ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1548.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1548/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2017 o dovolání obviněného C. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 68 To 212/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 49/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 9 T 49/2017, byl obviněný C. T. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) uvedeného rozsudku] a jednak zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) uvedeného rozsudku], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1) C. T. sám
„dne 20.11.2016 v době kolem 19.45 v baru N. na ulici O. v L. během provozní doby, za přihlížení několika dalších hostů a po předchozí slovní rozepři s T. B., chytil tohoto rukama za hlavu a udeřil jeho hlavou o barový pult, poté mu dal tzv. čelo, až se T. B. sesunul pod barový pult na záda na zem, kde zůstal chvíli v bezvědomí ležet, kdy v této poloze jej obžalovaný minimálně dvakrát kopl do oblasti břicha, čímž mu způsobil nejméně zhmoždění rtů, dále za neustálého pokřikování vytáhl obžalovaný kapesní nůž, který otevřel, nejprve s ním bouchnul do stolu a do baru, poté ze sebe začal strhávat oblečení a T. B. naznačovat, aby s ním šel ven, přičemž se nožem sám opakovaně pořezal na prsou, čímž si způsobil drobné povrchové zranění, dále s nožem mával kolem sebe a ohrožoval tak další hosty baru, a když se mu v tom host S. O. snažil zabránit a vyrazit mu nůž z ruky, tak se pořezal na levé dlani, kde mu vznikla řezná rána délky 3,5 cm, která mu musela být následně lékařsky sešita, neodradilo to obžalovaného a začal v baru ještě neadresně rozhazovat židle, kdy jedna z takto odhozených židlí zasáhla přítomnou K. S. do pravé tváře, kde jí způsobila podlitinu a poté ještě zasáhla přítomného hosta D. H. do zadní části hlavy vlevo a způsobila mu tam tržnou ránu, která mu musela být rovněž lékařem sešita, a dále do oblasti levé klíční kosti, kde mu způsobila podlitinu, přičemž obžalovaný svým jednáním také poškodil barový pult a jeden stůl, čímž poškozené společnosti Fibas s. r. o., IČ: 01686798, se sídlem Lutín, Olomoucká 271, způsobil škodu ve výši 2.000 Kč,
2) obž. C. T. a obž. A. V. společně
dne 15.12.2016 kolem 1.15 hodin před bytovým domem na ulici B. v obci L., okres O., poté co poškozené sledovali při hře na automatech v baru N. nacházejícím se nedaleko a následovali je záměrně na předmětné místo, nejprve obž. A. V. chytil zezadu poškozeného N. T. N. rukou za krk, tohoto shodil na zem na dlážděnou vozovku, kde jej postupně oba začali bít pěstmi a kopat do různých částí těla, a to i do hlavy, dále jej prohledávali a křičeli na něj: „Peníze, Peníze”, kdy u poškozeného nalezli mobilní telefon zn. Navon, finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč a z poloviny zaplněnou krabičku cigaret, kdy mu tyto věci zcizili, čemuž přihlížela manželka poškozeného A. Č. a jelikož volala o pomoc, přistoupil k ní obž. C. T., strčil ji do zad, až přepadla přes živý plot na travnatý pás, kde na ni zaklekl, prošacoval ji, avšak nic neodcizil, protože u sebe měla pouze klíče od bytu.“
Za uvedené jednání byl obviněný C. T. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění ve výměře 5 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to kapesního nože černé barvy o celkové délce 205 mm s délkou čepele 82 mm.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného A. V.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému C. T. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 1142/42 částku ve výši 1.941 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 1142/42 částku ve výši 3.420 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit poškozenému N. T. N., bytem L., N. S., částku ve výši 256 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený N. T. N. odkázán ve zbytku svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Fibas s. r. o., IČ: 01686798, se sídlem Lutín, Olomoucká 271 odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 9 T 49/2017, podali obvinění C. T. a A. V. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 68 To 212/2017, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 68 To 212/2017, podal následně obviněný C. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že provedené důkazy netvoří ucelený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, jež by odůvodňovaly závěr soudů, že objektivní stránka zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byla naplněna. Jediný důkaz, ze kterého je dovozována odpovědnost obviněného za loupežné jednání, je pouze výpověď poškozené Č., o jejíž věrohodnosti má obviněný výrazné pochybnosti s ohledem na skutečnost, že byla po obsahové stránce mnohokrát poškozenou zásadním způsobem měněna. Ostatní důkazy, např. svědecké výpovědi poškozeného N., jsou odvozením jejího tvrzení, dle přesvědčení obviněného jsou nepřesvědčivé až nevěrohodné. Dále uvedl, že nebylo bezpečně prokázáno, že by u něho byla naplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže ve formě spolupachatelství, neboť několikrát uváděl, že jeho fyzická přítomnost u jednání A. V. byla zcela náhodná, jeho jednání nebylo vedeno společným úmyslem zmocnit se násilím věcí poškozeného. Závěry soudů vyznívají dle názoru obviněného tendenčně v jeho neprospěch. Přestože se obviněný neztotožnil s právní kvalifikací jeho jednání, trvá i na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve vztahu k chybějícímu výroku, neboť soud vyslovil, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin loupeže ve spolupachatelství s obviněným A. V., avšak ve výrokové části absentuje toto skutkové zjištění v právní kvalifikaci jeho údajného jednání.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 9 T 49/2017, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný C. T. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [přičemž napadá bod 2) rozsudku soudu prvního stupně], v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně své výpovědi, výpovědi poškozených N. T. N. a A. Č., výpovědi svědkyně L. P.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z povahy, obsahu a smyslu uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný dovoláním usiloval o prosazení své vlastní verze skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že od obviněného A. V. sice obdržel určitý majetkový obnos k úhradě útraty v baru, o kterém dovodil, že si jej mohl opatřit nelegální cestou, ale sám se na trestném činu loupeže neúčastnil. Obviněnému šlo tedy o to, aby se předmětem právního posouzení stal jiný skutkový stav, než jaký zjistily soudy. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů [bod 2) rozsudku] mají odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi poškozené A. Č., která podrobně a dostatečně konkrétně popsala okolnosti, za kterých došlo k útoku na poškozeného N. T. N., i další skutkový děj, přičemž tato výpověď byla v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly listinné důkazy (protokol o ohledání místa činu, protokol o prohlídce těla poškozeného N. atd.), a v neposlední řadě rovněž výpovědí svědkyně L. P. a záznamem kamerového systému. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného C. T., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Za tohoto stavu není důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud jakkoli zasahoval do skutkového základu napadeného rozhodnutí. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Obviněný C. T. odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
Dovolatel tvrdil, že měl spáchat zvlášť závažný zločin loupeže ve spolupachatelství s obviněným A. V., avšak ve výrokové části absentuje toto skutkové zjištění v právní kvalifikaci jeho údajného jednání.
V daných souvislostech je nutné připomenout ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Nejvyšší soud zjistil, že v rozsudku soudu prvního stupně je pod bodem 2) v tzv. právní větě výslovně uvedeno, že obvinění C. T. a A. V. „úmyslným společným jednáním dvou osob proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, byť je pak následně nesprávně uvedeno pouze ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv (jak by správně mělo být) rovněž ustanovení §23 tr. zákoníku. Přes uvedenou nepřesnost výroku je ale z rozsudku zcela a bez pochybností zřejmé, že obviněný jednal ve spolupachatelství, což vyplývá nejen z popisu v tzv. skutkové větě a následně i v tzv. právní větě, ale také z odůvodnění rozsudku. Námitka uvedená v dovolání tedy vychází z jednoho formálního nedopatření soudu prvního stupně, které však nemá vliv na správnost napadeného rozsudku.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného C. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu