ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.962.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 962/2017 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného A. V. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 56 T 1/2016, byl obviněný A. V. R. uznán vinným ze spáchání pod body 1.˗4. zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 5. zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný A. V. R. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
- poškozené H. R., dále dle utajené části spisu dle ust. §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. škodu ve výši 433 519,20 Kč.
- poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Kodaňská 1441/46, 101 00 Praha 10 – Vršovice škodu ve výši 14 376 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. R., se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.052.272 Kč odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 56 T 1/2016, podal obviněný A. V. R. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný A. V. R. byl uznán vinným ze spáchání ad 1) zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku a ad 2) zvlášť závažného zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) od přesně nezjištěné doby v listopadu 2007 do dne 11. 3. 2014 ve společně obývaných bytech, tj. od listopadu 2007 do dne 22. 12. 2007 v bytě v P. – K., F. č. ..., ode dne 22. 12. 2007 do července 2008 v bytě v P. – S., H. č. ..., od července 2008 do listopadu 2009 v bytě v P. – S., B. č. ..., a od prosince 2009 do dne 11. 3. 2014 v bytě v T. – P., N. K. č. ..., hrubými a vulgárními nadávkami opakovaně cíleně ponižoval svoji přítelkyni poškozenou H. M., která se za něj v mezičase dne 5. 12. 2009 provdala a se kterou měl dva syny, X. X. *) a Y. Y. *), proti její vůli ji opakovaně zamykal v bytě, zamezoval jí ve styku s rodinou, vyžadoval po ní v denních i nočních hodinách opakovaný pohlavní styk, a to i v době, kdy byla ve vysokém stupni těhotenství nebo v šestinedělí, a to včetně análního sexu, s čímž vnitřně nesouhlasila ale navenek nekladla žádný odpor, kontroloval jí veškeré věci, telefonické hovory, SMS zprávy, přičemž verbální útoky občas doprovázel drobnými fyzickými ataky, které zvyšovaly intenzitu působení na psychiku poškozené, např. v září 2008 jí kopl nohou do břicha a udeřil ji pěstí do levého oka, ačkoli si byl vědom, že poškozená je ve vysokém stupni těhotenství, v prosinci 2008 a na jaře 2009 poškozenou opětovně udeřil pěstí do levého oka, kdy v obou případech poškozená po úderech pěstí do oka utrpěla podkožní krevní výrony, dále pak nejméně ve dvou případech v lednu 2010 jí ohrožoval při hádce kuchyňským nožem, který jí přiložil ostřím ke krku, současně jí vyhrožoval, že ji podřízne a že jí přinese hlavu dcery Q. Q. *), která s nimi žila ve společné domácnosti, na podnose, dne 16. 3. 2010 pak při hádce strčil do poškozené tak, že upadla a přimáčkla si malíček levé ruky, v důsledku čehož u ní došlo k odlomení základny středního článku V. prstu levé ruky bez posunu úlomku, dne 19. 11. 2011 poškozenou udeřil pěstí do pravého oka, čímž jí způsobil tržně zhmožděnou ránu pod pravým okem pronikající do podkoží s trvalým následkem ve formě drobné jizvičky, a dne 9. 2. 2014 kolem 03:00 hod. poté, co úmyslně shodil v ložnici na zem dvě dřevěné policové knihovny s knihami a nařídil poškozené, která se způsobeným hlukem probudila, aby rozházené knihy do pěti minut uklidila, poškozenou, která příkazu uposlechla a začala sbírat knihy, začal kopat do zad, boku a nohou, následně ji zahnal do kouta a hodil po ní židli s kovovým rámem, která ji zasáhla pod levé oko, a tímto jednáním způsobil poškozené podkožní krevní výrony na napadených částech těla a tržně zhmožděnou ránu pod levým okem pronikající do podkoží s trvalým následkem ve formě jizvy při vnitřním dolním okraji levé očnice, přičemž poškozená vnímala jednání obžalovaného jako stupňující se těžké příkoří a v podstatě žila v nepřetržitém psychickém stresu, což mělo za následek těžkou posttraumatickou stresovou poruchu dlouhodobého charakteru,
2) v přesně nezjištěné době od prosince 2009 do dne 11. 3. 2014 v bytě v T. – P., N. K. č. ..., který užíval společně se svojí manželkou poškozenou H. R., roz. M., dále s nezletilou dcerou své manželky Q. Q. *), a s jejich společnými syny nezletilými X. X. *), a Y. Y. *), psychicky a nezřídka i fyzicky týral způsobem popsaným pod bodem 1) tohoto rozsudku matku nezletilých, ač si musel být vědom toho, že nezletilí sekundárně trpí jejím špatným duševním stavem, vyjma toho nezletilým vyhrožoval, že je a jejich matku podřízne, nezletilé X. X. *) a Y. Y. *), pokud nesouhlasil s jejich jednáním, nepřiměřeně trestal bitím páskem přes záda a zadek, nutil je psát abecedu, ačkoli zejména nezletilý Y. Y. *) toho s ohledem na svůj věk nebyl schopen, a jestliže nezletilí X. X. *) a Y. Y. *) nerespektovali jeho pokyny, opakovaně je udeřil otevřenou dlaní do obličeje, rovněž nutil poškozeného nezletilého X. X. *) jíst velké porce jídla nepřiměřené jeho věku, a když jmenovaný nezletilý jídlo odmítal a plakal, hodil jej na zem a mlátil pěstí do zad, nepřiměřeně také reagoval na situaci, kdy poškozený nezletilý X. X. *) shodil CD nosiče, tím, že vzal kuchyňský nůž a přiložil jej ke stehnu levé nohy nezletilého, a v případě, kdy si nezletilý X. X. *) vzal ráno ke snídani sušenku, hodil po něm židli, která jej zasáhla do hrudníku, přičemž výše uvedené jednání obžalovaného se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, takže nezletilí poškození jej pociťovali jako těžké příkoří a nezletilá Q. Q. *), v jeho důsledku trpí neurotickým vývojem osobnosti se známkami úzkosti, sníženého sebevědomí a rezignace, a poškozený nezletilý X. X. *), posttraumatickou stresovou poruchu dlouhodobého charakteru.“
Za uvedené jednání byl obviněný A. V. R. odsouzen podle §198 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit částku 14 376 Kč poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Kodaňská 1441/46, 101 00 Praha 10 – Vršovice, jako náhradu za majetkovou škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř byla obviněnému uložena povinnost zaplatit částku 433 519,20 Kč poškozené H. R., údaje o jejímž bydlišti jsou na její žádost podle §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. vedeny odděleně v utajené části spisu, jako náhradu za nemajetkovou újmu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený X. X. *), odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016, podala obhájkyně obviněného dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítla, že pod bodem dva výrokové části napadeného rozsudku byl obviněný uznán vinným z týrání osoby, která byla v jeho péči a výchově, takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví, spáchal takový čin nejméně na dvou osobách a páchal takový čin po delší dobu. Tímto jednáním měl naplnit skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ve výrokové části napadeného rozsudku je uvedeno, že nezl. Q. Q. *) v důsledku jednání obviněného trpí neurotickým vývojem osobnosti se známkami úzkosti, sníženého sebevědomí a rezignace a pošk. X. X. *) trpí posttraumatickou stresovou poruchou dlouhodobého charakteru. Ve výrokové části napadeného rozsudku ovšem není uvedeno, ani z odůvodnění rozsudku nevyplývá, které další svěřené osobě měl obviněný týráním způsobit těžkou újmu na zdraví. V rozsudku jako celku ve vztahu k této druhé osobě chybí jak označení poškozeného, tak popis vzniklé těžké újmy. Pod bodem dva výrokové části napadeného rozsudku sice odvolací soud uvádí, že nezl. Q. Q. *) v důsledku jednání obviněného trpí neurotickým vývojem osobnosti se známkami úzkosti, sníženého sebevědomí a rezignace, tento následek ale nelze brát jako těžkou újmu na zdraví. Ostatně i ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ze dne 14. 1. 2015 včetně dodatků je jednoznačně uvedeno, že o těžkou újmu na zdraví se jedná pouze u nezl. X. X. *). V návaznosti na výše uvedené obviněný poukazuje na stranu 10 napadeného rozsudku, kde odvolací soud uvádí: „Změna rozsudku soudu prvního stupně vyznívá ve prospěch obviněného, neboť namísto celkem pěti trestných činů byl nově uznán vinným pouze dvěma, přičemž skutečnost, že svým jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví poškozených H. a X. X. *) byla zohledněna jen jako nedbalostní následek.“ Z výše uvedené citace je patrné, že jednáním obviněného byla i dle názoru odvolacího soudu způsobena těžká újma na zdraví pouze poškozeným H. a X. X. *). Žádná další osoba, které by měla být jednáním obviněného způsobena těžká újma na zdraví, v rozsudku uvedena není. Závěr o způsobení těžké újmy na zdraví nejméně u dvou osob tak nemá oporu v provedeném dokazování. Obviněný namítá, že nemohl být s ohledem na výše uvedené uznán vinným ze spáchání týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť újma na zdraví byla způsobena pouze poškozenému X. X. *), o žádné další osobě se nezmiňuje nejenom napadený rozsudek, ale ani rozsudek soudu prvního stupně. Výše uvedeným postupem odvolacího soudu tak došlo k porušení zásady reformation in peius, jelikož proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání výlučně obviněný, napadený rozsudek přitom představuje rozhodnutí v neprospěch obviněného v použité právní kvalifikaci a tento postup je v přímém rozporu s §259 odst. 4 tr. ř. K porušení §259 odst. 4 tr. ř. poukazuje i na další zásadní procesní pochybení odvolacího soudu, a to, že se zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám ve věci provedl jakékoliv dokazování. V průběhu celého trestního řízení totiž nebylo obviněnému kladeno za vinu, že svým jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví jiné svěřené osobě, než poškozenému X. X. *). V tomto směru nebylo prováděno ani dokazování. Napadeným rozsudkem byl ale i přesto uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu týrání svěřené osoby, když tímto týráním měl způsobit těžkou újmu na zdraví nejméně dvoum osobám.
Ve výše uvedených pochybeních obviněný spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dodává, že v trestním řízení došlo k porušení hned několika základních zásad trestního řízení, tedy zákazu reformation in peius, dvojinstančnosti řízení a dále k porušení jeho práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování z důvodu svévolného hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, když odvolací soud, aniž by provedl jakýkoliv důkaz prokazující, že obviněný týráním způsobil těžkou újmu na zdraví další svěřené osobě, za situace, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně závěru odvolacího soudu neodpovídají, uznal obviněného vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016 zrušil a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný ve svém dovolání poukazuje na to, že o těžkou újmu na zdraví se jednalo pouze u nezletilého X. X. *), u něhož bylo prokázáno, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Nezletilá Q. Q. *) sice v důsledku jeho jednání trpí neurotickým vývojem osobnosti se známkami úzkosti, sníženého sebevědomí a rezignace, ale uvedený následek nebyl v rámci provedeného dokazování vyhodnocen jako těžká újma na zdraví.
Obviněný podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jedná se přitom o právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, nikoli jak jej prezentuje nebo se jeho zjištění domáhá dovolatel. Jde-li o odsuzující rozhodnutí, pak pod dovolací důvod podle předmětného ustanovení spadají pouze takové námitky, v nichž dovolatel poukazuje na to, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. Mimo rámec dovolacího důvodu stojí námitky, které směřují proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a otázku správnosti právního posouzení skutku řeší ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud pouze zcela výjimečně zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, a to tehdy, když je mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy extrémní rozpor. Ten se vyznačuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet nejen v tom, že skutek uvedený ve výroku o vině nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale i v tom, že skutek sice má tyto znaky, ale nelze ho jako daný trestný čin posoudit pro překážku vyplývající ze zákazu reformace in peius. V důsledku nerespektování procesní zásady zákazu reformace in peius může dojít k porušení práva na spravedlivý proces, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva. Státní zástupkyně uvádí, že skutková zjištění, tak jak jsou definovaná v rozsudku Vrchního soudu v Praze, kopírují důkazní situaci, takže je možné shrnout, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není možné zaznamenat extrémní rozpor.
Jak již konstatoval Vrchní soud v Praze, skutková zjištění soudů jsou vystavěna na zásadním důkazu, a to svědecké výpovědi poškozené H. R., která vylíčila situaci v rodině a způsob chování obviněného A. V. R. k ní samotné, jejich společným synům X. X. *) a Y. Y. *) a nevlastní dceři obviněného Q. Q. *). Výpověď poškozené H. R. je podporována celou řadou dalších důkazů, přičemž jde zejména o svědecké výpovědi rodinných příslušníků, pedagogických pracovníků i spolužaček poškozené, kteří jednak zaznamenali na samotné poškozené znaky týrání, kterému byly buď zprostředkovaně, nebo i přímo vystaveny děti. Důležitým důkazem byly znalecké posudky, jimiž byla objasněna osobnost svědkyně H. R., a to včetně vlastností garantujících pravdivost její výpovědi. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné jejich deformace, přičemž postupovaly důsledně podle metody uvedené v §2 odst. 6 tr. ř.
Státní zástupkyně souhlasí s hodnocením Vrchního soudu v Praze, pokud konstatoval, že nový rozsudek oproti rozsudku soudu prvního stupně vyznívá ve prospěch obviněného, neboť byl nově uznán vinným pouze dvěma trestnými činy, přičemž skutečnost, že svým jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví H. R. a X. X. *) byla zohledněna jen jako nedbalostní následek. Přisvědčuje však těm námitkám obviněného, v nichž vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací trestným činem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ze znění výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že odvolací soud hodlal přihlédnout k tomu, že obviněný činem způsobil těžkou újmu na zdraví, spáchal čin nejméně na dvou osobách a takový čin páchal po delší dobu, čemuž odpovídá ustanovení §198 odst. 2 písm. b), c) a d) tr. zákoníku, nikoliv §198 odst. 1, 2 písm. c), d) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť z toho vyplývá, že újma na zdraví byla způsobena nejméně dvěma osobám. Takové skutkové zjištění však nebylo prokázáno, neboť těžká újma na zdraví byla způsobena pouze nezletilému X. X. *). V posuzovaném případě tedy skutečně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jak ve svém dovolání namítl obviněný A. V. R.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016 zrušil a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil námitku zejména proti právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to proti té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že způsobil těžkou újmu na zdraví nejméně dvěma osobám podle §198 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Z právní věty uvedené pod bodem 2) výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016, vyplývá, že obviněný týral osobu, která byla v jeho péči a výchově, takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví, spáchal takový čin nejméně na dvou osobách a páchal takový čin po delší dobu. Tomuto právnímu posouzení odpovídá ustanovení §198 odst. 2 písm. b), c) a d) tr. zákoníku. Odvolací soud ovšem chybně uvedl, že obviněný pod bodem 2) výroku rozsudku spáchal zvlášť závažný zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a také jej podle tohoto ustanovení odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §198 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku přihlíží k té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že újma na zdraví byla způsobena nejméně dvěma osobám. Takové skutkové zjištění však učiněno nebylo, neboť těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku byla způsobena pouze nezletilému X. X. *), nikoliv dalším nezletilým Q. Q. *) či Y. Y. *).
Ze zdravotních posudků z oboru zdravotnictví, odv. psychyatrie a klinická psychologie ze dne 14. 1. 2015 a 6. 5. 2015, vypracovaných MUDr. Alenou Gayovou a PhDr. Vladimírem Fiedlerem a ze soudně znaleckého posudku – dodatku z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychiatrie – psychologie ze dne 13. 10. 2015 vyplývá, že vzhledem k tomu, že nezletilá Q. Q. *) byla od útlého věku svědkem domácího násilí, nelze vyloučit, že za její dlouhodobou povahovou plachostí a nesmělostí je neurotický vývoj osobnosti nesoucí známky úzkosti, sníženého sebevědomí a rezignace, nicméně tento následek nedosahuje intenzity těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Na nezletilého Y. Y. *) vzhledem k jeho nízkému věku v době násilí otce toto působilo jenom jako zprostředkované vyprávění, kdežto nezletilý X. X. *) v důsledku domácího násilí trpí syndromem CAN – vykazuje mnohé známky neurotického vývoje jako důsledek posstraumatické stresové poruchy.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě tedy skutečně došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jelikož Vrchní soud v Praze chybně uvedl, že obviněný pod bodem 2 výroku rozsudku spáchal zvlášť závažný zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, místo toho, aby užil správnou právní kvalifikaci dle §198 odst. 1, 2 písm. b), písm. c), písm. d) tr. zákoníku. Námitce obviněného tak lze v tomto případě přisvědčit, jelikož pouze u nezletilého X. X. *) došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, která je těžkou újmou na zdraví. Závěr o způsobení těžké újmy na zdraví nejméně u dvou osob v rámci právní kvalifikace podle §198 tr. zákoníku tudíž postrádá skutkový základ. Pro úplnost zbývá dodat, že uvedený postup odvolacího soudu je i v rozporu s ust. §259 odst. 4 tr. ř., neboť státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve svědecké výpovědi poškozené H. R., kterou soud prvního stupně shledal jako věrohodnou s odkazem na jiné svědecké výpovědi, které s ní jsou v souladu, zejména s přihlédnutím k závěrům znaleckých posudků znalců Doc. PhDr. Marka Preisse, PhD., a MUDr. Aleny Gayové, kteří se shodli, že svědkyně je osobou bez jakýchkoli sklonů ke konfabulaci. Výpověď poškozené podpírají i další svědecké výpovědi, a to jak rodičů poškozené H. K. a Ing. J. M., tak svědkyně D. Š., učitelky ze školky, kam docházely děti poškozené, svědkyně M. P. či M. V. Soudy vzaly v potaz i výpovědi samotných nezletilých jakožto dalších přímých svědků trestné činnosti obviněného. Svůj úsudek opřely i o výpovědi ve věci slyšených znalců PhDr. Vladimíra Fiedlera a MUDr. Aleny Gayové, kteří děti vystavili podrobnému znaleckému zkoumání. Ze znaleckých posudků je zřejmé, jaké následky na psychice byly jednotlivým poškozeným způsobeny. Další okolnosti projednávané věci související se skutkovým dějem pouze nepřímo soudy dovodily z provedených listinných a jiných věcných důkazů, aby tak uzavřely, že vina obviněného A. V. R. byla bezpečně prokázána. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). S námitkou obviněného o existenci tvrzeného extrémního nesouladu se pak nelze jakkoli ztotožnit.
K námitce obviněného, že v trestním řízení došlo k porušení hned několika základních zásad trestního řízení, a to zákazu reformation in peius, dvojinstančnosti řízení a dále k porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
Napadené rozhodnutí tak nemohlo obstát, když byl v posuzované trestní věci skutek označený pod bodem 2) výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016 nesprávně právně posouzen, čímž byl úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného A. V. R. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 8 To 120/2016 v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.