ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1287.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1287/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 10. 2017 o dovolání obviněného V. T. , podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 2 To 4/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 36/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný V. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 1 T 36/2016, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. (trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009), za který byl odsouzen podle §242 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené XXXXX *) 270 000 Kč na náhradu škody a 500 000 Kč za nemajetkovou újmu.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 2 To 4/2017, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným týmž skutkem, který ve výroku rozsudku upřesnil (doplnil), pokud jde o projevy a trvání posttraumatické stresové poruchy, kterou poškozená utrpěla, tento skutek shodně právně kvalifikoval, obviněnému uložil stejný trest a shodně rozhodl také o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Uvedeného trestného činu se obviněný podle napadeného rozsudku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od roku 1996 do 4. května 2005 v obci H. v okrese R., v místě bydliště nebo jinde za účelem sexuálního uspokojení opakovaně své dceři, tehdy nezletilé XXXXX *), kterou měl v péči, hladil nohou nebo rukou holé přirození a po určité období nejméně jedenkrát týdně dosáhl, že mu na jeho žádost prováděla orální nebo masturbační praktiky až do vyvrcholení, a v důsledku tohoto jednání jí způsobil trvalou a závažnou posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se zejména poruchami spánku, návratem traumatizujících vzpomínek, pocity viny, úzkostí, panickými reakcemi, sebepoškozováním a depresivním prožíváním a trvající přinejmenším do 16. 4. 2015.
II.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný V. T. v zákonné lhůtě dovoláním . To podal prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Vodičky a uplatnil v něm dovolací důvod „nesprávného právního posouzení“ s tím, že napadá všechny výroky uvedeného rozsudku. Uvedl, že odvolací soud se ve veřejném zasedání ústně vyjádřil tak, že rozsudek soudu prvního stupně tak, jak byl vyhlášen, je nepřezkoumatelný, neboť popis poruchy v tomto rozsudku považoval odvolací soud za chybný. Obviněný namítl, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení zákazu reformace in peius. Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit. Jedině takové rozhodnutí by bylo pro obviněného příznivé při zachování dvojinstančnosti řízení. V rozsudku odvolacího soudu došlo podle obviněného k rozšíření popisu syndromů poškozené, což považuje pro sebe za zhoršení situace, k němuž přitom došlo pouze na základě jeho odvolání.
5. K dalšímu závažnému pochybení zasahujícímu do ústavněprávní roviny došlo podle obviněného poté, co poškozená svým dopisem ze dne 4. 1. 2017 odvolala veškerá svá obvinění, takže potvrdila to, co obviněný od počátku tvrdí, tedy že si „celou událost“ vymyslela. Odvolací soud poškozenou nevyslechl a spokojil se s výslechem znalce PhDr. Vymětala, který výslech nedoporučil a uvedl domněnku, že uvedený dopis byl napsán buď pod vlivem dalších osob nebo emočního tlaku. Odvolací soud tak opomenul stěžejní důkaz svědčící ve prospěch obviněného, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva obviněného na spravedlivý proces.
6. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení“.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného ve stručnosti připomněl jeho obsah a uvedl, že ze slovní formulace v dovolání je patrno, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací námitky obviněného však pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze, neboť namítá pouze procesní pochybení soudů. S námitkou opomenutých důkazů a porušení práva na spravedlivý proces se státní zástupce neztotožnil. Je totiž na úvaze soudu, jaké důkazy provede, a není povinen vyhovět všem důkazním návrhům. Zákaz reformace in peius je sice i podle judikatury Ústavního soudu klíčovým principem garantujícím svobodu odvolacího práva, avšak v dané věci byla tato námitka uplatněna zjevně nedůvodně. Odvolací soud pouze rozvedl a upřesnil popis projevů posttraumatické stresové poruchy, zjištěné již nalézacím soudem, přičemž judikatura nevylučuje doplnění popisu skutku ve výroku rozsudku o znaky, které dosud nebyly v jeho skutkové větě dostatečně pregnantně vyjádřeny. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného V. T. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o věci rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v daném případě přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e odst. 1 tr. ř.). Pokud jde o náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., toto ustanovení sice ukládá uvést v dovolání odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, což podané dovolání obviněného neobsahuje, a ukládá také uvést konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, což rovněž podané dovolání splňuje jen částečně (zejména neuvádí, vrácení kterému soudu se navrhuje). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ze slovního vyjádření v dovolání lze nezaměnitelně dovodit konkrétní uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že i návrh na rozhodnutí dovolacího soudu v uvedené podobě lze akceptovat. Bylo proto vycházeno ze situace, že dovolání splňuje všechny zákonem předepsané náležitosti, neboť opačný přístup by byl v daném případě nadměrně formalistický.
IV.
9. Poté se Nejvyšší soud musel zabývat tím, zda dovolací námitky obviněného jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Dovolání totiž nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je pro řádné opravné prostředky naopak charakteristický. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Z jejich povahy je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, neboť takové námitky jsou svou povahou procesní.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nevztahuje ke skutkovým zjištěním či k procesním otázkám, nýbrž záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy (nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel).
11. Obviněný v dovolání uplatnil námitky, které se týkají jednak údajně opomenutého důkazu, jednak zákazu reformace in peius. Kromě toho, že tyto námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani tomu, že by zde došlo k porušení práva na spravedlivý proces opomenutím stěžejního důkazu či porušením zákazu reformace in peius, jak tvrdil obviněný.
12. O opomenutém důkazu lze hovořit tehdy, když soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo když sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. K takové situaci v posuzovaném případě nedošlo.
13. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném o odvolání provedl důkaz dopisem poškozené XXXXX *) doručeným nalézacímu soudu dne 4. 1. 2017, výslechem obviněného a výslechem znalce PhDr. Štěpána Vymětala, Ph. D. Po zhodnocení důkazů dospěl po pečlivém uvážení k závěru, že dokazování nebude doplněno opětovným výslechem poškozené, a tento postup řádně odůvodnil. Především bylo vycházeno z vyjádření jmenovaného znalce, jenž opětovný výslech poškozené v žádném případě nedoporučil ze zdravotního hlediska a navíc jej nepovažoval za smysluplný, neboť dopis byl sepsán pod vlivem buď dalších osob nebo emočního tlaku na poškozenou. Znalec své závěry přesvědčivě vysvětlil a odvolací soud z nich vycházel (viz str. 4 napadeného rozhodnutí).
14. Nejvyšší soud postup odvolacího soudu shledal souladným s právem obviněného na spravedlivý proces. Poškozená byla v této věci opakovaně a podrobně vyslýchána jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, byla opakovaně znalecky vyšetřena a posuzována. Byla hodnocena věrohodnost její výpovědi, a to jak samotnými orgány činnými v trestním řízení, tak na podkladě závěrů znaleckých posudků z odvětví psychiatrie i psychologie. Nalézací soud podrobně zhodnotil její výpověď samostatně i v kontextu dalších důkazů a hodnotil i důkazy, které výpověď poškozené nepotvrzovaly. Se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a s jeho závěry se v zásadě ztotožnil i odvolací soud, který věc posoudil i v kontextu v mezidobí zaslaného dopisu poškozené, kde zpochybnila svou usvědčující výpověď jako „účelově vymyšlenou“ a kde uvedla, že by „vše proti svému otci chtěla stáhnout“ (č. l. 528). Z hlediska této zdánlivě nové důkazní situace byl výslechem znalce PhDr. Vymětala doplněn i jeho znalecký posudek, a znalec podrobně vysvětlil, že uvedený dopis na závěrech jeho posudku nic nemění. Odvolací soud rovněž správně připomněl, že skutkový závěr o vině obviněného není postaven pouze na výpovědi poškozené, ale i na výpovědích svědků S. S. a M. P. a zmíněných znaleckých posudcích. Nepřehlédl také, že okolnosti, za nichž byla trestná činnost obviněného odhalena, vyvracejí verzi o motivaci poškozené nepravdivě svého otce obvinit (navíc je možné zmínit i fakt, že zneužívání ze strany obviněného poškozená zmiňovala již v roce 2006, jak se tím zabýval soud prvního stupně na str. 12 svého rozsudku, kde patrně vycházel zejména ze zprávy OSPOD č. l. 341).
15. Neopakováním výslechu poškozené v odvolacím řízení tedy nedošlo k opomenutí podstatného důkazu, nýbrž k uplatnění práva a povinnosti soudu rozhodnout o rozsahu dokazování. Soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě on, kdo určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95).
16. Navíc je možné zmínit, že poškozená XXXXX *) je zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (dále jen „zákon o obětech“). Podle §3 odst. 2 tohoto zákona postupují orgány činné v trestním řízení vůči oběti s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu, včetně psychického stavu, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo k druhotné újmě. Riziko prohloubení prvotní a opakování tzv. druhotné újmy oběti (viz ustanovení §2 odst. 5 zákona o obětech) musí být s ohledem na důležitost chráněných zájmů obětí rovněž relevantním kritériem pro rozhodování soudů o případném opakování výslechu oběti (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16).
17. Důvodná není ani námitka dovolatele, že napadeným rozsudkem došlo - doplněním textu do jeho výroku oproti výroku rozsudku nalézacího soudu - k porušení zákazu reformace in peius. Tato zásada spočívá v zákazu změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obviněného (§259 odst. 4 tr. ř.).
18. Podle publikované konstantní judikatury (rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr.) zákaz reformace in peius není možné chápat tak, že pokud bylo odvolání podáno pouze ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o okolnosti, které se nenacházely v tzv. skutkové větě výroku o vině. Doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nezhoršuje postavení obviněného, pokud takto nedošlo oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace ani uloženého trestu apod. Na druhé straně je nutno vzít v úvahu publikovanou judikaturu Ústavního soudu ČR, podle níž je třeba zákaz reformace in peius pojímat co možná nejšířeji (srov. např. II. ÚS 544/05, I. ÚS 670/05). Je nepochybné, že zákaz změny k horšímu je uplatňován proto, aby mohl obviněný a v jeho prospěch oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout rozsudek odvoláním a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně bez obavy z rizika zhoršení situace obviněného. Je proto třeba za změnu v neprospěch považovat jakoukoli podstatnou změnu a kteréhokoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, zejména když dojde oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu a závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace nebo v dalších zásadních otázkách.
19. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto otázku posuzovat konkrétně v každém jednotlivém případě, neboť jde o otázku míry akceptovatelného doplnění skutkových zjištění. V daném případě odvolací soud do výroku doplnil specifikaci posttraumatické stresové poruchy, konkrétně slovy „projevující se zejména poruchami spánku, návratem traumatizujících vzpomínek, pocity viny, úzkostí, panickými reakcemi, sebepoškozováním a depresivním prožíváním a trvající přinejmenším do dne 16. 4. 2015“.
20. Za prvé je třeba uvážit, zda došlo pouze k doplnění takových okolností do výroku rozsudku, které zjistil už nalézací soud, pouze je neuvedl ve výroku rozsudku, nýbrž pouze v jeho odůvodnění. Taková situace v posuzovaném případě nastala, neboť v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedené projevy posttraumatické stresové poruchy popsány jakožto bezpochyby vyplývající z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozené a znaleckých posudků). Za druhé nejde o nějakou podstatnou změnu skutkových zjištění k tíži obviněného, nýbrž jen o upřesnění (specifikaci) toho, co uvedl ve výroku rozsudku již soud prvního stupně. Situace obviněného se tím v žádném směru nezhoršuje. Konečně za třetí došlo výslovným omezením minimálního časového trvání posttraumatické stresové poruchy vlastně ke změně rozsudku ve prospěch obviněného (jak správně zmínil odvolací soud), neboť v rozsudku soudu prvního stupně je ve výroku uvedeno, že obviněný poškozené způsobil trvalou a závažnou posttraumatickou stresovou poruchu (což vychází i ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění tohoto rozsudku), přičemž tato trvalost byla ve výroku rozsudku odvolacího soudu časově omezena pouze na dobu „přinejmenším do dne 16. 4. 2015“ (což je datum vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - č. l. 228). Jde tedy o faktickou změnu vyjádření skutkových zjištění učiněnou ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch. Nemohlo tím tudíž dojít k porušení zákazu změny v neprospěch obviněného.
21. Poté, co Nejvyšší soud zjistil, že uplatněné dovolací námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný dovolací důvod) a že v řízení nedošlo ve vytýkaných směrech k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, dovolání obviněného V. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.