ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.127.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 127/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 55 To 294/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 83/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 7 T 83/2016, byl obviněný P. L. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „ dne 26. 5. 2016 v době kolem 15:00 hod. v O., na ulici Z., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Volkswagen Golf, RZ …, přičemž byl kontrolován policejní hlídkou PČR, Odbor služby pořádkové policie, Pohotovostní a eskortní oddělení, a to i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2007 pod sp. zn. 8 T 103/2007, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2008 pod sp. zn. 9 To 53/2008, který nabyl právní moci dne 17. 4. 2008, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků, kdy trest byl ve smyslu §419 tr. zákoníku zkrácen na dobu 20 měsíců, tj. od 17. 4. 2008 do 29. 12. 2016, s přerušením od 17. 4. 2008 do 1. 1. 2010, od 12. 4. 2010 do 12. 8. 2013 a od 8. 11. 2013 do 6. 11. 2015 .“
2. Za tento přečin byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 55 To 294/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto dovolání namítl, že v jeho věci je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a chybí logicky přijatelný způsob hodnocení důkazů, že se odvolací soud nevypořádal s nevěrohodností svědka, vinu dovodil z jiných trestních věcí obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že jeho trestní věc splňuje podmínky pro výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, když některé provedené důkazy jsou přímým opakem skutkových zjištění.
6. Následně namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, když v odůvodnění svého rozhodnutí toliko uvedl, že se ztotožnil se závěry soudu nalézacího ohledně viny a že uložený trest je zcela přiměřený. Napadenému usnesení vytkl, že hodnotí způsob údajně spáchané trestné činnosti podle jiných jeho trestních věcí v minulosti, neboť odvolací soud konkrétně poukázal na rozhodnutí sp. zn. 4 T 77/2016 a 9 T 6/2014. Dovozování viny z jiných trestních řízení je však podle jeho názoru v hrubém rozporu se zásadou materiální pravdy a zásadou užití důkazů provedených pouze v (tomto) trestním řízení. Odvolací soud se tak dopustil nesprávného právního posouzení skutku. Poté namítl, že dotyčný soud označil využití práva obviněného nevypovídat, resp. postoj obviněného, který nechce označit osobu, která měla vozidlo řídit, za nevěrohodný. Z toho vyvodil, že napadené usnesení trpí vadou v podobě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, když využití práva obviněného podle §33 tr. ř. nelze vykládat v jeho neprospěch a nelze z něj cokoliv dovozovat. V napadeném usnesení (i v rozsudku soudu prvního stupně) shledal extrémní rozpor mezi závěrem odvolacího soudu, že je usvědčován svědeckými výpověďmi policistů R. B. a P. B., a mezi těmito výpověďmi. Následně citoval, že svědek B. obviněného neviděl, a svědek B. nevěděl, zda to byl obviněný. Odvolací soud se podle něho nevypořádal s námitkami, které směřovaly ke znevěrohodnění svědka policisty Š. K. (konkrétně se známostí tohoto svědka s bývalou přítelkyní obviněného L. V.). Ten přitom jako jediný usvědčil obviněného z jednání, kterého se však obviněný nedopustil. V rozporu se zásadou materiální pravdy se tak soud odmítl zabývat věrohodností svědka Š. K v situaci, kdy obviněný výslovně tohoto svědka za nevěrohodného označil.
7. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a dále postupoval podle §265l nebo §265m tr. ř.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslala sdělení, že po seznámení s obsahem podání dovolatele se k němu nebude věcně vyjadřovat. Výslovně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 55 To 294/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění a odvolacímu soudu také nevypořádání se s odvolacími námitkami. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový závěr (že se souzeného skutku vůbec nedopustil). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. Obviněný tedy fakticky nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
17. V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. V nyní souzené věci však žádný z výše vymezených případů extrémního nesouladu (rozporu) není dán, neboť závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný se dopustil shora popsaného skutku, se opírá o výpověď svědka Š. K., která je v souladu s dalšími provedenými důkazy (zejména s výpověďmi svědků R. B. a P. B.). Za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi svědka Š. K. jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nejvyšší soud připomíná, že očité ztotožnění obviněného svědkem Š. K. je v dané věci přímo doplněno i výpověďmi svědků R. B. a P. B. Prvý z nich totiž v hlavním líčení vypověděl, že v průběhu jízdy svědek Š. K. spontánně řekl „Hele, L. v autě“ a také řekl „potetované ruce“. Druhý z nich uvedl, že buď kolega K., nebo kolega B. řekl „Není to L.?“, a že v okamžiku, kdy měli auto na dohled, tak si všiml, že v předmětném vozidle seděl někdo s potetovanýma rukama na místě řidiče. Se zřetelem k uvedenému neobstojí názor obviněného, že soudy uzavřely „řetězec nepřímých důkazů“ (a učinily závěr o jeho vině) „na základě jeho jednání hodnoceného v jiných trestních řízeních“. Pokud soudy zmínily v rámci svých hodnotících úvah jeho jednání, které bylo předmětem trestního stíhání v předchozích trestních věcech, šlo pouze o okrajovou zmínku toliko dokreslující celkovou důkazní situaci a jejich závěry. Obdobné platí ve vztahu k námitce obviněného, že odvolací soud nepřípustným způsobem hodnotil jím využité právo odepření výpovědi. I v tomto směru lze konstatovat, že poznámka soudu druhého stupně, podle níž „nevěrohodně vyzněl i postoj obžalovaného, pokud nechce označit osobu, která měla vozidlo řídit“ , byla jen okrajová a rozhodně nešlo o jádro a podstatu hodnotících úvah vztažených k provedeným důkazům, ani klíčový podklad pro závěr o vině obviněného shora popsaným skutkem (ten byl založen na konkrétních, v rozhodnutích soudů nižších stupňů popsaných, důkazech). Nehledě na to lze připomenout názor Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí ve věci John Murray proti Spojenému království ve dne 8. 2. 1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000), že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky nebo nevypovídat, toto právo však nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05).
19. V kontextu shora uvedeného je třeba konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
20. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
21. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
22. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu