ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1737.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1737/2016-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 274/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 55/2013, takto:
Podle §265j tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 6 T 55/2013, byl obviněný J. P. uznán vinným pokračujícím přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost ZELÍ, s. r. o., IČ: 25452177, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že pod bodem 1) výroku o vině jako jednatel obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., (dále jen „ZELÍ, s. r. o.“) při výkonu své funkce nepostupoval s péčí řádného hospodáře, přičemž majetek obchodní společnosti spravoval v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Své povinnosti porušil tím, že v měsíci dubnu roku 2009 souhlasil s odvozem chladícího zařízení ve vlastnictví ZELÍ, s. r. o., který realizovala slovenská obchodní společnost EKOBYT Slovakia, s. r. o., zastoupená jednatelem P. M. Chladící zařízení bylo z areálu ZELÍ, s. r. o., v H. odvezeno, aniž by za něj byla ze strany slovenské obchodní společnosti uhrazena kupní cena. Toto měla zhojit zpětně vydaná faktura ze dne 14. 12. 2009 znějící na částku 320 000 Kč se splatností ke dni 21. 12. 2009, která však nebyla kupujícím nikdy uhrazena. Svým jednáním obviněný způsobil ZELÍ, s. r. o., škodu ve výši 394 000 Kč. Dále pak pod bodem 2) výroku o vině obviněný uzavřel dne 1. 6. 2009 s obchodní společností EKOBYT Slovakia, s. r. o., smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly rekonstrukční práce v areálu ZELÍ, s. r. o., v celkové hodnotě 1 168 780,38 Kč (44 238,47 Euro). Slovenská strana se přitom podílela jen na části smluvně sjednaných prací, a to v hodnotě 291 223,70 Kč (11 022,85 Euro), zbývající smluvené práce v hodnotě 877 556,70 Kč (33 215,62 Euro) byly provedeny již dříve z finančních prostředků ZELÍ, s. r. o. Na základě smlouvy o dílo slovenský smluvní partner vystavil fakturu na celkovou částku 1 168 780,38 Kč, kterou obviněný jménem ZELÍ, s. r. o., přijal a uznal v celé výši. Následně se obviněný s jednatelem P. M. dohodli na vzájemném zápočtu pohledávek. Tímto byla z částky 1 168 780,38 Kč započtena pohledávka ZELÍ, s. r. o., za obchodní společností EKOBYT Slovakia, s. r. o., ve výši 377 600 Kč. Zbylou část započtené pohledávky ve výši 791 180,30 Kč obviněný dne 12. 1. 2010 uznal jako závazek ZELÍ, s. r. o., vůči obchodní společnosti EKOBYT Slovakia, s. r. o. Za účelem zajištění tohoto závazku obviněný (jménem zástavce) uzavřel dne 12. 1. 2010 společně s P. M. (zástavním věřitelem) zástavní smlouvu k nemovitostem (areálu v H.) náležejícím do vlastnictví ZELÍ, s. r. o., k jejíž legalizaci katastrálním úřadem nedošlo. Stalo se tak proto, že návrh podal obviněný až dne 1. 4. 2010, přestože mu ke dni 15. 1. 2010 zanikla funkce jednatele. Obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., tímto jednáním obviněného vznikla škoda ve výši 877 556,70 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný J. P. a poškozená obchodní společnost ZELÍ, s. r. o. Krajský soud v Ústí nad Labem o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 274/2015, tak, že z podnětu odvolání obviněného J. P. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích pro uvedený skutek kvalifikovaný jako pokračující přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, protože skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Poškozenou obchodní společnost ZELÍ, s. r. o., IČ: 25452177, soud podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání této obchodní společnosti krajský soud zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Nejvyšší státní zástupce úvodem dovolání zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a vyčerpávajícím způsobem shrnul obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž uvedl, že se s jeho názory nelze v plném rozsahu ztotožnit. Argumentace Krajského soudu v Ústí nad Labem je podle něj vnitřně rozporná, protože jednak poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe a současně dovozuje absenci subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1224/2015) uvedl, že o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe lze uvažovat tehdy, pokud je postaveno najisto, že stíhaný skutek vykazuje formální znaky trestného činu, přičemž zásadu subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že je trestní odpovědnost pachatele vyloučena vždy, když paralelně existuje nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání.
6. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu dále zdůraznil, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §259 odst. 1 tr. řádu. K tomuto nejvyšší státní zástupce doplnil, že řada učiněných skutkových zjištění není relevantní ani z hlediska zákonných znaků uvedeného přečinu. Stejně tak je bez významu i to, zda měl obviněný vůči ZELÍ, s. r. o., domnělou či skutečnou pohledávku; jestli byla tato obchodní společnost ve ztrátě, případně zda ostatní společníci (ne)projevovali zájem o její chod. Nedostatky skutkových zjištění ohledně výše škody, na něž krajský soud poukázal, mohly být důvodem k postupu podle §259 odst. 1 tr. řádu, resp. §259 odst. 3 tr. řádu, nemohly však vést k vydání zprošťujícího rozsudku. Podle státního zástupce není pochyb o vzniku škody odvozem chladícího zařízení v hodnotě 394 000 Kč. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je irelevantní, že se celý areál obchodní společnosti později podařilo prodat za stejnou cenu, za kterou byl jeho prodej původně zamýšlen slovenskému partnerovi, tj. za 5 000 000 Kč (i bez odvezeného zařízení).
7. Nejvyšší státní zástupce se ztotožnil s tvrzením odvolacího soudu pouze v tom, že pohledávka za obchodní společností ZELÍ, s. r. o., ve výši 791 180,30 Kč uvedená pod bodem 2) zprošťujícího výroku o vině, ačkoli zůstala nezaplacena, nebyla ani slovenskou obchodní společností nikdy vymáhána. Skutečnost, že škoda jako následek trestného činu na straně obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., nevznikla, znamená podle dovolatele pouze tolik, že jednání obviněného J. P. zůstalo v této části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a takto mělo být i právně kvalifikováno. Soud prvního stupně tak jednání obviněného nesprávně právně posoudil jako dokonaný přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
8. Podle nejvyššího státního zástupce nemohou rovněž obstát ani závěry odvolacího soudu týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu, jehož se obviněný dopustil, byť lze přisvědčit tomu, že přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku je přečinem úmyslným, u nějž zcela postačuje naplnění úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na podporu své argumentace nejvyšší státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr., podle kterého je možné dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu i v případech, kdy bylo cílem pachatelova jednání dosažení jiného možného výsledku ˗ z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně by mu byla dokonce nepříjemná. Současně zdůraznil, že se uvedeného trestného činu může dopustit i pachatel, který se spravovaným majetkem provádí rizikové dispozice s cílem získat ekonomický prospěch, při současném vědomí, že v důsledku jeho jednání může stejně tak na místo zamýšleného výsledku nastat škoda jako trestněprávně relevantní následek.
9. V posuzované věci dovodil nejvyšší státní zástupce u obviněného dokonce existenci úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na základě jeho jednání spočívajícího ve fakticky bezúplatném předání chladícího zařízení obchodní společnosti EKOBYT Slovakia, s. r. o., a následného uznání pohledávky za obchodní společností ZELÍ, s. r. o., kterou se obviněný pokusil zajistit zástavním právem k nemovitostem z majetku poškozené. Vznik škody byl tedy nejen možným, ale nutným následkem takového jednání, přičemž motivem spáchání činu bylo pro obviněného dosažení dobrých obchodních vztahů se slovenským partnerem za účelem naplnění slíbeného odkoupení celého areálu ZELÍ, s. r. o. Tyto zjištěné skutečnosti však z hlediska existence formálních znaků uvedeného trestného činu nemají podle odvolatele žádný význam.
10. Ve zbytku své dovolací argumentace nejvyšší státní zástupce předložil právní úvahy týkající se absence podrobnějšího hodnocení škodlivosti jednání obviněného J. P. s ohledem na §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Předestřel, že jednání obviněného v konečném důsledku nevedlo ke zlepšení ekonomické situace obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., naopak vyústilo ve zmenšení jejího majetku, čímž společenskou škodlivost jeho jednání podle §39 odst. 2 tr. zákoníku nelze vyloučit.
11. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 7 To 274/2015, jakož i případná rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
12. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Pouchy, přičemž s jeho obsahem nesouhlasil. Je přesvědčen, že odvolací soud správně dovodil, že nezpůsobil obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., žádnou škodu a nikdy nejednal v rozporu s jejími zájmy. Naopak byl jediným ze společníků, který se snažil o zachování a prosperitu této obchodní společnosti tím, že areál (s vizí jeho pozdějšího odkupu) pronajal slovenské obchodní společnosti EKOBYT Slovakia, s. r. o., aby se alespoň zčásti vykompenzovaly společníkům vložené investice, jež se z větší části týkaly nevydařeného podnikatelského záměru. Zdůraznil, že EKOBYT Slovakia, s. r. o., vložila do rekonstrukce areálu průběžně částku okolo 500 000 Kč, díky které obviněný opravoval a udržoval majetek ZELÍ, s. r. o., přičemž obchodní společnost EKOBYT Slovakia, s. r. o., náhradu takto vynaložených finančních prostředků nikdy nenárokovala. Sama obchodní společnost ZELÍ, s. r. o., tehdy nedisponovala žádnými finančními prostředky. Obviněný dále uvedl, že vzájemný zápočet pohledávek byl proveden pouze pro případ, kdyby skutečně došlo k prodeji areálu slovenské obchodní společnosti, tj. aby mohly být jí účelně vynaložené náklady investované do oprav objektu promítnuty do snížení kupní ceny. I přestože k následné obchodní transakci nedošlo, EKOBYT Slovakia, s. r. o., nikdy nepožadovala vrácení investic po ZELÍ, s. r. o., ve výši 791 180,38 Kč. Jak tedy správně dovodil soud druhého stupně, obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., nevznikla žádná škoda. Kromě uvedeného obviněný vyjádřil nesouhlas s tvrzením svědka RNDr. M. H., podle něhož byla odvozem chladícího zařízení (oceněného na 394 000 Kč) z areálu ZELÍ, s. r. o., snížena celková hodnota jejího majetku. Celý objekt poškozené byl i navzdory této skutečnosti prodán za 5 000 000 Kč, tj. za částku ve stejné výši, za kterou byl původní prodej (slovenské obchodní společnosti) zamýšlen. Obviněný J. P. uzavřel, že pokud byl někdo poškozen, byl to on sám, neboť jemu jako jedinému ze společníků se z tohoto prodeje nedostalo žádného finančního vypořádání. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl podle §265j tr. řádu jako nedůvodné a současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že k projednání dovolání nejvyššího státního zástupce byly splněny všechny formální podmínky i z hlediska jeho obsahu ve smyslu zákonem požadovaných náležitostí. Poté Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou naplněny zákonné podmínky pro jeho odmítnutí, a shledal, že tomu tak není. Za těchto okolností mohl Nejvyšší soud přezkoumat v souladu s ustanovením §265i odst. 3, 5 tr. řádu napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. Přitom dospěl k závěru, že rozsudek soudu druhého stupně ve svém výsledku není zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku.
15. Podstatou dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce je primárně nesouhlas s hodnotícími závěry odvolacího soudu, pokud jde o naplnění subjektivní stránky (zavinění obviněného). Nejvyšší státní zástupce dovodil naplnění tohoto znaku přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku především ze způsobu jednání obviněného, kterým uznal pohledávku obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., ve výši 791 180,30 Kč, jež se následně pokusil zajistit zástavním právem k nemovitostem nacházejícím se v jejím majetku.
16. Nejvyšší soud k tomuto v obecné rovině připomíná, že zavinění, jakožto obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu chápané jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době spáchání činu. Zavinění je založeno jednak na složce vědění (intelektuální) ˗ zahrnující vnímání pachatele, a dále pak na složce volní obsahující především chtění nebo srozumění jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci, přičemž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, uveřejněný pod č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z povahy věci se zavinění musí vztahovat na celý průběh pachatelova činu odpovídající znakům skutkové podstaty určitého trestného činu. Závěr o zavinění musí být přitom podložen skutkovým zjištěním soudu na podkladě dokazování právě tak, jako závěr o objektivních znacích toho kterého trestného činu. Zákon počítá s dvěma formami zavinění, a to úmyslem (§15) a nedbalostí (§16). Úmysl je přitom obecně těžší formou zavinění. Současně platí, že čím je pachatel více seznámen s okolnostmi naplňujícími znaky skutkové podstaty trestného činu, tím vyšší je míra jeho zavinění, což má zásadní význam pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu a jeho společenské škodlivosti, a s ohledem na to i pro úvahu o trestu.
17. K otázce naplnění subjektivní stránky se vyjádřily soudy obou stupňů, přičemž Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry uvedenými v rozhodnutí odvolacího soudu na str. 9 až 12. Jednání obviněného [uvedené pod body 1) i 2) skutkové věty] je nutné posuzovat v celkovém kontextu okolností případu. Obchodní společnost ZELÍ, s. r. o., jejíž založení inicioval především obviněný společně se svědkem RNDr. M. H., dlouhodobě (od roku 2003) nevyvíjela žádnou činnost, byla ve ztrátě a disponovala nevyužitým movitým i nemovitým majetkem. Obviněný J. P. byl jako jediný z jednatelů a společníků této obchodní společnosti vázán dvěma půjčkami v celkové hodnotě 900 000 Kč, jejichž záměrem bylo přitom umožnit financování podnikatelských záměrů obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o. Ostatní společníci se zavázali, že mu za účelem kompenzace uzavřených půjček budou měsíčně splácet 9 600 Kč; tomuto však bylo zhruba po dobu dvou let, poté platby ustaly. Obviněnému, navzdory investici vložené do obchodní společnosti a tomu, že její areál udržoval a zveleboval i vlastními silami, nebyl vyplácen žádný příjem. Ostatní společníci se o osud areálu a podnikání nezajímali a neprojevovali vůli nastalou nepříznivou situaci řešit. Obviněný přitom ostatním společníkům a jednatelům navrhoval různé možnosti, jak pokračovat ve využívání areálu, čímž se snažil o zachování a prosperitu obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o. Nakonec se mu podařilo sjednat nájemce areálu ˗ nejprve polskou obchodní společnost PILA LUZICKY, s. r. o., a poté slovenskou obchodní společnost EKOBYT Slovakia, s. r. o., jejímž jednatelem byl svědek P. M.
18. Nejvyšší soud upozorňuje, že nájemní smlouvy spolu se smlouvou o zřízení věcného břemene (včetně jejich dodatků o prodloužení doby nájmu do 31. 5. 2010) byly tehdy uzavřeny mezi svědky P. M. a dalším ze společníků (rozdílným od obviněného) RNDr. M. H. Svědek P. M. po celou dobu přitom vystupoval jako vážný zájemce o koupi obchodní společnosti a jejího areálu, jak dokládá i zápis ze setkání ze dne 2. 4. 2009 mezi svědky P. M. a RNDr. M. H., uskutečněného za účastni advokáta Mgr. Jana Drobníka (nynějšího právního zástupce obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o.). Obsahem jejich schůzky bylo projednání budoucí koupě areálu obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., za cenu 5 000 000 Kč (výsledná částka měla být ještě snížena o již uhrazené nájemné a provedené práce a opravy areálu). Jak správně odvolací soud uvedl, vážný zájem slovenské obchodní společnosti o realizaci koupě areálu je možné mimo jiné dovozovat i z opakovaného prodlužování sjednaného nájmu i pravidelných plateb na jeho úhradu. O záměru svědka P. M. odkoupit ZELÍ, s. r. o., přitom věděli i ostatní společníci a jednatelé, nejednalo se tudíž o „soukromou akci“ obviněného, přičemž z provedeného dokazování nelze vyvrátit obhajobu obviněného J. P., že skutečně věřil vážnému úmyslu slovenského podnikatele odkoupit majetek ZELÍ, s. r. o., a pokud později s obchodní transakce sešlo, cítil se podveden. V rozhodné době však jej však mohly o serióznosti svědka P. M. utvrzovat mimo jiné i pravidelné platby nájemného za areál obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., aniž by jej zájemce jakkoliv využíval, přičemž se nejednalo o zcela zanedbatelné částky. P. M. kromě finančních investic do údržby podniku byl v kontaktu nejen s obviněným a dalším jmenovaným společníkem, ale rovněž s právním zástupcem ZELÍ, s. r. o., činil též právní kroky, jež měly vést k uzavření smlouvy o zakoupení podniku. Takové chování slovenského partnera věrohodně mohlo vyvolat u obviněného dojem, že konečný obchod bude úspěšně uzavřen.
19. Udržovací práce v areálu v H. prováděl a zajišťoval obviněný evidentně na náklad slovenské obchodní společnosti EKOBYT Slovakia, s. r. o. (provedené v celkovém souhrnu cca 500 000 Kč, které zasílal svědek P. M. na bankovní účet obviněného J. P.). Tímto způsobem poskytnuté finanční prostředky v rozhodné době mohly obviněného J. P. opět jen utvrzovat v tom, že svědek P. M. byl skutečným zájemcem o koupi majetku společnosti. Nejvyšší soud má rovněž za prokázané, že obchodní společnost ZELÍ, s. r. o., nevykonávala žádnou činnost, nevytvářela tak žádný podnikatelský zisk, tudíž nemohla mít sama v podstatě žádné disponibilní zdroje k financování údržbových prací. Navíc skutečně zde hraje roli i konání obviněného, který byl jediným ze společníků, kdo aktivně pečoval o existující majetek obchodní společnosti. Ostatní jednatelé a společníci vyjma svědka RNDr. M. H. se o činnost, budoucí vývoj podnikání i samotného majetku prakticky nezajímali vůbec.
20. Ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině týkající se odvozu chladícího zařízení (cena stanovená podle znaleckého posudku na 394 000 Kč), jež bylo součástí areálu obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., a které bylo v měsíci dubnu 2009 odvezeno tehdejším nájemcem EKOBYT Slovakia, s. r. o., se Nejvyšší soud ztotožnil s tvrzením soudu druhého stupně, že z provedeného dokazování nevyplývá ani nepřímý úmysl (podle dovolatele dokonce úmysl přímý) obviněného jakkoli poškodit ZELÍ, s. r. o., a to ani poskytnutím části movitého majetku (chladící zařízení) budoucímu majiteli celého areálu, čemuž v rozhodné době nepochybně důvěřoval. Nelze přijmout tvrzení nejvyššího státního zástupce, že si obviněný při realizaci této majetkové dispozice musel být vědom, že jde o nehospodárné jednání, jehož důsledkem bude způsobení škody na majetku ZELÍ, s. r. o. Naopak lze mít za to, že byť bylo chladící zařízení odvezeno, obviněný J. P. tak činil pouze v zájmu realizace budoucího prodeje celého areálu slovenskému partnerovi, čímž by se zajistil přísun finančních prostředků, který by kompenzoval ztrátovost podnikatelského fungování ZELÍ, s. r. o. Tím spíš, když byl obviněný neustále utvrzován o realizaci koupě ze strany svědka P. M. Úmysl poškodit obchodní společnost ZELÍ, s. r. o., taktéž nevyplýval ani z jednotlivých kroků, které činil sám obviněný, eventuálně i za součinnosti se svědkem RNDr. M. H. a advokátem Mgr. Janem Drobným. Naopak soud druhého stupně naprosto správně vyhodnotil tehdejší stav mysli obviněného v návaznosti na jeho konkrétní jednání tak, že jednal v dobré víře realizovat prodej majetku, či celé obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., činil tak naprosto transparentně za součinnosti dalšího ze společníků, který projevil snahu zapojit se do přípravných jednání, k nimž došlo též za účasti právního zástupce, tj. snažil se (za souhlasu kupující strany) o zachování všech právních náležitostí souvisejících prodejem. S ohledem na uvedené je možné vyloučit, že obviněný jednal v rozporu s ustanoveními §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. že by nevykonával svou funkci jednatele s péčí řádného hospodáře.
21. Úmysl obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchat daný trestný čin není možné tedy spatřovat ani v jednání popsaném pod bodem 2) skutkové věty, konkrétně pak v tom, že se svědkem P. M. uzavřel dne 12. 1. 2010 dohodu o uznání dluhu ve výši 791 180,30 Kč a zástavní smlouvu k nemovitostem (areálu ZELÍ, s. r. o.). Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že obviněný tak činil pouze za účelem realizace budoucího prodeje objektu, v němž sídlila jmenovaná obchodní společnost s vizí „záchrany“ jejího majetku (a samozřejmě též s vírou navrácení jím vložených peněz), aniž by ze zjištěného jednání bylo možné dovodit alespoň jeho smíření s opačným výsledkem tj. vznikem škody (ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku). Přitom nešlo o nijak „rizikové“ dispozice s majetkem, k němuž byl obviněný povinen správou a opatrováním, a které by u něho mohly, resp. měly vzbudit obavu o v úvahu přicházejícím a jemu původně nechtěném způsobení škodlivého následku. Tomuto argumentu nejvyššího státního zástupce, který opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci, tak nelze přiznat žádné opodstatnění, neboť se jedná o případ doprovázeným rozdílnými skutkovými okolnostmi, než je věc obviněného J. P.
22. Protože jednání obviněného [pod body 1) i 2) skutkové věty] nelze posoudit jako pokračující přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, není možné uvažovat ani o tom, že by tento trestný čin byl spáchán ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť skutky označené v žalobním návrhu nejsou trestným činem. Proto jsou vyloučeny i úvahy nejvyššího státního zástupce o škodlivosti jednání obviněného podle §39 odst. 2 tr. zákoníku; podmínka trestnosti jednání uvedeného ve skutku pod body 1) a 2) nebyla naplněna, jelikož se zákonem vyžadované zavinění musí vztahovat ke všem znakům tvořícím objektivní stránku daného trestného činu včetně způsobení škodlivého následku. Jinými slovy by úmysl obviněného musel směřovat jak k porušení mu zákonem uložené povinnost opatrovat a spravovat majetek ZELÍ, s. r. o., tak i k úmyslnému způsobení škody této obchodní společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/1980, uveřejněné pod č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což se v daném případě nestalo.
23. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotknout, že obžaloba neopatřila dostatečné podklady pro nutné zjištění výše škody, která obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., jednáním obviněného popsaným ve skutkové větě vznikla, případně by její vznik hrozil při dovoláním navrhované právní kvalifikaci za čin pod bodem 2) jako pokusu trestného činu (viz též tvrzení soudu druhého stupně na straně 9 napadeného rozhodnutí). Přestože státní zástupce ani v průběhu hlavního líčení neprokázal, na základě jakých důkazů dospěl k částkám představujícím objem investic do nemovitého majetku ZELÍ, s. r. o., jak je měla poskytnout jednak označená slovenská obchodní společnost a z větší části sama poškozená, v soudním řízení nebyla této zásadní kvalifikační okolnosti věnována prakticky žádná pozornost. Soud prvního stupně se přesto spokojil s tvrzením obžaloby týkajícho se stanovení škody, jež se váže k rozsahu rekonstrukčních prací, aniž by vysvětlil (objasnil) schopnost obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., která se dlouhodobě nacházela ve ztrátě, disponovat částkou převyšující 877 tisíc Kč. V trestním spise jsou k dispozici pouze vyjádření svědků (jednatelů a společníků) o tom, že práce nebyly realizovány v takovém finančním objemu, který byl uveden ve smlouvě o dílo, resp. v jakém poměru byl určen ve skutkové větě. Ani z tohoto pohledu nebylo možné konstatovat vinu obviněného, protože se zakládá na pouhém „odhadu“ škody. Na tento zřejmý nedostatek nereagoval ani sám odvolatel.
24. Ve prospěch obhajovací verze obviněného rovněž svědčí postoj svědka P. M., jednatele slovenské obchodní společnosti, který přestože vystupoval v posuzované věci v procesním postavení svědka, nikoliv obviněného, tak musel být po několika neúspěšných předvoláních k výslechu u soudu nakonec předveden policií. V rámci své výpovědi přitom na většinu položených otázek buď nedokázal vůbec odpovědět, anebo si na dotazované skutečnosti nevzpomínal. Rovněž zůstalo nezodpovězeno, z jakého důvodu tento svědek ani do doby soudního jednání neuplatňoval žádné finanční nároky za investice vložené do areálu ZELÍ, s. r. o., a které fakticky přispěly k rozšíření jejích majetkových hodnot. Nevysvětlil ani důvody, které jej nakonec vedly k tomu, že neuskutečnil předem sjednanou obchodní transakci, přestože v předcházejících obdobích musel vložit nemalé náklady jak do úhrady nájmu prostor, aniž by je kdy využíval, tak zejména v podobě zasílaných peněz do údržby a rekonstrukce celého objektu. Za těchto okolností se skutečně jeví vysoce pravděpodobné, že obviněný důvodně v dobré víře spoléhal na serióznost zájmu tohoto svědka o zakoupení obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o., případně jejího movitého a nemovitého majetku, což jen dokládá již vyloženou absenci zavinění.
25. Důvodnost lze přiznat jedině výhradě uplatněné dovolatelem týkající nepřípadnosti použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, o niž společně s absencí zavinění, opřel odvolací soud svůj zprošťující výrok. Jak vyplývá z §12 odst. 2 tr. zákoníku uplatnitelnost této zásady je vázána na situace, kdy jsou pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny (formální) znaky uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku, je trestným činem a za jeho spáchání je vůči pachateli třeba vyvodit trestní odpovědnost. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“, tj. pojetí trestního práva jako krajního prostředku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 151/2016). Odvolací soud však při hodnocení výsledků dokazování v dané věci dospěl k závěru, že subjektivní stránka jako jeden z obligatorních formálních znaků trestného činu nebyl naplněn. Za těchto okolností pak již bylo zcela nadbytečné zabývat se mírou společenské škodlivosti a označit čin za natolik bagatelní, že není třeba užít trestněprávních prostředků k postihu obviněného. Přes tyto nesprávné úvahy krajského soudu považuje Nejvyšší soud napadený výrok o zproštění obviněného obžaloby za věcně správný a odpovídající výsledkům soudního řízení.
26. Přestože se nejvyšší státní zástupce nezmínil v dovolání o možnosti kvalifikovat čin podle §221 tr. zákoníku (prosazoval naplnění úmyslné varianty), považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit akceptovatelné úvahy Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že v dané věci z nedostatku zavinění na straně obviněného nepřicházela v úvahu ani možnost posoudit skutek jako nedbalostní čin. Je tomuto tak zejména s ohledem na zákonem vyžadovanou „vyšší“ míru zavinění, jež by odpovídala pojmu „hrubá nedbalost“. Hrubou nedbalostí je rozuměn intenzivnější stupeň nedbalosti (ať již vědomé či nevědomé), a to na základě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou zákon charakterizuje jako „zřejmou bezohlednost“. U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 odst. 1 tr. zákoníku se přitom zavinění z hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku vztahuje nejen k následku, resp. k účinku spočívajícímu ve způsobení značné škody, ale i k jednání pachatele včetně porušení důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku uložené pachateli podle zákona nebo jím smluvně převzaté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované pod č. T 1122 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitu 49, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008). S ohledem na již konstatované okolnosti případu, zejména konkrétní kroky obviněného a jeho dobrou víru ve vážnost zájmu slovenského partnera, je možné odmítnout možnost, že by se mohlo jednat o hrubou nedbalost při výkonu jeho jednatelské funkce ve vztahu ke spravovanému a opatrovanému majetku obchodní společnosti ZELÍ, s. r. o. Naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správně cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku proto u obviněného nepřicházelo v úvahu.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a po přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. řádu. Vzhledem ke splnění procesních podmínek předpokládaných v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 2. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu