ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1635.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1635/2016-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání, které podala obviněná Bc. N. Č. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 21/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 7/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 21/2016, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 43 T 7/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná Bc. N. Č. byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 43 T 7/2015, uznána vinnou zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila ve stručnosti tím, že jako jednatelka obchodní společnosti Jazyková škola a vzdělávací centrum SLUNEČNICE, s. r. o., v úmyslu obohatit tuto obchodní společnost (bod 1.), resp. sebe (bod 2.) a v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace od Evropského sociálního fondu:
pod bodem 1. v rámci dotace z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost na projekt Vzdělávání pracovníků cestovních kanceláří a cestovních agentur ke zkvalitnění jejich služeb, registrační č. ..., která byla poskytnuta na základě Smlouvy o realizaci grantového projektu uzavřené dne 23. 2. 2011 mezi Jihomoravským krajem a obchodní společností Jazyková škola a vzdělávací centrum SLUNEČNICE, s. r. o., v celkové výši 1 716 769,02 Kč, z toho 85 % bylo poskytnuto z Evropského sociálního fondu, předložila ve dnech 4. 12. 2011 a 25. 1. 2012 dvě monitorovací zprávy, k nimž přiložila dohody o pracovní činnosti, rozpisy mzdových výdajů a jiné doklady, jimiž prokazovala vyplacení mezd Mgr. M. L. a M. F. ve vyšších částkách, než ve skutečnosti tyto obdržely, resp. M. L. vůbec vykazovanou činnost neprovedla, tudíž neobdržela za měsíc květen žádnou mzdu, čímž obviněná neoprávněně vylákala vynaložené náklady v celkové výši 92 509 Kč, přitom z prostředků Evropského sociálního fondu zastoupeného ve vztahu k poskytované dotaci Krajským úřadem Jihomoravského kraje se jednalo o částku 78 632,65 Kč.
pod bodem 2. v rámci dotace z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost na projekt Firemní školka SLUNEČNICE – podpora zaměstnavatelů v regionu Brno č. ..., která byla poskytnuta na základě Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. ... vydaného Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky dne 9. 11. 2010 v celkové výši 4 590 478 Kč, ačkoli byla poučena, že příjmy projektu musí být příjemcem dotace vykazovány v monitorovacích zprávách a odečítány od způsobilých výdajů v jednotlivých žádostech o platbu s tím, že nejzazší termín pro odečtení příjmů je při podání poslední žádosti o proplacení výdajů projektu, a přestože získala v průběhu projektu od 1. 1. 2011 do 31. 10. 2012 příjmy v celkové výši 1 276 235 Kč jako platby od rodičů dětí navštěvujících školku, tyto příjmy zatajila a nevykázala v žádné monitorovací zprávě ani v závěrečné monitorovací zprávě předložené dne 2. 1. 2013, v důsledku čehož jí byla neoprávněně vyplacena částka 1 276 235 Kč, z toho 1 084 799,75 Kč bylo použito z prostředků Evropského sociálního fondu zastoupeného ve vztahu k poskytované dotaci Ministerstvem práce a sociálních věcí, odborem řízení pomoci z Evropského sociálního fondu,
přičemž celkem (pod body 1. a 2.) obviněná způsobila neoprávněným použitím finančních prostředků z Evropského sociálního fondu škodu ve výši 1 163 432,40 Kč.
2. Za uvedený zločin byla obviněná odsouzena podle §260 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále soud uložil obviněné podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů v obchodních korporacích na dobu čtyř roků. Současně byli poškození Jihomoravský kraj se sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5, a Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. řádu.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, a v její neprospěch též oba poškození a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, který je omezil jen na výrok o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 21/2016, podle §256 tr. řádu zamítl všechna tato odvolání jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná Bc. N. Č. podala proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. V textu svého poměrně obsáhlého podání dovolatelka rozčlenila své námitky proti oběma jednotlivým bodům výroku o vině. Nejprve se věnovala skutku pod bodem 1., u něhož se soudy podle jejího názoru dopustily nesprávného právního posouzení subjektivní stránky. Vědomostní složka zavinění nebyla podle dovolatelky dostatečně prokázána u dílčího skutku pod písmenem a) bodu 1., neboť monitorovací zprávu podepsala, aniž tušila, že obsahově neodpovídá skutečnosti. Faktický stav znala J. F., jež byla také odpovědná za účetnictví a chod jednotlivých projektů. O jejím způsobu vedení účetnictví se vyjádřila M. K., která její práci převzala a podle níž bylo účetnictví v neutěšeném stavu. Obviněná byla toho názoru, že se dopustila pouze nedbalostního jednání, když údaje po zaměstnankyni J. F. nekontrolovala a naznačila, že jednala ve skutkovém negativním omylu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Rovněž dílčím skutkům pod písmeny b), c) a d) bodu 1. výroku o vině dovolatelka vytkla nedostatek subjektivní stránky, a to ze shodných důvodů jako u dílčího skutku pod písmenem a) bodu 1. Navíc uvedla, že platby (neoprávněně vyplacené mzdy) od M. F. (dcery J. F.) akceptovala jako splátky dluhu ze Smlouvy o know-how, na jejímž základě vznikl M. F. vůči obviněné finanční závazek. Zdůraznila, že její námitky nespočívají v odlišném hodnocení důkazů, než jaké učinily soudy, ale v tom, že výsledky provedeného dokazování nedávají podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku.
7. Jiného nesprávného právního posouzení se podle obviněné soudy dopustily ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2. výroku o vině. Citovala z komentáře k trestnímu řádu (byť mluví o hmotněprávním ustanovení), kde je upozorněno na vadu ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku, které se nedovolává odkazem ani blanketem na mimotrestní prameny evropského práva, obsahuje pouze pojmy souhrnný/generální/celkový rozpočet Evropských společenství a rozpočet spravovaný Evropskými společenstvími či jejich jménem. Podle dovolatelky tak de facto není určena hranice, za níž je již určité jednání trestné. Obviněná připomněla, že podle soudů měla porušit povinnosti uvedené v čl. 5.9 Příručky pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, tato je však pouhou publikací připravenou Ministerstvem práce a sociálních věcí, nejedná se o právní akt podle české právní úpravy ani evropského práva. Protože tedy tato příručka není právním předpisem a samotné ustanovení §260 tr. zákoníku neodkazuje na žádnou mimotrestní normu hmotného práva, jednala obviněná v negativním právním omylu, který je třeba posuzovat podle zásad pro negativní omyl skutkový (§18 odst. 1 tr. zákoníku).
8. Při aplikaci Příručky pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost se soudy podle dovolatelky dopustily avizovaného jiného nesprávného právního posouzení. Obviněná vysvětlila, že uvedená příručka stanoví povinnost vykázat příjem vytvořený projektem v monitorovací zprávě a odečíst jej od způsobilých výdajů, čímž fakticky dojde ke snížení dotace. Podle čl. 5.9 odstavce třetího citované příručky však nejsou příjmem projektu výnosy, jejichž součet s poskytnutými dotacemi nepřesahuje výši celkových nákladů projektu, a takové výnosy/příjmy nemusí být vykázány v monitorovací zprávě. Soudy obou stupňů však podle přesvědčení obviněné nerozlišovaly mezi pojmem příjem ve smyslu výnosu projektu a pojmem příjem jako obecným ekonomickým termínem. Z tohoto nepřiléhavého výkladu pak vyplynula nesprávná úvaha soudů, podle níž měl být jakýkoli příjem akceptanta dotace odečten od způsobilých výdajů (tj. o tuto částku měla být snížena celková dotace), ale na druhé straně měl příjemce dotace současně povinnost zajistit úhradu všech výdajů, které nejsou kryty poskytnutou dotací, z vlastních zdrojů, o které by ale tedy podle soudů měla být dotace nižší. Takový přístup obviněná označila za ekonomický nesmysl. Dále se dovolatelka vyjádřila k samotné příručce, jež je podle jejího názoru chybně napsána, když zachází s pojmem „příjem“ ačkoli výstižnější by byl pojem „čistý příjem“. Ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 z 11. 7. 2006 (Kapitola II., čl. 55), z níž čerpala dotčená příručka při určování pravidel pro způsobilé výdaje a příjmy dotačních projektů, považovala dovolatelka čistý příjem za synonymum pro termín zisk. Byla přesvědčena, že tuto její úvahu potvrdilo nové nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze 17. 12. 2013, které nahradilo výše citované nařízení a z něhož plyne zjevný zájem na tom, aby příjemci dotací nerealizovali zisk, nikoli aby nebyly vytvářeny jakékoli výnosy. Toto nové nařízení bylo podle názoru obviněné pro ni příznivější a ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku k němu soudy měly přihlédnout. Obviněná tedy v zásadě vytkla soudům, že nesprávně interpretovaly pojem „příjem“ z Příručky pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a proto chybně přiznaly obviněné povinnost vykazovat tzv. školkovné v monitorovacích zprávách a odečítat je od způsobilých výdajů. Zdůraznila, že přijaté platby od rodičů byly použity na služby poskytované mimo dotační projekt (na nadstandard), přičemž na úhradu nákladů na tyto původně neplánované aktivity nikdy dotační prostředky nežádala ani nepoužila.
9. Dovolatelka upozornila na odmítnutí odvolacího soudu zabývat se otázkou ekonomického fungování a rentability provozu školky s tím, že takové okolnosti nejsou pro posouzení věci rozhodující, s čímž důrazně nesouhlasila. Proto nechala před konáním veřejného zasedání vypracovat znalecký posudek, podle něhož platby rodičů za pobyt dětí ve školce nejsou příjmem projektu a nemohou být odečítány z dotací, příjmy ani výdaje z běžné činnosti nemohou být uváděny v monitorovací zprávě a také nemohou snižovat dotační příjem. Vrchní soud tento důkaz neprovedl z toho důvodu, že se znalec vyjadřuje k právním otázkám, což však obviněná považovala za vágní zdůvodnění a nesouhlasila s ním. V této souvislosti citovala nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2227/10, podle něhož je postup soudů, kdy v jejich hodnocení absentuje určitá část v trestním řízení vyvstalých skutečností, porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 5 To 21/2016-2415, jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, č. j. 43 T 7/2015-2282, jakož i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Následně obviněná zaslala prostřednictvím svého obhájce návrh na doplnění dokazování pro dovolací řízení, a to buď protokolem o výslechu M. Z. (opis protokolu tvořil přílohu návrhu dovolatelky) v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 9/2015 anebo výslechem této svědkyně. Svědectví M. Z. mělo podle obviněné podpořit její námitky uplatněné ve vztahu ke skutku pod bodem 1., konkrétně tato svědkyně vypovídala o pracovní náplni J. F., jež podle shora shrnutých námitek dovolatelky byla zodpovědná za úplnost a správnost dokladů předkládaných příslušným správním orgánům v rámci čerpání dotace.
III. Vyjádření k dovolání a replika k němu
12. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné Bc. N. Č. prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela, podle něhož úmyslné zavinění je vyžadováno u znaků základní skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně značné škody – kvalifikačního znaku podle odst. 4 téhož ustanovení trestního zákoníku postačuje nedbalostní zavinění. Měl za to, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1. uplatnila obviněná námitky výlučně skutkového charakteru, neodpovídají tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu. Přitom odkázal na strany 20 až 21 rozsudku krajského soudu, kde jsou rozvedeny zjištěné skutečnosti, z nichž tento soud dovodil existenci úmyslného zavinění obviněné. Podstatu vyjádřených námitek obviněné podle státního zástupce tvoří snaha o změně v hodnocení důkazů s výsledkem odpovídajícím představám obviněné.
13. Také ke druhému skutku přednesla podle státního zástupce obviněná výtky neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, pokud nesouhlasila s neprovedením znaleckého posudku, který vycházel z její vlastní verze, že rodiče platili za nadstandardní služby, a pokud napadala samotné zákonné znění skutkové podstaty podle §260 tr. zákoníku. Státní zástupce připustil, že se nejedná o blanketní ustanovení, zdůraznil však, že tato trestněprávní norma postihuje poškození finančních zájmů Evropské unie. Za předmětný označil státní zástupce poukaz dovolatelky na povinnost soudů použít s odkazem na ustanovení §2 odst. 1 tr. řádu při právním posouzení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. 12. 2013, jež v době páchání trestné činnosti ještě neplatilo. Státní zástupce souhlasil, že Příručka pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost nemá povahu právního pramene, avšak vyzdvihl její význam pro úvahy o naplnění subjektivní stránky.
14. Státní zástupce zcela odmítl tvrzení dovolatelky, která tzv. školkovné nepovažovala za příjmy projektu. Připomněl závěry soudů, že kroužky pro děti prezentované obviněnou jako služby „nad rámec školky“ byly zahrnuty v samotném projektu a mj. i na ně byla dotace poskytnuta. Složité úvahy obviněné, za jakých okolností se výnosy projektu staly i jeho příjmem, měl za bezpředmětné, význam mohly mít pouze za předpokladu, když by dotace kryla výdaje na provoz školky jen částečně, což nebyl tento případ.
15. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné Bc. N. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
16. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání reagoval obhájce obviněné replikou doručenou Nejvyššímu soudu dne 8. 12. 2016. Ohledně bodu 1. dovolatelka odmítla, že by se při použití kvalifikované skutkové podstaty podle §260 odst. 4 tr. zákoníku nejednalo o úmyslný trestný čin, úmyslné zavinění není vyžadováno jen ve vztahu k okolnostem podmiňujícím aplikaci vyšší trestní sazby. ( Ale přesně takto se státní zástupce vyjádřil, podle Nejvyššího soudu se ze strany dovolatelky jedná o zjevné nepochopení jeho tvrzení. ) Opětovně zdůraznila nedostatky v prokázání naplnění subjektivní stránky. Pokud se týká skutku pod bodem 2. výroku o vině, především obsáhle vysvětlovala podobně jako v textu svého mimořádného opravného prostředku, z jakých důvodů nebyly platby od rodičů příjmem projektu a neměla proto povinnost vykazovat je v monitorovacích zprávách. Popřela tvrzení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že by výdaje na nadstandardní služby zahrnoval již rozpočet projektu a rovněž, že by se jednalo o projekt hrazený výhradně z dotačních prostředků. Obviněná zopakovala také názor na charakter Příručky pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, ta podle ní byla pouhým návodem při realizaci dotačních projektů, vycházela z nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. 7. 2006, jehož nepřesnosti odstranilo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. 12. 2013, které dovolatelka považovala za významné z hlediska posuzování mimotrestních okolností podstatných pro stanovení trestní odpovědnosti ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněná uvedla, že setrvává na svém dovolání včetně jeho závěrečného návrhu, tj. aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby krajskému soudu přikázal věc k „dalšímu řízení a rozhodnutí“.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
18. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, obviněná Bc. N. Č. opřela své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Dovolání, které se opírá o deklarovaný důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
20. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu významná námitka obviněné vztahující se ke skutku pod bodem 2., a to pokud tvrdila, že soudy pochybily v jiném hmotněprávním posouzení. Jak zjistil Nejvyšší soud, právní posouzení ustanovení čl. 55 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. 7. 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (dále jen „nařízení č. 1083/2006“), vykazovalo zásadní pochybení, jak správně, byť nikoli z hlediska všech obviněnou vytýkaných vad, dovolatelka namítala. Na jejich podkladě tedy mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadené usnesení i jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohla v dovolacím řízení obstát.
b) Ke skutku pod bodem 2.
21. Jednání, které bylo obviněné kladeno za vinu pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, bylo již popsáno výše. V podstatě měla zatajit finanční prostředky, které jako tzv. školkovné přijímala od rodičů přijatých dětí v rámci projektu Firemní školka SLUNEČNICE, na který získala finanční podporu z prostředků Evropského sociálního fondu, ačkoli takové příjmy měla podle soudů vykázat nejpozději v závěrečné monitorovací zprávě. Tato povinnost příjemce dotace vyplývala z bodu 5.9 Příručky pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (dále též „příručky“) a rovněž byla stanovena v Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. ... (srov. str. 17 odůvodnění odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně). Dovolatelka však se závěry soudů nesouhlasila, obsáhle vysvětlovala své přesvědčení, že s ohledem na znění třetího odstavce bodu 5.9 citované příručky se poplatky účtované rodičům za nadstandardní služby poskytované jejich dětem nepovažují za příjmy projektu, a proto je nebyla povinna vykazovat v monitorovacích zprávách a odečítat od způsobilých výdajů. Odkazy soudů na dotčenou příručku zpochybnila pro její nezávaznost, neboť nepředstavovala ani právní akt ani právní normu, dále vytkla příručce nedostatky spočívající v její nesprávné interpretaci pravidel obsažených v čl. 55 nařízení č. 1083/2006 a dožadovala se aplikace ustanovení z nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. 12. 2013, jež nahradilo nařízení č. 1083/2006 a mělo problematiku příjmů projektu upravovat pro obviněnou výhodněji.
22. K povaze samotné v této trestní věci tolikrát zmiňované Příručky pro příjemce finanční podpory z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost lze uvést, že bez pochyby není normativním ani individuálním právním aktem, ani tak sama sebe neoznačuje. Jedná se o metodický pokyn, jak vykládat nařízení č. 1083/2006, vypracovaný odborem řízení pomoci z Evropského sociálního fondu Ministerstva práce a sociálních věcí. I když jmenovaná příručka tvoří nedílnou součást individuálního právního aktu – Rozhodnutí o poskytnutí dotace (srov. závěrečná ustanovení Rozhodnutí o poskytnutí dotace na č. l. 905 verte), z hlediska trestní odpovědnosti podle §260 tr. zákoníku bylo významné, zda obviněná jednala v souladu s obsahem nařízení č. 1083/2006, z něhož příručka vycházela, a který byl v té době bez dalšího účinný pro státní orgány i vnitrostátní soukromé subjekty. V obecné rovině nařízení představuje normativní právní akt sekundární legislativy Evropské unie závazný jak pro členské státy, tak pro subjekty vnitrostátního práva členských států. Mezi jeho vlastnosti totiž patří přímá použitelnost a přímý účinek. Přímá použitelnost znamená, že není potřeba recepce právní normy do vnitrostátního práva (avšak někdy jsou členské státy oprávněny či povinny přijmout nezbytné právní předpisy, aby určité nařízení mohlo být ve členském státě aplikováno). Přímý účinek zase způsobuje, že jednotlivci se mohou dovolávat právní normy obsažené v nařízení u vnitrostátního soudu nebo správního orgánu přímo bez odkazu na vnitrostátní právo a soud/správní orgán má zase povinnost ustanovení z nařízení aplikovat. Čl. 55 nařízení č. 1083/2006 byl účinný od 1. 1. 2007. Pravidla čerpání dotace z evropských strukturálních fondů vztahující se na příjemce dotace byla tedy pro obviněnou závazná, aniž k tomu bylo třeba jakéhokoli dalšího vnitrostátního legislativního opatření. Nad to lze uvést, že svou znalost příslušných práv a povinností potvrdila prohlášením ze dne 11. 11. 2010, z něhož vyplývá, že byla seznámena s Rozhodnutím o poskytnutí dotace ze dne 9. 11. 2010, že s ním souhlasí a zavazuje se k jeho plnění a ke splnění stanovených podmínek (viz č. l. 906 verte).
23. Z těchto důvodů tudíž nebylo možné akceptovat tu část obhajoby, jíž se dovolatelka snažila prosadit své tvrzení o negativním právním omylu (Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat - §19 odst. 1 tr. zákoníku.). Je skutečností, že ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou, neobsahuje žádný odkaz ani blanket, to má význam pro pachatelův negativní právní omyl o těchto znacích, neboť právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává (tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty) se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Vzhledem k tomu, že trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je v základní skutkové podstatě deliktem výlučně úmyslným (§13 odst. 2), trestní odpovědnost by v případě negativního skutkového omylu nepřicházela v úvahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2649-2650 s.). Normativními znaky skutkové podstaty jsou ty, jež vyjadřují instituty či právní vztahy převzaté z jiného právního předpisu, aniž by se ho příslušné ustanovení trestního zákona dovolávalo. Pokud skutková podstata obsahuje určitý normativní znak, např. „vyživovací povinnost“, postačí, aby pachatel měl laickou představu o něm, nemusí znát samotné předpisy upravující tento normativní znak skutkové podstaty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 268 s.; rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky uveřejněné pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). U trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku (kterého se dopustí, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu), jsou normativními znaky jednak spojení “souhrnný rozpočet Evropské unie” a dále “rozpočet spravovaný Evropskou unií nebo jejím jménem”. Posledně uvedeným rozpočtem se rozumí tzv. další rozpočty neboli výdaje a příjmy, které jsou spravovány přímo nebo na základě pravomoci delegované Společenstvím (Evropskou unií) a jeho (jejími) orgány nebo institucemi, jedná se zejména o prostředky typu předvstupních fondů (PHARE, SAPARD, ISPA) a povstupních fondů (Strukturální fond, Fond soudržnosti, Evropský Sociální fond atd.). Není pochyb, že dovolatelka věděla, že finanční podpora byla poskytnuta z Evropského sociálního fondu (žádost podávala na výzvu odboru řízení pomoci z Evropského sociálního fondu Ministerstva práce a sociálních věcí, v Rozhodnutí o poskytnutí dotace je přímo uvedena konkrétní částka, která měla být vyhrazena z rozpočtu Evropského sociálního fondu – č. l. 900), s pravidly čerpání dotace (které v rozhodnutí i v příručce korespondují s ustanoveními nařízení č. 1083/2006) se seznámila, jak sama prohlásila na č. l. 906 verte. Evidentně tudíž musela mít představu, jak coby příjemce dotace z Evropského sociálního fondu postupovat, a to i kdyby neznala samotné nařízení č. 1083/2006, které tuto problematiku upravovalo. Uvedené skutečnosti tedy vylučují pochybnosti o naplnění vědomostní složky úmyslného zavinění obviněné a spolu s okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, nemohou vznikat ani důvody pro absenci složky volní této formy zavinění, a to jak k základní, tak i ke kvalifikované skutkové podstatě zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku.
24. Negativní skutkový omyl spočívá v tom, že pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a proto pachatel nejedná úmyslně. Z okolností popsaných výše je zjevné, že obviněná v negativním skutkovém omylu nejednala. Jako žadatelka o finanční podporu z fondů Evropské unie měla povinnost seznámit se s okolnostmi, za nichž lze poskytovat/čerpat dotaci. Odhlédneme-li od toho, že to bylo její povinností účastníka právních vztahů vyplývajících z nařízení č. 1083/2006, výslovně se k tomuto zavázala svým písemným prohlášením učiněným dne 11. 11. 2010 a nebyl tudíž splněn předpoklad, že by neznala ani nemohla předpokládat své povinnosti upravené v nařízení č. 1083/2006 a dále interpretované v příručce. Evidentně se tedy nejednalo o případ, kdy by z důvodu jednání v negativním skutkovém omylu pachatelovo jednání bylo prosté úmyslného zavinění.
25. Vina obviněné Bc. N. Č. tedy vycházela z porušení závazných ustanovení nařízení č. 1083/2006 a nikoli z porušení příručky. Na tomto místě je možné vytknout soudu prvního stupně určité nedostatky v odůvodnění jeho rozsudku, v němž v podstatě vůbec nezmínil obsah příslušného čl. 55 nařízení č. 1083/2006, který je zásadním podkladem pro určení obsahu i rozsahu povinností subjektu čerpajícího příslušné dotační prostředky. Již bylo zmíněno, že obviněnou zpochybňovaná příručka představovala jen určitý metodický pokyn pro orgány kontrolující řádné čerpání příspěvků na tzv. projekty vytvářející příjmy. Pro stanovení výše dotace byla podle odstavce 2 čl. 55 nařízení použita „metoda finanční mezery“, tj. projekt, u něhož je možné objektivně odhadnout příjem předem. Podle konkrétního znění citovaného odstavce a článku nařízení platí, že „způsobilé výdaje na projekty vytvářející příjmy nepřevýší současnou hodnotu investičních nákladů za referenční období, na investice do infrastruktury nebo jiné projekty, u kterých lze příjmy objektivně odhadnout“. Z toho vyplývá, že smyslem této úpravy byl (zcela logický) požadavek, aby způsobilé výdaje na projekty vytvářející příjmy nepřevýšily současnou hodnotu investičních nákladů. Jak však zjistil Nejvyšší soud, toto nařízení doznalo významné změny, a to nařízením Rady (ES) č. 1341/2008 ze dne 18. 12. 2008, kterým se mění nařízení č. 1083/2006 o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti, pokud jde o některé projekty vytvářející příjmy (dále jen „nařízení č. 1341/2008“). Dosavadní odstavec 5 čl. 55 byl nahrazen textem: „Odstavce 1 až 4 se použijí pouze na operace spolufinancované Evropským fondem pro regionální rozvoj nebo Fondem soudržnosti, jejichž celkové náklady přesahují 1 000 000 EUR.“ Proto u projektů, jejichž celkové výdaje nepřesáhnou 1 mil. EUR nebo jsou financované z Evropského sociálního fondu, nebylo možné aplikovat čl. 55 nařízení č. 1083/2006. Pro výpočet příspěvků u těchto projektů bylo nutné použít čl. 52 až 54. Stanovení způsobu zacházení s operacemi generujícími příjmy, které nespadají do působnosti čl. 55 nařízení č. 1083/2006, bylo v pravomoci členských států, ty však musely respektovat zásadu zdravého finančního řízení a nepřefinancování projektu.
26. Co se týká účinnosti uvedené relevantní změny nařízení č. 1083/2006 provedené nařízením č. 1341/2008, byla stanovena jeho retroaktivita, mělo být zpětně použito od 1. 8. 2006 na všechny operace, které přijímaly pomoc ze strukturálních fondů nebo z Fondu soudržnosti v průběhu programového období 2007-2013 (viz článek 2 nařízení č. 1341/2008). Obviněné byla přiznána dotace v listopadu 2010, nebylo třeba užít zpětnou působnost, avšak ani při časové posloupnosti, kdy uvedená změna nařízení č. 1083/2006 předcházela rozhodnutí o poskytnutí dotace, byly změny v poskytování a čerpání dotací provedené nařízením č. 1341/2008 v tomto trestním řízení zcela ignorovány. Podle zjištění dovolacího soudu byly pominuty nejen soudy obou stupňů, rovněž svědek Mgr. M. H. z Ministerstva práce a sociálních věcí vypovídající v hlavním líčení existenci nařízení č. 1341/2008 nijak nereflektoval a ani znalec Ing. František Dvořáček, jehož znalecký posudek předložila obhajoba, nereagoval na zmíněnou významnou novelu nařízení č. 1083/2006. Znění příručky, která je stále dostupná na internetových stránkách www.esfcr.cz , je průběžně aktualizováno, avšak výslovně pro příjemce grantových projektů, jimž byla dotace přiznána rozhodnutím vydaným před 1. 1. 2011 (jako tomu bylo v trestní věci obviněné), má být závazné pouze znění aktuální ke dni podpisu rozhodnutí. Aktualizace se však nedotkly čl. 5.9 příručky, tedy nařízení č. 1341/2008 se do příručky nepromítlo a tím spíše ne jeho retroaktivní účinek.
27. Proto bude v opakovaném hlavním líčení ve vztahu ke skutku pod bodem 2. nutné opětovně vyslechnout svědka Mgr. M. H. nebo jiného informovaného zástupce Ministerstva práce a sociálních věcí, jež bylo řídícím orgánem Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, v jehož rámci byla udělena dotace pod bodem 2. výroku o vině, aby se vyjádřil k dopadům nařízení č. 1341/2008 na pravidla čerpání dotace poskytnuté obchodní společnosti Jazyková škola a vzdělávací centrum SLUNEČNICE, s. r. o., na základě Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. ... ze dne 9. 11. 2010. Ze stejného důvodu bude vhodné vyžádat rovněž stanovisko znalce Ing. Františka Dvořáčka, popř. jej v hlavním líčení k této otázce vyslechnout. Teprve poté, co bude jednoznačně objasněna otázka platnosti výkladové části příručky po přijetí nařízení č. 1341/2008, bude možné najisto posoudit, jak měla obviněná v souladu s novou právní úpravou Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost ve smyslu unijní legislativy upravující poskytování strukturálních fondů skutečně postupovat a zda byla povinna zahrnout do monitorovaných zpráv (nejméně té závěrečné) i stručně řečeno tzv. školkovné, které v rozhodné době pravidelně vybírala od rodičů. Po takto doplněném dokazování bude mít soud dostatečné podklady pro právní posouzení skutkových zjištění ohledně jednání pod bodem 2. výroku, tj. zda došlo k naplnění pouze základní skutkové podstaty trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku (ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině), či zda naplnila i jeho kvalifikační znaky.
c) Ke skutku pod bodem 1.
28. Veškeré námitky vztahující se ke skutku pod bodem 1. směřovala dovolatelka proti naplnění subjektivní stránky zločinu porušení finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, jejich podstatou však nebylo zpochybnění hmotněprávního posouzení znaku zavinění, ale dovolatelka jimi brojila proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, což zvolený dovolací důvod nepřipouští.
29. K dílčímu skutku pod písmenem a) bodu 1. výroku o vině obviněná tvrdila, že jednala při podpisu monitorovací zprávy ve skutkovém negativním omylu, neboť důvěřovala své účetní. S touto obhajobou dovolatelka nebyla úspěšná již v řízením před odvolacím soudem a Nejvyšší soud s jeho závěry souhlasí. Již z předchozího výkladu v odstavcích 30. až 32. tohoto usnesení je zjevné, že bylo povinností obviněné jako jednatelky příjemce dotace, seznámit se s veškerými právy a povinnostmi souvisejícími s čerpáním dotace. Odvolací soud pak poměrně obsáhle a především správně vysvětlil, z jakých důvodů byla odpovědnost za plnění povinností včetně vykazování pravdivých údajů v monitorovacích zprávách na obviněné a nikoli na účetní J. F. (srov. str. 7 a násl. usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Co se týká subjektivní stránky, krajský soud sice výslovně k dílčímu skutku pod písm. a) bodu 1. výroku nehovořil o subjektivní stránce, ve vztahu k oběma skutkům na str. 24 rozsudku však vyslovil závěr o úmyslu přímém. Ten je patrný také z odůvodnění právního posouzení zjištěných skutečností, v němž soud prvního stupně zcela logickou úvahou vyhodnotil provedené důkazy a zejména okolnosti spáchání činu tak, že obviněná jako jediná osoba měla zájem na tom, aby jí byla neoprávněně vyplacena příslušná finanční částka (str. 21 rozsudku krajského soudu). Navíc ani nelze připustit verzi obviněné, že o platbách za nevykonanou práci M. L. nevěděla, když prokazatelně byly zasílány na účet příjemce dotace - obchodní společnosti SLUNEČNICE, s. r. o. (k tomu blíže vyčerpávající odůvodnění krajského soudu na str. 20 rozsudku).
30. Z obdobných důvodů nemohly obstát ani výtky obviněné proti úmyslné formě zavinění u dílčích skutků pod písmeny b), c) a d) bodu 1. výroku o vině. Správný závěr soudů, že dovolatelka věděla o neoprávněně vyplacených částkách na mzdách M. F., byl podpořen i tím, že matka i dcera F. vyvrátily, že by M. F. přeposílala část mzdy jako splátku dluhu z vlastní vůle. K tomuto byla vyzvána právě obviněnou Bc. N. Č., která tedy bezpochyby věděla, kolik peněz přichází M. F. na účet a kolik jí za odvedenou práci správně náleželo. K tomu Nejvyšší soud dodává, že takový postup, kdy si příjemce dotace podporu navýší tak, aby z ní jeho dlužník mohl splácet svůj (soukromý) dluh vůči akceptantovi dotace (resp. jednatelce příjemce dotace), je samozřejmě zjevným zneužitím poskytovaných dotačních prostředků, které jsou účelově určeny na financování předem schváleného projektu. Ustanovení §260 je právě určeno k postihu tohoto typu protiprávních jednání, kdy jsou prostředky poskytované ze zdrojů Evropské unie použity „nesprávně“, tedy v rozporu s předem poměrně přísně stanovenými podmínkami tak, aby nemohly být čerpány na jiné než předem schválené výdaje či investice. Soudy již také objasnily, že obhajobu dovolatelky v tomto směru vyvrací také jiná objektivní okolnost, a to ustanovení smlouvy o know how uzavřené mezi obviněnou a M. F. Podle této smlouvy byla M. F. vázána po dobu pěti let ke spolupráci s obviněnou, až poté, když by M. F. tuto dobu nedodržela, mohla přijít sankce v uplatnění požadavku na uhrazení nákladů na poskytnutí know how (viz str. 16 rozsudku a str. 21 usnesení). M. F. tedy objektivně neměla důvod předčasně hradit a ještě k tomu dobrovolně „finanční poplatek“ za získané know how, když znalosti nabyté za podpory obviněné tehdy užívala v rámci své pracovní činnosti vykonávané ve prospěch obchodní společnosti, jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla právě obviněná Bc. N. Č.
31. Ke skutku pod bodem 1. výroku o vině tedy dovolatelka nepředložila žádnou námitku, kterou by zpochybnila soudy zvolené hmotněprávní posouzení zjištěných skutkových okolností, a proto v této části bylo její dovolání podáno z jiného dovolacího důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Obviněná předestřela svou vlastní verzi skutkového průběhu, která se lišila od skutkových okolností, k nimž soudy dospěly na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž jednotlivé důkazy byly soudy hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu při respektování veškerých procesních pravidel i obecných zásad logického uvažování. Nejvyšší soud k postupu soudů nižších stupňů v tomto ohledu neměl jakékoli výhrady. Na tomto místě je vhodné připomenout, že otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je skutek, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03, ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, a ve stanovisku Pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.
32. Dovolací soud tedy neměl výhrady proti tomu, jaká skutková zjištění soudy učinily ohledně skutku popsaného pod bodem 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Protože se však rozhodnutí soudů ruší i ve vztahu k prvnímu skutku, v novém řízení bude třeba reagovat na obviněnou navržené doplnění dokazování týkající se případného osobního výslechu další svědkyně, a to M. Z., která vypovídala v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 9/2015. V případě, že soud nevyhoví tomuto návrhu, musí vyložit, z jakých důvodů nepovažuje navržené doplnění dokazování za potřebné k rozhodnutí o vině skutkem pod bodem 1. Pokud by nebyly v dovolacím řízení shledány vady v posouzení okolností významných pro rozhodnutí o vině též jednáním, které je zahrnuto pod bodem 2. téhož výroku, bylo by nutné souhlasit i s právním posouzením celého protiprávního jednání obviněné Bc. N. Č., pro které byla podána obžaloba. S ohledem na nedostatečné objasnění skutkových zjištění týkajících se zejména povinnosti obviněné zahrnout do vyúčtovávaných příjmů projektu Firemní školka SLUNEČNICE – podpora zaměstnavatelů v regionu Brno, však nezbylo Nejvyššímu soudu než zrušit napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu. Škoda, kterou obviněná podle tzv. skutkové věty pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně způsobila, totiž dosáhla částky 78 632,65 Kč, tj. jednalo se o škodu větší ve smyslu výkladového ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. Samostatně by na tento skutek mělo být aplikováno ustanovení §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nejednalo by se ani o zločin, ale o méně závažnější trestný čin a totiž přečin (§14 odst. 2 tr. zákoníku), neboť horní hranice trestu odnětí svobody, který zákon za přečin podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku stanoví, činí 5 let. Vzhledem k tomu, že žalované jednání sice bylo rozčleněno do dvou skutků, avšak z hlediska hmotného práva se jedná o jeden pokračující trestný čin (viz §116 tr. zákoníku), bylo z hlediska způsobeného následku nutné zohlednit celkovou škodu vzniklou neoprávněným použitím finančních prostředků z Evropského sociálního fondu. Tento škodlivý následek, resp. účinek přesáhl částku jeden a půl milionu Kč, což ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku představuje již škodu značnou, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie [§260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku]. Je tudíž zřejmé, že v novém hlavním líčení bude nezbytné nejprve objasnit okolnosti významné pro rozhodnutí o vině skutkem, jehož se týká bod 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud v jeho rozsahu soud neshledá podmínky protiprávnosti žalovaného jednání, dojde k vyslovení viny obviněné pouze v rozsahu prvně popsaného skutku (bod 1.), a bude nutné adekvátně upravit právní větu odpovídající mírnější kvalifikaci činu (§260 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Tyto případné změny samozřejmě najdou svůj odraz i ve výroku o trestu. Jestliže bude vina obviněné prokázána opětovně i ve vztahu ke skutku pod bodem 2., krajský soud bude mít podklad opět škodu způsobenou pod body 1. a 2. výroku sčítat, v návaznosti na to užít přísnější právní kvalifikaci trestného činu a trest pak bude ukládat za oba skutky (resp. dílčí útoky pokračujícího trestného činu).
V. Závěrečné shrnutí
33. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 21/2016, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 43 T 7/2015, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Krajský soud v Brně tak v intencích tohoto dovolacího rozhodnutí opětovně projedná trestní věc obviněné Bc. N. Č. na podkladě podané obžaloby a znovu posoudí její trestní odpovědnost především ve vztahu ke skutku pod bodem 2., neboť ke skutku pod bodem 1. Nejvyšší soud neměl žádné výhrady, pouze bude nutné náležitě se vypořádat s návrhem obviněné na doplnění dokazování, který učinila v dovolacím řízení. Jak již bylo vysvětleno výše, vzhledem k souhrnné právní kvalifikaci obou skutků zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku bylo třeba zrušit napadená rozhodnutí v rozsahu obou skutků, protože na samotný skutek pod bodem 1. již není tato právní kvalifikace přiléhavá.
35. Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné (§265s odst. 1, 2 tr. řádu).
36. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě částečně důvodně podaného dovolání obviněné Bc. N. Č. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu vzhledem k omezenému rozsahu dokazování v dovolacím řízení (viz §265r odst. 7 tr. řádu), rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu