ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.78.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 78/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2017 dovolání obviněného L. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 6 To 297/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 66/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 3 T 66/2015, byl obviněný L. B. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 28. 3. 2015 kolem 04:30 hod. v P., před domem na adrese B., poté, co od své bývalé přítelkyně, poškozené N. V., získal její mobilní telefon značky LG, typ. L65, s vloženou SIM kartou s číslem, po poškozené požadoval, aby mu sdělila PIN kód k tomuto telefonu, což odmítla, z pravé kapsy bundy vytáhl kapesní otevírací nůž a vyhrožoval jí, že jí skalpuje vlasy dohola, přičemž s nožem manipuloval opakovaným pohybem pravé ruky v oblasti svého pravého boku, poté nůž uschoval a znovu vyndal a opětovně se domáhal, aby mu poškozená řekla PIN, když mu ho neřekla, opakovaně ji udeřil rukou nejméně deseti ranami do hlavy a obličeje, načež poškozená chtěla z místa utéct, obviněný ji doběhl a opět na ni křičel, aby mu řekla PIN, což poškozená v obavě z dalšího napadení učinila, následně pak v blízkosti baru Emona v B. ulici požádala kolemjdoucího L. N., aby ji ochránil a zavolal policii, na což obviněný reagoval tím, že nejprve se snažil poškozenou chytit, v tom mu však svým tělem L. N. zabránil, poté obviněný z místa i s mobilním telefonem poškozené utekl, poškozená utrpěla tržnou ránu horního rtu a oděrky na tváři, následně byla ošetřena na chirurgické ambulanci ve Fakultní nemocnici Plzeň a pracovní neschopnost jí nevznikla.
Za to byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 3 T 66/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 6 To 297/2016, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 6 To 297/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že předmětná věc byla nesprávně právně posouzena a za nesprávný považuje také uložený trest odnětí svobody. Podle jeho mínění došlo k porušení zásad trestního řízení zakotvených v §2 odst. 6 tr. řádu, neboť rozhodující soudy pochybily při hodnocení důkazů, když tyto hodnotily jednostranně, kladly důraz na usvědčující důkazy a bagatelizovaly důkazy ospravedlňující. Dále poukázal na porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska tvrzených vad právní kvalifikace pak namítl, že u poškozené absentovala „důvodná obava“ v průběhu jeho působení na ni a že intenzita společenské škodlivosti jeho jednání nemohla dosáhnout takové výše, aby byl uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou zločinu vydírání dle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13. Podotkl, že se s poškozenou navzájem velmi dobře znali jako partneři, proto poškozená nemohla pociťovat důvodnou obavu z jeho vyhrůžek, což také sama uvedla a potvrdil to i přibraný znalec. K tomu odkázal na podrobný obsah podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod je možno přiřadit pouze námitku nedostatku právní kvalifikace v podobě porušení §12 odst. 2 tr. zákoníku (nízká míra společenské škodlivosti) a námitku nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného v §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, avšak jedná se o námitky nedůvodné. Na základě učiněných skutkových zjištění se plně ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného v tzv. skutkové větě a že toto jednání vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Pokud obviněný vylučuje naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty s poukazem na nízkou míru společenské škodlivosti, jde o nedůvodnou výtku, protože jednak naprosto neschází společenská škodlivost jeho činu, jednak není ničím jakkoli výrazně snížena. Zároveň má za to, že není možné toliko s odkazem na tvrzenou nízkou míru společenské škodlivosti zmírnit kvalifikovanou skutkovou podstatu na skutkovou podstatu v základní podobě v situaci, kdy jsou veškeré formální znaky kvalifikované skutkové podstaty naplněny. Ohledně namítaného nesprávně uloženého trestu státní zástupce poukázal na okolnost, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak obviněný žádné relevantní pochybení ve vztahu k výroku o trestu nenamítá. Současně upozornil na notorietu, že v dovolání nelze přihlížet k odkazu obviněného na obsah dříve podaného odvolání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že některými uplatněnými výhradami obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jde především o ty námitky, kterými upozorňuje na nesprávné hodnocení důkazů, jež byly v řízení provedeny. V této souvislosti obviněný tvrdí, že rozhodující soudy důkazy hodnotily jednostranně, kladly důraz jen na usvědčující důkazy a bagatelizovaly důkazy ospravedlňující. Zejména pak zpochybňoval usvědčující, podle jeho názoru krajně rozporuplnou výpověď poškozené N. V.
Námitky tohoto druhu je nutno označit za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti dokazování a hodnocení jeho výsledků soudy, které však pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Je nepochybné, že obviněný se tak domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. V tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Za právně relevantně uplatněnou pak nelze považovat ani výtku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Také námitka brojící proti údajně nesprávně uloženému trestu je námitkou nespadající pod uplatněný dovolací důvod. Obviněný v dovolání jednak blíže neupřesňuje, v čem deklarovanou nesprávnost trestu spatřuje, ač mu to zákon ukládá, jednak je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tento důvod je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu. Jiné vady výroku o trestu spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
Obviněný ve svém dovolání nenamítá žádné ze shora zmíněných relevantních pochybení ve vztahu k výroku o trestu, proto se Nejvyšší soud touto námitkou dále blíže nezabýval.
V dovolacím řízení nelze přihlížet ani k odkazu obviněného na obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť dovolací soud se v dovolacím řízení může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. §265b tr. řádu). Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány. Všechny shledávané argumenty v něm tedy musí být vyjádřeny tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů se dovolatel nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, a usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, apod.). Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný pouze odkázal na obsah podaného odvolání.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno obecně podřadit pouze námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty souzeného trestného činu a že příslušné soudy nižších stupňů nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky neopodstatněné.
Zločinu vydírání se podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Odstavec 2 písm. c) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá takový čin se zbraní.
Trestný čin je podle §118 tr. zákoníku spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba ve smyslu §17 písm. b) úmyslu, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného, nebo ji má za tím účelem u sebe. Trestný čin je spáchán se zbraní nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1754 s.).
V posuzované trestní věci bylo na podkladě učiněných skutkových zjištění bez pochybností zjištěno, že obviněný poškozené vyhrožoval s nožem v ruce, že jí skalpuje vlasy dohola, opakovaně ji udeřil rukou nejméně deseti ranami do hlavy a obličeje proto, aby mu prozradila svůj PIN kód k mobilnímu telefonu, jehož se předtím zmocnil. Není tak pochyb o tom, že ji násilím a pohrůžkou násilí tj. výše specifikovaným jednáním spočívajícím v bití do obličeje a hrozbami skalpováním a oholením vlasů, nutil, aby něco konala a takový čin spáchal se zbraní, čímž naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu, která byla provedenými důkazy vyvrácena, vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem plně ztotožnil.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho názoru, že nalézací i odvolací soud nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. řádu. Zmíněná zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V projednávané věci vzhledem k výše označeným premisám není možný závěr, že by posuzované zaviněné protiprávní jednání obviněného specifikované ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost a že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Skutková zjištění odůvodňují závěr, že obviněný vůči poškozené opakovaně použil fyzické násilí a hrozbu jeho dalšího užití (skalpování), což v poškozené vedlo k důvodné obavě o její zdraví a život. O tom také svědčí, že o pomoc žádala úplně cizí osobu (svědek N.), u něhož hledala ochranu, pomoc a východisko z obtížné situace. Obviněný popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nadto v kvalifikované skutkové podstatě, které zcela vybočilo z rámce běžných civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě. Popsané jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip „ultima ratio“ a vystačit s jiným než trestně právním řešením.
Nejvyšší soud uzavírá, že na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů zcela důvodně užily při posouzení protiprávního jednání obviněného právní kvalifikaci skutku jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Skutek byl řádně objasněn, přičemž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Důvodně pak těmto závěrům přisvědčil i odvolací soud v podobě zamítnutého odvolání obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného L. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 2. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu