ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1167.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1167/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 31 To 57/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 12/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 1 T 12/2016, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §270 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle §81 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku podle §82 odst. 1 tr. zákoníku. Současně podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Citovaného přečinu se obviněný M. D. dopustil zjednodušeně uvedeno tím, že v době od 2. 7. 2013 do 14. 9. 2014, na pokoji vysokoškolských kolejí Technické univerzity v L. a v místě svého trvalého bydliště v M. B., ze svého notebooku z IP adresy a z IP adresy jako uživatel peer-to-peer (P2P) vystupující pod přezdívkou „H.“ prostřednictvím uzlů umístil na internet a nabízel k volnému stažení nejméně 35,13 GB dat obsahujících hudební soubory s díly, která v rozporu s ustanoveními §12 odst. 1, 4 písm. a), f), §13, §18 odst. 1, 2 a §76 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“) sdílel na výměnných sítích bez souhlasu konkrétně specifikovaných výrobců zvukových záznamů (resp. držitelů autorských práv k těmto dílům, či subjektů je zastupujících).
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. D. odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl usnesením ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 31 To 57/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Zuzany Nedomlelové. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), d), g) tr. řádu.
5. V úvodu svého podání obviněný nejprve obsáhle zrekapituloval skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Poté se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jehož naplnění spatřoval v tom, že ve věci rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Liberci, ačkoli měl být k rozhodování o podané obžalobě příslušný Okresní soud v Mladé Boleslavi, v jehož obvodu docházelo k páchání trestné činnosti. Touto vadou došlo podle názoru obviněného navíc k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces při současném nerespektování práva na zákonného soudce. Ve vztahu ke druhému z uplatněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu namítl obviněný porušení ustanovení o přítomnosti v hlavním líčení, v rámci něhož bylo prováděno dokazování a vyhlášen odsuzující rozsudek. Podrobnou argumentaci judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu předložil dovolatel k poslednímu z uplatněných důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a na jejím podkladě vytýkal nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které ani nevyhovuje požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tř. řádu. Rovněž zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, podle jeho přesvědčení nelze z rozhodnutí soudů obou stupňů dovodit, na podkladě jakých konkrétních skutečností dospěly k závěru o úmyslném zavinění, které navíc musí pokrývat i další obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu. Dovolatel vyslovil názor, že při reflektování zásady in dubio pro reo by se u něho mohlo jednat maximálně o nevědomou nedbalost, protože „…nespoléhal na žádnou náhodu, kdy samo o sobě používání programu DC++ není trestné. A pokud by označil správnou složku, resp. sdílel jen studijní materiály, neohrozil by zájem chráněný trestním zákonem.“ Pod tentýž dovolací důvod zahrnul obviněný své výhrady k porušení zásady „totožnosti skutku a následku“, a to mezi obžalobou a skutkem, který vyšel najevo v soudním řízení. Pro dovolatele je nepochopitelné, jak obžaloba dospěla k závěru, že trestnou činnost ukončil až dne 14. 9. 2014, když tato skutečnost nebyla podložena žádnými důkazy prováděnými během hlavního líčení. V dalším okruhu námitek se obviněný zaměřil na domovní prohlídku uskutečněnou dne 14. 1. 2015 s tím, že z odůvodnění příkazu k jejímu provedení nevyplývá, že by se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu §158 odst. 3 písm. i) a násl. tr. řádu, tudíž důkazy (důkazní prostředky) získané v jejím průběhu nebylo možné v trestním řízení použít. Navíc byla tímto nezákonným procesním úkonem porušena základní práva obviněného. Poslední námitky v dovolání se týkaly společenské škodlivosti žalovaného skutku, poškození využili trestního práva, aniž by se jednak snažili opatřit veškeré nezbytné informace o konkrétním zásahu obviněného do jejich autorských práv, a jednak využili orgány činné v trestním řízení k represi, která rozhodně nebyla podle dovolatele v tomto konkrétním případě nezbytná. Program umožňující sdělení „zakázaných dat“ lze velmi snadno nainstalovat, on sám nemohl nijak ovlivnit počet připojených uživatelů ani množství stažených dat, čímž nebylo respektováno užití trestního práva jako krajního prostředku v rámci posuzování společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Již po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání předložil obviněný soudu prvního stupně doplnění dovolání, v němž podrobněji argumentoval konkrétními okolnostmi svého zacházení s počítačovým programem a případnými důsledky ve vztahu k poškozeným, přičemž tak činil v rámci již uplatněných důvodů dovolání.
6. Ze všech těchto důvodů obviněný M. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, tak i rozsudek soudu v prvního stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Liberci přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, pokud Nejvyšší soud neučiní vlastní rozhodnutí ve věci.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové (dále jen „státní zástupkyně“). K námitce obviněného ohledně nerespektování místní příslušnosti soudů (§18 tr. řádu) zdůraznila, že neodpovídá žádnému z důvodů uvedených v §265b tr. řádu. V dovolacím řízení totiž lze namítat výlučně věcnou nepříslušnost soudu, jak jednoznačně formuluje ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Věcně nepříslušným je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly vymezenými v §16 a 17 tr. řádu, což vyplývá též z judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí publikované pod č. T 1110 v sešitě č. 47 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008. Jedná-li se o argumentaci dovolatele subsumovanou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, státní zástupkyně poukázala na to, že zmíněný důvod nelze aplikovat na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Podle trestního spisu se obviněný bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení u okresního soudu dne 23. 9. 2016, ačkoli vzal termín jeho konání na vědomí, čímž se připravil o možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Bez návaznosti na některý z důvodů podle §265b tr. řádu je i námitka dovolatele týkající se porušení zásady „totožnosti skutku a následku“ uvedeného v obžalobě s tím, co vyplynulo z hlavního líčení. Podle platné judikatury i právní nauky je totiž totožnost skutku zachována, existuje-li shoda alespoň v jednání či v následku, a to dokonce i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz např. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Navíc v posuzovaném případě bylo v usnesení o zahájení trestního stíhání časové období ohraničující páchání trestné činnosti obviněným vymezeno zcela shodně nejen s obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, ale i s výrokem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a to od 2. 7. 2013 do 14. 9. 2014. Dále státní zástupkyně odmítla přesvědčení obviněného M. D. o tom, že domovní prohlídka nebyla neodkladným či neopakovatelným úkonem a zajištěné důkazy nebyly opatřeny zákonným způsobem. Již z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k domovní prohlídce vyplývá, že tento úkon má charakter neodkladného úkonu, neboť jeho cílem je zajištění počítače za účelem znaleckého zkoumání a teprve poté, zváží policejní orgány zahájení trestního stíhání proti konkrétní osobě. Pokud jde o dovolatelem vznesené pochybnosti o úmyslné formě zavinění, státní zástupkyně uvedla, že jeho obhajoba byla soudy obou stupňů s jistotou vyvrácena. Vyloučila jak zásah do práva na spravedlivý proces obviněného, tak i existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Opodstatněnost nepřiznala ani výhradě dovolatele, podle které rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyhovují požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu státní zástupkyně uzavřela, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. se srozuměním, že se způsobem popsaným ve skutkové větě dopustil citelného zásahu do autorských práv k autorskému dílu a zvukovému záznamu. S ohledem na značnou míru společenské škodlivosti tak státní zástupkyně vyloučila porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. principu ultima ratio.
8. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
a) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
10. Pokud jde o první z uplatněných dovolacích důvodů uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, Nejvyšší soud k jeho výkladu považuje za vhodné připomenout, že může být naplněn v případě, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a 17 tr. řádu), tedy například když v prvním stupni ve věci rozhodl okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. řádu), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. řádu v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (jak správně upozornila státní zástupkyně; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008, uveřejněné pod č. T 1110 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 47, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008). Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není proto skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. řádu).
11. Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci citovaného důvodu dovolání namítá místní nepříslušnost soudů, nemůže být jeho výhrada předmětem dovolacího přezkumu. Nad jeho rámec Nejvyšší soud považuje za vhodné jen stručně poznamenat, že trestní řízení v této věci není stiženo namítanou vadou. Bylo prokázáno, že obviněný trestnou činnost páchal na dvou různých místech, z odlišných IP adres pod přezdívkou „H.“. Jedna byla přiřazena jeho otci L. D. v místě bydliště obviněného v M. B., a druhá přímo obviněnému v místě jeho studia. Byla poskytnuta Technickou univerzitou v L., jak potvrzuje výpověď svědka P. B. Podle dikce ustanovení §18 tr. řádu je místně příslušným přitom ten z věcně příslušných okresních soudů, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Je-li dána příslušnost několika soudů, tak jako v posuzovaném případě, koná v souladu s §22 tr. řádu trestní řízení ten z nich, u něhož byla státním zástupcem podána obžaloba. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal dne 19. 1. 2016, sp. zn. 2 ZT 244/2015 obžalobu u Okresního soudu v Liberci (viz č. l. 289 a násl. trestního spisu), čímž podle uvedeného pravidla byla založena místní příslušnost tohoto soudu. V dané trestní věci tudíž byla respektována všechna procesní pravidla upravující místní příslušnost soudu, a Okresní soud v Liberci byl jako soud prvního stupně oprávněn o podané obžalobě na obviněného rozhodnout.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
12. Důvod dovolání podle §265b odst. l písm. d) tr. řádu může být úspěšně uplatněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný jeho prostřednictvím vznesl výhradu své nepřítomnosti u hlavního líčení konaného dne 23. 9. 2016. Z obsahu protokolu, který zaznamenal jeho průběh, vyplývá, že během tohoto hlavního líčení prováděl okresní soud výslech svědka P. B., a v jeho závěru vyhlásil odsuzující rozsudek.
13. Sám dovolatel tuto námitku nijak blíže nerozvedl, zejména zcela pominul vysvětlení okolností, jež mu bránily v účasti na ústním jednání před soudem prvního stupně a jež by snad mohly mít opodstatnění pro případné odročení hlavního líčení. Jak Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu, byla ve věci konána hlavní líčení ve dnech 20. 4. 2016 a 25. 5. 2016 a obviněný i jeho obhájkyně byli osobně přítomni. V závěru hlavního líčení dne 25. 5. 2016 uplatnili jak intervenující státní zástupce, tak i obhajoba návrhy na doplnění dokazování, přičemž soud stanovil další hlavní líčení na den 23. 9. 2016; všichni přítomní, tj. i obhájkyně a obviněný, vzali tento termín na vědomí s tím, že již nebudou obesláni (viz č. l. 324 trestního spisu). V určený den se však obviněný ani jeho obhájkyně nedostavili k hlavnímu líčení u Okresního soudu v Liberci, aniž by svou nepřítomnost omluvili, či dokonce požádali o odročení na jiný termín. Soud proto rozhodl podle §202 odst. 2 tr. řádu tak, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného, dále pak doplnil dokazování mj. též v souladu s návrhem obhajoby a vyhlásil rozsudek (viz č. l. 334 a násl. trestního spisu). Obviněný následně podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, avšak před jeho projednáním výslovně požádal soud druhého stupně o konání veřejného zasedání bez jeho přítomnosti (viz č. l. 357 trestního spisu). Obhájkyně obviněného se zúčastnila veřejného zasedání konaného dne 15. 3. 2017, v jehož závěru rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle §256 tr. řádu o zamítnutí odvolání obviněného. Z tohoto shrnutí chování obviněného v průběhu soudního řízení je tudíž zcela zřejmé, že on sám neprojevil zájem o účast v hlavním líčení, přestože uplatnil návrh na doplnění dokazování, jemuž soud hodlal vyhovět. Následně hodlal zvrátit ve svůj prospěch odsuzující rozsudek okresního soudu v řízení před odvolacím soudem, avšak vyjádřil svou vůli nebýt projednání svého odvolání osobně přítomen. V rámci mimořádného opravného prostředku pak prezentuje jako vadný procesní postup soudu prvního stupně, jemuž vytýká zkrácení svého práva být osobně přítomen soudního řízení, ačkoli tohoto práva bez zjevného důvodu nevyužil. Z jeho postoje je tak zcela zjevné, že ačkoli mu byla poskytnuta možnost se každého hlavního líčení (též veřejného zasedání) zúčastnit, projevil vůli nebýt přítomen (navíc ani dodatečně svoji nepřítomnost neomluvil). Jeho tvrzení o omezení práva přítomnosti u hlavního líčení dne 23. 9. 2016 proto nemá žádné opodstatnění, dobrovolně se vzdal svých procesích práv, tudíž nelze vůbec uvažovat o jakémkoli omezení či bránění výkonu jeho zákonných práv, kterých nevyužil. V dané věci proto nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a jeho námitka je zjevně neopodstatněná.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
14. Posledním z uplatněných dovolacích důvodů obviněného je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento důvod dopadá na případy, kdy napadené rozhodnutí (vyjmenované v §265a odst. 1, 2 tr. řádu) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V zásadě tedy míří k nápravě vad při aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Při posuzování jeho naplnění je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního, resp. druhého stupně, a není přípustné přihlížet ke skutku, který je v rámci mimořádného opravného prostředku prezentován dovolatelem, ve většině případu na podkladě jeho vlastní interpretace provedených důkazních prostředků, odlišné od způsobu hodnocení soudů nižších stupňů. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být tudíž založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
15. Nejvyšší soud musí konstatovat, že citovanému důvodu dovolání obviněný podřadil takové námitky, které stojí převážně mimo jeho rámec. Jak přiléhavě podotkla státní zástupkyně s určitou mírou tolerance může dovolací soud připustit výhrady směřující vůči absenci úmyslu obviněného spáchat přečin podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, byť jsou částečně založeny na jiném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy obou stupňů, a dále jeho tvrzení o nepatrné intenzitě zásahu do chráněných práv poškozených. Pokud již vytýkané vady směřují přímo proti použití hmotného práva, neshledal Nejvyšší soud jejich opodstatnění. Nebylo přitom možné přehlédnout, že dovolatel námitku ohledně formy zavinění vznesl již v rámci svého řádného opravného prostředku, krajský soud se jí dostatečným způsobem zabýval a přesvědčivě se s ní též vypořádal (viz str. 3 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci).
16. V obecné rovině Nejvyšší soud nejprve k trestnému činu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku připomíná, že se ho dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Pachatelem přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (viz §7 zákona č. 418/2011, o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů), která neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do některého z uvedených práv chráněných zákonem. Ustanovení §270 tr. zákoníku je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, jež odkazuje zejména na autorský zákon. Z hlediska formy zavinění se zde vyžaduje úmysl, který se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o dílo ve smyslu výsledku tvůrčí činnosti autora, tedy o duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky, nebo o jiný předmět ochrany. Není nutné, aby pachatel znal přesný rozsah uvedených práv autora či jiných oprávněných osob tak, jak jsou vymezena zákonem. Postačí, je-li si alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s dílem či s jiným předmětem autorskoprávní ochrany. Z hlediska objektivní stránky přitom zásah do zákonem chráněných práv, má-li být trestným činem podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, musí dosahovat určité intenzity, v zákoně vyjádřené jako „nikoli nepatrně“. Podle dosavadní soudní praxe a uznávané odborné literatury je třeba při zvažování podmínky, zda byl zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu a k dalším předmětům ochrany nikoli nepatrný, zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu, především intenzitu zásahu, způsob provedení činu, jeho následky (závažnost zasažení osobních a majetkových práv autorů a jiných oprávněných subjektů), v případě déletrvajících a opakovaných zásahů i počet takových případů a délku doby porušování konkrétního chráněného práva (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2751 a 2752).
17. Pokud jde o opakovanou námitku obviněného, že se nemohl jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustit úmyslně, nemůže tato z pohledu Nejvyššího soudu s ohledem na výsledky provedeného dokazování obstát. Vzhledem k výpovědi doc. RNDr. Miroslava Kouckého, CSc., znalce z oboru kybernetika odvětví výpočetní technika, a závěrům plynoucím z jím vypracovaného znaleckého posudku byla vyvrácena obhajoba obviněného v tom směru, že by nemohl vědět o nainstalování programu DC++ do svého počítače, či že by dokonce bylo nutné jej využít proto, aby mohl nainstalovat jiné programy, které potřeboval pro studijní účely (viz č. l. 319 až 320 trestního spisu). Z technického hlediska nelze přijmout takové tvrzení obviněného, neboť jen svým aktivním a zcela zřejmě záměrným konáním provedl instalaci tohoto programového vybavení, které je svou podstatou určeno ke sdílení zvukových a obrazových děl prostřednictvím internetové sítě. Vážnost a pravdivost tak nelze přiznat obhajobě obviněného, podle níž mu tento program mohl do jeho notebooku nainstalovat některý ze studentů Technické univerzity v L. v době, kdy jej ponechal v učebně zcela bez dozoru. Počítačový program DC++ je nutné nejen nejprve nainstalovat, ale poté musí jeho uživatel navíc i označit vybrané soubory určené ke sdílení s ostatními uživateli, tj. aktivně se zasadit o zveřejnění děl, která jsou chráněná autorským právem. Počítačový program DC++, tj. výměnný systém, jehož prostřednictvím se lze připojovat k serverům, tzv. hubům, které umožňují hledání souborů a chatování, je využíván nejen tzv. pasivními příjemci dat, ale zároveň jeho uživatelé vystupují v aktivní roli serveru, čímž poskytují svá data dalším zájemcům, jež mají kdykoli (současně) přístup k chráněným dílům. Jinými slovy, každý počítač je současně serverem i klientem [vystupuje jako tzv. „peer-to-peer“, tj. rovný s rovným (P2P)]. Veřejný charakter peer-to-peer sítí vyplývá přímo z jejich účelu; slouží ke sdílení především multimediálních souborů mezi jednotlivými uživateli, resp. sdílení veřejnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 120/2014, rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 7. 2017, ve věci C-610/15, Stichting Brein proti Ziggo BV, XS4ALL Internet BV).
18. Obviněný se k zmíněným serverům připojoval prostřednictvím dvou IP adres [jemu přidělené Technickou univerzitou v L. a dále IP adresy otce obviněného V. D., z níž se obviněný připojoval v místě svého bydliště v M. B.] pod přezdívkou „H.“, za stíhané období celkem 28krát, většinou v průběhu letních prázdnin, případně vánočních svátků (2. 7. 2013, 31. 7. 2013, 25. 12. 2013, 18. 3. 2014 a 29. 4. 2014), podle kontrolních záznamů svědka P. B., jehož služby využívá Mezinárodní federace hudebního průmyslu. Právě s ohledem na dobu páchání trestné činnosti, resp. četnost případů, je možné zcela vyloučit obhajobu dovolatele, že by se neoprávněné činnosti z jeho počítače, resp. obou IP adres, dopouštěli např. jeho spolužáci. Jak se již Nejvyšší soud dříve vyslovil, není vadou, pokud si orgány činné v trestním řízení, případně poškozená Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu vyžádaly součinnost dalšího subjektu k tomu, aby bylo zjištěno, zda nedochází k porušování autorského práva. Současně nejde ani o takovou okolnost, která by vylučovala další využitelnost takto získaných informací i pro futuro . Tímto způsobem opatřená zjištění navíc nelze považovat za důkazní prostředky v trestněprávním smyslu, neboť v době před podáním trestního oznámení sloužily k monitorování místa či osoby podezřelé z neoprávněného využívání chráněných děl prostřednictvím veřejné počítačové sítě. Výsledky takové činnosti pak mohou být podnětem k podání trestního oznámení. V rámci jeho prověřování pak orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s trestním řádem a opatřovaly důkazy za účelem objasnění věci a ustanovení pachatele protiprávního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 120/2014). Dále lze ještě podotknout, že protiprávnost sdílení děl podléhajících autorskoprávní ochraně je všeobecně známá i laické veřejnosti, nelze tudíž pochybovat o znalostech obviněného, který byl toho času navíc vysokoškolským studentem univerzity technického zaměření. Co je pro posouzení vědomostní složky úmyslného zavinění rovněž podstatné, že obviněný byl nejprve kontaktován osobou svědka P. B. pracujícího jako osoba samostatně výdělečně činná pro Českou národní skupinu Mezinárodní federace hudebního průmyslu, a současně jím vyzván, aby protiprávní činnosti zanechal. Vzhledem k jeho dalšímu pokračování v neoprávněné činnosti bylo ze strany České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu na obviněného podáno trestní oznámení (viz strana 10 rozsudku soudu prvního stupně).
19. Při zohlednění výše uvedených významných okolností proto nelze pochybovat o tom, že by obviněný M. D. nesplňoval předpoklady stanovené pro subjekt, resp. pachatele úmyslného přečinu, přičemž si musel být vědom toho, že z pozice uživatele výměnné internetové sítě způsobem popsaným ve skutkové větě umístil na veřejně přístupnou internetovou síť a nabízel k volnému stažení data obsahující hudební soubory s díly chráněnými ustanoveními autorského zákona, aniž by obdržel souhlas jejich autorů, resp. výrobců. Soud druhého stupně tudíž správně na straně 3 svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný jednal minimálně se srozuměním, že se takovým způsobem dopustil zásahu do práv podléhajících autorskoprávní ochraně, tj. v úmyslu nepřímém §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Krajský soud provedl ve prospěch obviněného korekci formy zavinění oproti soudu prvního stupně, který v popsaném jednání (k daným skutečnostem případu zřejmě přiléhavěji) spatřoval úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
20. S ohledem na rozsah činnosti dovolatele nelze akceptovat ani jeho argumentaci v tom směru, že zjištěným způsobem „pouze nepatrně zasáhl“ do zákonem chráněných práv poškozených, pokud neoprávněně poskytl ke stažení hudební díla v počtu 381 skladeb o celkové velikosti nejméně 35,13 GB po dobu delší jednoho roku. Podle soudní judikatury jde o nikoli nepatrný zásah do chráněných práv ve smyslu §270 odst. 1 tr. zákoníku, který bude vyžadovat trestní postih, v případech opakovaného, déletrvajícího či rozsáhlejšího nelegálního jednání pachatele, porušování více chráněných práv, nabízení nosičů s rozmnoženinami chráněných děl prostřednictvím inzerce, jejich početnější zpřístupňování prostřednictvím sítě Internet, pokračování v závadném jednání i přes upozornění ze strany autora nebo jiného nositele práv, některého správce práv či ochranné instituce, anebo dojde-li k tomu i přes uskutečněný dřívější postih pachatele za obdobný přestupek či jiný správní delikt nebo dokonce za obdobný trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1271/2016). Vzhledem k délce doby (od 2. 7. 2013 do 14. 9. 2014), množství veškerých sdílených dat a předchozímu upozornění obviněného, aby zanechal svého jednání, se proto Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, jež posoudily intenzitu zásahu do chráněných práv způsobeného jednáním obviněného jako natolik významnou, aby odůvodňovala jeho trestní postih za přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci proto bylo zcela správně aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip ultima ratio, neboť jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu, k jejichž trestněprávnímu postihu je určen §270 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho důvodu nepostačuje, aby byl obviněný postižen podle jiných norem práva, např. za přestupek podle §105a (až §105c) autorského zákona. Postup soudů obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr).
21. Námitka obviněného zpochybňující zákonnost provedení domovní prohlídky, v jejímž průběhu byl zajištěn předmětný počítač, nemůže pro svou ryze procesní povahu naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel konkrétně tvrdil, že z příkazu k domovní prohlídce nevyplývá, že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon podle §160 odst. 4 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení je neodkladným takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Pro neopakovatelný úkon je charakteristické, že jej nebude možné před soudem již provést. Současně zákon stanoví, že v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Obsahem trestního spisu v této věci byla procesní námitka obviněného jednoznačně vyvrácena, neboť příkaz k domovní prohlídce vydaný Okresním soudem v Liberci dne 14. 1. 2015, sp. zn. O Nt 13002/2015, zcela odpovídá zákonným požadavkům. Již samotná povaha trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, předpokládá potřebu provedení domovní prohlídky za účelem potvrzení podezření o využití počítače k protiprávním zásahům do autorských práv (srov. §82 odst. 1 tr. řádu). V úvodu protokolu o provedení domovní prohlídky dne 14. 1. 2015 je přesná specifikace prostor, v nichž prohlídka byla uskutečněna a rovněž jsou v něm dostatečně srozumitelně a zřetelně vyloženy důvody, pro něž se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon. Konkrétní důvody pro vykonání domovní prohlídky formuloval soudce tak, že „…se jedná o úkon neodkladný a neopakovatelný podle §160 odst. 4 tr. řádu, což vyplývá i z charakteru domovní prohlídky, neboť je zde nutná překvapivost a náhlost. Na základě realizace tohoto příkazu by mohl být zajištěn počítač, jehož obsah a příslušenství bude následně posouzeno znalcem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. Teprve na základě výsledků znaleckého zkoumání bude možné rozhodnout o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby.“ (viz č. l. 43 až 44 trestního spisu). Za této situace proto není možné přijmout výhrady obviněného, které navíc formuloval velmi obecně bez toho, aby blíže vyložil, v čem spatřuje nedostatky, jež by mohly způsobit následnou nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku v trestním řízení. Zajisté je možné si představit i pečlivější argumenty, jimiž by soudce vyložil své úvahy v konkrétním případě, avšak rozhodně reprodukovaná část odůvodnění příkazu postačuje pro pochopení okolností, doprovázejících procesní situaci po podání trestního oznámení v dané věci. Soudní judikatura dokonce v případech tzv. počítačové kriminality akceptovala např. použitelnost důkazů opatřených v průběhu domovní prohlídky za situace, kdy příkaz k jejímu provedení nebyl fakticky odůvodněn s tím, že riziko zmaření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání tohoto typu trestné činnosti, dostatečně odůvodňuje kvalifikaci zmiňovaného úkonu jako neodkladného a neopakovatelného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1312/2010, a ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 164/2011, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08). Ze skutečností uvedených v trestním oznámení po prověření majitelů IP adres, z nichž docházelo k nabídce volného stažení hudebních děl, jednoznačně vyplývá, že v době vydání příkazu k provedení domovní prohlídky existovalo důvodné podezření, že se v bytě rodičů obviněného M. D. a v prostorách pokoje obviněného na kolejích Technické univerzity v L. nachází věc důležitá pro trestní řízení ve smyslu §83 odst. 1 tr. řádu (notebook obviněného), a s ohledem na charakter této věci existovala i oprávněná obava, že úkon nebude možné provést po zahájení trestního stíhání ani před soudem. Zejména tehdy, je-li prověřováno podezření ze spáchání daného druhu trestné činnosti, hrozí zmaření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání úpravou dat uložených v počítači či jiným podobným zásahem do jeho softwarového či hardwarového vybavení (jak se ostatně stalo i v posuzovaném případě). Objektivně tedy tato vysoce pravděpodobná eventualita, že by podezřelý po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání naložil s významným důkazním prostředkem, takovým způsobem, aby znehodnotil na něm uložené informace významné pro vyšetřování, dostatečně charakterizuje povahu domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu. Zajištění notebooku obviněného M. D. bylo proto nezbytným předpokladem prověření pravdivosti trestního oznámení a představovalo nezbytný úkon pro možnost vedení trestního řízení. Nejvyšší soud stejně jako oba soudy nižších stupňů nemá žádné pochybnosti o správném postupu orgánů činných v trestním řízení obviněného, který se týkal provedení domovní prohlídky a zajištění notebooku jako důkazu.
22. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu je rovněž námitka, kterou obviněný zpochybnil dodržení zásady totožnosti skutku (byť jeho formulace „ porušení zásady totožnosti skutku a následku“ není přesná). Vada spočívá podle dovolatele ve vymezení časového období páchání trestné činnosti s tím že v obžalobě je tvrzena doba od 2. 7. 2013 do 14. 9. 2014, ačkoli v hlavním líčení podle přesvědčení obhajoby vyšlo najevo, že obviněný s porušováním práv chráněných autorským zákonem přestal již ke dni 29. 4. 2014. Jeho tvrzení je však v rozporu se skutkovým zjištěním soudů, podle něhož aktivita obviněného vystupujícího pod uživatelskou přezdívkou „H.“ v programu DC++ byla podle výpovědi svědka P. B. naposledy zaznamenána právě ke dni 14. 9. 2014 (viz č. l. 18, resp. 334 až 334a trestního spisu). Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že podle právní teorie i soudní praxe neznamená zásada totožnosti skutku naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu či v usnesení o zahájení trestního stíhání a následným výrokem o vině. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21, v sešitě 27, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2002). Obecně se proto upřesnění bližších okolností, za nichž došlo ke spáchání skutku v průběhu trestního řízení, zásadně předpokládá, neboť na jeho počátku nemohou být všechny skutečnosti charakterizující jednání pachatele a způsobený následek, resp. účinek trestného činu dostatečně známy. Těžiště dokazování bylo po tzv. velké novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., soustředěno na řízení před soudem, to znamená, že právě až po provedení hlavního líčení, event. veřejného zasedání před soudem prvního či druhého stupně může dojít k objasnění všech okolností spáchání činu, a to včetně okamžiku či období, v němž došlo k protiprávnímu jednání a jeho následku, resp. účinku, pokud je znakem příslušné skutkové podstaty. Tvrzení obviněného v této části dovolání tak nemá žádnou oporu v trestním spise.
23. Závěrem je proto možné shrnout, že výsledky provedeného dokazování v rámci tohoto trestního stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny skutkové okolnosti nezbytné pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu. Soudy ve věci rozhodující tak měly dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného M. D. bez důvodných pochybností, přičemž procesní postup okresního soudu, a to jak ve vztahu k množství a kvalitě důkazních prostředků, tak i při hodnocení výsledků dokazování, odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nutno dále podotknout, že nejenom soud prvního stupně dodržel zákonné požadavky kladené na obsah odůvodnění svého rozhodnutí §125 odst. 1 tr. řádu (rozsudek), ale i odvolací soud se v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu vypořádal se všemi námitkami obviněného a dostatečným způsobem na ně reagoval. Obviněný byl tudíž správně uznán vinným tím, že neoprávněně zasáhl nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorským dílům a zvukovým záznamům, tím že jako uživatel peer-to-peer zpřístupnil díla podléhající autorskoprávní ochraně bez svolení výrobců zvukových záznamů. Současně dovolací soud může konstatovat, že neshledal žádné známky dotčení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, resp. v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jak namítal.
IV. Závěrečné shrnutí
24. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného M. D. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu