ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1212.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1212/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 3 To 164/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 23/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 3 T 23/2017, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4
písm. d) tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozenému M. B. ve výši 1 087 586 Kč a poškozené L. B. ve výši 151 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený M. B. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Odvolání obviněného a jeho matky J. S. proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 3 To 164/2017, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku jeho rozsudku, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, dopustil tím, že:
v období od 15.12.2015 do 27.6.2016 na různých místech ve V.-K., v P. a v O. postupně pod záminkami zápůjček k různým účelům vylákal od M. B. celkem 1 091 201 Kč a od L. B. celkem 151 000 Kč, přičemž předstíral, že bude oběma poškozeným splácet po 5 000 Kč měsíčně, ačkoliv tak neměl v úmyslu činit a byl si vědom toho, že vzhledem ke svým předchozím dluhům, minimálnímu příjmu a celkově špatné finanční situaci by ani nebyl schopen zapůjčené peněžní prostředky vrátit, peníze nevrátil a způsobil tak M. B. škodu ve výši 1 091 201 Kč a L. B. škodu ve výši 151 000 Kč.
II.
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce dovolání , které zaměřil do všech výroků napadeného rozhodnutí a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že znak uvedení v omyl nemohl být naplněn tím, že mu poškozený M. B. peníze půjčoval z citových pohnutek, ani případným naléháním obviněného na uzavření smluv o zápůjčkách. Tento znak nebyl naplněn ani uváděním důvodu zápůjček, neboť z občanskoprávního hlediska se jednalo o bezúročné zápůjčky a nebylo tedy povinností obviněného poškozenému vůbec sdělovat, na co předmětné finanční prostředky potřebuje. Zapůjčené finanční prostředky byl oprávněn užít dle libosti, tedy i k jiným než případně deklarovaným účelům. Navíc poškozený s důvody poskytnutí zápůjček polemizuje jen v části případů. Dále dovolatel vytkl soudům, že nezohlednily, že sám poškozený navrhl splatnost zápůjček až ke dni 1. 4. 2021, a to bez toho, že by s ním sjednal jakékoliv splátky nebo okamžité zesplatnění celého dluhu v případě prodlevy s úhradou splátek. Obviněný proto nevrácením dluhu nemohl způsobit škodu, neboť pohledávka ze zápůjček ještě nedospěla. Dále poukázal na to, že poškozeného detailně obeznámil se svou finanční situací, takže poškozený věděl o tom, že je předlužen, že dluží peníze nejen lichvářům, ale že jsou proti němu vedeny i exekuce, stejně tak věděl i o tom, že je bez stabilního zaměstnání. Podle obviněného tedy absentuje jak znak uvedení v omyl, zamlčení podstatné skutečnosti či využití takového omylu nebo neznalosti, tak znak způsobení škody, a to přinejmenším ve vztahu k poškozenému M. B. I v případě, že by někdo z poškozených neměl detailní informace o finanční situaci obviněného, nebylo to důvodem, proč mu peníze půjčovali. Proto chybí i další znak objektivní stránky - příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobenou škodou.
6. Podle dovolatele byl odvolacím soudem ignorován soukromoprávní vztah mezi ním a poškozeným. S poukazem na judikaturu zdůraznil, že poškozený nepostupoval obezřetně a opatrně, pokud mu půjčoval finanční prostředky, a to v situaci, kdy věděl, že má finanční problémy, dluží značnou finanční částku a trvale není schopen hradit žádné své předchozí závazky, přičemž poškozený návratnost zápůjček ani neočekával a splátky nepožadoval. I přesto soud z blíže nespecifikovaného zdroje dovozuje, že mezi oběma aktéry měla být od počátku jakási dohoda o splátkách dluhu částkou 5 000 Kč měsíčně. Toto skutkové zjištění vůbec nemá oporu v provedeném dokazování. Ke změně postoje poškozeného došlo až v dubnu 2016, kdy mezi nimi došlo k roztržce, na základě které teprve začal požadovat předčasnou plnou úhradu dluhu. Dovolatel v této souvislosti připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož je z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu relevantní pouze takové jednání pachatele, které předchází transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele nebo někoho jiného, neboť pouze takové jednání může být v příčinné souvislosti s následkem spočívajícím v úbytku majetku na straně poškozeného.
7. Napadené rozhodnutí podle dovolatele trestním postihem nepřípustným způsobem nahrazuje instituty jiných právních odvětví sloužících k ochraně soukromoprávních vztahů. Proto je právní posouzení vadné i z titulu porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť soud přistoupil k aplikaci trestního práva tam, kde byla na místě aplikace norem soukromoprávních, a to zejména s přihlédnutím k jednání samotného poškozeného, bez kterého by k dané situaci vůbec nedošlo.
8. Dovolatel zdůraznil, že totožnými vadami jako napadené rozhodnutí trpí i rozsudek soudu prvního stupně. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak citovaný rozsudek Okresního soudu v Prostějově, a tomuto soudu aby věc vrátil k dalšímu projednání.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného zrekapitulovala námitky obviněného s tím, že obviněný je převážně uplatnil v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadené rozhodnutí však vytýkanými vadami netrpí. Vyložila, že znaky trestného činu podvodu naplněny byly, konkrétně uvedení v omyl předstíráním nepravdivých okolností obviněným, a to ochoty a schopnosti zapůjčené peníze vrátit, tvrzením, že je zaměstnán (u konkrétního zaměstnavatele), tvrzením, že si půjčí peníze od matky, respektive že si jeho matka vezme půjčku, předstíráním citové angažovanosti ve vztahu k poškozenému, nepravdivými tvrzeními o účelu zápůjček, tvrzením, že byl okraden, vyhrožováním, že „si něco udělá“. Obviněný již v době všech zápůjček jednal v úmyslu peníze poškozenému nevrátit. S přihlédnutím i k rozsahu zápůjček a k tomu, že obviněný vůbec neprojevil úsilí dluh uhradit, lze podle státní zástupkyně činit závěr o přímém úmyslu. Vyjádřila se rovněž k zásadě subsidiarity s tím, že zde ji nelze aplikovat, neboť dopadá pouze na případy hraničních a společensky nezávažných činů. Přitom poukázala i na stanovisko Nejvyššího soudu pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
11. Obecně je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně korigován v jeho odůvodnění. To souvisí s faktem, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
12. Dovolací námitky obviněného J. S. směřují sice zčásti i do oblasti skutkové, převážně však jsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné, neboť se týkají právního posouzení soudy zjištěného skutku. Tyto námitky sice obviněný formuloval převážně proti té části rozsudku, v níž byl uznán vinným podvodem spáchaným vůči M. B., přinejmenším část z nich je však nutné vztáhnout i na vylákání zbývajících 151 000 Kč od L. B.
13. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Ta představuje podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škodu dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Obviněný byl konkrétně uznán vinným (podle právní věty odsuzujícího rozsudku) v té alternativě, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
14. V posuzované trestní věci je rozhodné, že obviněný od obou poškozených zápůjčky přijímal v úmyslu je nevrátit, ačkoli poškození počítali s tím, že jim peníze vráceny budou. Tím byli uvedeni v omyl, a v tomto omylu učinili rozhodující majetkovou dispozici - zapůjčení peněz obviněnému. Tím jim vznikla škoda, a to již v okamžiku zápůjčky, tj. provedené majetkové dispozice, přičemž v tomto okamžiku také došlo k obohacení obviněného. Zjednodušeně řečeno, tímto okamžikem poškození o peníze (relativně nenávratně) přišli. V daném případě proto nelze dovozovat vznik škody až v době pozdější, například v době splatnosti jednotlivých zápůjček, popřípadě v době splatnosti zmíněné směnky (která ostatně dosud nenastala a jednalo se pouze o zajišťovací institut, který by mohl být eventuálně dodatečně použit, bez ohledu na dobu splatnosti zápůjček). Soukromoprávní charakter smluv o zápůjčkách zde tvořil pouze fiktivní rámec, pod jehož zdáním obviněný spáchal uvedený trestný čin. Zmíněný základní úmysl obviněného - úmysl zápůjčky vylákat a vůbec je nesplatit vyplývá z výroku odsuzujícího rozsudku.
15. Skutečnost, že poškozený M. B. a samozřejmě i jeho matka, poškozená L. B., počítali s vrácením peněz, vyplývá především z jejich výpovědí a také z toho, že si poškozený nechal od obviněného podepsat na celou částku směnku. Poté, co vyšlo najevo, že obviněný není zaměstnán, sehnal mu poškozený práci, což souviselo s dohodnutým splácením dluhu. Obviněný ostatně nesporoval, že se jednalo skutečně o zápůjčky, nikoli o darování.
16. K základnímu uvedení poškozených v omyl ohledně předstíraného záměru obviněného zápůjčky (vůbec někdy) vrátit pak přistupují a jej prokazují další uvedení poškozených v omyl, která zároveň potvrzují uvedený úmysl obviněného zápůjčky nevrátit. Sem spadá například skutečnost, že poškozenému v době seznámení nepravdivě tvrdil, že je zaměstnán, dále slib, že si půjčí peníze od matky, resp. že si matka vezme půjčku, aby mu peníze splatil, dále že dostane nějaké peníze na Vánoce od babičky a z těch bude zapůjčené peníze splácet. Poškozenému M. B. obviněný dále tvrdil, že potřebuje finanční prostředky na úhradu exekucí, což sice byla pravda, neboť v průběhu roku proti němu bylo několik exekucí vedeno, ve skutečnosti však na úhradu dluhů, stran nichž byly exekuce vedeny, žádné z vylákaných finančních prostředků nepoužil, naopak svoji zadluženost navyšoval předmětnými zápůjčkami. Ohledně účelu zápůjček uváděl obviněný poškozeného v omyl dále tím, že mu tvrdil, že peníze potřebuje na úhradu dluhů na zdravotním pojištění, sankcí za černé jízdy v městské hromadné dopravě, na úhradu nedoplatků rodiny za energie a nájemné, na opravu zubů, na interrupci pro svou kamarádku atd. Nepravdivě mu také například tvrdil, že byl okraden. Jak uvedl poškozený M. B. ve své výpovědi v hlavním líčení, obviněný „prostě vždycky přišel s nějakým příběhem, že potřebuje tolik a tolik“. Dále obviněný poškozenému v rozporu se skutečností říkal nejprve, že je zaměstnán (a z toho příjmu mu měl také splatit první zápůjčku), a později, když vyšla najevo nepravdivost tohoto tvrzení, že má skutečný zájem pracovat. Poškozenému také sliboval, že mu bude splácet měsíčně 5 000 Kč, ač věděl, že to nemá v úmyslu a nebude na to ani mít finanční prostředky. Dohodu o těchto splátkách obviněný nyní sporuje, ale ve svých výpovědích to uvedli jak on sám, tak poškozený, z jehož výpovědi vyplývá, že už v průběhu půjčování peněz řešili současně jejich splácení (č. l. 176-177). Nepravdivě dále obviněný poškozenému řekl, že dluží H. M. 48 000 Kč, a přiměl ho tuto částku zaslat na účet jmenované, jíž ve skutečnosti dlužil jen 10 000 Kč a zbylých 38 000 Kč si od ní následně převzal. Všechny výše zmíněné okolnosti potvrzují správnost závěru nalézacího soudu o přímém úmyslu obviněného (§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku), když bylo mimo jiné přihlédnuto i k tomu, kolik peněz si od poškozeného v rozhodné době vypůjčil, jaké byly v té době jeho finanční poměry, stejně tak jako skutečnost, že vůbec neprojevil úsilí dluh uhradit. Zbývá dodat, že i když uvedení v omyl musí předcházet majetkové dispozici podvedené osoby, neznamená to, že v rámci hodnotících úvah soudů nelze podvodný úmysl dovozovat i z následného počínání obviněného.
17. Z výše uvedeného dále vyplývá, že naplněn byl i znak příčinné souvislosti mezi jednáním poškozených v omylu a vzniklou škodou. Jak už bylo zmíněno, pro trestní odpovědnost obviněného je irelevantní jím použitý fiktivní soukromoprávní rámec vztahu mezi ním a poškozeným, respektive poškozenými. Proto není nutné v daném případě rozebírat podvodný úmysl ve vztahu ke každé zápůjčce zvlášť.
18. Jak uvedl nalézací soud, obviněný se skutku dopustil vůči osobě, která na něm byla citově závislá. Jeho jednání tak dokresluje i fakt, že poškozeného M. B. uvedl v omyl i ohledně svého vztahu k němu. Jeho skutečným cílem bylo pouze vylákat od něho finanční prostředky, přičemž spoléhal na to, že poškozený má k němu citový vztah a věří v oboustrannost a vážnost tohoto vztahu. Za této situace poškozeného k zápůjčkám přiměl tím, že mu líčil nebezpečí, která mu hrozí od lichvářů, vyhrožoval mu také ukončením vztahu. Celá situace pak vedla k tomu, že se poškozený zbavil všech svých naspořených finančních prostředků, půjčoval si dále pro obviněného peníze v rodině, a dokonce si sám bral úvěry pro potřeby obviněného. A nakonec se psychicky zhroutil. Lze tedy uzavřít, že podvodným úmyslem obviněného je prodchnuto celé jeho počínání vůči poškozenému, respektive oběma poškozeným, které začalo už seznámením prostřednictvím internetové seznamky pro gaye (ačkoli obviněný jím není) a které tvoří jeden nedělitelný celek.
19. Námitky obviněného o nenaplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou tudíž zjevně neopodstatněné, stejně jako námitky týkající se subsidiarity trestní represe. Trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tím spíše to platí v případě zločinů, u nichž zpravidla nevyvození trestní odpovědnosti z důvodu použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní jen u méně závažných trestných činů za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže z dovolací námitky obviněného vyplývá, že zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů, zvláště zločinů. Skutkem obviněného byla způsobena vysoká škoda, více než dvojnásobně převyšující hranici škody značné ve smyslu ustanovení §138 tr. zákoníku. Popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu, přičemž lze konstatovat, že tyto znaky byly naplněny přinejmenším „hraničním způsobem“, tedy tak, že z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídají běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Formální občanskoprávní rámec podvodných zápůjček rozhodně nemůže vést k závěru, že by v daném případě postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů. Uplatnění trestněprávní represe je tudíž proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák