ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.114.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 114/2017-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2017 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 9 To 38/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2015, č. j. 2 T 5/2015-3218 , byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad I.) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, (ad II.) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, (ad III.) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a (ad IV.) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem popsaným v odsuzujícím výroku.
2. Soud prvního stupně o právních následcích zjištěné trestní odpovědnosti rozhodl způsobem ve výroku rozsudku dále uvedeným. Ohledně jednání popsaného pod bodem I. výroku o vině upustil podle §44 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 1 T 93/2011, jímž byl obviněný uznán vinným spácháním zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu a uložení podmínky k náhradě škody. Za jednání pod body II., III. a IV. a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 2 T 44/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 10 To 153/2015, obviněného odsoudil podle 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí v rozsudku blíže specifikovaných věcí. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu, jakož i všechna další na tento výrok obsahově navazující rozhodnutí, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 2 T 44/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 10 To 153/2015. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody. Krajský soud současně obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil konkrétně uvedených procesních skutků popsaných v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 2 KZV 26/2014, v nichž bylo spatřováno naplnění dílčích útoků pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Týmž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl i o vině a trestu spoluobviněného J. F.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 9 To 38/2016. Z podnětu odvolání obžalovaného a státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu týkajícím se skutků pod body II., III. a IV. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu - při nezměněném výroku o vině, výroku o upuštění od souhrnného trestu ohledně skutku pod bodem I. napadeného rozsudku a výroku o náhradě škody napadeného rozsudku - rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za skutky uvedené pod bodem II., III. a IV. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní částky ve výši 46.853 Kč zajištěné u něj v hotovosti. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 2 T 44/2013, jakož i všechna další na tento výrok obsahově navazující rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek vrchního soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Šlence dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. Namítá, že některé skutky soudy kvalifikované jako přečiny, resp. zločiny krádeže měly být posouzeny jako přečiny neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku a dále soudům vytýká, že nerozhodly o uložení souhrnného trestu ve vztahu k dřívějšímu odsouzení, když pro tento postup byly splněny zákonné podmínky.
5. Nesprávnou právní kvalifikaci spatřuje u skutků III./10, 11 a 16, u nichž nebyl prokázán úmysl odcizit vozidlo. V případě prvním (III./10) se zmocnil vozidla, odjel s ním z D. do N. M. n. M., kde jej odstavil, a tedy pouze přechodně užíval. Takové jednání (mající vliv na výši způsobené škody) mělo být kvalifikováno jako přečin neoprávněného užívání cizí věci, stejně jako obsahově totožná jednání pod body III./11 (odjel z H. K. do N. m. n. M.), III./16 (odjel z H. K. do B.), či IV./2 (s vozidlem ujel 50 m). V těchto případech mu měla být uložena pouze povinnost k náhradě v rozsahu škody způsobené na zámcích, oknech, spínacích skříňkách a odcizených věcech. Pochybnosti má i o správnosti právní kvalifikace ve vztahu ke skutkům ad III./4, 14 a 20 a IV./7 a 10, při kterých s vozidly neodjel, ač do nich vnikl. Dovolatel namítá neprokázání úmyslu si vozidlo ponechat. I tato jednání měla být kvalifikována jako přečin neoprávněného užívání cizí věci ve stádiích pokusu. Způsobenou škodu představuje škoda na oknech, spínacích skříňkách a zámcích. Jako škodu nelze započítat hodnotu předmětných vozidel.
6. Podle názoru dovolatele došlo k pochybení i u skutku III./3, neboť pachová stopa nemůže být dostatečným důkazem pro jeho odsouzení. Další důkazy v podobě způsobu vniknutí do vozidla a jeho nastartování nemohou být důkazem, že takto jednal právě on. Nejedná se o individuální znaky, které by jeho jednání odlišovalo od jednání jiných pachatelů. Pro tento skutek měl být obžaloby zproštěn.
7. Obviněný namítá, že odvolací soud použil nesprávný výklad pro upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 1 T 93/2011. Při rozdílných trestech (trest s podmíněným odkladem výkonu ve věci sp. zn. 1 T 93/2011 a trest spojený s výkonem trestu odnětí svobody v této věci) nelze podle jeho názoru hovořit o „dostatečnosti toho prvého, tedy odsouzení s podmíněným odkladem výkonu trestu“ . Je přesvědčen, že i ve vztahu k rozsudku sp. zn. 1 T 93/2011 měl být uložen trest souhrnný. Soudy obou stupňů mu prakticky potvrdily trest odnětí svobody v trvání deseti let. Rozhodnutími bylo podle jeho mínění porušeno pravidlo in dubio pro reo.
8. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitky vznesené dovolatelem nepovažuje za důvodné. Pokud se obviněný domáhá toho, aby jeho jednání bylo kvalifikováno jako pouhé neoprávněné užívání cizí věci, pak je jeho požadavek v rozporu s obsahem tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku a s navazující částí jeho odůvodnění. Z nich totiž podle jeho náhledu vyplývá, že obviněný si cizí věci zmocněním přisvojil, nikoliv že by se jich zmocnil, aby je pouze přechodně užíval. Pro pouhé přechodné užívání, a tudíž mírnější kvalifikaci, neposkytuje provedené dokazování žádný reálný podklad. Těmito argumenty se tedy obviněný v podstatě snaží o prosazení své vlastní, pro něj příznivější verze skutkového děje, což je však v rámci dovolacího řízení zásadně vyloučeno, když dovolací soud je v podstatě vázán skutkovými zjištěními, jež učinily soudy dříve ve věci činné. Tato zjištění přitom podle státního zástupce svědčí o tom, že šlo o zmocnění se za účelem přisvojení, nikoliv za účelem pouhého přechodného užívání. Nad rámec argumentace soudů doplnil, že pokud obviněný po jízdě vozidla odstavoval, dělo se tak nikoliv proto, že by šlo o jejich přechodné užívání, nýbrž proto, aby se ujistil, zda nejsou chráněna prostředky proti odcizení.
10. Co se týče výtky, že soudy pochybily, když jej uznaly vinným skutkem IV./3 toliko na základě jedné pachové stopy, konstatoval, že daná námitka není přiřaditelná pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Současně výtka není důvodná ani v obecné rovině. Podle mínění státního zástupce jde o to, že předmětný útok je součástí pokračujícího trestného činu, tedy z hlediska hmotného práva jediného skutku. Důkazy týkající se tohoto skutku tedy nelze hodnotit izolovaně, nelze je štěpit a omezovat ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům. Pachová stopa tak není jediným důkazem, nýbrž je třeba vnímat ji v kontextu všech dalších důkazů zajištěných při trestné činnosti obviněného, a to včetně důkazů týkajících se ostatních dílčích útoků tvořících z hlediska hmotného práva jediný skutek.
11. Pokud jde o výhrady týkající se pochybení při ukládání souhrnného trestu, má za to, že soudy nepochybily ani v tomto ohledu. Odkázal především na str. 65 – 66 rozsudku krajského soudu a str. 9 – 10 rozsudku vrchního soudu, kde je tato otázka řešena. Nad rámec argumentů užitých soudy doplnil, že pokud se obviněný ne zcela jasně a nesprávně (zřejmě též ve svůj neprospěch) domáhá uložení souhrnného trestu, ačkoliv za jednání pod bodem I. bylo od uložení souhrnného trestu upuštěno, je to pravděpodobně vyvoláno jeho domněnkou, že na základě jednání pod bodem I. rozsudku dojde k přeměně původně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody (věc Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 93/2011), ačkoliv k přeměně by mělo dojít na základě jednání, kterých se dopustil pod body II. až IV. rozsudku, neboť ty byly spáchány ve zkušební době podmíněného odsouzení.
12. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze podle jeho názoru dovodit existenci ani extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, považuje za nedůvodnou též námitku porušení zásady in dubio pro reo .
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud bylo upuštěno od potrestání bez splnění zákonných podmínek. Tento dovolací důvod se týká institutů upuštění od potrestání nebo podmíněného upuštění od potrestání s dohledem. Podstata dovolacího důvodu je zde obdobná jako u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., tj. že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
20. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení
21. Obviněný předmětem svých dovolacích úvah učinil ve své podstatě tři námitky, a to, že
a) některé ze skutků měly být posouzeny nikoli jako přečiny resp. zločiny krádeže, nýbrž jako přečin neoprávněného užívání cizí věci,
b) rozhodnutími soudů došlo k porušení pravidla in dubio pro reo (pokud jde o jeho jednání pod bodem IV./3),
c) mělo být rozhodnuto o uložení souhrnného trestu rovněž ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 1 T 93/2011.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Na úvod nutno konstatovat, že s jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit tu námitku, že jeho jednání pod body III./10, 11, 16, IV./2 (obdobnou výhradu činí i pokud jde o jednání pod body III./4, 14, 20, IV./7, 10) nevykazuje znaky trestného činu krádeže, protože absentoval úmysl si vozidla ponechat. Této jeho námitce by bylo možno přisvědčit snad jedině v případě skutku popsaného pod bodem IV./2, neboť skutková zjištění vyjádřená při popisu skutku mohou pochybnost o správnosti právní kvalifikace skutku vyvolávat. Je tomu tak proto, že zatímco v ostatních případech, na něž dovolatel poukazuje (body III./10, 11 a 16), s vozidly odjel a tato odstavil v jiné obci, čímž již dostatečným způsobem snížil možnost jejich vlastníků nabýt nad nimi opět dispozici, v případě vozidla poškozeného M. S. tomu tak nebylo. Jak plyne ze samotného popisu skutku, obviněný vozidlo zanechal cca 50 m od jeho původního zaparkování. Z výsledků ohledání místa činu (protokol o ohledání na č. l. 2057 a jeho příloh – náčrtku a fotodokumentace) plyne, že je zanechal na téže komunikaci nemaskované, což umožnilo poškozenému jeho snadné nalezení. To potvrzuje již vyjádření obsažené v úředním záznamu na č. l. 2051 a násl. (k důkazu přečten v hlavním líčení dne 22. 5. 2015, č. l. 3055), podle něhož M. S. vozidlo objevil krátce poté, co zjistil, že není na místě, kde ho zaparkoval. Bez významu není ani zjištění, že ve vozidle se nacházelo osvědčení o registraci vozidla a potvrzení o měření emisí. Tato zjištění mohou nasvědčovat závěru, že úmyslem dovolatele v tomto případě nebylo odcizení vozidla za účelem jeho přivlastnění si, nýbrž to, co v dovolání tvrdí, tj. jeho užití k jízdě (např. proto, aby na odlišném místě mohl realizovat krádež věcí v něm se nacházejících, k jejichž odcizení skutečně došlo).
23. Podstatné z hlediska rozhodování dovolacího soudu ovšem zůstává, že požadavku obviněného na to, aby jeho jednání v bodě IV./2 bylo kvalifikováno (výlučně) jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přisvědčit, neboť taková kvalifikace by zjevně nevyjádřila celou povahu skutku, jehož spáchání bylo motivováno zřetelnou snahou obviněného o obohacení se na úkor poškozeného. Tato pohnutka je prokázána zjištěním o odcizení řady věcí z vozidla, v celkové hodnotě 29.150 Kč. Jinak vyjádřeno, skutek popsaný v bodě IV./2 by bylo nutno, i za situace jiného hodnocení vlastního zmocnění se vozidla, nadále posuzovat jako dílčí skutek pokračujícího trestného činu krádeže. V situaci, kdy odečtení hodnoty vozidla nemá vliv na naplnění kvalifikačního znaku trestného činu krádeže (i při odpočtu částky 92.300,- Kč dosahuje škoda způsobená odcizením vozidel a věcí u skutků popsaných v bodě IV./1. až 10. částku 1.557.105,- Kč, dostačující k naplnění pojmu značné škody ) by odlišné posouzení skutku bylo buď zhoršující pozici dovolatele (to v případě vyslovení souběhu trestného činu krádeže - v nezměněné podobě jeho kvalifikace a přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku), případě nemající vliv na rozhodnutí o jeho vině a ve své podstatě i o trestu (v případě, že by jízda s vozidlem nebyla z důvodu faktické konzumpce dané tím, že šlo o nevýznamný prostředek k následně realizované krádeži specifikovaných věcí).
24. Dalším faktorem, který je při hodnocení správnosti právní kvalifikace skutkových zjištění vyjádřených soudy nižších stupňů brát na zřetel, je způsob obhajoby obviněného. Jestliže tento se hájil způsobem, že skutky popsané pod body III./10, 11, 16, IV./2 odsuzujícího výroku nespáchal, pak nelze soudům nižších stupňů oprávněně vyčítat, že v souvislosti s posouzením závěrů, jež plynou z ostatních prokázaných trestně právních jednání dovolatele, a s přihlédnutím k poznatkům o jeho osobě (recidiva jednání), věc skutkově uzavřely tak, že úmysl obviněného směřoval k odcizení napadených automobilů.
25. Na tomto místě lze připomenout, že trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, tj. stejně jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku čin dolózní (úmyslný), se od posléze jmenovaného odlišuje tím, že úmysl pachatele nesměřuje k trvalé dispozici s věcí, tedy k jejímu přisvojení, nýbrž pouze k jejímu přechodnému užití. Pro trestný čin krádeže je naopak příznačné, že úmysl pachatele směřuje k získání dispozice nad věcí po dobu, která není jen přechodná.
26. Jinými slovy vyjádřeno, pro posouzení předmětné otázky je rozhodující, zda úmysl obviněného při jeho jednotlivých jednáních směřoval k přisvojení si cizích věcí zmocněním, pro něž je typické trvalé nebo alespoň dlouhodobé zbavení jeho vlastníka či uživatele dispozice nad ní, či zda se jeho úmysl pojil pouze s dočasným (krátkodobým) vyloučením této dispozice spojené pouze s protiprávním využitím (jízdních) vlastností těchto věcí (vozidel).
27. Pro posuzovanou věc je příznačné, že jednání obviněného – a v této souvislosti hodnotí Nejvyšší soud jednání obviněného vymezeného pod body II., III./1-18, IV./1-10 ve shodě se soudy nižších stupňů v komplexnosti, nikoli izolovaně v souvislosti s vytýkaným jednáním, jehož přezkoumání se obviněný domáhá – po celou dobu vykazovalo stejný způsob provedení trestné činnosti. Blízká souvislost časová mezi jednotlivými útoky a charakter jednání dovolatele, který spoluurčuje to, že se při své protiprávní činnosti zaměřoval především na vozidla téže značky, resp. téhož koncernového výrobce, jehož základní ochranné prvky vozidel jsou obdobné (zaměřoval se s výjimkou jednání popsaného pod body III./1, 2, jehož předmětem byly motocykly značky Honda Hornet a Aprilia ........, výhradně na automobily značky Volkswagen – viz jednání pod body III./8, 11, 13, 16, 17, IV./2, 69, 10 nebo značky Škoda Auto, a. s. – viz jednání pod body II., III./3, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 12, 14, 15, 18, IV./1, 3, 5, 7, 8), svědčí o tom, že úmysl obviněného nesměřoval k pouhému přechodnému užívání cizích věcí. Je evidentní, že jednání obviněného přesahovalo rámec běžného užití cizích věcí, neboť pro takový závěr nesvědčí jediný z provedených důkazů. Jednak je protismyslné dovodit úmysl obviněného k přechodnému užití cizí věci – v podobě úmyslu využít odcizená vozidla pouze za účelem vlastní přepravy z jednoho místa do druhého, pokud obviněný překonával v mnohých případech dvojí bezpečnostní ochranu, a to jednak zabezpečení objektů (odcizení vozidel pod bodem III./11, při kterém odstranil a odcizil uzamčený visací zámek zajišťující vrata oploceného pozemku a následně vnikl do zaparkovaného vozidla, pod bodem III./13, kdy totožným způsobem vnikl na pozemek zajištěného brankou s visacím zámkem, III./16, kdy po rozlomení zámku vjezdových vrat vnikl do areálu společnosti Auto Detail, s. r. o. a následně do zde zaparkovaného vozidla) a jednak samotnou ochranu vozidla. O úmyslu obviněného přisvojit si cizí věc v úmyslu se jí trvale zmocnit svědčí to, že v mnohých případech z nich odcizil doklady potřebné k jejich provozu – různé technické průkazy (osvědčení o registraci vozidla, doklad o měření emisí) či doklady o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla (viz např. jednání popsaná ad III./10, 14, 16, IV./3, 10).
28. Obviněný svým jednáním evidentně nesměřoval k pouhému přisvojení si užitků plynoucích z užívání vozidel (či z věcí v nich uložených), nýbrž evidentně jeho úmysl směřoval k jejich trvalému zmocnění. V této souvislosti je třeba zmínit, že o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle 207 tr. zákoníku, nýbrž o trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, nejde v případě, kdy pachatel s cizím motorovým vozidlem, jehož se zmocnil v úmyslu užívat je jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží (srov. R 42/2001). Pokud v některých případech obviněný odcizená vozidla zaparkoval na jiných místech, nelze pouze z této okolnosti činit závěr o absenci úmyslu zmocnění se cizí věci v úmyslu trvale znemožnit či odejmout vlastníkovi obnovení dispozičního práva. Tento způsob provedení je třeba hodnotit jako projev profesionality v činnosti obviněného, který si tímto počínáním pouze ověřoval, zda odcizená vozidla nemají integrované sledovací zařízení. Je proto třeba konstatovat, že obviněný svým jednáním buď trvale znemožnil obnovení dispozičních oprávnění vlastníků předmětných vozidel, byť v některých případech pouze na dobu přechodnou, protože odcizená vozidla byla následně nalezena. Tuto skutečnost však je třeba přičítat pouhé náhodě, nikoli snad projevu úmyslu obviněného pouze přechodně užívat jím odcizená vozidla.
29. V souvislosti s tím se potom jeví jako nepřípadnou námitka, kterou vznáší stran výše náhrady škody, neboť jím tvrzený nesprávný výpočet náhrady škody, ke které byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně, potažmo rozsudkem odvolacího soudu zavázán, odpovídá právní kvalifikaci jeho jednání, neboť se – vzhledem k výše uvedenému – nejednalo o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, a proto i výpočet škody plně koresponduje s vyčíslením škody obsaženým ve znaleckých posudcích, pokud jde o příslušná jednání obviněného.
30. Lze tedy uzavřít, že námitka o nesprávnosti právní kvalifikace skutku by mohla být považována za důvodnou (viz body 22. a 23. tohoto usnesení) jen v případě skutku popsaného v bodě IV./2, neboť přes svůj skutkový základ má do určité míry svůj podklad i v popisu skutku. Sama o sobě však není způsobilá odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí. Je tomu tak proto, že ke změně kvalifikace do podoby první alternativy (souběh trestných činů) vůbec nelze přistoupit pro překážku upravenou §265p odst. 1 tr. ř., tj. zákaz reformationis in peius uplatňující se při rozhodování dovolacího soudu na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, v případě změny druhé převažuje zájem na stabilitě pravomocného rozhodnutí nad změnou, která by neměla žádný vliv na postavení obviněného (na výsledné právní kvalifikaci jednání dovolatele by se nic nezměnilo, dílčí změna by neodůvodnila jiný výrok o trestu). Při těchto zjištěních dospěl dovolací soud k závěru, že zde posuzovaná námitka dovolatele odůvodňuje, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (a to ve vztahu k takovému skutkovému posouzení, v němž by se ke skutku pod bodem IV./2 zcela dominantním způsobem projevil princip in dubio pro reo ).
31. Zbývající výhrady, které nemají povahu námitek hmotně právně relevantní, a proto nemají ani charakter námitek, které by uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovaly, je třeba hodnotit jako námitky uplatněnému dovolacímu důvodu se vymykající.
32. Nepřípadnou je výhrada, že stran dílčího jednání popsaného pod bodem IV./3 obžaloby (jednání popsané v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV./2 výrokové části) – pokus odcizení vozidla Volkswagen Caravelle – byl odsouzen pouze na základě pachové stopy. Je tomu tak proto, že námitka tohoto druhu pod uplatněný dovolací důvod nedopadá. Právní relevanci by v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohla nabýt tehdy, pokud by mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými potažmo právními závěry byly v extrémním nesouladu. O takový případ se v souzené věci evidentně nejedná, dovolatel takovou výhradu ani neuplatňuje. Jak uvedeno výše, jednání obviněného nelze posuzovat izolovaně a jedno z dílčích jednání nelze vytrhnout z celkového komplexu posuzovaných dílčích skutků pojícího se blízkou časovou souvislostí, shodným způsobem provedení a obdobnými následky vyvolanými trestnou činností. Nejvyšší soud si je plně vědom názorů, které zastává Ústavní soud k otázce věrohodnosti důkazů ve formě zkoušek pachové identifikace (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2168/07), avšak vzhledem k tomu, že způsob vniknutí do zaparkovaného vozidla, kdy překonal jeho uzamčení a vnikl dovnitř, kde poškodil spínací skřínku vozu a tyč k uzamykání volantu a s vozidlem odjel přibližně 50 metrů, vypovídá o shodném způsobu provedení svědčícím o tom, že jednání v právní kvalifikaci vyjádřené v napadeném rozhodnutí je přičitatelné obviněnému.
33. S právě řešenou námitkou souvisí i obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo. Předně je třeba připomenout, že výhrada porušení pravidla in dubio pro reo nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně se doplňuje, že soudy (s případnou výjimkou v bodě IVB-/2) plně dostály naplnění zásady, jejíž porušení dovolatel vytýká, neboť ji v plném jejím rozsahu na posuzovanou věc vztáhly.
34. Zejména tak učinil soud prvního stupně ve vztahu k jednání, které obviněnému bylo obžalobou kladeno za vinu pod body III./7, 8, 11-13, 15, 17, IV./2, 7, 8, 14, 15. V těchto případech – i přes zjevně důvodné podezření o tom, že se obviněný vytýkaného jednání dopustil, zprostil jej obžaloby, protože jeho vina dostatečně prokázána nebyla. Proto je třeba konstatovat, že ve vytýkaném směru vadou napadené rozhodnutí netrpí.
35. Lze uzavřít, že soud plně v intencích §2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav, o němž (opět s výše uvedenou výjimkou) nevznikají v posuzované věci důvodné pochybnosti, a plně respektoval – i v souladu se závěry citovanými v nálezech Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, jichž se obviněný dovolává – a aplikoval zásadu in dubio pro reo.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
36. Důvodné není ani tvrzení obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 1 T 93/2011, když tuto námitku (zřejmě – explicitně neuvedeno) podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
37. Je třeba konstatovat, že takto formulovaná námitka (domáhající se uložení souhrnného trestu namísto postupu, jímž bylo od jeho uložení upuštěno podle §44 tr. zákoníku) pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Jak již vyloženo výše (bod 19. tohoto usnesení), dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dopadá na případy, kdy napadeným rozhodnutím bylo upuštěno od potrestání , ať již prostého, či od potrestání s dohledem , aniž byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. Upuštění od uložení souhrnného trestu (§44 tr. zákoníku) nepředstavuje žádnou z forem upuštění od potrestání , jehož charakteristickým rysem je to, že pachateli není uložen (žádný) trest (z katalogu upraveného §52 tr. zákoníku). Důsledkem rozhodnutí o upuštění od potrestání je buď to, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (viz §46 odst. 4 tr. zákoníku - v případě upuštění od potrestání), nebo to, že se následně rozhodne o jeho osvědčení (viz §48 odst. 6 tr. zákoníku, vedl-li ve zkušební době řádný život), případě nastane fikce osvědčení (§48 odst. 7 tr. zákoníku), což má za následek, že i na pachatele, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno za současného stanovení dohledu nad ním, se hledí, jako by nebyl odsouzen (§48 odst. 8 tr. zákoníku).
38. Nic takového nenastává v případě pachatele, u něhož soud upustil od uložení souhrnného trestu. V takovém případě dochází k jeho potrestání, byť specifickou formou, jež se projevuje v tom, že nedochází k navýšení již existujícího trestu, jenž mu byl uložen za jiný trestný čin (nebo jiné trestné činy). Tento trest je v případě aplikace §44 tr. zákoníku shledán jako dostatečný právní následek trestní odpovědnosti pachatele i za trestný čin (trestné činy), ohledně nichž nově (výrokem o vině) rozhodl. Užití ustanovení §44 tr. zákoníku nemá za následek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
39. Z tohoto konstatování plyne, že správnost postupu soudů nižších stupňů stran aplikace §44 tr. zákoníku nelze na podkladě uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku vůbec přezkoumávat, neboť povaha obviněným uplatněné námitky obsahové zaměření tohoto dovolacího důvodu ani z hlediska formálního nenaplňuje.
40. Námitku dovolatele nelze podřadit ani pod dříve uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ať již v alternativě nesprávného právního posouzení skutku, či v alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jako příklad takové vady je možno uvést např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
41. V těchto případech jde vadu, jež má bezprostřední souvislost s posouzením viny pachatele, neboť souvisí se zodpovězením otázky, zda v napadeném rozhodnutí nedošlo k pochybení spočívajícím v nesprávné alternativě právního následku zjištěné trestní odpovědnosti. Tedy například v podobě uložení společného trestu, ač ve skutečnosti obviněný jednáním, jímž byl uznán vinen, nespáchal jeden skutek de iure (tj. jeden pokračující trestný čin z pohledu trestního práva hmotného), nýbrž více samostatných skutků (trestných činů), za něž je třeba v závislosti na tom, zda šlo o reálný souběh či recidivu nezbytné uložit trest úhrnný či souhrnný (v případě prvém), či více trestů (případně další trest) v případě recidivy (či případu mnohosti sui generis ).
42. Výrok soudu o upuštění od uložení souhrnného trestu nelze na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadnout, neboť předmětem posouzení se stává i otázka výměry trestu (jeho přiměřenost). Tu soud, aplikuje-li §44 tr. zákoníku, hodnotí tak, že dalšího zvýšeného postihu pachatele již není třeba. Nemožnost napadení takového řešení prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne z toho, že otázku mírnosti či přísnosti uložené sankce nelze v dovolacím řízení úspěšně vznášet. Taková námitka je pod (veškeré) zákonem upravené důvody dovolání nepodřaditelná.
43. Požadavku dovolatele na uložení souhrnného trestu nelze vyhovět ani v důsledku principů, které se v řízení o opravných prostředcích uplatňují. I pro řízení před dovolacím soudem platí zákaz reformationis in peius, který znamená, že ke změně projevující se ve zhoršení postavení obviněného může uvedený soud přistoupit jen na podkladě dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného (viz §265p odst. 1 tr. ř.). Protože z ustanovení §43 odst. 2 věty třetí tr. zákoníku plyne, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem, je zřejmé, že požadavku odvolatele na to, aby mu byl souhrnný trest uložen nelze vyhovět. Z důvodu tohoto požadavku nelze ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí dojít, neboť zákaz změny k horšímu se uplatňuje (dojde-li ke zrušení rozhodnutí) i v následném řízení před soudy nižších stupňů (viz §265s tr. ř.). Zbývá dodat, že posouzení otázky, zda došlo či nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, se vztahuje vždy k vydanému rozhodnutí, resp. právním následkům, z takového rozhodnutí plynoucích (tzn. nelze zohledňovat další, byť pravděpodobné následky, jimiž je např. možnost přeměny původně podmíněně odloženého trestu uloženého jiným rozsudkem).
44. Z důvodů vyložených v bodě 30. tohoto usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle něj dovolání odmítne, „je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu“. Ke splnění první podmínky se dovolací soud vyslovil výše, druhá podmínka je splněna proto, že odlišení trestných činů krádeže a neoprávněného užívání cizí věci soudu nečiní potíže, rozdíly mezi těmito trestnými činy jsou dostatečně vyloženy jak judikaturou, tak právní naukou, a proto není nezbytné se k nim opětovně vyslovovat v kasačním rozhodnutí.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu