ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1147.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1147/2017-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 10 To 129/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 4 T 11/2014, byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„v období od měsíce listopadu 2013 do jeho zadržení dne 28. 3. 2014 se snažil poškozenou D. P., která se s ním rozešla, opakovaně se stupňující se intenzitou osobně v místě jejího bydliště, na adrese P. v R. n. K. a v místě jejího zaměstnání Ineko Optika, s. r. o., na adrese Svatohavelská 974 v Rychnově nad Kněžnou, jakož i prostřednictvím nepřiměřeně četného a obtěžujícího telekomunikačního provozu a elektronické pošty vytrvale přimět k obnovení jejich partnerského soužití, a to i za použití nejrůznějších zákeřných a poškozenou psychicky deptajících pohrůžek, které spočívaly mimo jiné v tom, že na ni pošle exekutory, že zařídí, že přijde o zaměstnání, o bydlení, že nedokončí studia její dcera, ve výhrůžkách podání trestních oznámení i v podání trestních oznámení na ni i na členy její rodiny pro drogovou trestnou činnost, a šířil o ní nepravdivé informace, přičemž po hádce v jejím zaměstnání dne 14. 11. 2013 se poškozená psychicky zhroutila a byla odvezena na vyšetření do Oblastní nemocnice v Rychnově nad Kněžnou, dne 27. 11. 2013 jí po znovu odmítnutí obnovení jejich soužití v zaměstnání napadl, a to opakovaným natlačením na zeď a vylamováním kolene a vyhrožoval zabitím, po napadení byla v pracovní neschopnosti od 28. 11. 2013 do 12. 12. 2013, mimo jiné i proto, že se u ní začaly z obav z naplnění pohrůžek a opětovného násilí od obžalovaného stupňovat psychické obtíže a dne 9. 12. 2013 u ní byly odborným psychiatrickým vyšetřením diagnostikovány deprese, úzkost, emoční labilita, plačtivost, poruchy spánku, pocit ohrožení a strachu, a po dni 16. 1. 2014 ji začal nutit i k tomu, aby k jeho tíži před policejním orgánem už znovu nevypovídala a změnila svoji výpověď, kterou o jeho jednání podala, že pak bude zase dobře, že všechny výhrůžky z jeho strany skončí, jinak že zničí nejen ji, ale i celou její rodinu, popřípadě ji zabije, čemuž podlehla a požádala o zastavení trestního stíhání obžalovaného, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání se u poškozené od prosince 2013 rozvinula porucha přizpůsobení F43.2 dle MKN-10 v těžké formě, podstatně ji omezující na obvyklém způsobu života jejími projevy ve formě depresí, úzkosti, plačtivosti, nechutenství, poruch spánku, poruchy soustředění pozornosti, třesu rukou, únavy, strachu, ztráty radosti ze života, apatie, pocitů viny, vyčerpání, nervozity, stavů paniky, myšlenkami na sebevraždu, jakož i krátkodobými poruchami v paměti ve stavu akutního stresu a silného emočního rozrušení, která si vyžádala nakonec její hospitalizaci na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové od 09. 04. 2014 do 12. 05. 2014 s prognózou další dlouhodobé léčby ve formě intenzivní psychoterapie a užívání antidepresiv, když uvedená porucha přizpůsobení u poškozené D. P. koncem roku 2014 přerostla v plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchu, která u ní probíhá do současné doby.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu pobytu na území města R. n. K. na dobu osmi let a podle §75 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo v rámci tohoto trestu uloženo přiměřené omezení, aby se zdržel veškerého kontaktování poškozené D. P. (dále jen „poškozená“), jakož i všech dalších neoprávněných zásahů do jejích práv a právem chráněných zájmů, a aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit ve výroku rozsudku specifikovanou škodu.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 10 To 129/2016, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ve výroku, jímž byla obviněnému uložena přiměřená omezení podle §75 odst. 3 tr. zákoníku, jinak zůstal tento rozsudek nedotčen. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové bylo týmž usnesením podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř.
5. Nejprve vznesl výhradu vůči tomu, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání. Podle jeho mínění totiž trestní řád neumožňuje učinit výrok o tom, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen, přičemž s ohledem na znění rozhodnutí odvolacího soudu dovodil, že jeho odvolání mělo být ve zbytku (kromě části týkající se omezení) zamítnuto s odkazem na §256 tr. ř., k čemuž příkladmo poukázal na to, že odvolání státního zástupce bylo výslovně zamítnuto. Soudu druhého stupně tak vytknul, že nerozhodl o jeho odvolání způsobem předvídaným v trestním řádu.
6. V další části podaného mimořádného opravného prostředku se zabýval procesními pochybeními odvolacího soudu. Prvně vyslovil svůj nesouhlas s tím, jak se odvolací soud vypořádal s otázkou podjatosti státního zástupce. Oproti soudu druhého stupně zaujal názor, že §30 tr. ř. dopadá i na státního zástupce ve fázi řízení před soudem, kde sice je označen za stranu, to však nevylučuje, že by mohl být podjatý ve prospěch či neprospěch obviněného. Odvolacímu soudu vytknul, že se s jeho výhradami řádně nevypořádal, přičemž po něm nepožadoval vyslovení závěru o podjatosti státního zástupce, nýbrž namítal pouze účast státního zástupce na úkonech trestního řízení, aniž by bylo rozhodnuto o námitce jeho podjatosti. Poukázal rovněž na to, že žádným způsobem nebyla vypořádána jeho námitka podjatosti vůči znalci MUDr. Hosákovi. Dále namítl, že soud druhého stupně se nesprávně vypořádal s otázkou použití úředních záznamů o podání vysvětlení, pokud celou věc označil za „určité pochybnosti k formě záznamů“, načež obviněný zdůraznil, že v průběhu celého řízení poukazoval na skutečnost, že takové záznamy jsou v řízení nepoužitelné. Další výhradu učinil vůči tomu, jak se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou, že mu před soudem prvního stupně bylo dvakrát odňato slovo, když tento (podle obviněného) nezákonný postup nalézacího soudu zlehčil tím, že k pochybení sice došlo, avšak to není rozhodné, protože nakonec se obviněnému dostalo možnosti vyjádřit se v rámci posledního slova a v odvolacím řízení. Podotkl, že je na jeho zvážení, jakým způsobem hodlá vystavět svoji obhajobu, v návaznosti na což namítl, že soud druhého stupně aproboval postup nalézacího soudu, který toto určil za něho, a to za nesprávného použití §203 odst. 3 tr. ř. Zcela nepřípustným shledal i přerušení jeho závěrečné řeči, neboť důvody uvedené v §216 odst. 4 tr. ř. nebyly naplněny a soud prvního stupně tím zcela převrátil a zmařil jeho obhajobu. K tomu dodal, že žádnému soudu nepřísluší hodnotit, zda jeho obhajoba byla účelná či vhodná. Za zásadní procesní námitku pak označil otázku výslechu poškozené. Připomněl, že podle znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Hosákem byla poškozená schopna dalšího výslechu, byť za upravených podmínek (bez kontaktu s obviněným), avšak odvolací soud v daném kontextu poukázal na riziko její sekundární viktimizace, což obviněný shledal zvláštním, pokud se toto riziko objevilo až poté, co poškozená učinila u soudu spontánní výpověď včetně odpovědí na položené otázky. V tomto ohledu vyjádřil nesouhlas rovněž s tím, že by jeho otázky nemohly přinést ve věci nic nového, a že bylo dostačující, že otázky kladl obhájce. Takový postup totiž označil za zásadní porušení jeho procesních práv upravených v §209 odst. 1 tr. ř. V neposlední řadě namítl, že odvolací soud se nijak nezabýval jeho výtkou, že pokud by byla dána překážka, pro níž nebylo možné výslech poškozené dokončit, za použití §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. měla být přečtena výpověď poškozené z přípravného řízení a nemělo být vůbec přihlíženo k její výpovědi učiněné v hlavním líčení.
7. Další výhrady obviněného směřovaly vůči tomu, jak se soud druhého stupně vypořádal s jeho skutkovými námitkami. Připomněl, že v rámci odvolání upozorňoval na vzájemné rozpory ve výpovědích svědků s dalšími důkazy, zejména svědkyň S., J. a M., které potvrzovaly jeho obhajobu, a dále poukázal na to, že odvolací soud se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů i navazujícími závěry soudu prvního stupně, k čemuž „generální formou“odkázal na jeho argumentaci, a k odvolacím námitkám obviněného poznamenal, že jsou toliko opakování jeho obhajoby, která již byla v řízení vyvrácena. Takovou argumentaci soudu druhého stupně shledal velmi stručnou, obecnou, jakož i nesprávnou, jelikož se teprve po vynesení rozsudku nalézacího soudu a obdržení jeho písemného vyhotovení mohl vypořádat s tím, o co soud prvního stupně opřel své rozhodnutí. Dále namítl, že jedinou reakcí odvolacího soudu na jeho skutkové výhrady byla jejich bagatelizace. K tomu uvedl, že stran soudem zmíněného svědka D. se nejednalo o odlišný náhled tohoto svědka a poškozené na příčinu rozvodu, nýbrž o snahu poškozené zastřít potíže v jejich vzájemném soužití, čímž má být podle názoru obviněného zpochybněna věrohodnost poškozené. Pokud poukazoval na skutečnost, že nebyl postižen i za odcizení věci poškozené a její napadení dne 28. 3. 2014, tak tím hodlal zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení některým tvrzením poškozené věřily a některým nikoli, přičemž odkaz soudu druhého stupně na zásadu obžalovací označil v tomto ohledu za nepřesvědčivý a setrval na tom, že v obžalobě nic o fyzickém napadení poškozené dne 28. 3. 2014 není. Následně brojil proti závěrům odvolacího soudu stran způsobení těžké újmy na zdraví poškozené spočívající v posttraumatické stresové poruše s tím, že soud druhého stupně výrazně překročil svou odbornost a pravomoc, když bez opory ve znaleckých posudcích hodnotil, že tato porucha byla způsobena právě jeho jednáním, byť se měla projevit až následně. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytknul, že se nevypořádal s jeho námitkou, že k tomuto následku vedl tlak na poškozenou v důsledku konání trestního řízení, přičemž odkaz soudu na gradaci příčinné souvislosti nemá podle obviněného oporu v provedených důkazech. Vyjádřil svůj nesouhlas rovněž s hodnocením důkazů ze strany soudu druhého stupně, jenž reagoval na jeho výhradu, že poškozená měla psychické problémy již od léta roku 2013, když bez opory v důkazech dospěl k závěru, že před listopadem 2013 psychické potíže poškozené nenabyly takové intenzity jako později. Následně se neztotožnil ani se způsobem, jakým nalézací soud zamítl jeho důkazní návrhy, k čemuž konstatoval, že se z jeho strany nejednalo o bezbřehé dokazování, když naopak cílil na důkladné objasnění skutkového stavu a na vyvrácení již provedených důkazů. Pro případ, že by soud posoudil výše uvedené námitky jako skutkové, upozornil na konstantní závěry soudní praxe, že pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s přijatým právním hodnocením, nemůže takové hodnocení obstát. Dále vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že by bylo nepřípustné, pokud by hodnotil důkazy odlišným způsobem než soud prvního stupně, jelikož tím odvolací soud připouští možnost porušení zásady in dubio pro reo. Buď má být podle obviněného tvrzeno, že sice existují důkazy svědčící v jeho prospěch i neprospěch, avšak použity byly jen důkazy v jeho neprospěch, nebo že provedené důkazy lze hodnotit v jeho prospěch i neprospěch, avšak soud zvolil pouze výklad v jeho neprospěch, v obou případech by se však jednalo o porušení výše uvedené zásady, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti konstatoval, že rozhodnutí soudu druhého stupně, které se zabývalo skutkovými okolnostmi případu, je nepřesvědčivé a nesplňuje náležitosti §134 odst. 2 tr. ř.
8. V neposlední řadě obviněný namítl, že se soud druhého stupně řádně nevypořádal s jeho výhradami stran právního posouzení věci. Připomněl své odvolací námitky, že jemu přisuzované jednání mnohdy není způsobilé naplnit znak skutkové podstaty trestného činu vydírání, k čemuž příkladmo poukázal na to, že je mu kladeno za vinu, jak měl o poškozené šířit nepravdivé informace, že se po hádce s ním měla psychicky zhroutit, že ji napadl a že se poté stupňovaly její psychické potíže. Vyjádření odvolacího soudu, že tím pouze vytrhává informace z kontextu, označil za nedostatečné. K tomu uvedl, že z odsuzujícího rozsudku nelze dovodit, že by výše popsané jednání mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání, když v jeho odůvodnění takové jednání ani není uvedeno, načež dodal, že ne každá hádka nebo napadení musí automaticky znamenat vydírání. Soudu druhého stupně pak vytknul, že bez dalšího, oproti zjištěnému skutkovému stavu a oproti znění výroku rozsudku, dovodil opak. Nakonec namítl, že se odvolací soud nezabýval ani jeho výhradou, že oproti původní obžalobě začalo být státním zástupcem tvrzeno, že poškozená společné soužití s obviněným obnovila, přestože předtím bylo uváděno, že nikdy jako druh a družka nežili.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 10 To 129/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 4 T 11/2014, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání.
10. Do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném mimořádném opravném prostředku tento neobdržel od Nejvyššího státního zastupitelství žádné vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 10 To 129/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo pokud určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
16. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. V nyní posuzované věci však dovolací námitky rozdělené obviněným na „procesní, skutkové a právní námitky“ (viz rekapitulaci jeho dovolání v bodech 6. až 8. tohoto usnesení) směřují, jak v zásadě naznačuje jejich samotné označení, primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudu druhého stupně vytýká nesprávné posouzení jeho námitky podjatosti státního zástupce a znalce MUDr. Ladislava Hosáka, jakož i jeho odvolacích výhrad vůči způsobu vedení dokazování (stran výslechu poškozené, použití úředních záznamů o podaném vysvětlení a zamítnutí jeho důkazních návrhů), odnětí slova a přerušení závěrečné řeči ze strany nalézacího soudu, a v neposlední řadě odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení jeho námitek vůči hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo ) a vadnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů (ohledně způsobení těžké újmy na zdraví a vydírání poškozené). Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že posttraumatickou psychickou poruchu poškozené způsobilo samotné konání trestního řízení; že jednáním, které mu je kladeno za vinu, nemohl poškozenou vydírat, neboť ne každá hádka nebo napadení musí znamenat vydírání atp.). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní (zlehčující) verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
20. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., jakož i v porušení procesních pravidel s poukazem na ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., §203 odst. 3 tr. ř. (i když zřejmě mínil §203 odst. 2 tr. ř.), §209 odst. 1 tr. ř. a §216 odst. 4 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
21. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. Byť se v nyní souzené věci nejedná o žádnou z výše uvedených vad důkazního řízení, která by odůvodňovala výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud se alespoň ve stručnosti k námitkám obviněného vyjádří.
23. Pokud obviněný vznáší výhrady vůči tomu, jak se odvolací soud vypořádal s otázkou použití úředních záznamů o podání vysvětlení, tak zcela pomíjí vyjádření soudu druhého stupně na str. 10 jeho usnesení, že nalézací soud k těmto úředním záznamům nikterak nepřihlížel. Odvolací soud svou formulací, „pokud se snad vyskytly určité pochybnosti k formě záznamu o podání některých vysvětlení“ , kterou obviněný vytrhává z kontextu odůvodnění usnesení, pouze reagoval na odvolací námitky k formě úředních záznamů s tím, že tyto „mohou být i značně neformálního charakteru“ .
24. Stran námitky podjatosti znalce MUDr. Ladislava Hosáka Nejvyšší soud uvádí, že o této námitce bylo rozhodnuto soudem prvního stupně v rámci hlavního líčení (viz č. l. 2772 spisu, str. 40 a 51 rozsudku nalézacího soudu). Takový postup je zcela v souladu s §105 odst. 3 tr. ř., podle něhož o námitkách vůči znalci rozhodne v řízení před soudem předseda senátu, a pokud jim nevyhoví (jak tomu bylo v nyní posuzované věci), oznámí to osobě, která takové námitky vznesla. Rovněž s touto výhradou obviněného se soud druhého stupně řádně vypořádal (viz str. 13 jeho usnesení), takže ani tvrzení, že odvolací soud se touto otázkou žádným způsobem nezabýval, neodpovídá skutečnému stavu věci.
25. K námitkám obviněného stran toho, že mu před soudem prvního stupně bylo dvakrát odňato slovo a že byla nepřípustně přerušena jeho závěrečná řeč, lze opět odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se těmito náležitě zabýval na str. 11 svého usnesení. Pouze na okraj lze v této souvislosti poznamenat, že předseda senátu nalézacího soudu postupoval plně v souladu s §203 odst. 2 tr. ř., podle něhož je povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci , a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Senátem daného soudu bylo rozhodnuto rovněž o navazující námitce obviněného uplatněné ve smyslu §203 odst. 3 tr. ř. Také přerušení závěrečné řeči obviněného bylo v souladu se zákonem, jelikož §216 odst. 4 tr. ř. takový postup umožňuje, vybočuje-li závěrečná řeč zřejmě z rámce projednávané věci . Shora uvedený procesní postup soud prvního stupně odůvodnil na str. 8 a 51 svého rozsudku, přičemž vzhledem k tomu, že se obviněný ve své argumentaci opakoval, popř. uváděl skutečnosti nesouvisející s projednávanou věcí, a to i navzdory četnému upozorňování ze strany nalézacího soudu (když navíc, jak správně podotkl soud druhého stupně, žádné nové skutečnosti neuváděl ani v rámci odvolacího řízení), takovým postupem nedošlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu.
26. Dále obviněný brojí vůči tomu, jak se odvolací soud vypořádal s jeho výhradami vztaženými k použitelnosti výpovědi poškozené učiněné v řízení před soudem prvního stupně [že jí v souladu s §209 odst. 1 tr. ř. nemohl klást otázky a že podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. měla být přečtena její výpověď z přípravného řízení]. K tomu je v první řadě nezbytné zdůraznit, že poškozená je zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). Nejvyšší soud rovněž připomíná, že poškozená byla i vzhledem k jejím právům vyplývajícím z daného postavení (srov. §17, §20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů) v hlavním líčení vyslýchaná prostřednictvím videokonferenčního zařízení, přičemž předseda senátu přítomné osoby poučil mj. o povinnosti respektovat její postavení zvlášť zranitelné oběti, přistupovat k ní zdvořile, šetrně a v neposlední řadě i s ohledem na její zdravotní stav tak, aby nedocházelo k prohlubování její újmy. V průběhu cca hodinového výslechu odpověděla na všechny dotazy členů senátu, státního zástupce, jakož i obhájce obviněného. Není od věci doplnit, že tato výpověď byla doprovázena jejím pláčem, jakož i poznámkami či gestikulací obviněného, který byl předsedou senátu opakovaně poučován, aby se takového jednání zdržel. Na dotazy samotného obviněného však poškozená nebyla schopna odpovědět, a to s ohledem na její neutichající pláč a třes, jakož i skutečnost, že se subjektivně necítila být schopna dalšího výslechu, a to ani v nepřítomnosti obviněného, z důvodu čehož bylo rozhodnuto, že v jejím výslechu nebude pokračováno. Obviněný poté požádal o to, aby mohl poškozené položit otázky alespoň písemně, k čemuž mu byla poskytnuta týdenní lhůta. Soud prvního stupně nicméně k dalšímu výslechu poškozené již nepřistoupil, což odůvodnil na str. 49-50 svého rozsudku především s poukazem na riziko prohlubování jejích zdravotních potíží způsobených jednáním obviněného a současně omezujících její schopnost vypovídat. Se souvisejícími námitkami obviněného se následně vypořádal i odvolací soud na str. 11-12 svého usnesení tak, že obviněnému sice z čistě formálního hlediska bylo zamezeno, aby sám poškozené kladl otázky, avšak z hlediska materiálního nezůstalo nic skutečně podstatného, co by nebylo ve výpovědi poškozené vyřešeno, přičemž jeho právo nechat vyslýchat svědky proti sobě bylo s ohledem na opakované dotazy jeho obhájce zachováno. Soud druhého stupně tak i vzhledem ke znaleckému posudku MUDr. Ladislava Hosáka, jakož i zprávám o aktuálním zdravotním stavu poškozené dospěl k závěru, že její další výslech spočívající toliko v odpovědích na otázky obviněného by jen zvýšil rizika její sekundární viktimizace.
27. S přihlédnutím ke shora rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uvádí, že postupem soudů nižších stupňů nedošlo k porušení obhajovacích práv obviněného, konkrétně práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Toto právo je v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva vnímáno zásadně jako právo obhajoby jako celku, nikoliv jen osobně obviněného , takže by mělo zpravidla postačovat, pokud možnost vyslechnout sporného svědka byla dána alespoň obhájci obviněného. Omezení možnosti vyslechnout svědka pouze prostřednictvím obhájce by však vždy mělo mít nějaký důvod (ochrana svědka, nemožnost zajistit přítomnost obviněného, nevhodné chování obviněného apod.) [srov. Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 813]. V nyní posuzované věci přitom soudy obou stupňů náležitě odůvodnily, proč obviněnému nebylo umožněno klást poškozené otázky. Jeho právo na obhajobu bylo v daném případě zachováno vzhledem ke skutečnosti, že měl dostatek prostoru vyslechnout poškozenou prostřednictvím četných dotazů svého obhájce a následně se k její výpovědi, které byl v hlavním líčení přítomen, i osobně vyjádřit. Pouze nad rámec věcně správné argumentace soudů nižších stupňů lze zmínit rovněž skutečnost, že výpověď poškozené nebyla zdaleka jediným důkazem, nýbrž byla podpořena řadou dalších důkazů a nalézací soud se pečlivě zabýval i její věrohodností (viz str. 52-54 jeho rozsudku). Především však nutno zdůraznit, že právo obviněného na „osobní“ výslech poškozené (resp. na to, aby ji mohl sám klást otázky) bylo omezeno především z důvodu rizika prohloubení její prvotní újmy způsobené jeho protiprávním jednáním, jakož i tzv. druhotné újmy (viz §2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů), přičemž nelze opomenout skutečnost, že ani v průběhu jejího výslechu v hlavním líčení nerespektoval její práva coby zvlášť zranitelné oběti, byť byl na to soudem prvního stupně opakovaně upozorňován. V této souvislosti lze poukázat i na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, podle nichž musí být relevantním kritériem pro rozhodování obecných soudů s ohledem na důležitost chráněných zájmů obětí rovněž riziko prohloubení prvotní a opakování tzv. druhotné újmy oběti (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2916/15). Lze proto uzavřít, že výpověď poškozené učiněná v hlavním líčení netrpí žádnou vadou, pro kterou by nemohla být použita jako důkaz. V daných souvislostech dlužno dodat, že soud druhého stupně, byť to nevyjádřil explicitním odkazem na zákonné ustanovení, se dostatečně vypořádal i s námitkou obviněného, že k výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení nemělo být přihlíženo a že podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. měl být čten protokol o její výpovědi z přípravného řízení (viz zejména poslední odstavec str. 11 jeho usnesení).
28. K námitkám obviněného, které tento označil jako skutkové, uvádí Nejvyšší soud následující. V první řadě nutno připomenout, že pokud odvolací soud po přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně dospěje k závěru, že tento postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a svůj postup se zřetelem k §125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozsudku náležitě odůvodnil, není povinen znovu rozvádět hodnotící úvahy ve vztahu k důkazům provedeným v řízení před nalézacím soudem či reprodukovat jeho skutková zjištění, a především není oprávněn zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze z důvodu, že na základě vlastního (odlišného) hodnocení důkazů provedených v řízení před nalézacím soudem dospěje k jiným skutkovým závěrům (srov. kupř. Šámal, P.; Musil, J.; Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 801). Navíc lze poznamenat, že soud druhého stupně se nad rámec svých povinností ke skutkovým výhradám obviněného na str. 12-13 svého usnesení výslovně vyjádřil. Zejména je však zapotřebí podotknout, že odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně v plném rozsahu ztotožnil (nevyjadřuje k nim ani žádné pochybnosti, jak obviněný naznačuje v dovolání), takže souvisejícím dovolacím výhradám stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny stanovené v §2 odst. 2 tr. ř. nelze přiznat žádnou relevanci. V této souvislosti je vhodné poukázat i na závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud tyto pochybnosti nemá (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Přisvědčit pak nelze ani námitce obviněného ohledně „extrémního nepoměru skutkových zjištění s přijatým právním hodnocením“, když navíc ani blíže neuvádí, v čem konkrétně daný extrémní nepoměr spatřuje. Co se týče jeho nesouhlasu s tím, jak se odvolací soud vypořádal se zamítnutím důkazních návrhů soudem prvního stupně, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí na důkazní návrhy a související námitky obviněného náležitě reagovaly a věcně adekvátně vyložily, proč těmto nevyhověly (viz str. 49-50 rozsudku soudu prvního stupně, str. 13-14 usnesení odvolacího soudu), takže se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. K výhradě obviněného, že soudy některým tvrzením poškozené věřily a některým nikoliv, lze poznamenat, že v daném směru nešlo o to, že by soud druhého stupně poškozené ohledně jejího napadení obviněným dne 28. 3. 2014 nevěřil, nýbrž o to, že pokud by o předmětné napadení rozšířil skutek vymezený ve výroku rozsudku nalézacího soudu, došlo by tím k porušení zásady zákazu reformationis in peius , jak odvolací soud správně uvádí na str. 13 svého usnesení. Rovněž související poukaz soudu druhého stupně na zásadu obžalovací je zcela přiléhavý, neboť soudy mohou z důvodu omezení touto zásadou vyjádřenou mj. v §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (v němž např. nebyly uvedeny poškozenou zmiňované skutečnosti týkající se obviněným odcizených věcí).
29. V neposlední řadě se Nejvyšší soud vyjádří k výhradám obviněného, které sice na první pohled budí zdání námitek právního charakteru, nicméně jak již bylo výše zmíněno, jsou založeny na jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, když vytrhává pouze určité fragmenty z celého komplexu skutkových zjištění soudů nižších stupňů a některá relevantní zjištění „přehlíží“.
30. Pokud se jedná o výtky vůči závěru odvolacího soudu o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, pak obviněný opomíjí ta skutková zjištění, že v přímém důsledku jeho jednání se u poškozené nejprve v roce 2013 rozvinula porucha přizpůsobení F43.2 podle MKN-10 v těžké formě, podstatně ji omezující v obvyklém způsobu života, přičemž na vzniku této poruchy se tedy nijak nepodílelo vedení trestního řízení a jak bylo soudy zjištěno, ani jiné okolnosti kromě jednání obviněného. Koncem roku 2014 přerostla výše uvedená porucha v plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchu , jejíž příčinou bylo sice i vedení trestního řízení, nicméně (jak vyhodnotily soudy obou stupňů) právě jednání obviněného bylo ve smyslu zásady gradace příčinné souvislosti dostatečně významnou příčinou i ve vztahu k této posléze rozvinuté psychické poruše (podrobněji viz str. 51-52 rozsudku nalézacího soudu, str. 15 usnesení odvolacího soudu). Namítá-li obviněný, že poškozená měla psychické problémy již od léta 2013, tak postačí opět odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde je náležitě vyloženo, že poškozená sice měla podle znaleckého posudku trpět psychickými potížemi již od července 2013 (byť se na str. 51 jeho rozsudku zřejmě z důvodu přepsání uvádí červen 2013), i tyto „prvotní“ zdravotní problémy poškozené (od července 2013 do listopadu 2013) byly přímým důsledkem jednání obviněného, které však není předmětem tohoto trestního řízení, takže nemohly být logicky zahrnuty ani do popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud druhého stupně pak (s oporou o skutková zjištění nalézacího soudu) správně dodává, že problémy poškozené před listopadem 2013 nedosáhly té intenzity, do níž se rozvinuly právě žalovaným jednáním obviněného (teprve v důsledku jeho nyní souzeného jednání byla poškozená od 28. 11. 2013 do 12. 12. 2013 v pracovní neschopnosti i proto, že se u ní začaly stupňovat psychické potíže atd.).
31. Ohledně dovolacích výhrad vůči hodnocení skutku jako trestného činu vydírání je zapotřebí zdůraznit (jak ostatně správně učinil i soud druhého stupně na str. 14 jeho usnesení), že obviněný v daném směru bagatelizuje své jednání tím, že vytrhává pouze určité dílčí skutkové okolnosti z celkového kontextu posuzovaného skutku. Je nespornou skutečností, že ne každou hádku nebo napadení lze považovat za jednání naplňující znaky vydírání podle §175 tr. zákoníku. Nicméně jednání obviněného nespočívalo pouze v ojedinělé hádce či napadení poškozené, nýbrž (ve stručnosti řečeno) v tom, že se ji snažil se stupňující se intenzitou osobně, jakož i prostřednictvím nepřiměřeně četného a obtěžujícího telekomunikačního provozu a elektronické pošty přimět k obnovení jejich partnerského soužití, a to za použití zákeřných a psychicky deptajících pohrůžek, šířením nepravdivých informací o ní, jakož i jejím opakovaným fyzickým napadením, posléze ji začal nutit i k tomu, aby v jeho prospěch změnila výpověď před policejním orgánem, a v důsledku tohoto jednání obviněného se u ní rozvinuly výše uvedené psychické poruchy trvající minimálně do doby vydání rozsudku soudu prvního stupně. Toto (shora podrobněji popsané) jednání tak bezesporu naplňuje všechny znaky trestného činu vydírání v jeho základní i kvalifikovaných skutkových podstatách uvedených v §175 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, k čemuž lze plně odkázat na pečlivé právní hodnocení provedené soudy nižších stupňů, a to i ve vztahu k úmyslu obviněného přimět poškozenou k obnovení jejich společného soužití (viz str. 54-56 rozsudku nalézacího soudu, str. 14-15 usnesení soudu druhého stupně).
32. V kontextu shora uvedeného je potřeba zmínit, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř., takže jim nelze vytýkal svévoli. Nutno pak zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve výše vymezeném pojetí dán.
33. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
34. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
35. Co se týče výhrad obviněného vůči tomu, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou podjatosti státního zástupce JUDr. Milana Šimka, je namístě opětovně zdůraznit, že tato argumentace není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Nadto lze pouze ve stručnosti uvést, že Nejvyšší soud neshledává vadnými závěry soudu druhého stupně, když tento mj. poukázal na skutečnost, že o dané námitce (resp. námitkách) podjatosti bylo pravomocně rozhodnuto usnesením státního zástupce JUDr. Milana Šimka ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 1 KZV 30/2014, ve spojení s usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 1 VZT 826/2014 (viz str. 10 usnesení odvolacího soudu).
36. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by jej nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však rovněž namítl, že jeho odvolání mělo být v části, které nebylo vyhověno, zamítnuto. Takovou výhradu přitom lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nicméně nelze ji přiznat žádné opodstatnění.
37. K tomu je zapotřebí připomenout, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, jako tomu bylo v nyní posuzované věci, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531). Odvolací soud tedy nemohl do svého usnesení zahrnout výrok o zamítnutí té části odvolání obviněného, které nevyhověl. Z výrokové části jeho usnesení je přitom patrné, jak o odvolání obviněného rozhodl, resp. že vyhověl pouze části jeho odvolacích námitek stran přiměřených opatření uložených podle §75 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolací argumentaci obviněného poukazující na výrok usnesení soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové pak nutno označit za nepřípadnou, jelikož tomuto odvolání nebylo ze strany odvolacího soudu vyhověno ani zčásti. Pouze pro úplnost lze dodat, že není vadou, jestliže soud druhého stupně v návaznosti na zrušující výrok deklaroval, že „[j]inak zůstává napadený rozsudek nedotčen“ .
38. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze pouze ve stručnosti konstatovat, že tento nemohl být naplněn za situace, kdy, jak z výše uvedeného plyne, nebyla dána existence zbývajících uplatněných (ani jiných) důvodů dovolání.
39. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu