ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1294.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1294/2017-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2017 o dovolání, které podal obviněný L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. 10 To 213/2017-272, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 240/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 3. 2017, č. j. 14 T 240/2016-236 , byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 21. 8. 2016 kolem 00.44 hodin řídil na silnici II. třídy č. 240, v k. o. T., okr. P. – z. ve směru jízdy T. – V. P., osobní automobil s přívěsem v km 8,96, při odbočování vlevo k benzínové čerpací stanici KM Prona, nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu řízenému R. H., načež mu s vozidlem vjel bezprostředně do jeho jízdní dráhy, narazil levou přední částí vozidla do přední části motocyklu, přičemž v důsledku tohoto střetu a pádu na vozovku utrpěl R. H. mnohočetné zlomeniny žeber, traumatický pneumotorax s drobným kolapsem plíce oboustranně, tříštivou podélnou i příčnou zlomeninu lopatky vlevo s dislokací fragmentů, laceraci sleziny se subkapsulárním hematomem, zhmoždění kyčle a měkkých tkání v jejím okolí, akutní aspirační selhání, zhmoždění plic, anémii z krevních ztrát a poruchu srážení krve, čímž byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů.
2. Obviněný byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozené České kanceláři pojistitelů částku ve výši 22.400,- Kč.
3. O odvolání obviněného a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 10 To 213/2017-272, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému částku 60.620 Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Malijovského dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel tvrdí, že právní závěry soudů jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, a namítá, že bez jakýchkoli pochybností nebylo prokázáno jeho zavinění dopravní nehody.
Při zdůraznění úpravy způsobu jízdy obsažené v §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. poukazuje na své toliko částečné vybočení z nevýrazného odbočovacího pruhu do protisměrného pruhu (0,5 m), jež při šířce vozovky umožňovalo poškozenému, pokud by jel v souladu s požadavkem zákona (tj. při pravém kraji vozovky), bezpečné projetí. Právě nedodržení jím citovaného ustanovení poškozeným bylo podle dovolatele příčinou dopravní nehody ( „Poškozený… nedodržel ust. §11 odst. 1 citovaného zákona, když pokud by tomu tak bylo, k dopravní nehodě by vůbec nedošlo“ ). Své „částečné vybočení… z odbočovacího pruhu“ do jízdního pruhu poškozeného pokládá s ohledem na povětrnostní (déšť) a světelné (noc) podmínky a zašlé dopravní značení za omluvitelné.
6. Obviněný vznáší výtky vůči způsobu jízdy motocyklisty (jeho nereagování na dopravní situaci, adhezním podmínkám, stavu vozovky a době nehody jeho nepřiměřená rychlost), soudu vytýká, že se vůbec nezabýval tím, zda po poškozeném bylo lze požadovat, aby udržoval rychlost motocyklu potřebnou k jeho zastavení na dohledovou vzdálenost. Uvádí, že nebylo prokázáno, zda poškozený brzdil či nikoli, a zaobírá se jeho vizuálními možnostmi v době nehody. Soudu vytýká, že se zabýval výlučně jednáním dovolatele, aniž by posuzoval okolnosti, za jakých jednal či měl jednat sám poškozený. Rovněž mu zazlívá, že při svém rozhodování nezohlednil jeho neznalost místa dopravní nehody na rozdíl od její znalosti poškozeným a to, že nepřihlédl k tomu, že „zejména středový odbočovací pruh byl značně znečištěný od běžného používání vozovky (prakticky vymizelý)“. Vznáší dotaz, zda pak lze od řidiče odbočujícího vozidla požadovat „naprosto přesné najetí do odbočovacího pruhu, když je samotné dopravní značení na hranici životnosti“. Vadnost právního posouzení shledává v závěru soudů nižších stupňů, pokud tyto „přistoupily k tezi, že výlučné zavinění dovolatele bylo bez jakýchkoli pochybností ve formě nevědomé nedbalosti nepopiratelně prokázáno.“
7. V další části dovolání (II. – správně V.) se obviněný zaobírá znaleckými zjištěními, která označuje za vadná, zejména v části určení místa střetu vozidel. Znalci vytýká způsob zpracování posudku (např. neseznámení se formou osobní přítomnosti se situací na místě dopravní nehody), jakož i to, že se nevyjádřil k výhledovým možnostem řidiče motocyklu (na jakou vzdálenost mohl registrovat jeho vozidlo) a nehodnotil způsob jízdy poškozeného (jím tvrzenou opožděnou reakci motocyklisty pokládá za spekulaci znalce). Obviněný se rovněž vymezuje vůči skutkovému zjištění soudů, že s vozidlem vjel bezprostředně do jízdní dráhy poškozeného.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 (správně §265k) odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze že dne 13. 6. 2017, č. j. 10 T 213/2017-272 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne (č. l. 341) se k němu ke dni rozhodovávání dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení
17. Podstatou dovolací argumentace obviněného je vyjádření nesouhlasu s tím, jak k posouzení příčiny dopravní nehody a dovozeného zavinění dovolatele ve vztahu k ní přistoupil (v reakci na obsahově shodné odvolací námitky) soud druhého stupně. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (str. 3) cituje pasáž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k níž prosazuje svou alternativu vzniku dopravní nehody, jejíž podstatou je celkové přenesení viny za kolizi vozidel na poškozeného. Při tomto přístupu, v němž své zjevné pochybení a nedodržení povinnosti mu zákonem uložené (porušení §21 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb.), jež podle zjištění soudů bylo rozhodnou a jedinou příčinou dopravní nehody, označuje za omluvitelné podmínkami panujícími v místě a čase jejího vzniku, a rovněž zcela nedůvodně namítá, že jeho odpovědnost byla dovozena, aniž by byl zhodnocen možný – podle dovolatele naopak jediný skutečný – kauzální význam jednání poškozeného. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je podstatné, že obviněný svou dovolací argumentaci staví na jiném skutkovém základě, než z něhož vyšly soudy nižších stupňů, a to přes své tvrzení obsažené v úvodu části IV. dovolání, že „právní závěry jsou v dané věci v rozporu se skutkovými zjištěními“.
18. Tento závěr o nerespektování skutkového zjištění soudů a jejich dezinterpretace je nutno učinit při porovnání toho, co nabízí k právnímu posouzení dovolatel (zasažení jeho vozidla do jízdního pruhu poškozeného v rozsahu cca 50 cm), s tím, co se stalo předmětem posouzení ze strany soudů (rozsudek soudu nalézacího – str. 4: „ ke střetu vozidla řízeného obžalovaným s motocyklem došlo 2,6 metru od středové čáry v jízdním pruhu motocyklisty, který jel středem svého jízdního pruhu“, rozsudek odvolacího soudu str. 5: dovolatel „do protisměrného jízdního pruhu najel a překřížil tak jízdní dráhu v něm jedoucímu motocyklu řízenému poškozeným“ ). Vyhranění se dovolatele vůči skutkovým zjištěním soudů je ostatně zřejmé z jeho kritiky správnosti odborných závěrů znalce, jejichž převzetí soudy zakládá podle dovolatele vadnost jejich následných závěrů právních. Zřetelně tento postoj obviněného vyplývá i z toho, že nesouhlasí se zjištěním o svém bezprostředním vjetí do jízdní dráhy poškozeného.
19. Z koncepce podaného dovolání plyne, že dovolatel odmítá vzít na zřetel to, že porušením své zákonné povinnosti a vjetím s vozidlem (nikoli měrou nepodstatnou – viz např. fotodokumentace na č. l. 39-41) do protisměrného pruhu vytvořil pro motocyklistu překážku, na niž již podle zjištění soudů nemohl odpovídajícím způsobem (tedy zabráněním kolize) reagovat. Stejně tak je zřejmé, že dovolatel nebere na zřetel to, že ač poškozený nejel zcela dle požadavků zákona (podle soudu prvního stupně jel ve středu svého jízdního pruhu), způsob jeho jízdy by nemohl ke vzniku nehody vést, pokud by obviněný svou povinnost dodržel. Dovolatel se snaží přenést zavinění dopravní nehody na poškozeného, který k jejímu vzniku podle zjištění soudů svým jednáním nikterak nepřispěl. Ač se to snaží obviněný prosadit, nelze věc uzavřít tak, že by vznik nehody byl ovlivněn rychlostí motocyklu. Ta nebyla (a důvodně) vyhodnocena jako nepřiměřená, neboť ani vznik nehody nikterak neovlivnila. Poškozený nejel rychlostí, která by znemožnila obviněnému splnit jeho zákonnou povinnost (nezahájit jízdní úkon – odbočování vlevo – nebo v něm nepokračovat, pokud by v důsledku toho musel motocyklista náhle změnit směr nebo rychlost jízdy) nebo její splnění podstatně ztížila. Byl to poškozený (a nikoli obviněný – jak se tento snaží svými výhradami vůči způsobu jeho jízdy zvrátit), komu svědčil princip omezené důvěry v dopravě (tedy v případě posuzované víry poškozeného v to, že obviněný mu splněním své zákonné povinnosti bezproblémový průjezd jeho jízdním pruhem umožní).
20. Není úkolem dovolacího soudu, aby v úplnosti vyložil veškerá skutková zjištění a na ně navazující zákonu odpovídající právní závěry týkající se posuzované věci, pokud tak již učinily (a nutno říci, že měrou vrchovatou soud druhého stupně v reakci na odvolací námitky obviněného) soudy nižších stupňů. Dovolací soud proto na správnost odůvodnění napadeného rozsudku a jemu předcházející údaje obsažené v rozsudku soudu prvního stupně odkazuje.
21. Byť obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, učinil tak primárně skrze prosazování vlastních skutkových závěrů a při nerespektování těch konkrétních zjištění soudů, z nichž při právním posouzení skutku vyšly. Způsobem zvolené argumentace však nedostál těm požadavkům, které je třeba splnit pro obsahové naplnění dovolacího důvodu určeného k nápravě vad hmotně právního posouzení, jak je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadených rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že se obviněný svou argumentací s věcným vymezením jím uplatněného dovolacího důvodu zcela rozešel. Protože jeho námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný, ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání, je nezbytné konstatovat, že své dovolání podal z jiného důvodu než je upraven v §265b.
22. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl tak, že je odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu