ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1762.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1762/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovoláních, která podali obvinění M. K. , a Ing. V. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 4 To 30/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. K. a Ing. V. Z. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 3 T 1/2015, byli obvinění M. K. a Ing. V. Z. (dále zpravidla jen „obvinění“) uznáni vinnými přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byli oba obvinění shodně odsouzeni podle §255 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti STŘECHY 92, s. r. o., IČ: 60743280, se sídlem Zlín, Broučkova 406 (dále jen „STŘECHY 92“), na náhradu škody částku ve výši 210 670 Kč.
2. Skutek (zjednodušeně uvedeno) spočíval v tom, že obvinění v P. v přesně nezjištěné době v listopadu 2012 předložili Společenství vlastníků jednotek Plzeň, Rabštejnská 2, 4, IČ: 26330415, se sídlem Plzeň, Rabštejnská 1591/4 (dále jen „SVJ Rabštejnská“), za obchodní společnost SLADRO s. r. o., IČ: 28665597, se sídlem Děčín, 17. listopadu 381/1 (dále jen „SLADRO“), pro niž vykonávali činnost spočívající zejména ve vyhledávání zakázek, nabídku na zastřešení bytového domu ze dne 29. 10. 2012, poté uzavřela SLADRO se SVJ Rabštejnská dne 28. 11. 2012 smlouvu o dílo, přičemž obvinění při předložení nabídky využili informaci o záměru SVJ Rabštejnská na zhotovení zastřešení bytového domu, kterou získali v rámci zaměstnaneckého poměru u obchodní společnosti STŘECHY 92, která pro SVJ Rabštejnská rovněž předtím dne 20. 8. 2012 zpracovala nabídku, přitom SLADRO a STŘECHY 92 měly stejný předmět činnosti, a to provádění staveb, jejich změny a odstraňování a projektovou činnost ve výstavbě, a v důsledku ztráty zakázky vznikla obchodní společnosti STŘECHY 92 škoda ve formě ušlého zisku ve výši 210 670 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání oba obvinění, manželka obviněného Ing. V. Z. JUDr. H. Z. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2016 rozsudkem pod sp. zn. 4 To 30/2016 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu z podnětu odvolání obou obviněných a odvolání JUDr. H. Z. podaných proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podané v neprospěch obviněných proti výroku o trestu. Zároveň odvolací soud nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal obviněné M. K. a Ing. V. Z. vinnými přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 trestního zákoníku, který spočíval ve skutku uvedeném shora, jenž však byl vyjádřen přesnějším popisem s tím, že nebyla prokázána výše ušlého zisku. Za to Vrchní soud v Praze uložil oběma obviněným shodný trest jako soud prvního stupně. Dále pak odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou obchodní společnost STŘECHY 92 s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k nim
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. K. a Ing. V. Z. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učinili tak společným podáním, tudíž jejich argumentace je naprosto shodná. Obvinění poukázali na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť oba soudy nesprávně zjistily skutkový stav a z provedených důkazů nevyplývá, že spáchali skutek, za který byli odsouzeni. Nesprávné právní posouzení spatřovali zejména v tom, že spolupráce obchodních společností STŘECHY 92 a SLADRO byla posouzena jako úkorná a že soudy nižších stupňů shledaly, že v případě SVJ Rabštejnská jednali obvinění s úmyslem opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch na úkor poškozené STŘECHY 92. Z této spolupráce přitom těžily obě uvedené obchodní společnosti, tedy i poškozená, a nelze klást k tíži obviněných, že v případě zakázky SVJ Rabštejnská se jednatel SLADRO rozhodl realizovat zakázku sám. Uvedli, že není možné uznat je vinnými přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, neboť svědectví Ing. P. H., Ing. J. M. a dalších svědků neprokazují, že došlo ke spáchání trestného činu, který jim byl kladen za vinu. Dále namítli, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, neboť chybí úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, protože obvinění jednali na pokyn poškozené a nikoli v rozporu s ním. Nebylo ani prokázáno, že by obvinění jednali v rozporu s pokyny SVJ Rabštejnská. Namítli, že odvolací soud nijak neodůvodnil závěr, že obvinění spáchali skutek v přímém úmyslu, a zcela absentuje úvaha odvolacího soudu o motivu jejich jednání, není podle nich vůbec jasné, proč by se takového činu měli dopustit. Dále oba obvinění zpochybňovali svědecké výpovědi Ing. P. H., Ing. J. M. a J. V., a to jednak pro jejich zvláštní osobní zájem na odsouzení obviněných, jednak pro pochybnosti o jejich věrohodnosti. Závěrem namítli porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Stěžovali si též na určitou nestandardnost trestního řízení, kterou spatřovali v tom, že soud prvního stupně byl podle jejich názoru v podstatě donucen k vynesení odsuzujícího rozsudku soudem odvolacím a že policejním orgánem bylo původně „vyšetřování zastaveno a až na podnět poškozené společnosti státním zástupcem znovu otevřeno“. Nadto odvolací soud pracoval se spekulacemi, které nebyly nijak potvrzeny provedeným dokazováním, současně k tomu citovali některé formulace z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Ze všech uvedených důvodů obvinění (poněkud nepřesně) navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval podle §265m tr. ř. a „změnil“ napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že oba obviněné zprostí obžaloby a poškozenou odkáže s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Dovolání obviněných byla zaslána k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejprve shrnula rozhodnutí soudů nižších stupňů a podaná dovolání. Podle státní zástupkyně obvinění ve většině svých námitek vybočili z mezí jimi uplatněného dovolacího důvodu, a to proto, že jejich mimořádný opravný prostředek obsahuje nikoli námitky právní, ale skutkové. Obvinění totiž nevytýkali nesprávnost právního posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými, ale napadali výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Jejich dovolání směřovala proti způsobu hodnocení důkazů, což se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, protože uplatňované výhrady jsou námitkami skutkového a procesního charakteru. Obvinění polemizovali se závěry soudů obou stupňů a dostávali se tak k vlastním skutkovým verzím, jež jsou odlišné od těch, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Dále státní zástupkyně připomněla, že v dovolacím řízení je určující skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. S určitou mírou benevolence pak považovala za relevantně uplatněnou námitku zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu, který byl v jejich jednání shledán. Podstatou zneužívání informací v obchodním styku podle státní zástupkyně je, že pachatel tohoto trestného činu využívá k opatření výhody nebo prospěchu určitou informaci, kterou obdržel nebo která pro něj byla dostupná v rámci jeho určitého postavení ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a díky jejíž znalosti může učinit nějaké rozhodnutí s jiným ekonomickým dopadem, než jaký by přicházel v úvahu, pokud by nepůsobil ve dvou nebo více podnikatelských subjektech. Právě tímto způsobem je dosažena výhoda nebo prospěch určitého subjektu, kdy na druhé straně je jiný subjekt znevýhodněn. Tím se chrání rovnost subjektů na trhu v rámci hospodářské soutěže. Pachatel neoprávněně využívá konkurenční výhody vyplývající z jeho působení ve dvou nebo více podnikatelských subjektech a může tak uzavřením určité smlouvy opatřit sobě nebo jinému výhody nebo prospěch na úkor některého z těchto subjektů. V takových případech tedy pachatel neoprávněně přenáší podnikatelské riziko a případnou ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů, ve kterých zároveň působí a na jeho úkor uzavírá smlouvu, ze které má výhodu nebo prospěch jiný podnikatelský subjekt nebo kdokoli další. V posuzované trestní věci byla podle státní zástupkyně prokázána vědomost obou obviněných, že obchodní společnosti STŘECHY 92 i SLADRO mají totožný předmět podnikání, byť v době předcházející trestnému činu obviněných se jejich obchodní zájmy nekřížily, neboť těžily ze vzájemné spolupráce, v rámci projednávaného obchodního případu pro SVJ Rabštejnská to ale už neplatilo. Obvinění nebyli spokojeni s pracovními podmínkami a s odměňováním v obchodní společnosti STŘECHY 92, a proto působili i v konkurenční SLADRO. Vědomě porušili pracovní smlouvu, která definovala zákaz konkurence a povinnost mlčenlivosti v případě zakázky pro SVJ Rabštejnská, neboť jednak využili informace o tom, že právě tento odběratel má zájem o revitalizaci domu včetně střechy a rovněž od svého zaměstnavatele využili systém zastřešení plochých střech na panelových domech pro konkurenční obchodní společnost. V důsledku jednání obviněných pak zakázku, kterou měla původně realizovat obchodní společnost STŘECHY 92, prováděla SLADRO, které tak připadl zisk. Veškeré uvedené okolnosti jsou pokryty zaviněním obviněných, neboť věděli o všech okolnostech, které jsou podstatné pro posouzení trestnosti jejich jednání. Nemohou se dovolávat toho, že obě obchodní společnosti dříve jednaly ve shodě, neboť tato shoda byla minimálně v případě řešeném v této trestní věci jejich jednáním narušena. Není ani podstatné, že v rozhodné době nebyla jejich činnost pro SLADRO smluvně podchycena, fakticky však ve prospěch této obchodní společnosti jednali, což vyplývá i z toho, jakým způsobem se prezentovali před zákazníky, jaké měli reklamní materiály a jak uvedenou obchodní společnost propagovali. Není proto podle státní zástupkyně pochyb o tom, že naplnili zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, a to v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že obvinění podali svá dovolání společným podáním, v němž jsou podepsáni jejich obhájci. Přestože byli obvinění poučeni v rozsudku odvolacího soudu o lhůtě a místě podání podle §265e tr. ř., obsahu dovolání podle §265f tr. ř., i o tom, že mohou dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), učinili podání společně pouze prostřednictvím JUDr. Jana Fuchse, tedy obhájce obviněného M. K., neboť z jeho datové schránky bylo dovolání obviněných soudu prvního stupně odesláno (pak se považuje za řádně podané právě tou osobou, z jejíž datové schránky bylo podání soudu doručeno, není-li elektronický dokument obsahující podání jako připojený soubor k datové zprávě opatřen uznávaným elektronickým podpisem příslušné jednající osoby odlišné od toho, jehož datovou schránku k podání využil – srov. k tomu stanovisko Pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, zejména pak body I. a II.). Podle §265d odst. 2 věta druhá tr. ř. podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. V tomto případě však obhájce obviněného Ing. V. Z. Mgr. Zdeněk Stránský je společníkem ve stejné advokátní kanceláři jako JUDr. Jan Fuchs. S ohledem na dosavadní určitou rozkolísanost soudní praxe při stanovování nároků na podání činěná prostřednictvím datových schránek, již má právě sjednotit shora uvedené nově přijaté stanovisko Pléna Nejvyššího soudu (avšak přijaté až poté, co obvinění svá podání učinili), jakož i případnou možnost konvalidace uvedeného pochybení (např. tím, že by obviněný Ing. V. Z. doložil plnou moc udělenou též JUDr. Janu Fuchsovi), nepovažoval dovolací soud dovolání Ing. V. Z. pro uvedené pochybení za nepodané či vadně podané, neboť by takový postup byl přepjatým formalismem. Proto se dovolací soud zabýval dovoláními obou obviněných.
7. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu .
8. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
9. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
b) K dovoláním obviněných M. K. a Ing. V. Z.
10. Obvinění založili svá dovolání prakticky výhradně na skutkových námitkách, případně pokud snad argumentovali výkladem hmotněprávních norem, aplikovali je na jiný než soudy nižších stupňů prokázaný skutkový stav.
11. Mezi takové ryze skutkové námitky patří zejména ty, které se týkají rozboru provedených důkazních prostředků a z nich učiněných skutkových zjištění, především pokud jde o svědecké výpovědi Ing. P. H., Ing. J. M. a J. V., případně i dalších osob. Nejvyšší soud připomíná, že tyto námitky již obvinění uplatnili v odvolání a odvolací soud se jimi zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí zejména na straně 7, kde uvedl, že obsah podaných vysvětlení není procesně použitelným důkazem, nadto není zřejmé, co obvinění mínili tím, že svědci mění své verze, naopak skutkový děj je prokázán vzájemně si korespondujícími důkazy, a to především výpověďmi zmíněných tří svědků. Tyto důkazy soudy nižších stupňů nijak nedeformovaly, neopomíjely, soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav jim odpovídá. Uvedenými námitkami obvinění napadali výlučně rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod, jak bylo uvedeno shora.
12. Lze tak konstatovat, že se všemi námitkami, které uplatnili obvinění ve svém dovolání, se již řádně zabýval soud prvního stupně, rovněž byly obsahem podaného odvolání a odvolací soud se s nimi též důsledně vypořádal. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
13. Dovolatelé pojali své dovolání jako další řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu druhého stupně, což však nemůže být smyslem a účelem tohoto mimořádného opravného prostředku, jenž je možno podat jen ze zákonem výslovně uvedených důvodů, jak bylo rozvedeno shora. Dokonce ani netvrdili nic o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich uskutečněnými skutkovými zjištěními. O takovýto extrémní nesoulad se jedná, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, popř. pokud došlo k tzv. deformaci důkazů, z nichž jsou vyvozována zjištění, která z nich vůbec nevyplývají. Tento extrémní nesoulad ale nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť soudy nižších stupňů se v podstatných otázkách nepřiklonily k verzi uplatňované obviněnými, naopak důvodně (po řádném vyhodnocení provedených důkazů) vycházely z verze uváděné v obžalobě a založené především na výpovědích shora označených svědků. Neměly tak jakýchkoliv pochybností o tom, že obvinění jednali v uvedeném konkrétním případě se SVJ Rabštejnská za oba subjekty STŘECHY 92 a SLADRO, že tyto obchodní společnosti byly ve vzájemném postavení konkurentů, že v důsledku činnosti obviněných nedošlo k uzavření obchodní smlouvy mezi SVJ Rabštejnská a STŘECHY 92, ale dodavatelem díla se stala SLADRO, které tak opatřili prospěch. Za takové situace je na místě odmítnout dovolání obviněných, které směřuje ryze proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a je vlastně jen opakováním dosud uplatňované obhajoby, s níž se řádně soudy nižších stupňů vypořádaly (a to i při zohlednění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
14. Dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky nedodržení základních zásad ovládajících trestní řízení, konkrétně nerespektování presumpce neviny, resp. vedení „nestandardního“ řízení, což snad měla být námitka nezákonného procesu ( nullus processus criminalis sine lege ). Dovolací soud respektuje závaznou judikaturu Ústavního soudu (viz zejména zmíněné stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), že se nenachází mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod a že je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (dovolatelů), včetně jeho (jejich) práva na spravedlivý proces. Tak tomu ale podle přesvědčení dovolacího soudu v tomto případě nebylo, obvinění měli možnost se účastnit dokazování prováděného standardně v rámci hlavního líčení, vyjádřit se k provedeným důkazům, nabídnout a případně provést důkazy vlastní či jejich provedení žádat. Skutečnost, že odvolací soud měl na věc zpočátku odlišný názor než soud prvního stupně, že mu vyslovil závazný právní názor a uložil soudu prvního stupně, jaké úkony a doplnění má provést, není v trestním řízení nic nestandardního, jak se mylně domnívají obvinění, naopak jde o zákonem předvídaný postup – srov. zejména §264 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o další vyjádření, že „vyšetřování bylo policejním orgánem zastaveno“ a „státním zástupcem na podnět poškozené společnosti znovu otevřeno“, lze se k němu těžko vyjádřit, neboť vůbec nerespektuje terminologii trestního řádu, takže je obtížné dovodit, co tím obvinění mínili (ostatně to ani není úkolem dovolacího soudu). Vyšetřování je fází přípravného řízení po zahájení trestního stíhání, policejní orgán rozhodně není oprávněn trestní stíhání zastavit, takové oprávnění má výlučně státní zástupce [srov. §172 tr. ř. a §175 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. K ničemu takovému ovšem v daném trestním řízení nedošlo. Obvinění snad mohli mít na mysli neformální postup policejního orgánu před zahájením úkonů trestního řízení spočívající v tzv. uložení trestní věci „ad acta“ (opatření policejního orgánu pod č. j. KRPP-131579/TČ-2013-030080) a následný pokyn státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni po provedeném přezkumu z vlastní iniciativy k zahájení úkonů trestního řízení a prověření dané trestní věci ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 373 až 375 trestního spisu), což je zcela řádný a zákonný postup, který odpovídá ustanovením trestního řádu (srov. §157 odst. 2 tr. ř.) i dalších právních předpisů (zejména zákona o státním zastupitelství a jednacího řádu státního zastupitelství). Ostatně obvinění ani nespecifikovali, v čem by ono pochybení policejního orgánu či dozorujícího státního zástupce mělo spočívat.
15. Za jedinou právně relevantní námitku obviněných by snad bylo možno považovat jejich zpochybnění naplnění znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, a sice jednak znaku zavinění ve formě úmyslu, jednak znaku tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku (že jednali „v úmyslu opatřit jinému prospěch“). Avšak ani v tomto směru dovolací soud neposoudil jejich námitku jako relevantně uplatněnou, protože zcela vychází z aplikace hmotněprávní úpravy na jiný skutkový děj, než byl soudy nižších stupňů zjištěn, resp. podstata výhrady nenaplnění uvedených zákonných znaků spočívá v neprokázání skutkového stavu, ač ve skutečnosti soudy nižších stupňů vycházely na základě provedených důkazů z verze jiné, jak byla rozvedena shora.
16. Nad rámec uvedeného lze uvést, že přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Tento trestný čin má tedy tzv. složitou skutkovou podstatu, když více znaků je uvedeno ve více alternativách, z nichž soudy nižších stupňů řádně příslušnou určily.
17. Tento trestný čin podle §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedené skutkové podstaty (jak objektivně-deskriptivní, tak i normativní, u nichž postačí tzv. laická představa), navíc musí být naplněn i úmysl přesahující objektivní stránku (někdy tzv. obmysl, dolus coloratus, specifický či druhý úmysl), a to úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda i prospěch mohou mít materiální i nemateriální povahu a mohou mít jakoukoli podobu. Zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy (např. výhodou je zlepšení postavení na trhu, prospěchem je i hmotný zisk). V daném případě bylo obviněným kladeno za vinu, že jednali v úmyslu opatřit jinému prospěch.
18. Obvinění se domáhali odlišného hodnocení důkazů a odchýlili se od skutkových zjištění i ohledně dalších znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a sice znaku „úkornosti“ uzavřené smlouvy. V tomto směru namítli, že soudy nižších stupňů řádně neposoudily skutečnost, že obchodní společnosti STŘECHY 92 a SLADRO spolupracovaly, obvinění jednali dokonce na pokyn vedení poškozené STŘECHY 92, takže následně uzavřená obchodní smlouva mezi SVJ Rabštejnská a SLADRO nemohla mít úkorný charakter pro poškozenou STŘECHY 92 a obvinění rozhodně nejednali s úmyslem opatřit jinému (SLADRO) prospěch na úkor poškozené (STŘECHY 92). Ze spolupráce mezi uvedenými obchodními společnostmi totiž podle obviněných těžily oba subjekty a nelze přičítat k jejich tíži, že v případě zakázky SVJ Rabštejnská se vedení SLADRO rozhodlo realizovat zakázku samostatně. Ovšem v tomto ohledu soudy nižších stupňů vycházely z jiné verze skutkového děje prokázané provedeným dokazování, a to především na základě svědeckých výpovědí (zejména Ing. P. H., Ing. R. Č., Ing. J. M. a J. V.) a některých listinných důkazů (např. vizitek a letáků propagujících SLADRO, dokumentů týkajících se uvedené zakázky). Ani soudy nižších stupňů nebyla zpochybňována dlouhodobá spolupráce obou uvedených obchodních společností, avšak v daném konkrétním případě na zakázce pro SVJ Rabštejnská k ní nedošlo a dojít nemělo, naopak v důsledku jednání obviněných nakonec zakázku realizovala SLADRO namísto a tedy i na úkor STŘECHY 92.
19. Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně, v uvedeném směru vycházely ze skutečnosti, že obvinění pracovali i pro SLADRO, a to s konkludentním souhlasem zaměstnavatele STŘECHY 92, avšak tato spolupráce v některých případech přerostla v úkorné jednání vůči obchodní společnosti STŘECHY 92 (bez jejího souhlasu a vědomí). Odvolací soud proto správně uvedl, že účastí na podnikání druhého podnikatelského subjektu nemusí být jen vlastní úkorné a s ním související jednání, ale třeba i faktická účast na podnikání s vědomím subjektu prvního. Podstatné je konečné vyústění v úkorné jednání. Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že znakem skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku není způsobení škody poškozenému podnikateli, jednání však musí směřovat k uzavření smlouvy nevýhodné pro poškozeného podnikatele (na jeho úkor). Přitom nevýhodnost bude zpravidla finančního charakteru a bude vyčíslitelná penězi (jako v tomto případě, v němž na jedné straně, poškozené STŘECHY 92, vznikla škoda v podobě ušlého zisku – lucrum cessans, ač nebyl vyčíslen, zatímco na straně druhé se druhý konkurent na trhu, SLADRO, obohatil), nutně to tak však být nemusí (k jiným případům úkornosti srov. výklad např. v komentáři Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2613 a násl.).
20. Pokud obvinění namítají, že nebyl naplněn zákonný znak zavinění ve formě úmyslu a ani úmyslu přesahujícího objektivní stránku („úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch“), dovolací soud odkazuje na závěry soudu druhého stupně, který se již těmito námitkami zabýval a v souladu se zákonem se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud připomíná, že v daném případě bylo obviněným kladeno za vinu, že jako účastníci na podnikání dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému (SLADRO) prospěch uzavřeli smlouvu na úkor jednoho podnikatele (STŘECHY 92). V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud pak rozvedl, že již nalézací soud správně shledal, že obvinění jakožto zaměstnanci STŘECHY 92 a současně jako účastníci na podnikání SLADRO v úmyslu opatřit jí prospěch v podobě profitu ze zakázky zastřešení bytového domu v P., R. ulici, iniciovali na úkor svého zaměstnavatele - STŘECHY 92 uzavření smlouvy o dílo pro SLADRO, přičemž zneužili informace získané z činnosti STŘECHY 92 vztahující se k předmětné zakázce. Odvolací soud proto správně uvedl, že obvinění společným jednáním jako zaměstnanci a současně účastníci na podnikání dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit SLADRO prospěch dali popud k uzavření smlouvy na úkor STŘECHY 92, konkrétně smlouvy o dílo ze dne 29. listopadu 2012. Úkor spočíval v tom, že druhá ze jmenovaných obchodních společností přišla jednáním obviněných o tuto konkrétní zakázku, přičemž je zřejmé, že v ceně díla byl zakomponován i zisk, který však v řízení před soudy nižších stupňů nebyl vyčíslen (a proto došlo k úpravě popisu skutku odvolacím soudem). Šlo tedy o cílené jednání obviněných směřujících k tomu, aby zakázku získala SLADRO a nikoli STŘECHY 92.
21. Odvolací soud proto správně posoudil i otázku zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky daného trestného činu je zřejmé, že obvinění záměrně jako zástupci SLADRO dali popud ke sjednání smlouvy o dílo se SVJ Rabštejnská, ač mu původně předložili nabídku jako zaměstnanci STŘECHY 92. Věděli tak, že se nutně dopustí jednání popsaného v ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku, věděli též, že nutně tak jinému (SLADRO) opatří prospěch, zatímco uzavření této smlouvy bude na úkor jiného (jednoho) podnikatele (STŘECHY 92). Věděli tedy, že současně poruší uvedeným ustanovením chráněný objekt, zájem státu na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52; shodně i Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 ). To platí jak pro naplnění znaku zavinění ve formě úmyslu přímého, tak i pro naplnění uvedeného úmyslu přesahujícího objektivní stránku. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud posoudily i znaky subjektivní stránky za naplněné.
22. Není ani pravdou, že by se soudy nižších stupňů nezabývaly motivací obviněných k jednání, jež je jim kladeno za vinu, neboť motivace v podstatě vyplývá i ze skutkových zjištění právě ohledně uvedeného úmyslu přesahujícího objektivní stránku. Dokonce v tomto směru vycházely z výpovědi svědka J. V., kterému obvinění záměrně předkládali tehdy nepravdivou legendu, proč má uzavřít smlouvu se SLADRO a nikoli se STŘECHY 92 (ukončení pracovního poměru obviněných u této obchodní společnosti z důvodu jejích dluhů vůči nim). Nadto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obvinění jednali ve prospěch SLADRO i v jiných případech, v nichž však v důsledku jejich jednání nedošlo k uzavření smlouvy na úkor jejich zaměstnavatele (např. případ zastřešení bytového domu v L., jak je uvedeno na str. 21 rozsudku soudu prvního stupně).
IV. Závěrečné shrnutí
23. Dovolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud jednání obviněných posoudily jako přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 trestního zákoníku, neboť jako zaměstnanci a účastníci na podnikání dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit jinému prospěch dali popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele.
24. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění M. K. a Ing. V. Z. podali dovolání, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., který byl obviněnými uváděn jen formálně. Ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků. Pokud byl namítán nedostatek naplnění znaku zavinění, resp. úmyslu přesahujícího objektivní stránku, vždy šlo o argumentaci založenou na odlišné interpretaci skutkového děje obviněnými, ve své podstatě tak nebyla napadána vadná aplikace hmotněprávních norem na soudy nižších stupňů zjištěný skutek. I námitky ohledně porušení základních práv obviněného byly uvedeny zcela formálně, aniž by každý z obviněných rozvedl, v čem konkrétně mělo ono porušení spočívat, resp. takové námitky nebyly důvodné.
25. Nejvyšší soud proto podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.