ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1371.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1371/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 To 112/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 122/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 9 T 122/2015, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že jako soudní exekutor nejdříve od srpna 2013 do 31. 1. 2015 v Č. T. v úmyslu ušetřit náklady na pořízení softwaru u Exekutorského úřadu Karviná pověřil IT technika M. P., který již byl pro toto jednání pravomocně odsouzen, nelegálním opatřením a instalací komerčního softwaru bez licence a souhlasu nositele autorských práv obchodní společnosti Microsoft Corporation, USA, a to na celkem 12 počítačích exekutorského úřadu, s vědomím, že tímto dojde k porušení autorských oprávnění poškozené společnosti, kdy se jednalo o 6 ks software Microsoft Office Enterprise 2007, 3 ks software Microsoft Windows 8 Pro, 6 ks software Microsoft Office Professional Plus 2010 a 5 ks software Microsoft Windows 7 Professional, čímž porušil zejména ustanovení §12 odst. 1, §14 odst. 1 a §65 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“). Za tuto trestnou činnost mu byl uložen podle §270 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 274 920 Kč, a to společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným M. P., a poškozená obchodní společnost byla podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních .
2. Odsuzující rozsudek Okresního soudu v Karviné napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 To 112/2017, jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněného
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Štípka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Dovolatel v úvodu svého mimořádného opravného prostředku především namítl, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá jednoznačný závěr, že skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem. Tento svůj názor opřel o předcházející rozhodnutí dovolacího soudu, jímž se soudy obou stupňů důsledně neřídily a v jeho intencích neposuzovaly provedené důkazy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející odsuzující rozsudek jsou v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a jejich následném hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Svůj hodnotící proces soudy zaměřovaly tendenčně ve prospěch tvrzení obžaloby se záměrem vydat odsuzující rozsudek. Opakovaně kladl důraz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1516/2016, jímž byl v této trestní věci na podkladě prvního dovolání obviněného zrušen původní odsuzující rozsudek a na něj navazující rozhodnutí odvolacího soudu. Byl přesvědčen, že soudy prvního a druhého stupně nepostupovaly v intencích pokynů a vyslovených názorů Nejvyššího soudu, čímž se oba soudy dopustily porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
5. Podrobněji se pak obviněný vyjádřil k nově provedenému listinnému důkaznímu prostředku obsahujícímu sdělení obchodní společností AVE Soft, s. r. o., o tom, že změna operačního systému byla nezbytná až v druhé polovině roku 2015, neboť podpora pro Windows XP pro Evolio skončila k 30. 9. 2015. Dovolatel připomněl, že byl M. P. upozorněn na potřebu upgradu operačního systému již v létě 2013, tj. o více jak 2 roky dříve. Z toho dovodil, že motivem jednání tohoto svědka ( původně spoluobviněného ) bylo něco jiného než obměna operačního systému, a to podvodné jednání, jehož se na obviněném dopustil M. P. společně s M. D. S ohledem na další listinné důkazy – čestná prohlášení datovaná 16. 10. 2013 a 3. 3. 2014 a notářský zápis ze dne 16. 10. 2013 tvrdil, že si právě na výdaje spojené s pořízením nového operačního systému dne 16. 10. 2013 půjčil od D. V. finanční částku 2 730 000 Kč, z toho 2,1 mil. Kč předal téhož dne M. D. a shodnou sumu pak M. D. dne 3. 3. 2014 exekutorskému úřadu vrátil. Nesouhlasil se závěry soudů, že by k předání částky 2,1 mil. Kč za avizovaným účelem nedošlo, argumentoval tím, že v takovém případě by přece M. D. sám nevyhotovil čestné prohlášení o vrácení peněz. Případná nelogická tvrzení ve vlastní výpovědi dovolatel vysvětloval svým věkem a zdravotním stavem.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
7. K podanému dovolání obviněného J. P. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvona Antonínová (dále jen „státní zástupkyně“). Neshledala opodstatnění u námitky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a výsledky dokazování, neboť svědectví M. P. i důkazy získané na základě příkazu k prohlídce jiných prostor jednoznačně svědčily o vině obviněného přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně připomněla zrušující usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o prvním dovolání obviněného J. P., a konstatovala, že soud prvního stupně respektoval právní názory dovolacího soudu a řídil se jeho pokyny. Zejména se pečlivě zabýval zaviněním dovolatele, dospěl k závěru, že tento jednal v úmyslu nepřímém, když si jako osoba s právním vzděláním musel být vědom, že užívání předmětných počítačových programů podléhá ochraně podle autorského zákona, a přesto souhlasil s jejich instalací bez příslušné licence. Tvrzení dovolatele v tom smyslu, že nevěděl o instalaci nelegálního vybavení počítačů a sám se stal obětí podvodného jednání jiných osob, označila za účelovou argumentaci v duchu jím uplatněné obhajoby, jež byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena. Zdůraznila, že z hlediska nepřímého úmyslu postačí, pokud obviněný věděl o zásahu do předmětu ochrany autorského práva a byl s tím srozuměn, v podstatě postačí jeho lhostejnost k takovému následku, jako tomu bylo v dané trestní věci.
8. Státní zástupkyně dále konstatovala, že jedinou námitkou, která by mohla být způsobilá formálně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze spojovat s výtkou, podle níž soudy nižších stupňů nepoužily na jeho případ zásadu subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio. Odmítla ji však s tím, že v posuzovaném případě nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost, která by vylučovala možnost uplatnění trestní represe, ostatně ani sám obviněný neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu, naopak povaha a rozsah jeho zásahů do chráněných autorských práv, jejich význam i další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti jeho jednání, jež vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků. Poukázala také na mezinárodní závazek České republiky v dostatečné míře chránit práva duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků, vyplývající z Všeobecné úmluvy o autorském právu revidované v Paříži dne 24. července 1971 (publikované pod č. 134/1980 Sb.).
9. Na závěr svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti do doby rozhodnutí o dovolání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Přitom zjistil, že obsah všech předložených výhrad dovolatele neodpovídá žádnému z vyjmenovaných dovolacích důvodů.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z těch, které jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. l písm. a) až l), odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17) .
13. Obviněný J. P. opřel své podání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však není možné vytýkat nedostatky ve skutkových závěrech soudů, pokud mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, neboť pak by šlo o námitky týkající se použití procesních ustanovení trestního řádu, zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a též ustanovení §265 odst. 6, 7 tr. řádu. V dovolacím řízení je Nejvyšší soud zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů a nemůže bez dalšího zasahovat ani do způsobu, jakým tyto soudy hodnotily důkazy, neboť dovolací řízení nepředstavuje přezkoumávání skutkového stavu ve třetím stupni, jeho předmětem je nikoli řádný, nýbrž mimořádný opravný prostředek, který má poměrně striktně vymezená pravidla primárně založená na taxativně vymezených důvodech dovolání v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) Dosavadní průběh trestního řízení
14. Jak bylo již naznačeno v úvodu tohoto rozhodnutí, jedná se o druhé dovolací řízení v trestní věci vedené proti obviněnému J. P. u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 122/2015. Poprvé okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 2015 o vině obviněného J. P. přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, za který mu uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň okresní soud odsoudil za spáchání téhož přečinu ještě spoluobviněného M. P., ohledně něhož nabyl odsuzující rozsudek právní moci. Odvolání obviněného J. P. Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 5 To 35/2016. Z podnětu dovolání obviněného J. P. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1516/2016, zrušil usnesení odvolacího soudu a v části týkající se obviněného J. P. zrušil též rozsudek Okresního soudu v Karviné. Nejvyšší soud poté přikázal soudu prvního stupně, aby věc ve zrušeném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
c) K dovolacím námitkám
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval povahou a charakterem námitek, jak je dovolatel uplatnil ve svém druhém dovolání ve vztahu k jím uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byly stručně shrnuty v bodech 4. a 5. tohoto usnesení. V podstatě celá argumentace obviněného se odvíjí od jeho nesouhlasu s procesním postupem soudu prvního stupně, který podle jeho přesvědčení nerespektoval důsledně pokyny dovolacího soudu. V novém hlavním líčení bylo sice doplněno dokazování, avšak jeho výsledky hodnotil okresní soud tendenčně veden snahou o vyslovení viny obviněného. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytkl, že akceptoval tento „nesprávný“ postup okresního soudu a rovněž bez respektu k výhradám dovolacího soudu potvrdil napadený rozsudek jako správný, aniž by se vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Tato stručná charakteristika podaného dovolání jasně svědčí o tom, že v rozporu s tvrzeným dovolacím důvodem obviněný předložil výlučně polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud druhého stupně, aniž by však označil konkrétní vadu v použití hmotného práva. Jeho výhrady jsou založeny na odmítání viny, k níž soudy dospěly, a v opakování dosavadní obhajoby. Obviněný nesouhlasí s hodnotícími úvahami soudů, jimiž reagovaly na obsah jednotlivých důkazních prostředků včetně nově provedených a přednáší vlastní stanoviska založená na nevěrohodnosti svědků M. P. a M. D. jimiž se naopak cítí být podveden v otázce pořízení předmětného vybavení počítačů v exekutorské kanceláři. Činí tak vlastní verzi průběhu skutkového stavu, odlišnou od té, k níž dospěly soudy nižších stupňů, aniž by formuloval jakoukoli právní vadu napadených rozhodnutí, tj. nesprávnou aplikaci hmotněprávních ustanovení trestního zákona či jiného předpisu hmotného práva, jehož porušení je u §270 odst. 1 tr. zákoníku jako ustanovení s blanketní dispozicí podmínkou trestní odpovědnosti. Ze strany dovolatele jde výhradně o výtky procesní povahy, a to takové, které nemohou být podkladem pro přezkum v dovolacím řízení, neboť neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
16. Vzhledem k těmto skutečnostem se Nejvyšší soud jen stručně vyjádří k dovolání obviněného, které bylo evidentně podáno z jiného důvodu, než stanoví zákon. Pokud jde o již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, jímž rozhodoval v prvním dovolacím řízení v této věci, je možné připomenout, že důvodem kasace předcházejících rozhodnutí soudů se stalo zásadní pochybení mající svůj podklad v nesprávném právním posouzení subjektivní stránky přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného J. P. Na výhrady z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci reagoval soud prvního stupně provedením některých nových důkazů a jiné zopakoval, důsledně se jimi zabýval a s jasným poukazem na konkrétní důkazy a z nich vyvozené závěry učinil odpovídající právní posouzení, podle něhož obviněný jednal v úmyslu nepřímém. Pochybnosti v tomto ohledu byly odstraněny, všechny okolnosti významné pro naplnění znaku zavinění, jak je popsal okresní soud umožňují logický a poměrně jednoznačný závěr o eventuálním úmyslu obviněného. Při svém opakovaném výslechu v hlavním líčení vysvětlil svědek M. P. některé nesrovnalosti ze svých předchozích výpovědí, podpisy na listinách o nákupech z pokynu svědka M. D. byly v podstatě opatřeny pod nátlakem, ve skutečnosti obviněný J. P. o úhradách za veškeré objednávané počítačové vybavení bez potřebné licence věděl, a byl tudíž srozuměn s tím, že jejich pořízení „neoficiální“ cestou, tj. nikoli od dodavatelů oprávněných k jejich poskytování, bude k újmě poškozených držitelů autorských oprávnění (srov. č. l. 395 verte a 396). Podstata stěžejních skutkových okolností při zjišťování zavinění obviněného J. P. spočívá v tom, že jako nadřízený svědka M. P., který ho upozornil na potřebu obstarání nových operačních systémů kompatibilních s informačním systémem Evolio, se znalostí tíživé finanční situace exekutorského úřadu, minimálně souhlasil s využitím svědkem nabízené možnosti vyřešení tohoto problému sice protiprávní avšak bezúplatnou cestou. Soudy tedy oprávněně vycházely zejména z tohoto stěžejního důkazu (ve shodě s obviněným označily za nevěrohodnou výpověď svědka M. D.), který se mohl stát podkladem pro závěr o naplnění nepřímého úmyslu obviněným J. P.
17. Navíc je nutné dodat, že svědectví M. P. nestojí zcela osamoceno, jeho od počátku shodné tvrzení ohledně souhlasu obviněného s pořízením technického vybavení exekutorského úřadu vytváří společně s dalšími důkazními prostředky celkový obraz o situaci, která se váže k žalovanému jednání. Okresní i krajský soud se logickým způsobem vypořádaly s obsahem nově opatřeného listinného důkazu, jímž bylo čestné prohlášení o převzetí částky 2,1 mil. Kč M. D. ze dne 16. 10. 2013 (viz str. 6 odsuzujícího rozsudku a str. 4 usnesení odvolacího soudu). Svědkyně M. H. zaměstnaná na exekutorském úřadu v účetním oddělení vypověděla, že dotčené čestné prohlášení sepsala až na jaře roku 2014 na příkaz obviněného J. P., kromě toho vytvořila k jeho pokynu ještě další prohlášení. Jednoznačně tedy dovolatel neuváděl pravdivé informace a předložením této antedatované listiny se snažil obhájit svou vlastní verzi průběhu skutku, především chtěl prokázat, že poskytl peníze tehdejšímu řediteli M. D. a IT technikovi M. P. na pořízení nových operačních systémů, a snažil se tak zbavit viny. Předání jakékoli částky M. D. však tato svědkyně nepotvrdila a nesvědčí o tom ani žádný jiný provedený důkaz. Odvolací soud se navíc přiléhavě vypořádal s pochybnou verzí obviněného. Pokud by M. D. spolu s M. P. nejdříve pod záminkou (kterou však byla reálná potřeba obnovy softwaru) vylákali od obviněného peníze určené pro jejich vlastní potřebu, bylo by od M. D. zcela nepochopitelné, aby na jaře 2014 potvrdil převzetí takto vysoké finanční částky, která mnohonásobně převyšovala náklady nutné na pořízení softwaru oficiální cestou. Tím by totiž v podstatě přiznal, že peníze zpronevěřil, protože operační systémy řádně pořízeny nebyly, ačkoli peníze na ně určené měl k dispozici. Významnou okolností, která vzbuzuje důvodné pochyby o pravdivosti argumentů obhajoby je také náhlá změna tvrzení dovolatele. Nejprve tvrdil, že svědkovi M. P. a M. D. předal částku 100 000 Kč určenou k zajištění potřeb úřadu, o čemž měl být vyhotoven písemný doklad, který však v trestním řízení i přes snahu soudů dotazujících se příslušného policejního orgánu, jenž nakládal s účetnictvím exekutorského úřadu, nebyl zjištěn. Zato spolu s prvním mimořádným opravným prostředkem předložil dovolatel zcela nový důkaz, kopii čestného prohlášení založenou na č. l. 367 trestního spisu. Na základě této písemnosti se snažil soudy přesvědčit, že 16. 10. 2013 předal M. D. a M. P. vysoký finanční obnos, 2 100 000 Kč tvořící větší část z toho, co si téhož dne půjčil od D. V. (2 730 000 Kč). Jak již bylo uvedeno, tato verze průběhu skutku nově prosazovaná obhajobou byla v opakovaném hlavním líčení vyvrácena, čestné prohlášení bylo antedatováno a jeho podpis zjevně neprovázelo předání peněz. K celkové hospodářské situaci exekutorského úřadu bylo zjištěno, že již v době předcházející trestné činnosti, nebyly k dispozici finanční prostředky nezbytné k zajištění řádného provozu, což je další okolnost svědčící ve prospěch správnosti hodnotících úvah soudů při vyslovení viny obviněného. Zvláště za takového stavu se jeví jako přinejmenším nezodpovědné chování obviněného, který půjčoval peníze úřadu své známé M. R. (srov. výpověď svědkyně M. H., č. l. 394 verte).
18. Co se týká podnětu k obnově operačních systémů z důvodu nekompatibilnosti původního softwaru s informačním systémem Evolio, na který dovolatel také upozorňoval, obdržel jej svědek M. P. osobně od zaměstnance AVE Soft, s. r. o., poskytovatele Evolia. Tvrzení tohoto svědka je přitom zcela v souladu s písemnou zprávou obchodní společnosti AVE Soft, s. r. o., založenou na č. l. 384 trestního spisu, čímž je vyvrácena obhajoba obviněného, že si tuto okolnost M. P. a M. D. vymysleli jako důvod pro požadování peněz po dovolateli. Jak již konstatoval krajský soud, ve zprávě se mluví o tom, že s časovým předstihem avizovali odborní konzultanti jednotlivým exekutorským úřadům, resp. jejich IT oddělením, potřebu pořídit nový software, pod hrozbou možnosti dalšího využívání informačního systému Evolio. Evidentně obchodní společnost AVE Soft, s. r. o., předpokládala, že ti, kdo měli zájem nadále využívat Evolio, instalaci nových operačních systémů uskutečnili již před doručením této zprávy (tj. před říjnem 2015), která byla posledním upozorněním pro ty klienty, kteří z neznámých důvodů doporučované změny ještě neprovedli. I v tomto ohledu je tak nutné považovat za logické úvahy krajského soudu v napadeném usnesení, v němž jsou dále přesvědčivě shrnuty stěžejní argumenty soudu prvního stupně, jimiž reagoval na výhrady vytčené dovolacím soudem.
19. Provedeným dokazováním v opakovaném hlavním líčení byl obviněný J. P. jednoznačně usvědčen z toho, že se záměrem ušetřit náklady na pořízení softwaru pověřil IT technika M. P. (nyní již pravomocně odsouzeného spoluobviněného), aby nelegálně opatřil a instaloval ve výroku o vině specifikovaný software, z rozpočtu úřadu na tento účel nevyčlenil finanční prostředky a zaujal v podstatě, čímž musel být přinejmenším srozuměn s nevyhnutelným poškozením nositelů autorských práv k instalovanému softwaru, jak vyplývají zejména z ustanovení §12 odst. 1, §14 odst. 1 a §65 odst. 1 autorského zákona. Okresní soud v Karviné adekvátně k těmto zjištěním upravil znění skutkové věty, nyní výstižně odráží protiprávní jednání obviněného včetně jeho zavinění, které vzhledem k jen povrchním znalostem obviněného v oblasti informačních technologií nevyjadřovalo aktivní účast obviněného na samotné instalaci a užívání neoprávněně opatřených operačních systémů. V napadeném rozhodnutí ani v jeho předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud neshledal žádné rozpory mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů, soudy se vypořádaly se všemi pochybnostmi, které shledal dovolacím soud při svém prvním rozhodování o dovolání obviněného. Důvodně pak nevycházely z verze o průběhu skutkového stavu, kterou předkládal obviněný, jejich postup nenese žádné známky dezinterpretace obsahu důkazních prostředků, snahy bez náležitých podkladů pro vyslovení odsuzujícího výroku či dokonce svévole, jak se snažil tvrdit dovolatel. Je nutné připomenout, že odmítnutí obhajovacích argumentů a vyvození jiných skutkových zjištění z provedeného dokazování, než jaká předkládá obviněný, samo o sobě nemůže znamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud nezjistil v posuzovaném případě žádný zásah do procesních práv obviněného, zejména okresní soud se ve svém druhém rozsudku pečlivě vypořádal se všemi důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, reagoval na jednotlivé připomínky obhajoby, které naprosto důvodně nepovažoval za způsobilé zvrátit vyslovení viny obviněného.
20. Jak již bylo konstatováno v úvodu tohoto usnesení, obviněný formuloval své dovolání ve vztahu ke všem konkrétním námitkám tak, že poukazoval na nerespektování pokynů a názorů Nejvyššího soudu, jak je vyjádřil v prvním dovolacím rozhodnutí. Mimo jiné v rámci zpochybňování věrohodnosti svědka M. P., jehož výpovědi se staly podkladem pro odsuzující výrok o vině obviněného, zmínil princip „ultima ratio“, aniž by současně výslovně zmínil zásadu subsidiarity trestní represe, z níž tento princip vyplývá. V tomto ohledu tedy nepovažoval Nejvyšší soud jeho připomínku ani za formálně uplatněnou a odpovídající nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak učinila státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání. Proto Nejvyšší soud opětovně nad rámec dovolacího přezkumu jen připomíná, že soudy obou stupňů vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí způsob, jakým použily zásadu subsidiarity trestní represe, zvažovaly, zda byly v daném případě naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku a zohlednily konkrétní skutkové okolnosti tak, že k postihu obviněného je nezbytné užití trestněprávních prostředků (viz str. 7 rozsudku okresního soudu a str. 6 usnesení krajského soudu). Nejedná se totiž o výjimečný případ běžně se vyskytujících protiprávních jednání stejné povahy, jehož společenská škodlivost jako jedno z hledisek zásady subsidiarity trestní represe by byla natolik nízká, že by snižovala závažnost trestného činu při naplnění jeho všech formálních znaků. Soudy tak správně přihlédly i k výkladu použití této zásady, jak vyplývá nejen odborné literatury, ale především stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
V. Závěrečné shrnutí
21. Nejvyšší soud tedy posoudil dovolání obviněného J. P. jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu, neboť jeho konkrétní námitky nelze podřadit nejen pod důvod označený pod písm. g) citovaného ustanovení, ale ani pod žádný jiný. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadené usnesení odvolacího soudu a na podkladě trestního spisu a námitek obviněného odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu