ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1262.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1262/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání obviněného R. D ., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 12 To 333/2015-646, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 39/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 12 To 333/2015-646, byl ohledně R. D. (dále jen „obviněného“ příp. „dovolatele“) podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 5. 2015, č. j. 2 T 39/2013-598, kterým byl obviněný uznán vinným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen za uvedené přečiny a sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 46 T 16/2013, podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený mu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 46 T 16/2013, s právní mocí dne 21. 5. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (týmž rozsudkem byl odsouzen také spoluobviněný J. B.) a nově bylo za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. odvolacím soudem rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a podle §44 tr. zákoníku bylo upouštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestům, které byly již obviněnému uloženy trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 46 T 16/2013, a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 1 T 79/2013 [týmž rozsudkem (soudu odvolacího) bylo rozhodnuto o odvolání obviněného J. B. a státního zástupce].
2) Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 12 To 333/2015-646, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání obviněný odvolacímu soudu vytýká, že nebral v úvahu předchozí osvobozující rozsudky (např. sp. zn. 2 T 39/2013-487) a v „rozporu se zásadou ,in dubio pro reo‘ (porušení zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.)“ jej mechanicky při neudržitelné důkazní situaci uznal vinným. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř.“. Shora uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu. Odvolacímu soudu vytýká, že si nevytvořil podmínky, aby mohl sám ve věci rozhodnout rozsudkem (kdy „hodnotil přesně opačně sérii předcházejících zprošťujících rozsudků prvostupňových) a poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, které jeho argumentaci má podporovat. V souvislosti s posláním dovolání obviněný uvádí, že nelze vycházet z restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je nutno podle něj připustit také skutkový přezkum, a to v souvislosti s otázkou „spravedlivého procesu“, jak vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu. V závěru dovolání opětovně poukazuje na porušení zásady „in dubio pro reo“ a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Krajskému soudu v Praze věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek uplatněných obviněným se nebude k jeho dovolání věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) V souvislosti s námitkami obviněného je nezbytné uvést následující. Odvolací soud rozhodoval na základě odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným, tudíž argumentace obviněného o změně skutkového stavu věci a nemožnosti odvolacího soudu rozhodnout, aniž by sám provedl dokazování k měněnému skutkovému stavu věci, je zcela nepatřičná. Nejvyšší soud musí obviněného upozornit, že dovolání v předmětné trestní věci podává proti rozhodnutí ve věci samé soudu druhého stupně a zmíněnému odsuzujícímu rozsudku soudu druhého stupně nepředcházel (jak se myslně domnívá) zprošťující rozsudek, ale rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným [srov. proti usnesení soudu druhého stupně, kterým jen zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí nelze dovolání podat (NS 22/2003-T 509)].
9) Další námitky obviněného jsou zaměřeny k otázce přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v souvislosti s podaným dovoláním, kdy se obviněný domáhá přezkumu skutkových zjištění odkazem na tzv. „spravedlivý proces“. V souvislosti s touto problematikou Nejvyšší soud uvádí následující.
10) Trestní řád uvádí výslovný výčet dovolacích důvodů, mezi kterými není uveden extrémní nesoulad (rozpor), stejně jako porušení práva na spravedlivý proces. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud záměrně na uvedené upozorňuje, aby bylo zřejmé, za splnění jakých okolností může být uvedený rozpor subsumován pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z rozhodnutí výše zmíněných soudů však vyplývá, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž zmíněné soudy uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11) V souvislosti se shora uvedeným je potřebné uvést, že obviněný v podaném dovolání poukazuje na výše uvedené teoretické úvahy, které dovolací řízení provázejí a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, příp. Nejvyššího soudu, která však na jeho případ nedopadají. Navíc obviněný v dovolání výslovně odkazuje na porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž se jedná o ustanovení, které upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci a uvedený procesní postup nelze pod hmotněprávní argumentaci, vyjádřenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřadit. V této souvislosti (v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu věci a otázkou hodnocení důkazů) Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanoví relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví důvodnými např. návrhy stran na doplnění dokazování a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu (viz §2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Hovoří-li zákon o „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, má tím na mysli důvodné pochybnosti na straně orgánu činného v trestním řízení, což je patrno z navazující citace zákona (viz blíže §2 odst. 5 věta první tr. ř.) „který je potřebný pro jejich rozhodnutí“, nikoli nedůvodné zpochybňování skutkového stavu věci obviněnými (myšleno všeobecně), pro které jsou vesměs odsuzující rozsudky neakceptovatelné zejména s ohledem na dle jejich názoru „tzv. důvodné pochybnosti“. Lze tedy shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což v předmětné trestní věci bylo splněno.
12) Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný vytýká soudům nižších stupňů nejen nerespektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., ale rovněž nerespektování zásady „in dubio pro reo“, a to vše v kontextu s jeho představou, že by měl být obžaloby zproštěn (aniž by tato argumentace byla odůvodněna). V souvislosti s odkazem na porušení zásady „in dubio pro reo“ považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že uvedenou námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze a pro stručnost lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, kde byl vyjádřen jednoznačný závěr, že odkaz na porušení zásady „in dubio pro reo“ má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilý naplnit uplatněný dovolací důvod [obdobně srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17]. V souvislosti se zmínkou obviněného ohledně zproštění obžaloby je potřebné uvést, že tato není argumentačně podložena (kromě odkazu obviněného na teoretické vývody vyplývající z porušení zásady in dubio pro reo, presumpce neviny, porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a porušení práva na spravedlivý proces v kombinaci s výše uvedenými výhradami) a Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet za obviněného směr, v jakém by uvedená námitka měla být vykládána (srov. 6 Tdo 901/2014, 11 Tdo 1159/2015, 8 Tdo 705/2015).
13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu