ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.299.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 299/2017 -62
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2017 dovolání, které podal obviněný J. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 52 T 8/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 52 T 8/2014, byl obviněný J. B. uznán vinným přípravou zločinu vraždy podle §20 odst. 1 a §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přípravou zločinu vydírání podle §20 odst. 1 a §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle rozsudku dopustil tím, že
nejméně po dobu od konce července 2013 do 5. 11. 2013 ve Vazební věznici L., P., L., plánoval vraždu A. Š., E. S. F., a O. Ch., v úmyslu vyřídit si s nimi osobní spory a zajistit si majetkový prospěch v desítkách milionů Kč, když za tímto účelem navázal kontakt s odsouzeným M. L., u kterého předpokládal, že je schopen jeho plány vzhledem k jeho trestní minulosti a autoritě mezi ostatními odsouzenými realizovat, zajistit osoby mimo prostory věznice, které by za finanční úplatu v amerických dolarech profesionálním způsobem požadovanou likvidaci mimo prostory věznice, tedy na svobodě provedly a proto mu poskytl podrobné podklady k osobám, které mají být zlikvidovány, tj. jména, věk, rodinný stav, kontakty, bydliště, zaměstnání, denní režim, informace o jejich finanční situaci, osobních zvyklostech, informace k rodinným příslušníkům a možným rizikům u těchto osob, a konkrétně po M. L. požadoval, aby prostřednictvím osob na svobodě zajistil zavraždění všech jmenovaných, kdy A. Š. měl být rovnou zabit, nejlépe za pomoci vystřelovacího nože někde v metru, kde je hodně lidí, když případného únosu se v jeho případě obával vzhledem k výcviku jmenovaného, E. S. F. měl být unesen, mučením a pod pohrůžkou zabití donucen k vydání hotovosti nejméně 10.000.000 Kč a následně zabit tak, že mu má být do těla vpraveno několik litrů tvrdého alkoholu, a to nalitím do úst a konečníku, až dojde k jeho úmrtí otravou alkoholem, O. Ch. měl být rovněž nejdříve unesen, mučením a pod pohrůžkou zabití donucen k vydání hotovosti nejméně 50.000.000 Kč a následně zabit blíže neurčeným způsobem, těla všech obětí měla být nalezena, aby se veřejnost o jejich úmrtí dozvěděla;
současně v téže době a na témže místě, tedy nejméně po dobu od konce července 2013 do 5. 11. 2013 ve Vazební věznici L. plánoval vydírání osob J. N., F. F., a P. Š., v úmyslu získat jejich finanční prostředky, když za tímto účelem obdobně jako ohledně objednání vražd navázal kontakt s odsouzeným M. L., u kterého předpokládal, že je schopen jeho plány realizovat a proto mu poskytl podrobné informace k těmto osobám jako jejich jména, věk, rodinný stav, kontakty, bydliště, zaměstnání, denní režim, finanční situaci, osobní zvyklosti, informace k rodinným příslušníkům, a výslovně pak požadoval, aby J. N. byla navštívena rusky mluvícími muži a pod pohrůžkou veřejného vyzrazení informace, že otcem její devítileté dcery není její manžel, ale J. B., přinucena k vydání finanční hotovosti ve výši 1.000.000 Kč, F. F. měl být navštíven rusky mluvícími muži a pod pohrůžkou použití násilí v případě, že nebude spolupracovat, za použití násilí, konkrétně vláčením za traktorem, přinucen k vydání hotovosti ve výši alespoň 2.000.000 Kč, P. Š. měl být navštíven rusky mluvícími muži a pod pohrůžkou násilí přinucen k vyplacení finanční hotovosti ve výši 20.000.000 Kč, přičemž veškerá takto získaná finanční hotovost měla být použita k financování útěku obviněného z věznice do zahraničí mimo EU, konkrétně do Běloruska, pomocí padělaných dokladů, přičemž k pokusu ani dokonání zločinů nedošlo z důvodů nezávislých na vůli obviněného, neboť M. L. jeho jednaní oznámil Polici ČR.
2. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval jako soud druhého stupně Vrchní soud v Praze. Z podnětu podaného odvolání pak rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Obviněného pro výkon trestu zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Pro úplnost je třeba připomenout, že ve věci nejde o první rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud pokládá za potřebné připomenout v časové ose předcházející rozhodnutí.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 52 T 8/2014, jímž obviněného uznal vinným přípravou zločinu vraždy podle §20 odst. 1 a §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přípravou zločinu vydírání podle §20 odst. 1 a §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to jej odsoudil podle §140 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
6. Z podnětu odvolání, které obviněný J. B. podal proti rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 7 To 30/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Odvolací soud ve svém rozhodnutí především konstatoval, že dokazování dosud nebylo provedeno v rozsahu, který by skýtal spolehlivý podklad pro rozhodnutí, hodnocení důkazů soudem nekonvenovalo zákonným požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a odůvodnění napadeného rozsudku nesplňovalo požadavky kladené na tuto činnost v ustanovení §125 tr. řádu. Celá kauza byla podle názoru odvolacího soudu zatížena závažnými pochybeními v podstatě všech orgánů činných v trestním řízení od samého počátku, což ovšem nevylučovalo, aby krajský soud koncentroval svou snahu na to, aby tyto nedostatky odstranil.
8. Jediným přímým důkazem je v posuzované věci výpověď svědka M. L. a jím pořízené videozáznamy rozhovorů s obviněným. Odvolací soud ze způsobu hodnocení tohoto důkazu krajským soudem nezjistil, co bylo skutečnou motivací činnosti svědka a ve spisu obsažené informace budí pochybnosti, zda při zajišťování důkazů ohledně trestné činnosti obviněného šlo výlučně o iniciativu tohoto muže. Podle názoru vrchního soudu krajský soud pochybil, pokud předložený videozáznam, písemné poznámky obviněného a samotnou výpověď svědka dostatečně obsahově neanalyzoval, což bylo nezbytné z pohledu právních úvah, zda šlo o přípravu trestného činu či jen projevení určité myšlenky, která sama o sobě není trestná dle uznávané právnické zásady cogitationis poenam nemo patitur. Vrchní soud v rozsudku rovněž postrádal pečlivé zkoumání reálnosti obviněným proklamovaných hypotéz a vážnosti jeho záměru, a to v procesu konfrontace výpovědi obviněného s ostatními důkazy. Vrchní soud rovněž nepominul výpověď svědka M., která obsahovala řadu nejasností, aniž byl svědek soudem veden k jejich odstranění či vysvětlení, a to zejména pro objasnění stavu, zda činnost svědka L. byla zajišťována ve spolupráci s Policií ČR, případně s Vězeňskou službou ČR či nikoli. Objasnění této skutečnosti by významně usnadnilo úsudek soudu, zda předložený nosič videozáznamu byl pořízen v souladu se zákonem či nikoli a zda je možno považovat jej za procesně použitelný nebo naopak nepoužitelný důkaz. Teprve po odstranění vytýkaných vad a doplnění dokazování si bude moci krajský soud vytvořit potřebnou platformu pro spravedlivé, přesvědčivé a zákonu odpovídající rozhodnutí.
9. Pro úplnost je třeba připomenout, že podle §264 odst. 1 tr. řádu je soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.
10. V odůvodnění v pořadí druhého rozsudku ze dne 15. 6. 2016 soud prvního stupně konstatuje, že vina obviněného byla v doplněném dokazování zcela jednoznačně a nepochybně prokázána. Zásadní akcent je kladen na výpověď svědka M. L., který obviněného jednoznačně usvědčoval z vážného plánování výše specifikované trestné činnosti, o jehož věrohodnosti krajský soud nenabyl pochybností. Podle rozsudku svědek „velmi srozumitelně a logicky vysvětlil, za jakých okolností chtěl nejdříve získat od obviněného peníze pod záminkou opatření falešného pasu, jelikož si byl vědom, že obviněný je movitý, nicméně pokud potom došlo k plánování závažné násilné trestné činnosti, již s tím nechtěl mít nic společného. Jelikož se jedná o osobu s kriminální minulostí, nelze se divit tomu, že věc neoznámil příslušným vyšetřovatelům či zaměstnancům věznice, na což by zřejmě následovaly řádně soudem povolené odposlechy. Neměl důvěru v policii v Liberci, byl v minulosti mnohokrát soudně trestán a tak se bál, aby informace tzv. padly na úrodnou půdu“. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že „je možné souhlasit s tím, že práce policie při odhalování závažné násilné trestné činnosti je v mnoha případech realizována ve spolupráci s osobami z kriminálního prostředí, o kterých nemohou policisté podrobně hovořit a to vše zapadá do výpovědi svědka L., že nemínil skutečnosti sdělovat Policii Liberec, že použil nahrávací zařízení a to pak předal prostřednictvím kurýra právě policistovi M. (str. 40 rozsudku)“.
11. Nalézací soud nepochybuje o tom, že tímto svědkem pořízený videozáznam (prostřednictvím hodinek, které se nezjištěným způsobem od nezjištěné osoby dostaly k svědku L., nezjištěným způsobem byly z věznice opět vyneseny a neznámou osobou dopraveny k policistovi M. do Prahy) je relevantním a zákonu neodporujícím důkazem, který ve spojení s výpovědí tohoto svědka tvoří základ pro závěr o vině J. B. Pokud vrchní soud ve svém zrušovacím usnesení uvedl, že „byl-li záznam pořízený soukromou osobou, zasahující do sféry osobnostních práv zaznamenávaných osob, pořízen bez jejich souhlasu či v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazování v řízení před soudem zcela vyloučena“, nalézací soud svou úvahu o použitelnosti důkazu a naopak o nedůvodnosti úvahy o vyloučení důkazu a relevanci tohoto důkazu, odůvodnil „převahou potřeby odkrýt závažnou trestnou činnost nad ochranou osobnostních práv dotčeného subjektu“.
12. Za přímý usvědčující důkaz označil krajský soud také osobní zápisky obviněného, obsahující stejné údaje, jako jsou ty, o nichž hovoří obviněný v zaznamenávané videonahrávce.
13. Pokud vrchní soud přikázal krajskému soudu provést nový a podrobný výslech svědka M., omezil se výslech svědka na zjištění, zda byl ve věznici za svědkem L. jednou nebo dvakrát. Pokud v prvním výslechu uvedl, že pouze jednou, novým tvrzením se rozpor vysvětlil, takže soud o věrohodnosti svědka nenabyl pochybnosti.
14. Pokud jde o další důkazy, jsou popisovány v rozsudku a průběžně hodnoceny, takže v závěrečném resumé již jejich hodnocení v návaznosti na důkazy další chybí.
15. V rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním a je předmětem tohoto řízení, vrchní soud konstatuje, že řízení předcházející napadenému rozsudku bylo provedeno v souladu se zákonem, nebyly zjištěny žádné podstatné vady, skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, důkazy byly zhodnoceny v intencích §2 odst. 6 tr. řádu, takže skutkové i právní závěry nalézacího soudu jsou správné a vrchní soud na ně odkazuje.
16. Odvolací námitky obviněného shrnul vrchní soud do několika okruhů, a to posouzení věrohodnosti svědka L., posouzení legálnosti použití záznamů DVD jako důkazu, jakož i posouzení věrohodnosti těchto záznamů. Všechny tyto důkazy posoudil vrchní soud jako relevantní a jejich hodnocení krajským soudem pokládá za správné a v souladu se zákonnými požadavky.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
17. Proti výše označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. V první části dovolání obviněný obsáhle rekapituluje průběh dokazování, popisuje obsah jednotlivých důkazů a výsledné závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný spatřuje v následujících skutečnostech:
19. Namítá, že se nemohl dopustit trestněprávně relevantního jednání, a to předně pro absenci subjektivní stránky. Obviněný nemohl připravovat a tedy úmyslně vytvářet podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu, neboť takový úmysl nikdy nepojal. Zavinění nelze dovodit ani z jiných okolností, které jsou objektivně zjistitelné. Soud měl vzít v úvahu konkrétní situaci, za které měl být trestný čin spáchán, způsob provedení činu, prostředky použité k jeho provedení, důvody, které vedly pachatele ke spáchání činu, celkový smysl jeho činu apod. Konkrétně bylo třeba zohlednit okolnosti, za nichž obviněný své výroky pronášel, jsa ve výkonu mnohaletého trestu odnětí svobody a jsa frustrován touto životní situací, pod vlivem léků a alkoholu, že šlo o projevy zcela absurdní, což se promítlo i do bizarnosti sankcí, které měly poškozené postihnout.
20. Též útěk z věznice měl být podniknut zcela fantaskním způsobem, za použití helikoptéry do Polska, odtud soukromým letadlem Gripen do Běloruska, přičemž pobyt v cizině měl být povolen a zajištěn velvyslanci těchto zemí. Je zřejmé, že šlo o naprosto nereálné hypotézy, jejichž jediným účelem bylo odklonit myšlenky z vězeňského prostředí, když nadto byl podněcován svědkem L. k barvitému líčení fabulovaných dějů. Je jisté, že finanční situace obviněného nebyla taková, aby alespoň zálohově mohl financovat plánované akce, když není pochyb, že bez patřičné peněžní podpory by plánované útoky nemohly být ani hypoteticky realizovány.
21. Za absurdní pak obviněný pokládá závěr nalézacího soudu o uskutečnitelnosti jeho plánů, opíraje se i výroky svědků, že je schopen všeho. Případně dokonce o nevyloučenou teoretickou možnost přistání helikoptéry ve věznici. Zjištěné důkazy prokazují pouze to, že obviněný k vyjmenovaným osobám pojatým jako poškození měl zášť, aniž měl úmysl někoho z nich zavraždit či vydírat.
22. Obviněný dále konkretizoval zákonné požadavky, které musí být splněny v případě, má-li být jednání pachatele posouzeno jako přípravné. Nedostatek následných konkrétních kroků a naopak pouhá samotná existence písemných poznámek či verbálních projevů, neskýtají podklad pro závěr, že by přípravné jednání naplnil po objektivní stránce.
23. Podle názoru dovolatele vrchní soud opominul možnou korekci prostřednictvím uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť tato zásada z hlediska viny má přednost před promítnutím kritéria povahy a závažnosti přípravy do aplikace ustanovení §58 odst. 5 tr. řádu, jak tomu bylo v posuzované věci.
24. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a vztáhl jej předně k posouzení otázky věrohodnosti výpovědi svědka L. Obviněný nezpochybňuje závěry znaleckého vyšetření svědka psychiatrem, osvědčující, že svědek netrpí žádnou psychickou poruchou a že je schopen vnímat události kolem sebe, též je reprodukovat. Nicméně tímto důkazem nebylo odpovězeno na otázku, zda svědek ve skutečnosti reprodukoval opravdu zažité a jaký měl motiv ke svému jednání, které posléze vyústilo v trestní stíhání obviněného. Obviněný zpochybňuje, že by tak svědek činil ze své občanské povinnosti oznámit nebezpečí spáchání závažného zločinu, nadto takový závěr by kolidoval i s vyjádřením svědka a jeho osobnostním profilem. Rovněž poukázal na okolnost, že pro utvoření celkového obrazu o motivaci svědka neměla být pominuta skutečnost, že jde o osobu etablovanou ve vězeňském prostředí a schopnou si v podmínkách výkonu trestu opatřit nelegálním způsobem takřka cokoli (mobilní telefon, omamné a psychotropní látky), přičemž dokazování mělo být doplněno i o spisový materiál Generální inspekce bezpečnostních sborů k osobě svědka kvůli zákroku ze dne 14. 6. 2016. Rovněž nebylo ani znalci, kteří neměli tuto informaci k dispozici, ani soudem reflektováno, že L. jako recidivista s prakticky nulovou šancí na podmíněné propuštění z výkonu trestu, podal začátkem roku 2014 Okresnímu soudu v Liberci žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu a týž den, kdy tuto žádost podal, zaslal dopis Krajskému ředitelství Policii ČR s prosbou o dobrozdání ohledně jeho pomoci při odhalování trestné činnosti obviněného. Policií podané dobrozdání je součástí předmětného spisu o PP. Svědek sám uvedl, že jednal zištně do doby, než zjistil, že finanční situace obviněného není příznivá. Hovory o útěku z vězení a způsobu získání peněz označil svědek sám za tlachání, které již vícekrát ve výkonu trestu zažil a způsoby provedení jím vymyšlené za nereálné, byť obviněného utvrzoval, že je schopen vše zařídit, aniž cokoli podnikal. Obviněný dále rozvedl úvahy, proč pokládá svědka za nevěrohodného, kdy některé části jeho výpovědi byly přeceněny, některé naopak nehodnoceny vůbec. Tento způsob hodnocení důkazů pokládá za projev libovůle soudní moci a deformaci tohoto důkazu.
25. Obviněný vytýká napadenému rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházejícímu, že jimi byl jako procesně použitelný akceptován důkaz zvukově obrazovými nahrávkami, které byly pořízeny svědkem L. Pokládá za nepřípustné legalizovat záznamové produkty pořízené nezákonně, neobjasněným způsobem, neidentifikovatelným nosičem, v prostorách věznice, bez vědomí a svolení zaznamenávané osoby, bez zadání jiného orgánu, za záměrně vytvořených okolností ovlivňujících psychický stav zaznamenávané osoby a při sugestivním způsobu vedení hovoru.
26. Obviněný v rámci namítaných extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými, jakož i právními závěry, poukázal na dosud neobjasněné základní okolnosti, když ani svědek L. ani M. neposkytli bližší informace ke způsobu, jakým došlo k průniku záznamového zařízení do věznice, k jeho vynesení a předání M. Tento svědek neuvedl jméno osoby, která mu nosič předala, první podněty o věci se měl dovědět od svého informátora z kriminálního prostředí, jehož jméno odmítl uvést. Nebyl zajištěn ani nosič záznamu, neboť M. záznam smazal a nosič vrátil neznámé osobě. V této souvislosti obviněný poukázal na zásadní rozpor mezi výpovědí M., který tvrdil, že osobně vysvětloval vedení věznice přítomnost záznamového zařízení, nicméně vedoucí výkonu trestu M. v postavení svědka vyloučil, že by s M. jednal a tuto informaci od něj získal. Obdobně svědek P. T. vyloučil, že až do konce června 2014, kdy ve věznici působil, takovouto informaci neobdržel. Není zřejmé, proč soudy výpovědi těchto svědků pečlivě nehodnotily, naopak na ně rezignovaly. Obviněný je názoru, že v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy a v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zaručující každému jednotlivci obecně osobní svobodu a trestní stíhání nebo zbavení osobní svobody jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
27. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání, podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 T 8/2014. Navrhl, aby podle §265k odst. 2 tr. řádu byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l tr. řádu by měla být věc přikázána Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci s pokynem znovu ji v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
28. K podanému dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v němž nejprve shrnul průběh trestního řízení a jeho výsledky.
29. Formulaci dovolacích námitek pokládá státní zástupce za opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a soudy ve věci dříve činné se s nimi správným a dostatečným způsobem zabývaly a vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že opakuje-li obviněný námitky uplatněné již před soudy obou stupňů, a ty se s nimi dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné.
30. Obviněný namítá absenci subjektivní stránky předmětných deliktů, též i stránky objektivní, porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, rovněž namítá existenci extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, nesprávnou realizaci důkazního řízení ve vztahu k použití zvukových a obrazových nahrávek, porušení principu presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.
31. Státní zástupce poukázal na příslušné pasáže rozsudků soudů obou stupňů, kde se vypořádaly s otázkou právní kvalifikace skutků a dospěly ke správným závěrům, že obviněný zákonné znaky předmětné trestné činnosti naplnil po objektivní i subjektivní stránce. S tímto stanoviskem se státní zástupce ztotožňuje a skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu pokládá za bezchybnou, neboť je zde podrobně popsáno jaké konkrétní kroky obviněný činil při plánování vražd a budoucího vydírání.
32. K porušení zásady subsidiarity trestní represe nedošlo, neboť s ohledem na mimořádně vysokou typovou závažnost připravované trestné činnosti nepřichází kromě trestní odpovědnosti v úvahu jiný typ odpovědnosti.
33. Státní zástupce rovněž neshledává důvodný poukaz obviněného na existenci extrémních rozporů a údajnou nesprávnou realizaci důkazního řízení. Podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž rovněž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky §125 odst. 1 tr. řádu, a jsou plně přezkoumatelná, netrpí žádnými rozpory, natož rozpory extrémními. Obviněný tento extrémní nesoulad spatřuje v tom, že soudy hodnotily jiným způsobem výpověď svědka L., než on sám, kdy oproti názoru soudů tuto výpověď nepovažuje za věrohodnou. V tomto směru státní zástupce poukazuje na přesvědčivé závěry odvolacího soudu na str. 8-9 jeho rozsudku, kde se s touto problematikou dostatečně a logicky vypořádal. Tvrzení o nevěrohodnosti svědka není možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Totéž platí i o důkazu použitím obrazových a zvukových záznamů, kdy lze v podrobnostech odkázat zejména na str. 5-8 odůvodnění jeho rozsudku, kde je tato otázka řešena. Obviněný se mýlí, pokud tvrdí, že záznamy nebylo možno použít (přiměřeně lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 459/2007, které jejich použitelnosti nasvědčuje).
34. Státní zástupce neshledal, že by v řízení došlo k porušení principu presumpce neviny, principu „in dubio pro reo“, k zásahu do práva na spravedlivý proces. Skutkový stav byl zjištěn spolehlivě, a to v rozsahu umožňujícím závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, přičemž důkazy byly zjištěny způsobem, který nijak neodporuje zákonu.
35. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Přípustnost dovolání
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či tedy tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Dospěl při tom k následujícím závěrům:
37. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání, podal je v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. řádu prostřednictvím své obhájkyně, ve lhůtě a na místě určeném ustanovením §265e odst. 1 tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
38. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v citovaném zákonném ustanovení.
39. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí primárně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
40. Stran možnosti přezkumu skutkových závěrů soudů nižších stupňů dovolacím soudem, je nutno poukázat na doktrínu tzv. extrémního nesouladu, která právě k posouzení otázek skutkových směřuje. Nejvyšší soud je přitom povinen takovou námitku posoudit a zvážit, zda nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 368/15).
V.
Právní východiska k posouzení dovolání
41. Jak již uvedeno výše, Nejvyšší soud je oprávněn k zásahu do skutkových zjištění soudů obou stupňů pouze tehdy, jestliže dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, případně nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4, 5 tr. řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. řádu), neboť tím dochází k porušení práv obviněného na spravedlivý proces (srov. čl. 36 odst. 1; čl. 37 odst. 3 Listiny). Nejvyšší soud klade důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V mnoha rozhodnutích Nejvyššího soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že soudy obou stupňů jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit v intencích ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Informace získaná z hodnoceného důkazu nesmí být jakýmkoli způsobem zkreslena. Soudy obou stupňů jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto skutečností v příslušném rozhodnutí a jejich odůvodnění, jsou z hledisek spravedlivého rozhodnutí nezbytnou nutností (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000; III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009; III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995).
42. Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomoci trestat takové jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něj vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce, vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce, musí být pro takový zásah do základních práv a života jednotlivce dostatečně silné ospravedlnění. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu pomocí individuální i generální prevence, legitimizuje omezení osobní svobody řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musí být stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního je pak zapotřebí, aby bylo přesvědčivě a nesporně zjištěno a prokázáno, že takové jednání se objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují prostřednictvím důkazních prostředků v trestním řízení.
43. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno vykládat je v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, jenž je zakázaným jednáním vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo „in dubio pro reo“, dle kterého je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. R 22/68; R 13/93; R 57/2000 Sb. soud. rozh. tr.). Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto v tomto ohledu vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň na takové úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“.
44. Toto přísné pravidlo se vztahuje především na dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu, neznamená to však, že soud nemusí dodržet vysoký standard, i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu samotného. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela a absolutní; naopak postavení obviněného v trestním řízení a ochrana poskytovaná mu v tomto případě ústavou a trestním procesním předpisem, tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je zásadní, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý trestný čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006).
45. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů obou stupňů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat, poté logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený zákonný požadavek výslovně stanoví soustava nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud z hlediska výše uvedených zákonných požadavků klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil.
46. Úmluva v ustanovení čl. 6 odst. 1, 2; jakož i čl. 14 odst. 1, 2 Paktu rovněž stanoví nutnost prokázání viny zákonným způsobem, přičemž při rozhodování o zásahu do práv garantovaných čl. 6 Úmluvy, bere Evropský soud pro lidská práva do úvahy po dobu celého řízení. „Úkolem Evropského soudu pro lidská práva podle Úmluvy je posoudit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly opatřeny důkazy, lze označit za férové“ (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 3. 1996 ve věci D. proti N., č. 20524/92).
VI.
Vlastní posouzení dovolání
47. Při posuzování důvodů dovolání nemohl Nejvyšší soud přehlédnout, jakým způsobem soudy obou stupňů dostály požadavkům kladeným na proces dokazování, včetně hodnocení důkazů a vypořádání se s uplatněnou obhajobou obviněného, jakož i požadavkům kladeným na náležitosti rozhodnutí v trestním řízení.
48. Obviněný od počátku svou trestnou činnost popírá a má za to, že extrémním nedodržením procesních předpisů byla porušena jeho práva, zaručená trestním řádem a Listinou základních práv a svobod. Podle jeho názoru soudy obou stupňů rozhodovaly na základě důkazů opatřených nezákonným procesem a rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla přesvědčivě zdůvodněna. Nebyl rovněž dostatečně konkretizován proces dokazování a rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Nesouhlasí se způsobem, jakým soudy obou stupňů důkazy provedly, případně neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily, odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí s tím, že opakuje vady rozsudku soudu prvního stupně.
49. Nejvyšší soud musí přisvědčit dovolateli v tom, že jeho odsouzení v napadeném rozhodnutí vrchního soudu je odůvodněno tímto odkazem: „Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku bylo provedeno v souladu se zákonem a nebyly zjištěny žádné podstatné vady, zejména ne takové, které by měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných výroků. Krajský soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Důkazy pak hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, takže dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Na odůvodnění napadeného rozsudku tak lze – až na korekce provedené soudem odvolacím – v podstatě odkázat.“
50. Zmíněné korekce odvolacího soudu, jimiž doplnil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, lze shrnout do čtyř bodů a) jak se záznamové zařízení podařilo dostat do věznice k odsouzenému L.– k objasnění přes veškerou snahu nalézacího soudu nedošlo; b) zda lze pořízený DVD záznam pokládat za zákonný důkaz – ano, svědek L. je svědkem hodnověrným, potvrzuje to nejen obsah jeho výpovědi, ale i výsledky zkoumání znalci psychiatry, o autentičnosti obsahu nahrávky pochybnosti nevznikly; c) zda si nahrávací zařízení opatřil svědek L. o své vůli a zda nešlo o policejní provokaci – L. si sám opatřil nahrávací zařízení v kriminálním prostředí, o policejní provokaci nešlo, rozpory ve výpovědích svědka J. M. byly odstraněny a pracovníci Vězeňské služby nepotvrzují, že by tento svědek jakkoli ingeroval v kauze obviněného či že by šlo o domluvy tohoto svědka s L. Svědek M. navíc vyloučil jakoukoli technickou manipulaci s pořízeným záznamem; d) užitá právní kvalifikace skutku je správná, neboť u obviněného nezůstalo jen u samotné myšlenky, ale již šlo o snahu myšlenky uskutečnit. S ohledem na formální pojetí trestného činu tak absence společenské nebezpečnosti činu, tedy pojmu, který v trestním zákoníku není definován, již není conditio sine qua non zvolené právní kvalifikace činu. Vrchní soud by jednání obviněného kvalifikoval spíše jako organizátorství než návod, byl však vázán okolností, že odvolání podal pouze obviněný, nikoli také státní zástupce.
51. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ponechal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně zcela nezměněn, označil ho za správný a zákonný, nadto plně z jeho závěrů vycházel, Nejvyšší soud byl proto nucen hledat pečlivé a úplné popsání důkazního postupu, jakož logické a přesvědčivé odůvodnění závěrů plynoucích z provedených důkazů, v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
52. Z pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jež je na str. 4-8, je zřejmé, že soud bez rozlišení, co je z hlediska výpovědi obviněného pro posouzení konkrétního obvinění podstatné a co nikoli, pojal do jeho výpovědi vše, co před soudem pronesl.
53. Obdobně je pojat popis důkazu, jímž byl výslech svědka M. L. na str. 8-11 rozsudku. Nejvyšší soud pro přehlednost uvádí, že nalézací soud zmiňuje na str. 10, že svědek bral vše, tj. hovory s B. o fyzické likvidaci, případně mrzačení různých lidí, stejně jako útěk z věznice jako legraci a záminku k tomu, aby z B. vytáhl co nejvíce peněz. Posléze mu došlo, že o legraci nejde, aniž se soud svědka v této souvislosti výslovně otázal, co bylo oním zlomem v jeho náhledu, o jakou situaci vlastně šlo. Svědek dále uvedl, že motivem pro to, aby věc oznámil policii, byla jeho vzrůstající obava, že by „za chvíli stejně všechno prasklo, že B. jen balamutí, a mohlo by to špatně skončit, proto si ponechal pro sebe jakési písemné poznámky B., to pro případ, aby měl podklad pro zhodnocení, že je věrohodný svědek, když s ohledem na jeho trestní minulost se nabízela jiná úvaha. Proto si také sehnal záznamové zařízení v hodinkách, které použil při hovorech s B., pak se jich po třech dnech zbavil. K okolnosti, jak hodinky s nahrávacím a záznamovým zařízením nabyl a jak je posléze dostal z věznice ven, se nechtěl vyjádřit“. Svědek uvedl, že od počátku nebral slovní výlevy B. vážně, on sám mu také vyprávěl pouze samé smyšlenky. Úvahy B. o útěku z věznice a jeho realizace mu doopravdy přišly směšné a nerealizovatelné (str. 11).
54. Vzhledem k tomu, že svědek L. je jediným přímým účastníkem hovorů s obviněným, pořídil rovněž nahrávku, která je podle nalézacího, ostatně i odvolacího soudu přímým a v souladu se zákonem pořízeným usvědčujícím důkazem, měla být soudy obou stupňů těmto důkazům věnována zvýšená pozornost a měly být zvlášť pečlivě hodnoceny, což se však v posuzovaném případě nestalo.
55. Byť svědek ve své výpovědi tvrdil, že se rozhodl vše nahlásit policii, nalézací soud na str. 37 rozsudku při hodnocení jeho výpovědi uvádí, že „se nelze divit tomu, že svědek jako osoba s kriminální minulostí věc neoznámil příslušným vyšetřovatelům či zaměstnancům věznice. Opakovaně také vysvětlil, proč věc neoznámil Polici ČR v Liberci, neboť k ní neměl důvěru a bál se, aby informace tzv. padly na úrodnou půdu“, aniž se vypořádal s odlišnými tvrzeními svědka (viz výše). Soud nezaujal žádné stanovisko k tomu, co a jak bylo míněno onou úrodnou půdou a jaké důsledky by to mělo mít pro svědka či obviněného B. Nalézací soud přičítá svědkovi k dobru, že použil nepovolenou metodu (záznamové zařízení), za „níž by mohl být hypoteticky kázeňsky trestán“, avšak zcela se vyhnul vysvětlení, či rozboru v čem by onen kázeňský přestupek měl spočívat, případně že by vysvětlil, proč nahrávání obviněného by mělo být řešeno v rámci kázeňského projednání a proč naopak postrádá trestněprávní rozměr. Nalézací soud rovněž při hodnocení výpovědi svědka zdůraznil, že motivem, legitimizujícím pořízení nedovolené nahrávky L., bylo „odkrytí vysoce společensky škodlivé trestné činnosti“. V této souvislosti se však zcela opomněl vyrovnat s poměrně rozsáhlou částí tvrzení svědka, podrobně rozvedeného v jeho výpovědi, že motivem jeho jednání a „konspirace“ s obviněným byla z počátku nuda ve věznici, posléze zábava, poté snaha vytahat z B. co nejvíce peněz, atd. O odhalení a odkrytí vysoce společensky škodlivé trestné činnosti se sám nikdy nezmínil, připustil pouze, že nechtěl mít nepříjemnosti a průšvih, což s ohledem na svou bohatou kriminální minulost důvodně presumoval.
56. Poněkud zavádějící je pasáž rozsudku nalézacího soudu, hodnotící, zda skutková podstata žalovaného trestného činu byla či nebyla naplněna, v níž výslovně tento soud uvádí (str. 39), že „úvaha soudu o společenské škodlivosti a posouzení, zda je jednání obviněného možno brát vážně, tak na tom se shodli svědci L. a V., jelikož o obviněném je známo, že je schopný v podstatě všeho pokud má dostatek finančních prostředků a nebo lidí, a sám svědek L., který je mnoho let ve výkonu trestu odnětí svobody a poměry zná, uvedl, že pokud by měl obviněný dost peněz, tak by prostřednictvím jiných osob byl schopen připravovanou trestnou činnost realizovat“. Pokud tuto část tvrzení svědka L. soud přebírá jako základ své úvahy o realizovatelnosti zločinného záměru obviněného, jde evidentně ze strany soudu o závažné pochybení, není-li schopen rozlišit spekulaci od skutečně prokázané reality, nadto svědkovi tak, snad nechtěně, přiznává postavení „znalce“ vězeňských poměrů, jehož poznatky posléze zohledňuje ve svých vlastních právních závěrech.
57. Okolnost, že svědek L. odmítl vypovídat o tom, kdo mu hodinky s nahrávacím zařízením do věznice dodal, na čí popud (byl-li) si toto zařízení opatřil, jakým způsobem a za čí pomoci se zařízení dostalo do věznice, čí byl nápad dodat zařízení policistovi M., motivace tohoto úkonu, provázanost svědka L. se svědkem M. případně v minulosti řešených L. kauz, apod., není v rozsudku náležitě objasněna a vysvětlena. Soud nevyložil, zda a který odstavec z ustanovení §100 tr. řádu svědkovi ve výpovědi zabraňoval a zda případně zkoumal reálnou existenci práva odepřít výpověď, a touto okolností se v odůvodnění svého rozhodnutí nezbýval.
58. Zásadní vady vykazuje tzv. doplnění svědecké výpovědi policisty M., u něhož se soud spokojil s tvrzením, že ve věznici L. nenavštívil pouze jednou, jak původně tvrdil, ale dvakrát, jak vyšlo najevo z výpovědi jednoho z pracovníků věznice. Důvodem jeho první návštěvy prý bylo „vytěžení“ svědka L. (aniž svědek uvedl podrobnosti k čemu, v jakém rozsahu a proč byl vytěžován, zda o tomto vytěžení existuje písemný záznam, proč případně nebyl vyžádán a proveden jako důkaz v hlavním líčení, záznam věznice o datu a časovém rozvrhu návštěvy), ve druhém případě údajně seznámil svědka ve vazební věznici s pracovníky policie v Liberci, aby k nim L. nabyl důvěru a vše jim po pravdě uvedl. Soud opět v tomto případě pokládal vysvětlení za zcela vyčerpávající, aniž zjišťoval, kteří policisté se měli s M. ve věznici nacházet, jak dlouho s L. jednali, co bylo předmětem a důvodem vzájemného seznamování, zda o tomto úkonu existuje zápis, v kladném případě, proč nebyl vyžádán, zda je tato návštěva zanesena v knize návštěv ve věznici, jak dlouho trvala apod., a tyto policisty k naznačené problematice podrobně vyslechl v procesním postavení svědků. Nalézací soud se nepokusil svědka M. vyslechnout k tomu, jak se vůbec o existujícím záznamu, který L. ve věznici pořídil, dověděl, kdo mu ho doručil, co z toho vyvodil, zda ve věci vedl nějaký spis, jaké měl pověření pro návštěvu L. ve věznici apod. Pokud se svědek odvolával na svou zákonem nařízenou mlčenlivost, bylo na krajském soudu, aby svědkovi služebně nadřízený orgán požádal v této tak závažné trestní věci o zproštění jeho mlčenlivosti a v kladném případě k těmto okolnostem ho posléze podrobně vyslechl. Namísto toho nalézací soud při hodnocení věrohodnosti tohoto svědka a úplnosti jeho svědectví v rozsudku uvedl (str. 40), že „souhlasí s tím, že práce policie při odhalování závažné násilné trestné činnosti je v mnohých případech realizována ve spolupráci s osobami z kriminálního prostředí, o kterých nemohou policisté podrobně hovořit“, čímž zřejmě v intencích tohoto závěru považoval další vytěžování svědka za nepodstatné. Takto prezentovaný právní názor se takto plně dostává do kolize s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
59. Nejvyšší soud nesdílí názor nalézacího soudu o zásadním příspěvku k dokonalému objasnění věci, který byl do kauzy vnesen doplňujícím výslechem jednak vedoucích, jednak řadových pracovníků věznice v Liberci, neboť porovnáním jejich jednotlivých výpovědí lze učinit pouze jediný závěr, že nikdo z nich o kauze nic zásadního neví, je třeba se ptát jiných, eventuelně podřízených pracovníků, případně pro časový odstup od celé události si již vůbec na nic nepamatují. Všichni však potvrdili fakt, že v žádném případě nešlo o policejní provokaci, byť o celé kauze jinak nic nevědí. S rozpory, které v jednotlivých výpovědích těchto svědků existují, se nalézací soud opět nevypořádal, neboť se opět spokojil jen s obsáhlou citací toho, co kdo ze svědků řekl, aniž by akcentoval to podstatné, co bylo z hlediska dokazování žalovaných trestných činů nutné prokazovat, aniž by výpovědi vzájemně porovnal, v čem si poměrně zásadně protiřečí. Odvolací soud konstatované rozpory (str. 6 rozsudku) označil za „bezpředmětné, nedůležité, případně uspokojivě vysvětlené“. To, co v této souvislosti nebylo spolehlivě zjištěno, tj. kdo a jak vnesl záznamové zařízení do věznice a kdo je vynesl zpět, označil odvolací soud za okolnost o níž nikdo z odpovědných pracovníků věznice neměl vůbec tušení. Svůj závěr k této problematice nadto gradoval spekulací, že „nelze nepodotknout snad logickou myšlenku, že v případě podezření na trestnou činnost obviněného, které se rýsovalo, by patrně nebyl problém, aby příslušné orgány činné v trestním řízení povolení k prostorovému odposlechu získaly legitimní cestou, než aby prostorový odposlech nasadily tajně a do budoucna riskovaly nejenom možnou námitku procesní použitelnosti takového odposlechu ze strany obhajoby, ale i možnost prozrazení svědka L.“.
60. Důležitou otázkou je posouzení zákonnosti důkazu, jímž je obrazový a zvukový záznam, pořízený ve věznici svědkem L. při debatách s obviněným, jejichž předmětem byly úvahy o fyzické likvidaci různých osob, skandalizaci či poškození na zdraví dalších osob a o možném útěku obviněného z věznice. Soudy obou stupňů jsou náhledu, že jde o důkaz zákonný, tudíž v trestním řízení plně použitelný, a tento důkaz byl proto důkazem stěžejním pro závěr o vině obviněného trestnou činností vymezenou ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že tento důkaz, jakož důkaz přehráním záznamů odposlechů telefonních hovorů mezi obviněným a jeho příbuznými z věznice, provedl v neveřejných zasedáních konaných ve dnech 27. 4 2017 a 9. 5. 2017, celodenní neveřejné zasedání dne 9. 8. 2017 věnoval senát Nejvyššího soudu kompletnímu přečtení a rozboru obsahu spisu sp. zn. 52 T 8/2014.
61. Nalézací soud při závěrečné argumentaci, proč obrazový záznam pokládá za důkaz zákonný a tudíž i použitelný, citoval z usnesení Vrchního soudu v Praze, založeném na čl. 656 spisu, že „i za situace, kdy byl záznam pořízený soukromou osobou, který zasahuje do sféry osobnostních práv zaznamenávaných osob, nebyl pořízen s jejich souhlasem či v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazování v řízení před soudem zcela vyloučena“. S odkazem na tuto větu nalézací soud (str. 38 rozsudku) uzavírá, že „zde převážila snaha odkrýt závažnou trestnou činnost nad ochranou osobnostních práv dotčených subjektů, a to právě s ohledem na záměry obviněného a vysokou společenskou škodlivost, která je jednoznačně reflektována i příslušnou sazbou trestu odnětí svobody odpovídající kvalifikaci“. Tím otázku posouzení zákonnosti a použitelnosti zmíněného důkazu považoval za vyřešenou.
62. Odvolací soud ve svém rozhodnutí cituje ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu, které staví do protikladu s ustanovením §89 odst. 3 tr. řádu a neshledal, že by posuzovaný důkaz byl získán nezákonným donucením nebo jeho hrozbou. V takovém případě pokládá za potřebné poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. I tento soud má za to, že v konkrétním případě může nad ochranou osobnostních práv obviněného převážit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu.
63. Nejvyšší soud sdílí východiska soudů obou stupňů k této problematice, jsou-li poměřována jako obecné předpoklady pro obecné posouzení zákonnosti důkazu, jenž nebyl získán lege artis. V konkrétním případě však dovolací soud postrádá kromě obecně tradovaných formulí jakoukoli snahu po skutečném rozkrytí všech okolností případu, neboť oba soudy vycházejí z předpokladu dosud důkazy nepodloženého, že svědek L. postupem času sám naznal nesprávnost svého jednání, posoudil, docenil a zalekl se vysoké míry protiprávnosti řečí a úvah obviněného, a vědom si svého diskreditovaného postavení, chtěl dosáhnout spravedlnosti způsobem, jenž je se zákonným a spravedlivým postupem v hrubém nesouladu. Soudy obou stupňů přistupují k motivaci jednání svědka L. s krajní benevolencí a přisuzují jeho jednání nanejvýš počestnou pohnutku, jimiž je podle nich plně ospravedlněna protiprávnost jeho jednání, dokonce do té míry, že v jeho případě je soudem druhého stupně akcentována ochrana jeho ústavně zaručených práv, což je naopak obviněnému zcela upřeno, případně zlehčeno odkazem, že své úvahy, plány a záměry pronášel bez donucení. Lze tedy shrnout, že závěr o zákonné či nezákonné použitelnosti obrazového a zvukového záznamu bude možno učinit až tehdy, bude-li objasněn anebo učiněn důsledný pokus o objasnění skutkového stavu věci ve shora uvedených souvislostech, o nichž nejsou důvodné pochybnosti.
64. Dovolací soud je v této souvislosti povinen odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. z. III. ÚS 3318/09, kde se uvádí: „i kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl získán nezákonným nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování přihlédnout. Neplatí to, je-li pachatelova vina prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu“. Je třeba poznamenat, že jediným důkazem, který zřejmě nezákonné nahrávce má v posuzovaném případě přivodit onu požadovanou spolehlivost, je pouze výpověď svědka L., jenž však je autorem zpochybňovaného důkazu.
65. Nalézací soud v závěru odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že u obviněného byl zkoumán duševní stav znalci psychiatry, rovněž znalcem z oboru klinické psychologie, obhajoba posléze dodala jako důkaz znalecký psychiatrický posudek, který si nechala vypracovat ve fázi řízení před soudem. Krajský soud na str. 26-29, 30-31 rozsudku podrobně tyto znalecké posudky cituje, detailizuje, co kdo ze znalců ve svém posudku uvedl, co uvedl v hlavním líčení, přičemž vlastní hodnocení těchto výsledků dokazování je shrnuto do tří řádků na str. 39 s tím, že obviněný netrpí duševní chorobou, je trestně odpovědný, ovládací i rozpoznávací složky jsou zachovalé a nebyl podán návrh na uložení ochranného léčení.
66. V této souvislosti vzniká otázka, zda a do jaké míry byli znalci seznámeni se zaznamenaným hovorem obviněného se svědkem L. a zda se neměli z hlediska své odbornosti k tomuto hovoru vyjádřit, tj. posoudit momentální duševní kondici obviněného, jeho případnou ovlivněnost léky či alkoholem, což by nalézacímu soudu umožnilo se podrobněji zaobírat psychikou obviněného. Nelze přehlédnout, že soud prvního stupně ponechal zcela bez povšimnutí a nikterak nehodnotil např. vyjádření znalce JUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., který uvedl (str. 27 rozsudku), že „celý způsob konverzace s obviněným působil tak, že není myšlen vážně, při vyšetření před rokem a půl to popisovali s dalším znalcem jako slovní salát , některé věci jsou natolik absurdní, než jako vážně míněné plány. Slovní salát je psychiatrický symptom, kdy člověk hovoří věci, které nedávají smysl a svědčí spíš o tom, že nic nebylo míněno vážně… Obecně u obviněného platí, že v souladu s jeho osobností (znalci je konstatovaná celoživotní osobnostní porucha) a překvapivě nižšímu intelektu jsou jeho schopnosti posoudit dosah svých řečí snížené“. Bez hodnocení soudu zůstalo vyjádření znalkyně MUDr. Evy Lednické, která mimo jiné (čl. 31) uvedla, že „u obviněného shledala poruchu osobnosti smíšeného typu, což je v postatě vrozený stav, a jeho vzorce chování jsou mimo normu, jsou pro okolí špatně pochopitelné, špatně se zařazují. Obviněný může mít problémy v sociálních kontaktech v okolí a v soužití s nimi. Jsou to rysy trvalé, léčbou neovlivnitelné“. Nalézací soud rovněž zcela pominul výpověď znalkyně MUDr. Petry Svatoňové, klinické psycholožky, která považovala za nutné výslovně upozornit na závěr, k němuž vyšetřením obviněného došla, že „u něj došlo k poruše logického úsudku, redukce sémantické produkce, porušení zrakově prostorových schopností, těžkostí v přijímání, uchovávání, vybavování si nových informací. Ukázala se nesoustředěnost, netrpělivost, porucha osobnosti“. Všechny v rozsudku sice obsáhle citované, zřejmě i z hlediska náhledu na osobnost obviněného a jeho způsob jednání s okolím, důležité poznatky znalců, zůstaly mimo pozornost soudu, byť tvoří významný podklad pro posouzení, jak jednání obviněného mohl či měl vnímat svědek L., do jaké míry působily výroky obviněného jako vážně míněné.
67. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že mu nepřísluší hodnocení důkazů, které ve věci nalézací i odvolací soud učinily. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu a jasně vyloží o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou obviněného, není v pravomoci dovolacího soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivě provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu, či věrohodnost, a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval.
68. Nicméně z toho pravidla existují výjimky, kdy je dovolací soud povolán zasáhnout do pravomoci rozhodujících soudů, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, která ve svém důsledku představují zásadní zkrácení práv obviněného ve světle požadavků spravedlivého procesu. Tak je tomu v situacích, kdy závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tedy jinými slovy, kdy rozhodnutí soudů nižších stupňů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13; nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95).
69. S požadavkem vyloučení svévole je přitom nikoli nevýznamně, rovněž i ke stabilizaci skutkového děje, v soudním rozhodování spjat imperativ, dle něhož výkon spravedlnosti v právním státě musí odpovídat základním hodnotám právního řádu jako významného celku, jakož i konstitutivním hodnotám demokratické právní kultury, přičemž mezi ně mimo jiné nepochybně náleží apriorní odmítnutí akceptace nepřípustné deformace důkazního procesu či jeho výsledků. Konsekvencí takového nesouladného postupu je znehodnocení skutkového stavu věci.
70. Účelem trestního řízení není jenom „spravedlivé potrestání pachatele“, ale rovněž „fair“ proces. Tomuto elementárnímu požadavku soudy obou stupňů ve věci dovolatele nedostály, když jednaly, jak plyne ze shora popsaných skutkových okolností svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který podle přesvědčení Nejvyššího soudu zavdává příčinu k posouzení dovolání obviněného jako opodstatněného.
71. Nelze proto mít za to, že odvolací námitky obviněného byly bezobsažné, podružné, aniž by se jimi odvolací soud musel hlouběji zabývat, nevyžadovaly zásah a hodnocení odvolacího soudu. Pokud odvolací soud označil skutková zjištění krajského soudu za úplná a správná, je zřejmé, že se s otázkou usvědčujících důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nevypořádal. S ohledem na výše řečené je třeba konstatovat, že jak odvolací, tak nalézací soud nepostupovaly v souladu se zákonem (trestním řádem) v takové míře, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za právně či ústavně konformní.
72. Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a nejvyšší mírou jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu kladeno obžalobou za vinu. Vzhledem k závažnému porušení zásad stanovených v §2 odst. 5, 6; a §125 odst. 1 tr. řádu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí neobstojí. Pro úplnost také připomíná zásadní právní názor, vyjádřený vrchním soudem v prvním zrušovacím usnesení, kterým uložil nalézacímu soudu povinnost pečlivě rozlišit nahlas vyslovené myšlenky od stadia trestního řízení, jímž je příprava zločinu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a toto rozlišení pečlivě právně odůvodnit (srov. čl. 8).
73. Za tohoto stavu věci podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 52 T 8/2014. Podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Potřebný rozsah projednání je obsažen v závěrech Nejvyššího soudu rozvedených výše.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu