ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.70.2016.1
sp. zn. 4 Tz 70/2016-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2017 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudkyň JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného L. T. , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. T 7/53 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 7/53 byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zákona č. 86/50 Sb. v neprospěch obviněného L. T.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
L. T.,
se podle §226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 31. 10. 1952 nenastoupil, jak byl povinen, ve stanovené lhůtě vojenskou základní službu u OVV K. přesto, že mu byl včas doručen povolávací rozkaz a odvolával se na to, že mu to nedovoluje vyznání, že je Svědek Jehovův,
ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. T 7/53, shledán trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.).
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. T 7/53, byl obviněný L. T. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že dne 31. 10. 1952 nenastoupil, jak byl povinen, ve stanovené lhůtě vojenskou základní službu u OVV K. přesto, že mu byl včas doručen povolávací rozkaz a odvolával se na to, že mu to nedovoluje vyznání, že je Svědek Jehovův. Za tento trestný čin byl podle §265 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky. Podle §43 tr. zák. byl vysloven trest ztráty čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. na dobu 5 let. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 19. 2. 1953.
Následně bylo usnesením bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 11. 5. 1953, sp. zn. Pt-5/53, rozhodnuto, že obviněný L. T. je účasten rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 4. května 1953 o amnestii a na základě jejího čl. II. se mu promíjí trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Trest obviněný vykonal 15. 11. 1953.
Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. T 7/53, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. dne 30. 11. 2016 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
V podané stížnosti ministr spravedlnosti uvádí, že obviněný L. T. byl odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, jakož i ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., §1 odst. 1 tr. řádu z roku 1950, §2 odst. 3 tr. řádu z roku 1950 a konstatuje, že se jimi bývalý Nižší vojenský soud v Brně neřídil. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že soudem nebylo akceptováno, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší ústavou Československé republiky z roku 1948, konkrétně v ust. §15 odst. 1 této Ústavy.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího Vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. T 7/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. T. v ustanoveních §2 odst. 3 tr. řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/50 Sb., a podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., popř. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za nutné v dané věci konstatovat, že jediný spisový materiál, jenž se zachoval z původního řízení, představuje rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. T 7/53 a usnesení bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 11. 5. 1953 sp. zn. Pt-5/53, jejichž ověřené kopie měl Nejvyšší soud k dispozici.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §265 odst. 1 tr. zák., se trestného činu nenastoupení služby v branné moci dopustí pachatel, který v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Přestože Nejvyšší soud neměl k dispozici spis Nižšího vojenského soudu v Brně sp. zn. T 7/53, ale pouze kopii odsuzujícího rozsudku ze dne 19. 2. 1953 a kopii usnesení bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně ze dne 11. 5. 1953 sp. zn. Pt-5/53, je možno konstatovat, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku i jeho odůvodnění zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný L. T. odmítal v souvislosti s povoláním k výkonu vojenské základní služby nastoupit základní vojenskou službu s odkazem na své náboženské přesvědčení, konkrétně že je Svědek Jehovův.
Ze skutku, kterým byl obviněný L. T. uznán vinným a ve kterém bylo spatřováno odsuzujícím rozsudkem spáchání trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák., lze dovodit, že se obviněný dopustil předmětného činu z důvodu svého náboženského přesvědčení. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že " pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že v dané věci v případě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. T 7/53, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zák., byl porušen zákon právě v tomto ustanovení v neprospěch obviněného L. T., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. konstatoval. V důsledku toho podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně sp. zn. T 7/53, nýbrž i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. pak obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová