ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1515.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1515/2017 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 61 To 135/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 T 6/2017, byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 29. května 2014, v P., ul. Š., v provozovně autobazaru T. a.s., uzavřel s poškozenou společností ŠkoFIN s.r.o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 635, Praha 5, smlouvu o úvěru č. 863603, jejímž účelem bylo zakoupení vozidla zn. MERCEDES-BENZ CL 63 AMG 216, barva černé, kdy výše poskytnutého úvěru činila 1.070.000,- Kč, který se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 18.705,14 Kč po dobu 72 měsíců, přičemž uvedl nepravdivé údaje, neboť smlouvu uzavřel na jméno L. Ž., trv. bytem D. H., Ú. n. L., při sjednání smlouvy předložil padělaný falešný občanský průkaz, padělaný řidičský průkaz, falešný výpis z bankovního účtu vše na jméno L. Ž., spolu s nepravdivým potvrzení o výši příjmů, s údajným čistým měsíčním příjmem ve výši 49.840,- Kč, jehož má jakožto vedoucí pracovník dosahovat u zaměstnavatele STAVÚS, spol. s r.o., Bílina, Sídliště za Chlumem 785, doklady si opatřil dosud nezjištěným způsobem následně nezaplatil ani jednu splátku a s vozidlem naložil dosud nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozené společnosti ŠkoFIN s.r.o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 635, Praha 5, škodu ve výši 1.070.000,- Kč a dále způsobil poškozenému L. Ž., vážnou újmu na jeho právech, když ho mj. vystavil riziku, že bude na něm závazek plynoucí ze shora uvedené úvěrové smlouvy vymáhán.“
Za toto jednání byl obviněný R. K. odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, na náhradě škody částku ve výši 1.070.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 T 6/2017, podal obviněný R. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 61 To 135/2017, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 61 To 135/2017, podal následně obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že v řízení nebyly opatřeny důkazy podporující závěry soudu o vině obviněného. Dále uvedl, že samotný odkaz na závěry znalce, který dovozuje (byť s vyšší pravděpodobností) to, že se mělo jednat o jeho podpis, není jednoznačně použitelný pro závěr o jeho vině, zejména při absenci dalších důkazů. Dále poukázal na to, že další nakládání s předmětným vozidlem bylo označeno jako nezjistitelné.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání sdělila, že se k němu nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný R. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (které však většinou zůstávají pouze v obecné rovině a obviněný je ve svém dovolání nijak blíže nespecifikuje a nekonkretizuje), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Polemika obviněného se znaleckým posudkem, na podkladě kterého soudy zjistily, že to byl právě obviněný, kdo podepsal úvěrovou smlouvu, a nesouhlas obviněného s tím, jak soudy v souvislosti s tímto posudkem postupovaly, je mimo dovolací důvod, neboť zjevně směřuje proti skutkovým zjištěním soudů a k prosazení jiné skutkové verze. Uplatněné námitky obviněného mají vyloženě skutkovou povahu a jako takové nejsou způsobilé obsahově naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z povahy, obsahu a smyslu uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný dovoláním usiloval o prosazení své vlastní verze skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že o předmětné záležitosti nic neví, nikdy nejednal o úvěru se žádnou společností a nikdy neuzavřel smlouvu na koupi předmětného automobilu. Obviněnému šlo tedy o to, aby se předmětem právního posouzení stal jiný skutkový stav, než jaký zjistily soudy. Tím se obviněný ocitl mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový základ v listinných důkazech týkajících se úvěrové smlouvy, dále podklady k předmětnému vozidlu, ve výpovědi svědka a poškozeného L. Ž., znaleckém posudku z oboru kriminalistika, odvětví písmoznalectví, a ve výpovědi znalce Mgr. Jana Klapače a dalších listinných důkazech (pracovní výkazy poškozeného atd.). Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného R. K., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Pokud obviněný namítl, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů nejsou opatřeny jiné, než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná. Proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněného.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu