ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1412.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1412/2017-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 1 To 21/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 T 8/2012, byl obviněný P. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve vztahu ke zdaňovacímu období listopad 2009 ohledně částky 264 910 Kč a ve vztahu ke zdaňovacímu období prosinec 2009 ohledně částky 1 167 775 Kč). Za to byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jej soud pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 10 000 Kč, celkem tedy ve výši 5 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále tento soud obviněnému uložil trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu devíti roků a šesti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud vyslovil trest propadnutí věci ˗ peněžních prostředků uložených ke dni 26. 1. 2017 na bankovním účtu, a taktéž podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků a spoluvlastnických podílů konkrétně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku. Současně byl obviněný P. V. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství – pobočky Brno ze dne 10. 4. 2012 pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozsudku, neboť v něm krajský soud nespatřoval trestný čin.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný společně již s pravomocně odsouzenými spoluobviněnými dopustil ve stručnosti tím, že v období od května 2009 do ledna 2010 na území České republiky vykonávali činnost spočívající ve využívání účelově vytvořeného řetězce obchodních společností NABEOL, s. r. o. (nyní v likvidaci; dále jen „NABEOL, s. r. o.“), FOX consulting, s. r. o., ACIDRON, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o., v jejichž rámci byly vzájemně fakturovány obchody týkající se vzájemného prodeje a nákupu ropných produktů (motorové nafty a automobilového benzínu), které však nebyly fakticky realizovány, a šlo tak o ryze účetní operace, včetně údajných úhrad vystavených faktur. Obchodní společnost NABEOL, s. r. o., přitom nakoupila v období května až prosince 2009 od obchodních společností ČEPRO, a. s., a I.I.G., a. s., pohonné hmoty v celkovém objemu 211 061 481 litrů, a to v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně v daňovém skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., kdy ve smyslu §41 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), do základu daně z přidané hodnoty nezahrnula spotřební daň a obratem část těchto pohonných hmot prodala v objemu 176 553 888 litrů již v režimu volného daňového oběhu, kdy ve smyslu §13 a §41 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty již započítala spotřební daň do základu daně z přidané hodnoty odběratelům ˗ vyjmenovaným obchodním společnostem a čerpacím stanicím, přičemž jí tak vznikla za měsíce květen až prosinec 2009 skutečná povinnost odvodu daně z přidané hodnoty v celkové výši 425 160 204 Kč. Přes tyto reálné obchody v režimu volného daňového oběhu předstírala obchodní společnost NABEOL, s. r. o., prodej pohonných hmot obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., a to v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, aniž by přitom obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., mohla nabývat práva ke zboží uloženému v daňovém skladu, v objemu 210 114 003 litrů, které měly být údajně prodávány v rámci za tímto účelem vytvořeného řetězce v linii NABEOL, s. r. o. ˗ FOX consulting, s. r. o. ˗ ACIDRON, s. r. o. ˗ MN Petrol, s. r. o. ˗ NABEOL, s. r. o. (menším dílem pak DRACAR CZ, a. s., AIRY, spol. s. r. o., DRACAR OLOMOUC, s. r. o.), a následně zpět odkoupeny obchodní společností NABEOL, s. r. o., od obchodní společnosti MN Petrol, s. r. o., již v režimu volného oběhu. Přitom první odběratel obdržel od obchodní společnosti NABEOL, s. r. o., fakturu za dodávku v ceně nezahrnující spotřební daň, resp. tato daň byla fakturována samostatně. V důsledku tohoto nesprávného účetního postupu došlo k nižšímu výpočtu odpovídající daně z přidané hodnoty, neboť původní cena pohonných hmot nezatížená žádnou daní tvořila základ pro určení výše daně z přidané hodnoty, nezahrnovala tudíž částku odpovídající výši spotřební daně. Skutečným účelem takového konání obviněného P. V. společně se spoluobviněnými bylo přenesení daňové povinnosti na prvního odběratele obchodní společnost NABEOL, s. r. o., kterou se stala obchodní společnost FOX consulting, s. r. o. Posledně jmenovaná obchodní společnost však v uvedeném řetězci měla postavení tzv. missing tradera, tedy fakticky nepodnikajícího nekontaktního subjektu, a tím, že spoluobviněný J. Ř. jako její jednatel podal za obchodní společnost NABEOL, s. r. o., jakožto plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec s celkovou vykázanou daňovou povinností ve výši 14 634 894 Kč, jež neodpovídala povinnému odvodu z reálných transakcí, dosáhli obvinění neoprávněného snížení daňové povinnosti subjektu daně ˗ obchodní společnosti NABEOL, s. r. o., nárokováním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu o celkovou částku 410 525 310 Kč. Uvedený rozdíl v určení tohoto druhu daně tudíž představuje rozsah jejího zkrácení ke škodě České republiky.
3. Obviněný P. V. se přitom na popsané trestné činnosti podílel tím, že jako obchodní ředitel NABEOL, s. r. o., po domluvě se spoluobviněným J. Ř., jednatelem NABEOL, s. r. o., v rozhodném období nakupoval a skladoval pohonné hmoty od ČEPRO, a. s., v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, přičemž následně tito společně koordinovali prodej tohoto zboží do volného daňového oběhu, rovněž společně řídili činnost MN Petrol, s. r. o., a úkolovali jak jejího jednatele spoluobviněného P. S., tak i zaměstnance v souvislosti s vystavováním fiktivních daňových dokladů, dále koordinovali elektronické bankovnictví NABEOL, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o., a zadávání jednotlivých finančních transakcí k předstíranému obchodování s FOX consulting, s. r. o., ACIDRON, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o. Zároveň obviněný společně s obviněnými J. Ř. a I. K. v rozhodné době spolupracoval při sestavování záměrně nepravdivých daňových přiznání k DPH za obchodní společnost NABEOL, s. r. o., s vědomím neoprávněnosti a pravého účelu do daňových přiznání zahrnovaných fiktivních dokladů. Dále obviněný P. V. sám na základě objednávek odběratelů zasílal obchodní společnosti ČEPRO, a. s., příkazy k vyskladnění zboží z vlastních zásob NABEOL, s. r. o., a zadával zaměstnancům NABEOL, s. r. o., pokyny k vystavování fiktivních daňových dokladů k neuskutečněným obchodům s MN Petrol, s. r. o., AIRY, s. r. o., a DRACAR OLOMOUC, s. r. o.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. V. odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 1 To 21/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout procesní průběh stíhání obviněného P. V., neboť jde v pořadí již o druhé dovolací řízení. Poprvé o vině a trestu dovolatele rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 8. 2013, č. j. 1 T 8/2012-7588, jímž uznal obviněného P. V. a další spoluobviněné (J. Ř., I. K., P. S., E. P. a P. R.) vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Současně všechny tyto obviněné podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky Brno ze dne 10. 4. 2012 pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozsudku, neboť v něm soud nespatřoval trestný čin. Z podnětu odvolání všech obviněných, zúčastněných osob a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky Brno, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 6. 2014, č. j. 3 To 8/2014-8000, částečně zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech ohledně všech obviněných a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o zabrání věci a o zabrání náhradní hodnoty a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině a trestech ohledně všech obviněných. Tento rozsudek odvolacího soudu napadli všichni obvinění dovoláními, o nichž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180, tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Obviněný P. V. dále podal dvě ústavní stížnosti. První z nich zaměřil proti všem výše citovaným rozhodnutím, a to z důvodu zásahu do jeho práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), jelikož rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 nesplňoval požadavky §42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud o ní rozhodl tak, že ji nálezem ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 1047/16, zamítl, jelikož ji neshledal důvodnou. V pořadí druhá ústavní stížnost naopak směřovala proti usnesení Krajského soudu ze dne 23. 5. 2016, č. j. 1 T 8/2012-8887, v němž bylo konstatováno, že předseda senátu 1 T Krajského soudu v Brně JUDr. Miloš Žďárský, ani přísedící Miroslava Rozmarinová a Drahomíra Bartoníková, nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v daném trestním řízení, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, č. j. 3 To 73/2016-8921, jímž byla stížnost obviněného proti rozhodnutí krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta, neboť nebylo soudy nižších stupňů vyhověno jeho návrhu na vyloučení předsedy senátu Krajského soudu v Brně (pro podjatost a průtahy, které nastaly v důsledku jeho nečinnosti) a obou přísedících. Ústavní soud o podané ústavní stížnosti rozhodl nálezem ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, tak že ji zamítl, mimo jiné konstatoval, že stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, ani právo na soudní ochranu podle §36 odst. 1 Listiny, nebyla v průběhu trestního řízení porušena.
6. Důvodem pro znovu projednání věci ohledně obviněného P. V. byla skutečnost, že dřívější trestní řízení bylo proti němu vedeno jako proti uprchlému, který poté co pominuly důvody pro vedení tohoto typu řízení (zatčení obviněného na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Brně a jeho předání do výkonu trestu), v souladu s §306a odst. 2 tr. řádu podal do osmi dnů od doručení pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně návrh na jeho zrušení a provedení nového hlavního líčení za jeho přítomnosti. Krajský soud v Brně proto v neveřejném zasedání dne 23. 5. 2016 rozhodl usnesením, č. j. 1 T 8/2012-8885, tak, že zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013, č. j. 1 T 8/2012-7588, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. a 2. 6. 2014, č. j. 3 To 8/2014-8000, a znovu konal hlavní líčení v rozsahu stanoveném §306a odst. 1 tr. řádu, v němž vyhlásil již v úvodu označený rozsudek ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 T 8/2012.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Borise Vágnera, které založil na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
8. Obviněný nejprve zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení, poté se vyjadřoval k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož naplnění odůvodnil tím, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž by pro takový postup byly splněny procesní podmínky (alternativa první) a rovněž tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení přecházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (alternativa druhá). Na to dovolatel navázal obsáhlým teoretickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve vztahu k němu namítl, že poté co se v souladu s §306a odst. 2 tr. řádu trestní řízení vrátilo zpět před Krajský soud v Brně, tento pouze převzal závěry, které učinil ve svém dřívějším rozsudku ze dne 30. 8. 2013, aniž by jakkoli zohlednil výsledky „nově“ prováděného dokazování. Soud prvního stupně přitom odmítl provést řadu nových důkazních návrhů; jejich zamítnutí pak slovy obviněného vysvětlil „způsobem nepřezkoumatelným, překračujícím meze práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu“ . Takové návrhy představují tzv. opomenuté důkazy, a jsou jimi znalecké posudky Ing. Petra Potomského a Ing. Radka Novotného, odborné vyjádření Ing. Iva Šulce, resp. výslech těchto osob. Vrchní soud v Olomouci se neprovedením důkazů navrhovaných obhajobou rovněž nezabýval, pouze se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který uznal za správný, přičemž v mnohém na rozsudek krajského soudu odkazoval. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž podle obviněného nepřezkoumatelné, svévolné a učiněné zcela bez respektu k principu soudní nezávislosti. Vše navíc nasvědčuje tomu, že soudy nekriticky přistupovaly ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Stanislavem Zavadilem, neboť jej považují za důkaz „absolutně prokazující vinu obviněného“. Tento znalec přitom nedisponoval potřebným oprávněním pro vypracování posudku v dané oblasti, jelikož jeho specializace nezahrnuje daňovou problematiku; což lze dovodit i ze skutečnosti, že během znaleckého zkoumání byl nucen spolupracovat s konzultantkou A. Z., která se navíc v rozporu s §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, vyjadřovala k většině zkoumaných otázek, nikoli pouze k otázkám dílčím. Podle přesvědčení obviněného je tento důkaz v trestním řízení nepoužitelný a poukázal na srovnatelný případ uvedený v rozhodnutí č. 29/1984 Sb. rozh. tr.
9. V popisu odsuzující části výroku o vině rozsudku krajského soudu není podle obviněného dostatečně jasně vyjádřeno jeho zavinění spáchat daný trestný čin; tudíž nedošlo k naplnění vyžadované úmyslné formy subjektivní stránky trestného činu. Dále obviněný poukázal na rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího v otázce ohledně subjektu (NABEOL, s. r. o., či FOX consulting, s. r. o.), kterému měla skutečně vzniknout povinnost k odvodu daně z přidané hodnoty, tak i toho, v jakém rozsahu lze té které obchodní společnosti zkrácenou daňovou povinnost přičítat. Soudy neakceptovaly důkazní návrhy v podobě vyžádání si zpráv od Finančního úřadu Brno II. Další vadu obviněný spatřuje v tom, že se Krajský soud v Brně nezabýval každým jednotlivým obchodním vztahem, nýbrž je „sumarizoval“, z čehož posléze učinil neadekvátní závěry. S ohledem na provedené dokazování proto nebylo možné zodpovědět otázku, zda k dodávkám minerálních olejů došlo v okamžiku, když stále ještě podléhaly režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, anebo až poté co se staly součástí volného daňového oběhu. Zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení občanského práva hmotného nebrání nabývání vlastnických práv ke zboží uloženému v daňovém skladu; vznik těchto práv není podmíněn ani uzavřením konkrétní smlouvy s provozovatelem takového skladu. Závěrem svého dovolání obviněný namítl porušení jeho základních práv. Právo na obhajobu mělo být podle jeho slov dotčeno tím, že orgány činné v trestním řízení neumožnily obviněným řádně zplnomocněnému obhájci JUDr. Borisi Vágnerovi obhajovat jeho zájmy v trestním řízení a bez procesně relevantního důvodu mu v době, kdy proti němu bylo konáno řízení proti uprchlému, ustanovily obhájce ex offo. Do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny bylo zasaženo tím, že v průběhu projednávání věci před soudem prvního stupně v roce 2012 nebyl v souladu s rozvrhem práce obsazen senát 1 T Krajského soudu v Brně přísedícími. Obviněný je současně přesvědčen o podjatosti předsedy uvedeného senátu JUDr. Miloše Žďárského, který navíc ještě zapříčinil průtahy v trestním řízení, když se trestní věc v jeho dispozici (poté co se řízení navrátilo do stadia před tímto soudem) zcela bezdůvodně nacházela po dobu devíti měsíců; uvedený soudce byl přitom povinen rozhodovat o vazbě dovolatele, ovšem s ohledem na běh času tak nemohl objektivně učinit. V souvislosti s porušením základních práv obviněný poukázal na odlišná stanoviska soudce Ústavního soudu JUDr. Radovana Suchánka, Ph.D., v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2759/16 a III. ÚS 1047/16, jimiž bylo rozhodováno o ústavních stížnostech obviněného.
10. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal a zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a současně aby rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“). Úvodem poukázal na to, že dovolání obviněného je doslovnou kopií jeho předchozího mimořádného opravného prostředku, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 839/2015, odmítl. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu poznamenal, že posuzovaná věc není případem, jež by zakládala použitelnost tohoto ustanovení; odvolací soud procesní podmínky neporušil, jelikož odvolání obviněného věcně nepřezkoumával. Shodně jako v prvním dovolání spočívala argumentace obviněného na námitce, že popis skutku neodpovídá právnímu posouzení, a v jeho nesouhlasu s provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy se s tvrzenou obhajobou dovolatele přitom náležitě vypořádaly. Odkazem na zmíněné usnesení Nejvyššího soudu státní zástupce poukázal na nezměněný skutkový stav ve věci, i poté co odpadly důvody pro konání řízení proti uprchlému. Pokud jde o druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k tomuto státní zástupce ve vztahu k obviněným vylovenému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením vyjádřil názor, že je formulován v obecné rovině, kdy jej patrně míní aplikovat na všechny uplatněné výtky, jimiž brojí proti skutkovým zjištěním, což však s ohledem na judikaturu Ústavního soudu není přiléhavé. Současně vyloučil i existenci opomenutých důkazů (ohledně výslechu svědků P. P., R. N. a J. B.) s tím, že jejich provádění soudy považovaly za nadbytečné; což ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily. U ostatních (neprovedených) důkazů obviněný jejich opomenutí namítal natolik neurčitě (jako již v rámci svého řádného opravného prostředku), že se k tomu nebylo možné vyjádřit. Dále státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož „dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení…“ . Podle státního zástupce užitá dovolací argumentace ve zbývající části neodpovídá tvrzeným dovolacím důvodům. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. V posuzované věci se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
14. Jako druhý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Tato první alternativa nemohla být v dané věci naplněna, neboť soud druhého stupně přezkoumal na podkladě řádného opravného prostředku obviněného odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel sice rovněž odkázal na druhou alternativu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (tyto se však vzájemně vylučují), s tím, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoli v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což bylo sice vzhledem k procesní situaci přípustné, avšak nedůvodné, jak bude vysvětleno níže.
b) K dovolání obviněného
15. Pokud jde o námitky obviněného P. V. prezentované v jeho dovolání, je třeba souhlasit se státním zástupcem, že naprostá většina z nich nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud některá z nich tomuto ustanovení odpovídá, není opodstatněná. Jeho výtky jsou však skutečně pouhým opakováním argumentace užité již v předchozím průběhu trestního řízení jak v rámci obhajoby, tak i v řádném, mimořádném opravném prostředku i v ústavní stížnosti. Soudy obou stupňů, stejně jako soud dovolací i Ústavní soud, se těmito výhradami poměrně podrobně zabývaly a již soud prvního stupně se s nimi ve svém druhém rozsudku náležitě vypořádal (viz strany 28 až 49 rozsudku Krajského soudu v Brně). V tzv. skutkové větě a v navazující části odůvodnění soud zřetelně vyložil, které skutkové okolnosti vzal za prokázáné a proč je vzal za základ následného hmotněprávního posouzení. Skutková zjištění přitom v opakovaně konaném hlavním líčení u krajského soudu poté, co obviněný využil práva podle §306a odst. 2 tr. řádu zůstala nezměněna, neboť obviněný netvrdil další skutečnosti, jež by měly odůvodnit požadavek rozdílného posouzení věci, ani nedošlo ke změně ve výsledku dokazování. Na tomto místě lze pro úplnost připomenout, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
16. Těžištěm obsahu dovolání (nikoli odlišně od dřívějšího dovolacího řízení) obviněný učinil námitku, jejímž prostřednictvím zpochybnil existenci zavinění, jakožto obligatorního formálního znaku subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to především s ohledem na formulaci tzv. skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu, z níž podle jeho tvrzení nelze dovodit úmyslné zavinění. Tuto námitku, která by za jiných okolností mohla spadat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, však v podstatě opřel o nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů a Nejvyšší soud ji i při vyšší míře tolerance musí opětovně hodnotit jako zcela bezdůvodnou.
17. Jak se Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 839/2015-I., jímž rozhodoval ve věci obviněného P. V. a původně spoluobviněných (dnes již pravomocně odsouzených) vyslovil ohledně této otázky, lze na podkladě popisu skutku, který byť jej bylo možné formulovat precizněji, resp. spíše stručněji, neboť obsahuje i takové okolnosti, které nejsou pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného významné, považovat právní posouzení zavinění obviněného v jeho úmyslné formě za zcela odpovídající požadavkům §2 odst. 5 tr. řádu.
18. V posuzované věci NABEOL, s. r. o., společně s ostatními obchodními společnostmi utvořily uskupení, typické pro tzv. karuselové obchody, díky němuž byla daňová povinnost spočívající v odvedení daně z přidané hodnoty přenesena z této obchodní společnosti, v níž obviněný vystupoval jako obchodní ředitel [do data 20. 8. 2002 také jako společník ˗ společně s již odsouzeným J. Ř., poté je v této funkci nahradila MN Projekt, s. r. o., kterou nakonec opět vystřídal obviněný J. Ř., a to v době od 26. 1. 2005 až do 29. 7. 2016; obchodní společnost NABEOL, s. r. o., byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2016, č. j. 50 Cm 204/2014-34 (v právní moci ode dne 24. 3. 2017), zrušena s likvidací] na obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., vystupující v roli tzv. missing tradera, tj. mizejícího obchodníka ˗ nekontaktního prvotního dodavatele, subjektu daně z přidané hodnoty, který zcela záměrně neplnil svoji zákonnou povinnost spočívající v povinném odvodu (do základu byla zahrnuta i odpovídající spotřební daň). FOX consulting, s. r. o., byla nakonec dne 18. 6. 2009 převedena na Š. O. ˗ betonáře s nejvýše dosaženým základním vzděláním. Shodně bylo naloženo i s obchodními společnostmi ACIDRON, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o., které byly převedeny na osoby J. B. a P. H., rovněž tzv. bílé koně ˗ slovy soudu prvního stupně „cizince žijící na okraji společnosti, bez trvalých pracovních vazeb, bez domova, bez finančních prostředků, z nichž by mohli deklarované převody obchodních podílů uhradit, osoby trestně stíhané a tedy osoby pro převzetí takové role zcela vhodné“ (viz str. 41 rozsudku Krajského soudu v Brně). Ke skutečné změně osob vykonávajících řídící funkce však fakticky nedošlo, což je evidentní mimo jiné i toho, že zadávání bankovních plateb probíhalo stále ze stejných IP adres počítačů, jako předtím, tj. z pokynů mj. též obviněného P. V., nejblíže spjatého s osobou J. Ř.
19. Z provedeného dokazování, resp. z nezměněného skutkového stavu žalovaného jednání, vyplynulo, že obviněný P. V. zastával v celém utvořeném řetězci obchodních společností přední roli společně se spoluobviněným J. Ř.. Po celou dobu, po kterou docházelo k realizaci trestné činnosti, přitom díky zastávané pozici dovolatel řídil a koordinoval nákup minerálních olejů a transakce na příslušných bankovních účtech, a to nejenom v případě obchodní společnosti NABEOL, s. r. o., ale prakticky ve všech participujících obchodních subjektech. O jednotlivých obchodech, jejich hodnotě, i objemu převáděných finančních částek taktéž věděl, neboť k nim docházelo na základě jeho pokynů. Zároveň se spoluobviněnou I. K. spolupracoval při sestavování daňových přiznání ohledně obchodních společností NABEOL, s. r. o., a MN Petrol, s. r. o. Popsané jednání přitom skrýval za reálně uskutečněné obchody se skutečnými odběrateli, jejichž platby za odběr pohonných hmot byly prokázány, a soudem prvního stupně podrobně popsány v „první“ části tzv. skutkové věty výroku o vině (viz strany 3 až 5 rozsudku Krajského soudu v Brně). Tento způsob provedení činu a taktéž postavení obviněného ve skupině všech osob, které se na ní různými rolemi podílely, jasně svědčí pro správný závěr soudů o existenci obou složek přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak složky volní, tak i vědomostní, jak již bylo podrobněji vyloženo v prvním dovolacím rozhodnutí. Zjištěný skutkový stav přitom dostatečně a zřetelně zahrnuje okolnosti o pravém účelu odhalených obchodních transakcí, jímž bylo zastření daňové povinnosti v rozsahu, který by odpovídal reálně uskutečněným dodávkám mezi jednotlivými obchodními společnostmi.
20. Pokud jde o ostatní námitky uvedené v mimořádném opravném prostředku, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplnil, neboť jsou ryze skutkové nebo procesní povahy, nemohou proto založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
21. Jedná-li se o výhrady obviněného, prostřednictvím nichž jednak poukazuje na rozpor mezi závěry krajského soudu ohledně subjektu, kterému skutečně vznikla daňová povinnost a dílčími závěry soudů obou stupňů v této otázce, stejně tak pokud jde o pochybení soudů, když údajně „sumarizovaly“ veškeré obchody uskutečněné obchodní společností NABEOL, s. r. o., v důsledku čehož nebylo možné stanovit přesný okamžik, v němž došlo k dodání zboží mezi obchodními partnery (tj. zda k dodání zboží došlo v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, anebo kdy bylo součástí volného daňového oběhu), jsou opětovně výlučně skutkové povahy, obviněný jimi v podstatě odmítá soudy zjištěný průběh obchodních transakcí i jejich smysl a záměr vytčený původně spoluobviněnými pachateli. Změny skutkového stavu chce dovolatel dosáhnout na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů a domáhá se případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a která vyplývá z logických úvah o obsahu provedeného dokazování. Není rovněž nevýznamné, že Nejvyšší soud, zčásti určitých výhrad též Ústavní soud je rovněž uznaly za správné. Nejvyšší soud v této souvislosti znovu považuje za nadbytečné se k tomuto okruhu námitek podrobněji vyjadřovat, neboť tak učinil již ve svém předchozím usnesení ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Tdo 839/2015-I.-180, na stranách 13 až 14.
22. Totéž platí ve vztahu k namítané existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, navíc, jak správně podotkl státní zástupce, jsou formulovány velmi obecně bez návaznosti na konkrétní obsah důkazního prostředku a určitého právního názoru přijatého soudy nižších stupňů. Opět nad rámec dovolacího přezkumu lze konstatovat, že rozhodnutí soudů nevybočila z mezí daných ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu, a nelze jim vytýkat svévoli, deformaci výsledků dokazování či porušení zásad logiky při hodnocení důkazů. Nelze proto dovodit nejen (extrémní) nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ale ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces, který na tomtéž podkladě dovozoval. V této souvislosti je na místě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
23. V daných souvislostech Nejvyšší soud dále poznamenává, že soudy obou stupňů se nedopustily pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, ve svých rozhodnutích se vypořádaly s otázkou úplnosti dokazování z hlediska §2 odst. 5 tr. řádu, přičemž pro dovolací soud přijatelným způsobem vyložily důvody nevyhovění návrhům obhajoby. V této souvislosti je možné poukázat na strany 47 až 49 rozsudku soudu prvního stupně, kde Krajský soud v Brně vysvětlil, proč nepřistoupil k provádění důkazních návrhů obhajoby. Navíc i tato výhrada byla nedůvodně uplatněna v předešlém dovolacím řízení a bylo na ni reagováno.
24. Rovněž opakované a bez vlivu na věcné posouzení trestní odpovědnosti obviněného je tvrzení, že vznik vlastnictví k obchodovaným minerálním olejům uloženým ve skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., není podmíněno uzavřením konkrétní smlouvy se jmenovanou akciovou společností. I touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval, konkrétně na straně 14 předcházejícího usnesení s tím že nedodržení smluvních ujednání mezi NABEOL, s. r. o., a jmenovanou akciovou společností, nemělo samo o sobě žádný vliv, jenž by se promítl ve způsobení škodlivého následku na straně státu. Je proto zcela nadbytečné více na tuto argumentaci obviněného reagovat.
25. Zpochybňoval-li obviněný nekritický přístup soudů ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Stanislavem Zavadilem, znalcem z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, případně jeho odbornou kvalifikaci nutnou pro vypracování posudku v dané věci, bylo i toto jeho tvrzení předmětem hodnotících úvah soudů. Stejně tak Nejvyšší soud zaujal jasné stanovisko v prvním dovolacím usnesení, odborné závěry znalce uznal za správné a dostatečné pro zjištění rozsahu a způsobu zkrácení daně z přidané hodnoty u jednotlivých obchodních transakcí, stejně tak posoudil jeho odbornou způsobilost ke zodpovězení zadaných otázek za odpovídající. Vypracovaný znalecký posudek byl navíc podpořen velmi podrobnou výpovědí znalce, kterou shodně jako předtím učinil u hlavního líčení před Krajským soudem v Brně po postupu podle §306a odst. 2 tr. řádu (srov. č. l. 9215 a násl. a 9328 a násl. trestního spisu). Byť byl obviněný P. V. osobně účasten obou hlavních líčení, při nichž byl znalec vyslýchán, ani v jednom případě on sám či jeho obhájce nevyslovil pochybnosti o rozsahu, v jakém konzultantka A. Z., kterou si znalec přibral v souladu s §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, posuzovala daňové a účetní otázky znalcem zodpovídané v posudku. Z obsahu trestního spisu přitom nevyplývá, že by se většinou otázek zabývala výlučně sama, jak obviněný tvrdí. Sám znalec během výpovědi u hlavního líčení dne 27. 9. 2012 k dotazu obhájkyně obviněné I. K. JUDr. Ivy Fryšové soudu sdělil, že konzultantka A. Z. nezpracovávala žádné zkoumané otázky, pouze je s ní znalec konzultoval (srov. č. l. 6678 trestního spisu). Lze proto uzavřít, že znalecký posudek ve spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména listinnými podklady od finanční správy a řady svědeckých výpovědí, tak jednoznačně prokazuje zapojení obviněného do trestné činnosti, jejímž cílem bylo zkrácení daně ve zjištěném rozsahu, zčásti dokonané, zčásti ve stadiu pokusu.
26. Neobstojí ani argumentace obviněného o zásahu do jeho základních práv, neboť i v tomto směru zůstaly jeho námitky stejné, a nelišily se od těch, které učinil předmětem svých dvou ústavních stížností, o nichž bylo rozhodnuto zamítavým výrokem (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 1047/16 a ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16). Ústavní soud na obhajobu obviněného adekvátně reagoval způsobem, jímž vyjádřil, že „se s námitkami uplatněnými v dovolání (identickými jako v nyní posuzovaném mimořádném opravném prostředku, který je předmětem tohoto dovolacího řízení, pozn. Nejvyššího soudu) v dovolání Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, ale i daleko nad jeho rámec vypořádal…“ . Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k výtce obviněného týkající se podjatosti předsedy senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Miloše Žďárského dodává, že tuto skutečnost musel obviněný napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, což však neučinil a v posuzovaném případě to ani zjevně nepřicházelo v úvahu, neboť citovaný důvod nelze použít, byla-li tato okolnost tomu, kdo mimořádný opravný prostředek podává, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 818/2017). To však obviněný, poté co již proti němu nebylo konáno řízení jako proti uprchlému, neučinil. Z formulace této části jeho dovolacích výhrad však lze vyčíst, že vyloučení JUDr. Miloše Žďárského obviněný v podstatě váže k rozhodování o vazbě po svém dodání do České republiky, přičemž v rámci dovolacího řízení ani nelze tento druh rozhodnutí soudu prvního stupně napadat, tudíž ani přezkoumat.
27. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že soudy nižších stupňů se obžalobou v této věci řádně zabývaly (nejenom poté, co byl obviněný stíhán jako uprchlý a v souladu s §306a odst. 2 tr. řádu navrhl zrušení pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, navzdory tomu, že setrval na své předchozí obhajobě) a provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit správné a důkazně podložené skutkové závěry, popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Brně a doplněné v jeho odůvodnění, s nimiž se ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci. Své hodnotící úvahy přitom soudy obou stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci obsahu jednotlivých důkazních prostředků, ani nejde o případ tzv. opomenutých důkazů. Závěr o pachatelství obviněného P. V. tak vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů a obviněný byl správně uznán vinným.
IV. Závěrečné shrnutí
28. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného P. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
29. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku obviněného P. V., neshledal Nejvyšší soud důvody pro přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu. K žádosti obviněného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud uvádí, že se jedná pouze o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu pouze předseda soudu prvního stupně). Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu nicméně důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí obviněného podle §265o odst. 1 tr. řádu neshledala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu