ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.187.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 187/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 484/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 32/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 18 T 32/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že
jako učitel v Základní umělecké škole ve S., Z., v učebně a v jednom případě i v sále, kde se konají přehrávky, v době, kdy mu byly nezletilé svěřeny k výuce hry na keyboard
- v době nejméně od ledna 2014 do června 2015 opakovaně osahával rukou na přirození pod kalhotkami nezl. „X. X.“*), a nezl. „Y. Y.“*), a to tím způsobem, že jim rukou přejížděl přes hrudník až dolů na přirození a v několika případech dívkám sám rozepl kalhoty,
- v době od 13:30 hod. do 14:30 hod. dne 16. 6. 2015 osahával rukou nezl. „Q. Q.*), přes kalhotky na přirození, hladil ji po stehnech a břiše a nezl. „Ď. Ď.*), osahával rukou přímo na přirození.
Za to byl podle §187 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 18 T 32/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 484/2016, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 484/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že v řízení byly porušeny principy kontradiktornosti řízení, rovnosti stran a tudíž i jeho právo na spravedlivý proces. Uvedená pochybení dovodil zejména z toho, že soudy neprovedly některé z jím navrhovaných důkazů. Konkrétně nebyla dle jeho mínění zkoumána věrohodnost poškozených, nadto tyto nebyly osobně vyslechnuty u hlavního líčení, přičemž soud se spokojil pouze se čtením jejich výpovědí z přípravného řízení. Takový postup – za situace, kdy jde o jediné usvědčující důkazy – shledal nedostatečným a neumožňujícím učinit spolehlivý závěr o jeho vině. V další části dovolání poukázal obviněný na rozpory ve výpovědích poškozených dívek s tím, že podle jeho přesvědčení poškozené „Ď. Ď.“*) a „Q. Q.“*), jejichž výpovědi byly shodné, mohly vypovídat po vzájemné dohodě. Výpovědi dalších poškozených „X. X.“*) a „Y. Y.“*), které jsou zřetelně odlišné, pak dle něj mohly být ovlivněny jejich snahou zavděčit se rodičům a policistům. Připomněl, že v průběhu posledních let učil více než 26 žákyň a žádná z nich, vyjma čtyř jmenovaných, se o sexuálním obtěžování z jeho strany nikdy nezmínila. Poukázal rovněž na svůj zrakový handicap a na skutečnost, že ani znalkyně MUDr. Herrová u jeho osoby v rámci znaleckého zkoumání nezjistila po psychiatrické a sexuologické stránce žádnou odchylku. V návaznosti na neprovedení jím navržených důkazů konstatoval, že mu v průběhu trestního řízení nebylo umožněno řádně se hájit a že provedené důkazy nebyly posuzovány vcelku a s přihlédnutím ke všem skutkovým zjištěním, která navíc byla neúplná.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Obviněný v dovolání uplatnil výlučně takové námitky, které pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, neboť obsahem jeho dovolání je jen polemika s provedenými důkazy, potažmo výhrady proti rozsahu provedeného dokazování, proti hodnocení důkazů a proti skutkovým závěrům, k nimž soud posléze dospěl. Státní zástupce považuje skutkový stav za náležitě zjištěný v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, a odůvodněný v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu (resp. v případě odvolacího soudu v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu), plně odpovídající jsou rovněž právní závěry z něj vyvozené. K námitce neprovedení obviněným navrhovaných důkazů pak uvedl, že soudy se těmito jeho návrhy dostatečně a řádně zabývaly a dospěly k závěru, že jde o důkazy nadbytečné. Skutková zjištění jsou logická a odůvodněná, jimž podle názoru státního zástupce nelze nic vytknout. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný dívky osahával mimo jiné i na přirození, přičemž takové jednání je nutno ve smyslu konstantní judikatury k tomuto druhu trestné činnosti považovat za tzv. „jiný způsob pohlavního zneužití“, a není pochyb také o tom, že jednání obviněného mělo vést k jeho sexuálnímu vzrušení a vzhledem k věku poškozených bylo natolik intenzivní, že zasáhlo do jejich pohlavní sféry. Prokázáno bylo také to, že obviněný byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat, přičemž si byl vědom rovněž skutečnosti, že poškozené jsou dětmi mladšími 15 let. Vzhledem k tomu, že daných skutků se dopustil jako učitel poškozených dívek, bylo podle státního zástupce jeho jednání zcela důvodně právně kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu pak státní zástupce zmínil, že jeho první varianta nepřichází v úvahu, neboť obviněným podané odvolání bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích řádně projednáno. V případě jeho druhé alternativy je dovolací důvod vázán na existenci některého z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, v posuzované věci konkrétně na primárně vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce v této souvislosti uzavřel, že pokud uplatněné námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Pro úplnost je třeba dodat, že do jisté míry zavádějícím způsobem je v dovolání označeno rozhodnutí, proti němuž má tento opravný prostředek směřovat, jako dovolání podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ač to není přípustné, neboť tento mimořádný opravný prostředek lze podat jen proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Z obsahu dovolání lze však s jistou dávkou tolerance dovodit, že směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu, proto je Nejvyšší soud posoudil jako přípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Je zřejmé, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že dovolací námitky obviněného primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nevznesl žádný argument popírající nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu vyhodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů, byť tyto námitky uvedl již v odvolání. Není proto pochyb o závěru, že dovoláním se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného, jím nabízeného hodnocení důkazů, byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat výlučně v případě, dojde-li k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu zákonných požadavků, jež vyplývají z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci samé. Vyhodnotily obhajobu obviněného jako ryze účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti, nemající oporu v provedených důkazech. Jak nalézací, tak odvolací soud se jí odpovědně zabývaly a své závěry učiněné v tomto směru náležitě, logicky, bez zkreslování či potlačování jakéhokoli důkazu vysvětlily. Výhrady nelze mít ani proti závěrům odvolacího soudu, který shledal skutková zjištění okresního soudu správnými, komplexními a schopnými náležitě stabilizovat skutkový stav. Řízení o opravném prostředku proběhlo řádně, způsobem zcela konvenujícím zákonným požadavkům na ně kladeným ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.
Zločinu pohlavního zneužití se podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Odstavec 2 citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou přitom považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk – např. orální pohlavní styk, ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1861 s.).
V projednávané věci učiněná skutková zjištění bez jakýchkoliv pochybností prokazují, že obviněný poškozené dívky osahával mimo jiné i přímo na jejich přirození, přičemž není pochyb o tom, že toto jeho jednání mělo vést k jeho sexuálnímu vzrušení. Nešlo totiž jen o náhodné dotyky, ale choval se tak k dívkám opakovaně, dlouhodobě a jen stěží by bylo možno najít jiný důvod tohoto jeho jednání, než jímž je sexuální vzrušení. Nepochybně je tento způsob jednání obviněného intenzivnějším zásahem do pohlavní sféry poškozených, zejména pak i s ohledem na jejich poměrně nízký věk. Popsaných skutků se obviněný dopustil v postavení učitele poškozených dívek na základní umělecké škole v době, kdy k němu dívky docházely na výuku hry na keyboard, a to s plným vědomím toho, že poškozené jsou mimo pochybnost mladší patnácti let.
K výhradě obviněného, že znaleckým zkoumáním nebyla u něj zjištěna sexuální deviace, je třeba uvést, že u trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku není sexuální preference pachatele rozhodná a je proto zcela irelevantní, zda pachatel trpí sexuální deviací či nikoli. Nezáleží ani na tom, zda pachatel je osobou s heterosexuální či homosexuální orientací (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1862 s.).
Podstatnou okolností, jež vyplývá ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Želmíry Herové je závěr, že obviněný jednak netrpěl a netrpí duševní chorobou, jednak v době spáchání trestného činu mohl plně rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání mohl plně ovládat, neboť jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v inkriminovaných obdobích plně zachovány.
Výše uvedená zjištění plně odůvodňují závěr, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud jde o výhradu obviněného k neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud poukazuje s odkazem na konstantní judikaturu, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je nutno vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Obviněný v dovolání brojí proti postupu rozhodujících soudů v tom, že v průběhu řízení opakovaně zamítly jeho návrhy na znalecké zkoumání věrohodnosti poškozených a provedení jejich osobního výslechu před soudem. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že soudy obou stupňů se zmíněnými návrhy obviněného řádně zabývaly, posuzovaly jejich důvodnost s ohledem na stav ve věci dosud provedeného dokazování, a dospěly k závěru, že jde o důkazy nadbytečné, neboť dosavadně zjištěný skutkový stav byl plně stabilizován. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, Nejvyšší soud se s jejich názorem vzhledem k jeho správnosti a odůvodněnosti plně ztotožnil.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §102 odst. 1 tr. řádu se užije tehdy, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj a stanoví další podmínky takového postupu. Podle §102 odst. 2 tr. řádu v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. řádu. Ustanovení §102 odst. 2 tr. řádu představuje výjimku ze zásady ústnosti vymezené v §2 odst. 11 tr. řádu a výslech takové osoby je zpravidla prováděn již v přípravném řízení (viz §164 odst. 1, věta třetí tr. řádu). Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. řádu v pozdějším řízení (zejména v řízení před soudem) je možné jen v nutných případech.
Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Právo obviněného na spravedlivý proces není však nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí, zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, jíž je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Je nepochybné, že právě ustanovením §102 tr. řádu je realizována ona požadovaná zvýšená ochrana dětí, a proto jeho užití nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je-li tedy svědek mladší osmnácti let vyslýchán o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. řádu již v přípravném řízení (§164 odst. 1 věta třetí tr. řádu), je nutno už v tomto stadiu řízení dbát na použitelnost takového důkazu v hlavním líčení a provádět výslech tak, aby nemusel být opakován, ale zároveň aby nebyl zpochybnitelný z hlediska kontradiktorního charakteru jeho provedení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 65/2016).
V nyní posuzované věci nalézací soud využil v hlavním líčení možnost postupovat podle §102 tr. řádu, neboť neshledal důvod pro opakovaný výslech nezletilých dívek s odůvodněním, že oživování paměti by u nich vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit jejich duševní a mravní vývoj. Přečtení jejich výpovědi, za splnění všech dalších procesních náležitostí, bylo proto jednoznačně nejvhodnějším a vzhledem k věku nezletilých dívek i nejcitlivějším řešením. Takovému postupu nebránila ani skutečnost, že obviněný neměl možnost poškozeným sám klást otázky, v čemž spatřoval porušení svých práv, neboť i přesto, že tato možnost nebyla dána osobně obviněnému, mohl tak neomezeně činit jeho obhájce JUDr. Stanislav Drábek, který se osobně výslechů nezletilých poškozených v přípravném řízení účastnil. Přítomen těmto svědeckým výpovědím byl rovněž vždy i zástupce orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Navíc, jak je patrné z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 4. 2016 (č. l. 366 – 368 spisu), obviněný ani proti tomuto postupu neměl žádných námitek, tj. nepožadoval v této procesní situaci osobní výslech poškozených.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že pokud soudy v posuzované věci upřednostnily šetření práv nezletilých při zachování a respektování práva obviněného na obhajobu, nelze v tomto jejich postupu spatřovat obviněným vytýkané pochybení.
Ve výsledcích provedeného dokazování nemají pak v žádném ohledu oporu ani výhrady obviněného proti závěru o věrohodnosti poškozených dívek. V této souvislosti je nutné poukázat na to, že tento závěr učinily rozhodující soudy na podkladě komplexního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených dívek a jejich rodičů, hodnocení ze školy či zprávy klinické psycholožky vztahující se k poškozené „Y. Y.“*). Zmíněné důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění o věrohodnosti poškozených a nebylo proto v tomto směru nutno dokazování nijak doplňovat. Tento přípodotek považoval Nejvyšší soud učinit i přesto, že námitka poukazující na nevěrohodnost svědkyň, není zákonně uplatněnou dovolací námitkou, jak je ostatně podrobně rozvedeno výše.
Dalším v dovolání uplatněným důvodem dovolání je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že „ označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení , je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.