ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.72.2017.1
sp. zn. 4 Tz 72/2017 -59
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2017 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého J. K. , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 27. 1. 1955 sp. zn. T 3/55 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 27. 1. 1955 sp. zn. T 3/55 byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného J. K.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. K. zprošťuje obžaloby pro skutek, že dne 12. 12. 1954 u svého útvaru v Karviné odmítl vykonat vojenskou přísahu, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení, že je Adventista 7. dne, neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 27. 1. 1955 sp. zn. T 3/55 byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, (dále též jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že dne 12. 12. 1954 u svého útvaru v Karviné odmítl vykonat vojenskou přísahu, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení, že je Adventista 7. dne.
Za to byl odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 21 měsíců nepodmíněně. Současně mu byla uložena i ztráta čestných práv občanských a ztráta čestných práv občanských uvedených v §44 odst. 2 tr. zák na 3 roky. Cit. rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 27. 1. 1955.
Ve věci nebyla podána žádost o rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb.
Proti výše uvedenému pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 27. 1. 1955 sp. zn. T 3/55 podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona.
V této nejprve cituje příslušná ustanovení Ústavy Československé republiky z roku 1948, zák. č. 87/1950 Sb. (trestní řád), zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), jakož i zák. č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci. K tomu konstatuje, že obviněný J. K. byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení Adventisty sedmého dne. Nebylo přitom zohledněno, že svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Jednání obviněného bylo jeho osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely. Svým jednáním pouze uplatňoval Ústavou zaručené právo na svobodu svědomí a přesvědčení, vyplývající z jejího článku 15 odst. 1, přičemž v odst. 2 tuto svobodu současně nepřípustně omezovala. Tím došlo k přerušení kontinuity chápání svobody svědomí jako základního práva absolutního, které nelze omezit v rovině jednoduchého práva (obyčejným zákonem). Proto nelze považovat jednání spočívající v odmítnutí konání vojenské služby, resp. vyhýbání se služební povinnosti, za trestný čin, neboť v takovém případě nutně absentuje obligatorní znak trestného činu, a sice protiprávnost.
Výše cit. rozhodnutím bývalého nižšího vojenského soudu tak došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného J. K. a je tudíž namístě tento rozsudek zrušit. Stěžovatel proto v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 3 tr. ř., ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbudou svého podkladu a poté aby Nejvyšší soud sám podle §271 odst. 1 tr. ř. za použití §226 písm. b) tr. ř. zemřelého obviněného J. K. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud pokládá nejprve za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovala ověřená kopie rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 27. 1. 1955 sp. zn. T 3/55.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat jen v omezeném rozsahu, a to vzhledem k neexistenci původního trestního spisu Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 sp. zn. T 3/55, který byl podle sdělení ředitele Vojenského historického archivu v Praze ze dne 3. 3. 2016 vyskartován. Z obsahu tohoto spisového materiálu je však dostatečně patrné, že zákon porušen byl.
Podle §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 se svoboda svědomí zaručuje.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle §2 odst. 5 tehdy účinného trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestní řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tehdy účinného trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že obviněný J. K. po nastoupení vojenské základní služby k V.Ú. 1108 Karviná odmítl vykonat vojenskou přísahu a toto své stanovisko odůvodňoval tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení.
Z uvedeného lze tedy dovodit, že obviněný se předmětného činu dopustil z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná Ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato Ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby (v roce 1953) za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/2002, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry je podle Nejvyššího soudu třeba plně aplikovat i na projednávaný případ obviněného J. K. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně tak dospěl k nesprávnému závěru, pokud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Výše popsané jednání obviněného nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin, z čehož vyplývá, že vojenský soud uznal obviněného vinným nedůvodně a v rozporu s výše uvedenými principy, které měly být respektovány i v původním řízení a následně byly zdůrazněny zejména v zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, ve shodě s názorem ministra spravedlnosti, že je nepřijatelné ponechat v platnosti soudní rozhodnutí porušující základní práva a svobody.
Proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 27. 1. 1955 sp. zn. T 3/55 byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.) v neprospěch obviněného J. K. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak tento rozsudek zrušil včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto zrušením pozbyla svého pokladu. Vzhledem k tomu, že v dané důkazní i procesní situaci bylo možné vycházet z původního skutkového zjištění, které nebylo třeba jakkoli doplňovat, Nejvyšší soud se rozhodl postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného J. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby ze skutku, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., protože tento skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu