Hrabová, U řeky 909, poškozením nákladního motorového vozidla škodu ve výši 3.580 Kč,
a tohoto jednání se obviněný L. H. dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 8. 2013, pod sp. zn. 19 T 110/2013, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2013, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný L. H. zavázán společně a nerozdílně s obviněnými R. M. a J. B. zaplatit na náhradě škody poškozenému R. K., bytem K., O. –P., částku 1.320 Kč, D. K., bytem U S., V. P., částku 2.500 Kč, a společnosti Benstar, s. r. o., IČ: 26839148, se sídlem U Řeky 909, Ostrava-Hrabová, částku 3.580 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození D. K., R. K. a společnost Benstar,s. r. o., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě. Z podnětu tohoto odvolání pak rozsudkem ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 5 To 108/2017, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozsudku zrušil výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a sám nově podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti posledně citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu. Dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) a to s ohledem na výše uvedené.
Nesprávné skutkové a právní posouzení spatřuje dovolatel v rozporech výpovědí svědka K., který popisuje účast na činu pouze jediné osoby, zatímco u obviněného B. vycházel z jeho výpovědi v přípravném řízení, zatímco jeho další tvrzení a zvolený způsob obhajoby již soud podrobněji neanalyzoval. V dalších pasážích dovolání je věnována značná pozornost rozboru jednotlivých tvrzení obviněného a závěry, které z toho sám skutkově vyvozuje. Obviněný rovněž poukázal na okolnost, že byl v přípravném řízení vyslýchán bez účasti obhájce.
Navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na užité argumenty zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 5 To 108/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 5 T 149/2014 a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jsou uvedeny i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jde tak o námitky, kterými obviněný upozorňuje na nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů. Takto formulované výhrady je však třeba považovat za námitky povýtce skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Je zřejmé, že obviněný se tak pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. V tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jedinou právně relevantní námitkou je poukaz na skutečnost, že obviněný v jisté části trestního řízení neměl obhájce, námitka však měla být uplatněna podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, které expresis verbis takovýto dovolací důvod stanoví, čehož si obhájce jako osoba práva znalá má být vědom a takto dovolací důvod formulovat. Nejvyšší soud se značnou dávkou tolerance toto pochybení pomine s tím, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu v intencích §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitku podřadí pod nedodržení zásad spravedlivého procesu, byť si je vědom toho, že tento výklad je značně rozšiřující.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu není rovněž z formulace uvedené v dovolání zřejmé, zda tento dovolací důvod obviněný uplatňuje v jeho první nebo druhé alternativně, neboť uvedl obě dvě. I v tomto ohledu pak vykazuje písemně vypracované dovolání výraznou vadu, jíž je nutno připsat obhájci, neboť není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet, kterou z variant měl obviněný na mysli a čím ji vlastně odůvodňuje.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že i konečný návrh na to, jak má Nejvyšší soud ve věci rozhodnout, zcela postrádá logiku, neboť není zřejmé, z čeho obhájce obviněného dovozuje věcnou příslušnost krajského soudu, jemuž navrhuje věc po zrušení rozsudků soudů obou stupňů přikázat k projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 5 T 149/2014, zjistil, že policejní orgány dne 28. 5. 2014 záznamem o zahájení úkonů trestního řízení zahájily úkony trestního řízení ve věci neznámého pachatele pro spáchání přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Dne 15. 7. 2014 podal podle §158 odst. 6 tr. řádu vysvětlení L. H., který připustil, že kritického dne byl na místě činu, seděl v osobním autě, zatímco spoluobvinění J. B. a R. M. se za pomoci šroubováku dobývali do opodál stojící dodávky, poté se rychle vrátili do osobního auta a na jejich pokyn z místa činu odjel. Krátce na to byl automobil stavěn hlídkou Policie ČR, na jejíž pokyn k zastavení však obviněný nereagoval, hlídce ujel a po zaparkování auta v boční uličce se všichni rychle rozběhli do svých domovů.
Dne 4. 8. 2014 bylo podle §179b odst. 3 tr. řádu sděleno podezření z výše uvedených přečinů podezřelé osobě – L. H., ve věci tudíž bylo konáno zkrácené přípravné řízení. Obviněný byl téhož dne vyslechnut jako podezřelý, v rámci výslechu uvedl jedinou větu, že vloupání do vozidla provedl s M. a B., dále pak využil svého práva a odmítl ve věci vypovídat. Výslech obviněného byl proveden ve Vazební věznici v Ostravě, přičemž obviněný vyslýchajícímu policistovi výslovně uvedl, že v současné době vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody uložený za jinou trestnou činnost ve Věznici v O. –H.
Dne 14. 8. 2014 byl na obviněného spolu s dalšími dvěma spolupachateli podán státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Ostravě návrh na potrestání a dne 26. 8. 2014 byl soudem obviněnému ustanoven obhájce Mgr. Tomáš Gurecký.
Z dikce ustanovení §179b odst. 2 tr. řádu vyplývá, že toto ustanovení zakotvuje právo zadrženého podezřelého zvolit si obhájce, nikoli však jeho právo na nutnou obhajobu, neboť odkaz na ustanovení §36 odst. 1 tr. řádu, určující její podmínky, zde výslovně zmíněn není. Z podmínek, za nichž je konáno zkrácené přípravné řízení, je zřejmé, že tento zvláštní druh řízení nepočítá s možností nutné obhajoby podezřelého, tedy osoby, proti níž nebylo zahájeno trestní řízení před tím, než je podán návrh na potrestání soudu. Tato zásada má obecnou platnost, jíž je nutno respektovat.
Je však otázkou, jak postupovat tehdy, když je obviněný, proti němuž bylo zahájeno zkrácené přípravné řízení, ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný, jenž je v procesním postavení podezřelého, má v takovém případě toto právo ve smyslu ustanovení §179b odst. 2 tr. řádu, odkazující na §33 odst. 1, 2 tr. řádu, podle něhož má jen obecné právo si obhájce zvolit, a protože ještě není obviněným podle §160 odst. 1 tr. řádu ani podle §314b odst. 1 tr. řádu alinea druhá tr. řádu, nemůže se na něj v tomto postavení, byť je fakticky ve výkonu trestu odnětí svobody, vztahovat důvod nutné obhajoby vymezený v §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu, podle něhož musí mít obviněný obhájce již v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu (§116 odst. 2 tr. řádu), protože tento důvod nutné obhajoby se odvíjí až od okamžiku, kdy jde o obviněného. Tedy o osobu, které bylo sděleno obvinění, tj. bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. řádu.
Na podkladě takto stanovených principů je zřejmé, že pokud byl obviněný v posuzované věci dne 4. 8. 2014 vyslýchán za podmínek §179b odst. 2 tr. řádu jako podezřelý ve zkráceném přípravném řízením byl dostatečně a jasně poučen o svých právech vyplývajících z ustanovení §33 odst. 1, 2 tr. řádu a sám si obhájce nezvolil, postupovaly policejní orgány v souladu s principy zakotvenými v článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod či článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, protože vnitrostátní pravidla pro uplatnění obhajob byla dodržena i přesto, že obviněný byl v době výslechu ve výkonu trestu v jiné trestní věci.
Nicméně tato okolnost je významná z hlediska posouzení faktu, že jeho osobní svoboda byla omezena a nemohl si sám urychleně v tomto typu řízení zajistit obhájce a tím realizovat obhajobu v celém rozsahu v podobě přípravy obhajoby, shromažďování důkazů v jeho prospěch, přípravy na jednání apod. (srov. rozsudek ESLP ze dne 13. 10. 2009 ve věci D. proti T., stížnost č. 7377/2003). Tato okolnost by nebyla podstatná, pokud by tato výpověď obviněného neměla pro jeho další postavení a navazující procesní postupy zásadní význam a nestala se navíc i důležitým podkladem pro rozhodnutí o jeho vině v řízení po podání návrhu na potrestání. Přitom s ohledem na význam této výpovědi bylo z povahy tohoto úkonu patrné, že bude sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině, což mělo vést k zajištění možnosti využití veškerých práv na právní pomoc (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci D. proti B., stížnost č. 68020/2001).
Jestliže obecně právo na obhajobu podle článku 6 Úmluvy vyžaduje, aby měl obviněný možnost využít právní pomoc od momentu zbavení svobody, pak zejména u výslechu podezřelého ve zkráceném řízení podle §179b odst. 2 tr. řádu, na nějž se podle §179b odst. 3 tr. řádu vztahují jinak přiměřeně ustanovení o výslechu obviněného. Je nutné použít stejných principů jako u obviněného. V této souvislosti pro případ, kdy je obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody a je nutno jej vyslechnout jako podezřelého, nestačí mu dát jen možnost obhájce si zvolit, aniž by na sebe stát převzal povinnost mu tuto obhajobu zajistit s odkazem na zákonné ustanovení, a vystačit s konstatováním, že mu obhájce nelze ustanovit, protože nutná obhajoba nepřichází v úvahu. Jestliže takové závěry vycházejí z povahy a podstaty zkráceného přípravného řízení, pak tento typ zvláštního řízení na takový případ nemůže dopadat a v takové situaci není možno konat zkrácené přípravné řízení. Tato úvaha má oporu při využití analogie v ustanovení §179f odst. 1 tr. řádu, podle něhož nelze zkrácené řízení konat nebo v něm pokračovat, jestliže je dán důvod vazby a nejsou splněny podmínky pro předání zadrženého podezřelého spolu s návrhem na potrestání soudu. Z uvedeného plyne, že při existenci důvodu vazby, do níž by podezřelý musel být dodán a v níž by se musel před podáním návrhu na potrestání soudu nacházet, tj. byl by omezen na osobní svobodě ještě dříve před tím, než by došlo k jeho předání soudu spolu s návrhem na potrestání, je sama o sobě okolností, která vylučuje možnost konání zkráceného přípravného řízení. V takovém případě zákon výslovně stanoví, že za podmínek §160 tr. řádu zahájí trestní stíhání, v němž se již podezřelý dostává do postavení obviněného s právem na nutnou obhajobu podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Byť zákon stejnou podmínku pro případ, že se podezřelý nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, v §179f odst. 1 tr. řádu výslovně nestanoví, lze ji za použití analogie, která je v trestním řízení přípustná, a nadto v této věci je i ve prospěch obviněného, aplikovat i na projednávanou situaci.
Výkon trestu odnětí svobody je pro posuzování podmínek omezení obviněného na osobní svobodě srovnatelný právě s vazbou, na niž pamatuje ustanovení §179f odst. 1 tr. řádu, neboť oba tyto instituty trvají relativně delší dobu, a to na rozdíl od zadržení (srov. §76 tr. řádu), u něhož zákon předpokládá, že podezřelý bude buď propuštěn na svobodu, nebo vzat do vazby. Z tohoto důvodu v situaci, kdy je podezřelý ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze aplikovat ustanovení §179e tr. řádu, dopadající na postup státního zástupce v případě, je-li ve zkráceném přípravném řízení podezřelá osoba zadržená. Z těchto důvodů je proto nutné pro konání zkráceného přípravného řízení za podmínek §179a tr. řádu odlišit případ, kdy je podezřelý zadržen (§76 tr. řádu), což umožňuje konání zkráceného řízení podle §179e tr. řádu od situace, kdy je obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody, což analogicky podle §179f odst. 1 tr. řádu vylučuje možnost konání zkráceného přípravného řízení (srov. R č. 23/2015 Sb. roz. tr.).
Nejvyšší soud má vzhledem k výše rozvedené argumentaci za to, že v posuzované věci, ač by jinak formálně byly splněny podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení podle §179a odst. 1 tr. řádu, nemohlo být ve zkráceném přípravném řízení pokračováno podle §179f odst. 1 tr. řádu per analogiam poté, co bylo zjištěno, že obviněného bude nutno vyslechnout v rámci tohoto řízení jako podezřelého podle §179b odst. 2, 3 tr. řádu za situace, kdy byl omezen na svobodě výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody z jiné trestní věci. V takové situaci nemohlo být řádně zajištěno (byť byl poučen ve smyslu §33 odst. 1, 2 tr. řádu a obhájce si nezvolil) jeho právo na obhajobu v rámci tohoto zkráceného řízení, kde institut nutné obhajoby nepřichází v úvahu. Proto Nejvyšší soud shledal základní pochybení v tom, že při zjištění skutečnosti, že obviněný vykonává trest odnětí svobody, nemohlo být ve věci dále konáno zkrácené přípravné řízení a ani výslech obviněného nemohl být realizován podle §179b odst. 2 tr. řádu. Za tohoto stavu věci mělo být postupováno v intencích §160 odst. 1 tr. řádu a proti obviněnému zahájit trestní stíhání. Jedině při tomto procesním postupu mohla být plně zajištěna důsledná aplikace ustanovení o nutné obhajobě a zajištěna práva podezřelého na řádnou obhajobu a využití všech možností s ní spojených (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 3. 2010 ve věci A. proti P., stížnost č. 54729/2000).
Takto však policejní orgány nepostupovaly, ale konaly zkrácené přípravné řízení, ač bylo z uvedených důvodů nezákonné.
Soud prvního stupně na tuto vadu přípravného řízení náležitě nereagoval a přestože nebyly splněny podmínky §179a odst. 1 tr. řádu pro konání zjednodušeného přípravného řízení, nepostupoval podle §314c odst. 1 písm. c) tr. řádu a návrh na potrestání neodmítl, ale přijal jej a ve věci nařídil hlavní líčení. Za této procesní situace však v jeho průběhu nemohl použít důkazy zajištěné v přípravném řízení, neboť tento postup byl nezákonný. Samosoudkyně sice obviněnému ustanovila obhájce a za jeho přítomnosti bylo konáno hlavní líčení, avšak k meritornímu rozhodnutí použil nezákonně provedené důkazy, aniž by zvažoval, že žádný z těchto důkazů, opatřených v rozporu se zákonem striktně stanovenými podmínkami použít nemohl. (srov. R 40/1994-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tento postup soudu prvního stupně, s nímž se v zásadě plně ztotožnil i odvolací soud, považuje ze shora uvedených důvodu za procesně nesprávný a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 5 To 108/2017, tak i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 5 T 149/2014, v části, jež se týká obviněného L. H. Dále zrušil i všechna další rozhodnutí, která na oba zrušené rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při svém rozhodnutí bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu