ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.252.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 252/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2017 o dovolání obviněného J. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 13 To 221/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 12 T 11/2016, byl obviněný J. O. uznán vinným ze spáchání pod bodem I. výroku rozsudku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) a pod bodem II. výroku rozsudku přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I.
- „v období od června 2014 do června 2015 v P. – L., okr. P., případně telefonicky, pod různými smyšlenými legendami o spoření, pojištění a obchodu s podílovými listy či dluhopisy s vysokým ziskem a pod záminkou uhrazení neexistující pokuty postupně vylákal od J. K., trvalý pobyt P. – L., celkem 2.439.109,-Kč, a to v hotovosti nebo prostřednictvím vkladů na jím určené bankovní účty, a tyto peníze použil pro svoji potřebu, čímž J. K., způsobil škodu ve výši 2.439.109,-Kč,
- v období od června 2014 do srpna 2014 v P. – L., okr. P., pod záminkou úhrady pojistného Allianz pojišťovně, a.s., postupně vylákal od L. K., trvalý pobyt P. – L., celkem 15.293,-Kč, které jmenovaný uložil na jím určené bankovní účty, avšak tyto peníze nepoužil k uvedenému účelu a ani to neměl v úmyslu, ale použil je pro svoji potřebu, čímž L. K., způsobil škodu ve výši 15.293,-Kč,
- v období od října 2014 do března 2015 v P. – L., okr. P., pod záminkou vysokého zhodnocení finančních prostředků u společnosti Conseq Investment Management, a.s., postupně vylákal od J. K., trvalý pobyt P. – L., celkem 300.000,-Kč, a to v hotovosti nebo prostřednictvím vkladů na jím určené bankovní účty, avšak tyto peníze nepoužil k uvedenému účelu a ani to neměl v úmyslu, ale použil je pro svoji potřebu, čímž J. K., způsobil škodu ve výši 300.000,-Kč,
II.
v období od 2. 7. 2015 do 8. 7. 2015 opakovaně telefonicky požadoval po J. K., trvalý pobyt P. – L., okr. P., částku 220.000,-Kč, a to s výhrůžkami, že pokud mu tyto peníze nedá, tak k nim domů přijedou Ukrajinci nebo Rusové, kteří budou požadovat podepsání směnek, a ať si doma dávají pozor na svá auta a nenechávají je stát před domem.“
Za tento zločin a přečin a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 3 T 33/2016, byl obviněný J. O. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 3 T 33/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným
- J. K., bytem L., P., částku 2.439.109,- Kč,
- L. K., bytem L., P., částku 13.117,- Kč,
- J. K., bytem L., P., částku 300.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 12 T 11/2016, podal obviněný J. O. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 13 To 221/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 3 T 33/2016, uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 3 T 33/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 13 To 221/2016, podal následně obviněný J. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu namítá extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, které postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Zejména skutek uvedený pod bodem I. nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Namítá, že je naprosto nezákonné, aby jako stěžejní důkaz, o který soudy opřely svá skutková zjištění, posloužil neautorizovaný notýsek vytvořený poškozeným. Obsah notýsku postrádá jakoukoli konkretizaci bankovek, když navíc pokud by soudy pečlivě zhlédly předmětný notýsek, zjistily by jeho závadnost a musely by dospět k závěru, že takováto listina není ničím, co by demonstrovalo alespoň obvyklost při přesunu tak vysokých částek. Takovou listinu není možné akceptovat jako výdajový doklad, když navíc chybí věrohodná stopa peněz a soud nemůže mít bez důvodných pochybností prokázáno, kde poškození hotovost, kterou údajně předávali obviněnému, nabyli. Tato listina je tak jednostranným a nekvalifikovaným důkazem. Není navíc vyloučeno, že tento mohl být vytvořen až po zahájení úkonů trestního řízení. Soudům mělo být také podezřelé, že částky, které byly uchopitelné převody z účtu na účet, byly podstatně nižší, než částky uváděné v notýsku. Obviněný dále tvrdí, že u výsledků dokazování chybí pro vyslovení povinnosti pro náhradu škody zákonný podklad, když nelze spolehlivě a spravedlivě o uplatněném nároku rozhodnout a poškozeným vyhovět, zejména co do výše tohoto nároku. Je nesporné, že dokazování ve vztahu k uplatněným nárokům na náhradu škody provádějí orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti a za součinnosti stran a i zde platí obecná zásada zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Dle názoru obviněného by pro vyslovení výroku o náhradě škody bylo třeba dalšího objasňování co do skutkového základu, což by vyžadovalo pokračovat v dokazování, které by už vybočovalo z rámce potřeb trestního stíhání. Vhledem k tomu, že účelem trestního stíhání je především co nejrychleji rozhodnout o vině a trestu, mělo dojít za dané důkazní situace a obzvláště za situace, když celková výše škody uplatňována poškozenými není zákonným znakem zločinu podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, k přiznání nároku na náhradu pouze z části, a to v části doznané obviněným, uchopitelné z výpisů na bankovních účtech. Obviněný je názoru, že kvalita důkazů hrubě nekoresponduje se zjištěnými skutky, když notýsek mohl být vyhotoven účelově, a namítá, proč listina mající takový zásadní význam nebyla podrobena znalecké expertize, jejímž úkolem by bylo zjistit případnou fabulaci obsahu listiny. Dodává, že je podezřelé, že větší škoda je opřena vždy jen o tvrzení a pochybný listinný důkaz a naopak škoda nižší je detekována hotovostními přesuny. Je přesvědčen, že postupem soudů nebylo zajištěno jeho právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Napadaná rozhodnutí svou přesvědčivou hodnotu nemají, a proto ani nemohou vést k cíli trestního řízení, kterým je náprava obviněného, když navíc skutkový děj byl hodnocen v rozporu se zásadou in dubio pro reo a došlo tak k právní kvalifikaci nekorespondující s takto opatřeným skutkovým dějem.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 13 To 221/2016 zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující. Zároveň žádá, aby dle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. byla přerušena vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 27. 1. 2017 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. O. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně neautorizovaného notýsku jako stěžejního důkazu, o který soudy opřely svá skutková zjištění a který je jednostranným a nekvalifikovaným důkazem) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně neprovedení znalecké expertizy notýsku, zjištění případné fabulace obsahu listiny a nedostatečně zjištěná výše škody), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaných trestných činů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v rámci svého dovolání namítl extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, které postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění ohledně přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr zákoníku mají potřebný obsahový základ ve svědecké výpovědi J. K. mladšího a úředním záznamu ze dne 12. 1. 2016 o audionahrávkách telefonických hovorů obviněného s poškozeným, kterým bylo prokázáno, že obviněný telefonicky vyhrožoval mj. poškozením majetku vymahači. Ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je obviněný usvědčován svým částečným doznáním, přičemž výši způsobené škody doznal v tom rozsahu, jak byla dokumentována peněžními vklady poškozených na bankovní účty určené obviněným, dále výpověďmi poškozených J. K. mladšího, J. K. staršího a L. K., které si vzájemně korespondovaly a byly spontánní a podrobné. Byli to pouze poškození, kterými bylo popsáno v souladu s ostatními svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, jakým způsobem, proč a v jakém rozsahu docházelo k platbám vedoucím k neoprávněnému prospěchu obviněného. Každý z poškozených navíc předložil přehled plateb, které byly obviněnému poskytnuty a které jsou taktéž usvědčujícím důkazem, neboť prokazují rozsah škody způsobené poškozeným. S tvrzením poškozených o hotovostních platbách korespondovaly jak poškozenými doložené platební přehledy, tak i výpovědi svědků V. S., V. J., který uvedl, že byl jednou pro obálku za panem K. a L. L., který na pokyn obviněného sám vyzvedával obálku od poškozených, ve které byly peníze, přičemž je zřejmé, že tito svědci svými výpověďmi potvrzují verzi poškozených. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
K námitce obviněného, že postupem soudů nebylo zajištěno jeho právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. O. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 3. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu