ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1122.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1122/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. C. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 8 To 80/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 17/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 18 T 17/2015, byl obviněný J. C. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. ZT 349/2014, podané pro níže uvedený skutek kvalifikovaný jako přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“).
2. Uvedenou obžalobou bylo obviněnému kladeno za vinu, že:
„jako jednatel společnosti EXIMET TRAFO, spol. s r. o., se sídlem Hrabákova 1978, Praha, IČ 612 46 336, zapsané v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze, oddíl C, vložka 28518, plátcova pokladna J., okr. Z., jako zaměstnavatel v J., P. a jinde, neodvedl za své zaměstnance, ač si této povinnosti byl vědom, neboť příslušné částky srazil ze mzdy svých zaměstnanců,
v době od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2014 měsíčně daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, čímž porušil §38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů v platném a účinném znění, a na účet České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště ve Znojmě, nám. Svobody 8, IČ 720 80 043, tak dluží 469 805 Kč,
od 1. 8. 2013 do 31. 1. 2014 každý měsíc pojistné na sociální zabezpečení, čímž porušil §8 odst. 1 a §9 odst. 2 zákona č. 589/92 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném a účinném znění, a na účet České republiky zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení ve Znojmě, Vídeňská 31, IČ 000 06 963, tak dluží nejméně 62 866 Kč,
v době od 1. 8. 2013 do 31. 1. 2014 měsíčně pojistné na veřejné zdravotní pojištění, čímž porušil §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/92 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, v platném znění, §9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, a za uvedené období tak dluží na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zastoupené Regionální pobočkou Brno, pobočkou pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina, Brno, Benešova 10, IČ 411 977, částku 20 385 Kč,
v době od 1. 8. 2013 do 31. 1. 2014 měsíčně pojistné na zdravotní pojištění, čímž porušil §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/92 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, v platném znění, §9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, a za uvedené období tak dluží na účet nyní České průmyslové zdravotní pojišťovny se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, IČ 476 72 234, částku 1 742 Kč,
v době od 1. 7. 2013 do 31. 1. 2014 každý měsíc pojistné na zdravotní pojištění, čímž porušil §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/92 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, v platném znění, §9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, a za uvedené období tak dluží na účet Vojenské zdravotní pojišťovny se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha, IČ 417 14 975, částku 12 098 Kč,
tedy celkem 566 896 Kč .“
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě v neprospěch obviněného odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 8 To 80/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné .
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně v neprospěch obviněného J. C. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Nejvyšší státní zástupce nejdříve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a argumentaci soudů nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, s níž zásadně nesouhlasil. Měl za to, že jsou obě zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku, která je ve vztahu k části skutkových zjištění poznamenána extrémním nesouladem s výsledky provedeného dokazování. Vyhodnocení dokazování soudy nižších stupňů podle něj vybočilo z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, neboť se soudy dostatečně nevypořádaly s veškerými provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty. Především namítl, že v hlavním líčení nebyla dostatečně zjištěna ekonomická situace obchodní společnosti EXIMET TRAFO, spol. s r. o., která měla dlouhodobé ekonomické problémy, přesto byly placeny mzdy zaměstnancům i některé povinné odvody podle splátkových kalendářů. Uvedená obchodní společnost jako zaměstnavatel řádně veškeré mzdy zúčtovala, přehledy povinných odvodů podala příslušným institucím, takže nelze dovodit, že zákonné povinné odvody při zpracování a výplatě mezd nebyly sraženy. Je zřejmé, že nedostatek financí na mzdy zaměstnanců obviněný opakovaně řešil půjčkami, zejména pak ke konci roku 2013 od obchodní společnosti LABARA, s. r. o. (zmíněna je konkrétní půjčka ve výši 1,5 milionu Kč). Dále dovolatel shrnul v devíti bodech základní výchozí důkazy a z nich plynoucí skutečnosti pro posouzení ekonomického stavu obchodní společnosti EXIMET TRAFO, spol. s r. o. (zejména informace vyplývající ze znaleckého posudku a z veřejných rejstříků). Z toho vyplývá, že ekonomická situace uvedené obchodní společnosti byla v rozhodném období od ledna 2013 do ledna 2014 mimořádně špatná, přesto nebyla provedeným dokazováním, zejména znaleckým posudkem Ing. Pavla Průdka z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, dostatečně zodpovězena otázka, zda byla uvedená společnost schopna odvádět povinné zákonné platby. Následně podrobil dovolatel kritice uvedený znalecký posudek, pro který podle jeho přesvědčení neměl znalec k dispozici ani podkladový materiál v potřebném rozsahu. Z více důvodů jej považoval po obsahové stránce za nedostatečný, dokazování je podle něj namístě doplnit o celou řadu dalších důkazních prostředků, zejména o účetní evidenci obchodní společnosti EXIMET TRAFO, spol. s r. o., a další chybějící podklady, následně doplnit uvedený znalecký posudek, resp. vypracovat zcela nový znalcem s odborností z odvětví účetní evidence a daní. Takto zjištěné skutečnosti by pak byly rozhodné pro posouzení subjektivní stránky činu obviněného. Teprve pak bude možno podle dovolatele ve věci rozhodnout. Pokud by bylo zjištěno, že uvedená obchodní společnost prokazatelně neměla dostatek finančních prostředků na úhradu povinných částek v plné výši, současně nebyla schopna splácet ani své další závazky, byla povinna uspokojovat poměrně své věřitele (včetně zaměstnanců). Po stanovení data vzniku případného předlužení, případně vzniku úpadku, bude pak namístě posoudit, zda jednáním obviněného nebyly naplněny znaky tzv. úpadkových trestných činů, zejména poškození věřitele nebo zvýhodnění věřitele (§222 a 223 tr. zákoníku), za předpokladu zachování totožnosti skutku. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce považoval rozhodnutí soudů nižších stupňů za předčasné a neodůvodněné skutkovými zjištěním, a proto je navrhl zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo k možnému vyjádření zasláno obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
7. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
8. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
9. D ovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách zaměřených proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod .
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Dovolatel uplatnil druhou z uvedených dvou alternativ, tedy že odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který také byl podstatou jeho dovolání.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
11. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, jsou prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotně právní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu neodpovídají. Dovolatel totiž brojil především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy provedené ve věci a jaké skutkové závěry na jejich základě učinily. To platí rovněž o tvrzeních nejvyššího státního zástupce, v nichž poukazoval s využitím některých důkazních prostředků na špatnou ekonomickou situaci obchodní společnosti EXIMET TRAFO, spol. s r. o ., přesto měl pochybnost o správnosti závěru, že uvedená společnost neměla v rozhodném období dostatek finančních prostředků k jejich odvedení oprávněným příjemcům daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení.
12. Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí dovolatel spatřuje prakticky výlučně v nesprávném a nedostatečném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy nižších stupňů zčásti dospěly tvrzeným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, zejména znaleckého posudku Ing. Pavla Průdka, zčásti též neprovedením dalších důkazních prostředků, které soudy nižších stupňů iniciativně nevyhledaly, nezajistily pro důkazní účely a následně je neprovedly. V této spojitosti je ale třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání, ani je doplňovat. Nejvyšší státní zástupce se ovšem svými námitkami domáhá právě takového nepřípustného postupu Nejvyššího soudu, a to s užitím argumentace o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. K tomu je však třeba uvést, že svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení základního lidského práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I když nelze zpochybnit nabízející se argument o rovnosti stran, přece jen veřejný žalobce nemůže v trestní věci k tíži obviněného jako slabší procesní strany uplatňovat pravidla stanovená na její ochranu vyplývající z uvedených právních předpisů chránících základní lidská práva a svobody (viz shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017).
13. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by záměrem zákonodárce bylo povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá).
14. Provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno některými tradičními a důležitými zásadami zaručujícími spravedlivý proces, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy proto může zásadně jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek posoudit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožní vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Též odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Bylo proto na státním zástupci jako veřejném žalobci, aby předložil takové důkazy, kterými by jím žalovaný skutek prokázal spolehlivě, bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
15. Nadto je namístě uvést, že některé námitky (dlouhodobý špatný ekonomický stav obchodní společnosti EXIMET TRAFO, spol. s r. o .) , které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, byly též obsahem řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal. Přitom dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
16. Především ale Nejvyšší státní zástupce vytýká v dovolání soudům nižších stupňů nedostatky v iniciativě při opatřování usvědčujících důkazů, při jejich vyhledávání a provádění bez jakéhokoliv návrhu stran (zde státního zástupce jako veřejného žalobce). Taková výtka je ovšem nedůvodná a nesprávná, protože při jejím uznání by důsledkem bylo, že soud nebude nestranným orgánem rozhodujícím o podané obžalobě, již v řízení před soudem reprezentuje státní zástupce, ale byl by pomocníkem veřejné žaloby aktivně se podílejícím na usvědčení pachatele. K tomu se v minulosti již vyjádřil i Ústavní soud, připomenout je možno především jeho nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, který byl publikován pod č. 86 ve svazku č. 49 na str. 217 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: „ Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladů rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující .“
17. Přitom právě takovou nežádoucí aktivitu soudů nižších stupňů, především pak soudu prvního stupně, požadoval ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce, a to navíc za situace, kdy státní zástupkyně, která v přípravném řízení vykonávala dozor nad zachováváním jeho zákonnosti a následně podávala obžalobu, byla v hlavním líčení zcela pasivní, důkazní prostředky, které nejvyšší státní zástupce navrhoval k vyhledání a zajištění, sama neopatřila a jejich provedení v hlavním líčení vůbec nežádala (viz č. l. 495 trestního spisu). Dokonce státní zástupkyně ani neměla dotazy na znalce Ing. Pavla Průdka (viz č. l. 374 p. v. a č. l. 494 trestního spisu), jehož znalecký posudek tak silně kritizoval dovolatel, tento důkazní prostředek sama navrhovala k provedení (a to jen pouhým přečtením – viz č. l. 341 trestního spisu), navíc předtím v přípravném řízení rozhodovala o námitkách obviněného proti opatření o přibrání tohoto znalce (srov. č. l. 267 až 268 trestního spisu) a tehdy neměla žádné pochybnosti ani o správnosti výběru osoby znalce s jeho odborným zaměřením ani o otázkách, jež mu byly položeny, ač to bylo obviněným namítáno. V hlavním líčení také nenavrhovala žádné doplnění dokazování. Proto kritika nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, neopatření potřebných podkladů pro znalce, který je pak nemohl při svých úvahách zohlednit, je ze strany nejvyššího státního zástupce jako dovolatele kritikou především státní zástupkyně, která podávala obžalobu a navrhovala k prokázání tam uvedeného skutku důkazní prostředky, a nikoli soudů nižších stupňů, jež pouze nestranně posoudily věc jim touto státní zástupkyní předloženou, a to po provedení jí navržených důkazů. I při vědomí omezených možností nejvyššího státního zástupce ovlivnit činnost státních zástupců nižších státních zastupitelství není akceptovatelné, aby náprava nedostatečného prokazování zažalovaného skutku státním zástupcem před soudem prvního stupně byla prováděna v dovolacím řízení. Z mimořádných opravných prostředků prolamujících právní moc rozhodnutí k nápravě nesprávných skutkových zjištění není zákonodárcem určeno dovolání, které má reagovat na právní vady pravomocných rozhodnutí, ale obnova řízení (za splnění zákonem předvídaných podmínek v §277 tr. řádu a násl.).
18. Z výše uvedených důvodů proto dovolání nejvyššího státního zástupce neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému důvodu dovolání, a proto je na místě jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
19. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud nesouhlasí ani s argumentací dovolatele, podle níž došlo ze strany soudů k dezinterpretaci provedených důkazů, ani s jeho tvrzením, že by mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy byl rozpor, natož rozpor extrémní. Naopak, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižších stupňů, je zřejmé, že verze uvedená v obžalobě nebyla prokázána jednoznačně a bez důvodných pochybností, když naopak dokonce větší penzum důkazů svědčí ve prospěch verze obviněného. Nejde o žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a tím spíše o rozpor extrémní, jestliže se soud prvního stupně, který prováděl dokazování a jediný tak může hodnotit provedené důkazy, přiklonil k jedné z více možných alternativ skutkového děje a svůj postup přesvědčivě zdůvodnil. Soudy jsou dokonce povinny postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny a musí se přiklonit k verzi příznivější pro obviněného, pokud verze prosazovaná obžalobou nebyla prokázána bez důvodných pochybností (viz §2 odst. 5 tr. řádu). Soudy nižších stupňů se přitom touto věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit rozhodné skutkové závěry. Oba soudy nižších stupňů shodně dospěly k závěru, podle něhož tvrzení státního zástupce, že obviněný se dopustil žalovaného skutku, který by naplňoval veškeré znaky žalovaného trestného činu včetně zavinění jako znaku subjektivní stránky jeho skutkové podstaty, nebylo zcela spolehlivě potvrzeno. Soudy nižších stupňů také pečlivě vyložily vlastní hodnotící úvahy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, když za základ vzaly mimo jiné právě i dovolatelem kritizovaný znalecký posudek, který však dozorující státní zástupkyni sloužil jako důvodný podklad pro podání obžaloby. Při hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů nižších stupňů ani k deformaci jejich obsahu, natožpak k tzv. extrémnímu rozporu mezi jejich obsahem a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými. Závěr o neschopnosti obchodní společnosti EXIMET TRAFO, spol. s r. o ., platit povinné odvody v plném rozsahu, vyplývá mimo jiné právě z kritizovaného znaleckého posudku, ale též z výpovědí svědků a listinných důkazů označených v jejich rozhodnutích. V tomto směru lze odkázat na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především s. 11 až 15), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (s. 3 až 5). Na tyto závěry lze v plném rozsahu odkázat. To se týká i subjektivního vztahu obviněného ke způsobení následku, především jde-li o složku volní.
20. Podobný názor je třeba zaujmout i k jiné dovolatelem nabídnuté alternativní právní kvalifikaci jednání obviněného, a sice jako některého z úpadkových trestných činů, zejména poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, popř. zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku. Ve prospěch žádné z těchto alternativ nebyly v dosavadním trestním řízení zjištěny potřebné předpoklady, tedy konkrétní okolnosti, které by měly naplňovat znaky uvedených trestných činů. Státní zástupkyně, která vykonávala dozor nad zachováváním zákonnosti přípravného řízení a podávala obžalobu, nezaměřila svou pozornost na takovou možnou právní kvalifikaci, netvrdila potřebné skutečnosti, které by měly naplňovat zákonné znaky uvedených trestných činů, a logicky k nim nenabídla žádné důkazy (zejména jde o způsobení škody na cizím majetku určitým konkrétním jednáním obviněného ve smyslu §222, resp. §223 tr. zákoníku, které ani dovolatel nijak nekonkretizoval). Takové zmínky o možné jiné právní kvalifikaci, na kterou nebylo zaměřeno dosavadní dokazování, jsou zcela obecné a nekonkrétní, a především vycházejí z jiných skutkových zjištění, a proto v řízení o dovolání nemohou obstát.
21. Z výše uvedených důvodů proto dovolání nejvyššího státního zástupce nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod, avšak nenaplňuje ani žádný jiný dovolací důvod, a proto je na místě jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu tak byly uplatněny jen formálně, protože ve skutečnosti dovolací námitky nejvyššího státního zástupce neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, ale nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
23. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.