ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.305.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 305/2017-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2017 o dovolání obviněného Ing. J. B., CSc., MBA , , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 400/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 81/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 29 T 81/2016, byl obviněný Ing. J. B., CSc., MBA uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 28. 3. 2016 v 8:25 hodin v P., v ulici N., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb 3T, šedé barvy, když byl kontrolován strážníkem Městské policie, a to přesto, že rozhodnutím Městského úřadu Příbram, č.j. 86608/2014 ze dne 16. 10. 2014, které nabylo právní moci dne 18. 11. 2015, pozbyl řidičské oprávnění na dobu 12-ti měsíců z důvodu dosažení 12-ti bodů v bodovém hodnocení.“
Za tento přečin a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 2 T 89/2016 byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 35.000 Kč, vyměřenému jako 35 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 2 T 89/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 29 T 81/2016, podal obviněný Ing. J. B., CSc., MBA odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 400/2016, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 400/2016, podal následně obviněný Ing. J. B., CSc., MBA prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že v trestním řízení existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Provedené důkazy bylo možné vyložit vícero výklady, přičemž obecné soudy se v předchozím řízení bez jakékoliv přesvědčivé argumentace přiklonily k výkladu v neprospěch obviněného. Soudy tak zcela rezignovaly na hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka B. a spokojily se pouze s konstatováním, že tento svědek je ve své výpovědi konstantní a nikterak přitom nehodnotily skutečnost, že obviněný je po celou dobu trestního řízní ve svém postoji a popisu událostí též konstantní. Dále namítl, že při vydání rozsudku bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyla ctěna zásada presumpce neviny, jejíž součástí je pravidlo in dubio pro reo, když v daném případě soudy při hodnocení viny vyšly toliko z výpovědi jediného svědka A. B. Žádný další důkaz prokazující vinu obviněného nebyl v rámci hlavního líčení proveden. V průběhu trestního řízení se všichni slyšení svědci vyjádřili v tom smyslu, že mezi obviněným a svědkem B. došlo na místě samém k ústnímu konfliktu. Osobu tohoto svědka tak nelze brát za osobu neutrální, nýbrž za osobu, která byla přímým aktérem incidentu. Soudy se však touto okolností nikterak nezabývaly, ačkoliv má vliv na hodnocení důvěryhodnosti výpovědi svědka B. Tento svědek navíc pak při svém výslechu uvedl, že si přesně celou situaci nepamatuje. Soud prvního stupně se dále nepozastavil ani nad tím, proč svědek po předání obviněného Policii ČR nebyl k dosažení a nedostavil se ihned k podání vysvětlení. Tento svědek dokonce ve své výpovědi nikdy neuvedl, že by předmětné vozidlo při jízdě zastavil a že by vozidlo kontroloval v okamžiku, kdy ho obviněný řídil. Skutek tak, jak je vymezen v odsuzujícím rozsudku, nekoresponduje s jediným důkazem, který byl v hlavním líčení proveden. Soudy tedy porušily zásadu presumpce neviny, pokud jako důvěryhodnou hodnotily pouze výpověď svědka B., a naopak bez dalšího odmítly akceptovat jako důkazy svědčící o nevině obviněného výpovědi dvou přímých svědků předmětné události.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 9 To 400/2016, zrušil a rozhodl sám rozsudkem, kterým by zprostil obviněného obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 27. 1. 2017 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný Ing. J. B., CSc., MBA sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi svědka A. B.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se nacházejí i námitky týkající se porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný v rámci svého dovolání dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědecké výpovědi svědka A. B., strážníka Městské policie Praha, který uvedl, že v době, kdy byl ve službě, si všiml automobilu zastavujícího na zákazu zastavení, které řídil obviněný, a při příležitosti řešení tohoto dopravního přestupku během lustrace zjistil, že uvedený muž je z důvodu „vybodování“ vedený jako neřidič, načež tedy přivolal hlídku Policie ČR. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. K osobě obviněného je navíc nutné dodat, že byl již v roce 2013 odsouzen a potrestán pro trestnou činnost stejného charakteru a navíc se opakovaně a dlouhodobě dopouští přestupků souvisejících se silniční dopravou.
K námitce obviněného, že při vydání rozsudku soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyla ctěna zásada presumpce neviny, jejíž součástí je pravidlo in dubio pro reo, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud navíc konstatuje, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. B., CSc., MBA odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 3. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu