ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.70.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 70/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný Š. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 6 To 180/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 162/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. M. odmítá .
Odůvodnění:
Je potřeba uvést, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval v této věci již podruhé, neboť první ve věci vydaný odsuzující rozsudek ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 33 T 162/2014 Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 6 To 184/2015 podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Následně bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 33 T 162/2014 rozhodnuto, že obviněný Š. M. je vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za nějž a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 2. 2014 sp. zn. 1 T 15/2014, a jenž nabyl právní moci dne 28. 3. 2014, byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 2. 2014 sp. zn. 1 T 15/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K odvolání obviněného tento rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 6 To 180/2016 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době od začátku roku 2007 krátce po narození jejich dcery „X. X.“*), až do dne 1. 1. 2012, kdy opustil společnou domácnost, s výjimkou přesně nezjištěného období, kdy poškozená M. M., sama opustila společnou domácnost, a to na dobu nejméně půl roku od podzimu 2008 do jara 2009, dále na přesně nezjištěnou dobu do července 2009 a dále na dobu od podzimu 2009 do prosince 2010, v bytě v Č. B., následně v K., ul. A. D., a poté na P., ul. V., vždy v bytech, ve kterých bydlel se svou manželkou, poškozenou M. M., tuto psychicky a fyzicky týral tím způsobem, že jí vulgárně nadával, říkal jí, že je kurva, štětka, píča, špína, stará, slizká, a že nechápe, proč si ji vybral, byl žárlivý, prohlížel jí věci, občas, když přišel domů opilý, vzbudil ji a začal jí nadávat, že je kurva, byl agresivní, rozbíjel doma věci, kopal do dveří, házel po ní věcmi, vydíral ji tím, že jí odvede dceru a tuto již neuvidí, také si na ní vynucoval sex, kterému se podvolovala, opakovaně ji taktéž fyzicky napadal prakticky za vše, co se mu nelíbilo, např. jí otevřenou dlaní udeřil do tváře, až jí tekla krev ze rtu, zlomil jí ruku tím způsobem, že jí ruku opakovaně přivřel do dveří, dále ji pěstí udeřil do oka, podrazil jí nohy, až si vyrazila dech, čímž se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha středního stupně, která dosahuje intenzity těžké újmy na zdraví .
Za tento zločin a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 2. 2014 sp. zn. 1 T 15/2014, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2014, mu byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 2. 2014 sp. zn. 1 T 15/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tento rozsudek soudu druhého stupně obviněný prostřednictvím svého obhájce napadl dovoláním, v němž užil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud druhého stupně podle něj nekriticky převzal skutkové závěry soudu nalézacího a s odvolacími námitkami se nevypořádal. Zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Nebylo prokázáno, že by mezi obviněným a poškozenou, kteří byli manželé, soustavně docházelo ke konfliktům, jež by poškozená mohla pociťovat jako týrání. Jejich intenzita nedosáhla stupně úmyslného týrání poškozené. Jejich soužití nebylo vzorové, ani v souladu s běžnými společenskými standardy, avšak jednalo se o osamocené konflikty. Poškozená mohla společnou domácnost svobodně kdykoli opustit, což také učinila a od obviněného natrvalo odešla. Obviněný má za to, že jeho jednání netrvalo po delší dobu. Skutek není trestným činem a obviněný měl být obžaloby zproštěn.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 6 To 180/2016 a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. v tom smyslu, že dovolací výhrady obviněného nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Obviněný zpochybňuje naplnění znaků stíhaného zločinu jen formálně, protože tak činí pouze prostřednictvím rozporování skutkových zjištění učiněných soudy na podkladě provedeného dokazování. Jedná se tak o výtky směřující proti hodnotícím postupům soudů, resp. proti závěrům, které soudy na podkladě provedených důkazů učinily a které se staly předmětem právního posouzení. Takovou dovolací argumentací se však obviněný ocitá mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť do značné míry zaměňuje dovolací soud za další odvolací instanci zaměřenou na přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
Podle státního zástupce soudy náležitě prokázaly, že obviněný se k poškozené M. M. choval po dobu významně přesahující jeden rok způsobem popsaným ve výroku rozsudku, přičemž pokud bylo současně zjištěno, že v důsledku jeho jednání se u poškozené rozvinula mnoho let trvající posttraumatická stresová porucha, je závěr o jeho vině plně odůvodněn. Na tom nic nemění ani jistý nedostatek v popisu skutku ve výroku rozsudku, kde není dostatečně přesně vymezeno trvání posttraumatické stresové poruchy. Ze skutkových zjištění a odůvodnění rozsudků je totiž zřejmé, že tato trvala od roku 2008 v podstatě po celou dobu společného soužití, tedy v řádu mnoha let. Až po definitivním odstěhování poškozené od obviněného začala postupně odeznívat. Státní zástupce se domnívá, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako více trestných činů s ohledem na opakovanou a poměrně dlouhou přetržku, během níž se poškozená zdržovala mimo společnou domácnost, tedy přicházelo do úvahy jej uznat vinným nikoli jen jedním, ale více (minimálně dvěma) trestnými činy týrání osoby žijící ve společném obydlí v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku vzhledem k tomu, že každé z období před a po přetržce způsobené odchodem poškozené ze společné domácnosti přesahovalo dobu jednoho roku, přičemž posttraumatická stresová porucha jako těžká újma na zdraví u poškozené nastala již před prvním odchodem ze společné domácnosti a přetrvávala i nadále. S ohledem na skutečnost, že odvolání bylo podáno pouze obviněným a nikoli státním zástupcem, odvolací soud (i pokud by tak hodlal učinit) k nápravě přistoupit nemohl. Z uvedeného nicméně lze dovodit, že takové pochybení bylo učiněno výhradně ve prospěch obviněného, a proto na ně v rámci tohoto dovolacího řízení rovněž nelze reagovat.
V závěru navrhl, aby dovolání obviněného Š. M. podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 6 To 180/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněný své dovolací námitky založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, které však nelze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s úspěchem uplatnit. Při zpochybnění intenzity týrání poškozené - své bývalé manželky, zlehčoval své jednání, pro něž byl uznán vinným, jako problémy manželského soužití, ačkoli již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně je podrobně popsáno týrání, jehož se dopouštěl, v podobě ataků fyzických (vynucování si pohlavních styků, údery otevřenou dlaní do obličeje, až poškozené tekla krev, úder pěstí do oka, podražení nohou, zlomení ruky opakovaným přivřením do dveří) i psychických (hrubě vulgární nadávky, ponižování, žárlivost, noční buzení, agresivita, rozbíjení věcí, kopání do dveří, házení věcí po poškozené, výhrůžky únosem společné dcery „X. X.“*), jež u poškozené zapříčinily vznik posttraumatické stresové poruchy středního stupně dosahující intenzity těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku.
Jedinou právní výhradu tak představuje námitka obviněného týkající se nedostatečné doby trvání jeho jednání, které podle něj nepáchal po delší dobu ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat.
Z popisu skutku je zřejmé, že jej obviněný páchal od začátku roku 2007 až do dne 1. 1. 2012, kdy opustil společnou domácnost s poškozenou, s výjimkou přesně nezjištěného období od podzimu 2008 do jara 2009, na přesně nezjištěnou dobu do července 2009 a od podzimu 2009 do prosince 2010, kdy naopak poškozená M. M. sama opustila společnou domácnost. Z toho plyne, že se obviněný stíhaného zločinu dopouštěl nejprve pod dobu cca 22 měsíců (období od začátku roku 2007 do podzimu 2008), pak došlo k opakovaným přerušením společného soužití v období podzim 2008 až jaro 2009, kolem července 2009 a od podzimu 2009 do prosince 2010, a dále jej páchal po dobu cca 2 měsíců od července 2009 do podzimu 2009, a poté 24 měsíců v období od prosince 2010 do 1. 1. 2012. V celkovém součtu se jedná o cca 48 měsíců, tj. 4 roky, což mnohonásobně překračuje období několika měsíců, jež je třeba k naplnění znaku páchání stíhaného zločinu po delší dobu, takže aplikovaná právní kvalifikace činu obviněného byla souladná se zákonem.
V posuzovaném případě lze nadto souhlasit s vyjádřením státního zástupce k mimořádnému opravnému prostředku dovolatele, že zejména s ohledem na dlouhodobější předěl v soužití obviněného s poškozenou po dobu cca 15 měsíců v období od podzimu 2009 do prosince 2010, mělo být jednání obviněného posouzeno jako (nejméně) dva trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku. S ohledem na absenci odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného však danou právní kvalifikaci nemohl změnit odvolací soud, neboť byl vázán zásadou zákazu reformationis in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř., a nemůže ji změnit ani Nejvyšší soud, neboť je uvedenou zásadou vázán ve stejném rozsahu, když podle §265p odst. 1 tr. ř. může v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, k čemuž přistoupeno nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Š. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť část jeho námitek nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve zbytku byly uplatněné námitky posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 3. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.