ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1344.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1344/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. října 2017 o dovolání obviněného T. V ., a obviněné M. V ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 41/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 19/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 5 T 19/2014, byl T. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě I/1-9 sám a v bodě III jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a M. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla uznána vinnou v bodě II/1-11 sama a v bodě III jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2) Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněná byla za toto jednání odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Dále byli oba obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby tak, jak je popsáno v předmětném rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným J. K. ve výši 1.272.000 Kč, S. K. ve výši 1.800.000 Kč, M. K. ve výši 620.000 Kč, P. B. ve výši 530.000 Kč, O. M. ve výši 530.000 Kč, P. V. ve výši 300.000 Kč, M. D. ve výši 300.000 Kč a P. S. ve výši 160.000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozeným Z. V. ve výši 89.600 Kč, L. V. ve výši 55.600 Kč, V. V. ve výši 60.000 Kč, J. F. ve výši 510.000 Kč, J. M. ve výši 220.000 Kč a L. P. ve výši 350.000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit solidárně škodu poškozenému J. P. ve výši 3.600.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K., S. K., O. M., P. V., M. D., J. F. a J. M. odkázáni se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený A. Ř. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali oba obvinění a poškozený A. Ř. odvolání. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněné M. V. rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně této obviněné v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněná byla uznána vinnou ad A), B) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Za toto jednání byla odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozeným Z. V. ve výši 89.600 Kč, L. V. ve výši 55.600 Kč, V. V. ve výši 60.000 Kč, J. F. ve výši 510.000 Kč, J. M. ve výši 220.000 Kč a L. P. ve výši 350.000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněným nahradila škodu poškozenému J. P. ve výši 3.600.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. F. J. M. odkázáni se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Odvolání poškozeného A. Ř. bylo zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř.
4) Obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.), tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5) Obviněný podané dovolání odůvodnil tak, že s ohledem na provedené dokazování má za to, že předmětný skutek nebyl právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva a že se nejednalo o žádný trestný čin. Rozporuje hypotézu nalézacího soudu, která byla postavena na zadluženosti obviněného díky existenci dvou hypotečních úvěrů, jakož i tvrzení nalézacího soudu, že oba obvinění zatajovali své dluhy a zvyšovali jejich rostoucí rozsah. Dále uvádí, že poškození od počátku věděli, že se nejedná o půjčky, ale o rizikové investice. Smlouvy o zápůjčce obvinění podepisovali s poškozenými až zpětně, protože se cítili být za zmařené obchody odpovědni a chtěli finanční prostředky poškozeným vrátit. Dále popsal investiční model spolupráce obviněné s třetími, blíže neurčenými osobami, které jí měly nabídnout valuty. Svá tvrzení dokládá odkazy na výpovědi některých svědků. Podotkl, že většina poškozených neuplatnila své nároky v civilním řízení a v této souvislosti upozornil na princip ultima ratio. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud oba napadané rozsudky zrušil a sám obviněného obžaloby zprostil.
6) Obviněná nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a zdůraznila, že je třeba rozlišit případy, kdy se z její strany jednalo o zprostředkování investic poškozených a případy, kdy poškozené požádala o poskytnutí půjčky pro účely svého podnikání. Obviněná má za to, že nikoho v omyl neuvedla, ani ničího omylu nevyužila, ani nezamlčela podstatné skutečnosti. V případě zprostředkování investic byli všichni poškození informováni o podrobnostech investování peněz i o jisté míře riskantnosti takových investic. Navrhla, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí podle §265o tr. ř., a aby zrušil oba napadané rozsudky soudů nižších stupňů a sám ve věci rozhodl a obviněnou zprostil obžaloby, příp. aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněných nevyjádřil.
8) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
9) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
11) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k) (viz k dovolání obviněného).
12) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13) V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
14) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). S ohledem na již zmíněný charakter námitek uplatněných v dovolání a striktně vymezený okruh dovolacích důvodů, je rovněž nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15) Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu skutků, jimž byli obvinění uznáni vinnými, vyplývají znaky předmětného trestného činu, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídají plně §125 tr. ř.
16) K trestnému činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými, lze nad rámec již uvedeného soudy nižších stupňů uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Trestný čin podvodu podle §209 může být spáchán např. i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval podnikatelům zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani neposkytl (případně vůbec nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil) a od počátku mu šlo jen o vylákání peněz. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o nejvyšší hranici škody podle trestního zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
17) Ve vztahu k dovolání obviněných lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (tj. zejména zjištění stran povahy vztahu mezi obviněnou a třemi blíže nespecifikovanými osobami, vztahy mezi jednotlivými poškozenými, podnikatelské činnosti některých poškozených apod.), když primární podstata těchto námitek spočívá v tom, že jimi prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněnými vznesené námitky vycházejí z vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
18) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelé namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovodili zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
19) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Ústavní soud a Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí k otázce extrémního rozporu (spravedlivému procesu) mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
20) V daném případě bylo v rámci trestního řízení prokázáno (zjednodušeně řečeno), že obvinění v době od července 2010 do ledna 2012 v úmyslu získat pro sebe neoprávněný prospěch, buď každý sám, nebo po předchozí vzájemné dohodě společně, pod nepravdivými záminkami, že potřebují finanční prostředky na své podnikatelské aktivity, případně za účelem jejich dalšího zhodnocení, či výhodného nákupu valut, pod příslibem jejich vrácení v dohodnutých termínech, požádali o zapůjčení finančních prostředků, byť od samého počátku věděli a byli srozuměni s tím, že svým příslibům ohledně jejich vrácení nebudou vzhledem ke své podnikatelské neúspěšnosti a zadluženosti z předchozí doby dostát. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím, byl bez pochyby prokázán především výpovědí poškozených a rovněž listinnými důkazy, a to především smlouvami, směnkami či bankovními výpisy. Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Krajský soud Praze (ke každému jednání zvlášť v podrobnostech
str. 13 - 37), stejně jako soud odvolací.
21) Pokud obvinění namítli, že jejich platební neschopnost vznikla až převzetím závazků po nezdařených investičních obchodech poškozených, nelze takové námitce přisvědčit. Nalézací soud pečlivě posuzoval finanční situaci obou obviněných a je nadbytečné, aby Nejvyšší soud provedené důkazy znovu rozebíral, doplňoval či reprodukoval. V dané souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, především na str. 37 a 38.
22) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Š.). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž uvést, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem se stalo bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněné na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu