ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1356.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1356/2017 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný I. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 68 To 37/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 86/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 9 T 86/2016, byl obviněný I. P. uznán vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 2) pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto přečiny mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců s omezením, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Okresní správě sociálního zabezpečení v Olomouci částku 137 610 Kč.
2. Uvedených přečinů se dopustil (zkráceně vyjádřeno) v podstatě tím, že neoprávněně vylákal a pokusil se vylákat dávky nemocenského pojištění ke škodě České republiky - Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci (dále jen „OSSZ“) tak, že bez vědomí (údajného) zaměstnavatele A. M. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch zaslal OSSZ přihlášky do registru zaměstnavatelů včetně plné moci udělené mu (údajně) A. M. a poté Oznámení o nástupu do zaměstnání své osoby a I. T., a poté uplatnil nárok na výplatu dávek nemocenského pojištění, a to: v případě skutku ad 1) za období od 2. 2. 2010 do 12. 9. 2010 ve výši 88 308 Kč a za období od 28. 9. 2010 do 3. 2. 2011 ve výši 49 302 Kč, které mu byly po předložení dokladů o dočasné pracovní neschopnosti vyplaceny, čímž neoprávněně vylákal dávky nemocenského pojištění v celkové výši 137 610 Kč, a dále pod bodem ad 2) za období od 30. 1. 2015 do 8. 5. 2015 se pokusil neoprávněně vylákat dávky ve výši 12 920 Kč, které mu však nebyly vyplaceny s ohledem na pochybnosti OSSZ o této výdělečné činnosti obviněného.
3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (soud odvolací, soud druhého stupně) jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 68 To 37/2017.
II.
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Dovolání zaměřil proti napadenému rozhodnutí v celém rozsahu. Namítl, že hlavní líčení ve dnech 24. 11. 2016 a 14. 12. 2016 proběhlo v jeho nepřítomnosti v rozporu s ustanovením §202 tr. ř., neboť zaslal soudu řádné omluvy odůvodněné zdravotními důvody. Fakt, že omluvy zasílal vždy bezprostředně před konáním hlavního líčení, potvrzuje, že jeho zdravotní stav byl v těchto termínech v horší fázi, o čemž neměl obvodní lékař aktuální informace. Obviněný se přitom chtěl zúčastnit hlavního líčení a procesu dokazování.
5. Obviněný dále namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení předmětných skutků. Skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jejich rozhodnutí nesou prvky libovůle, čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Rozhodnutí je založeno na jediné výpovědi svědka A. M., jehož zdravotní stav byl v době výslechu špatný. Svědek je nevěrohodný, protože přiznáním, že někoho zaměstnával, by se vystavil trestnímu stíhání za neodvádění příslušných plateb státu (pojistné za zaměstnance aj.). Obviněný soudům vytkl, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, a to znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k ověření pravosti podpisů svědka M. na sporných listinách, výslechem svědkyně I. T., která při podání vysvětlení uvedla, že pracovala pro pana M. Soud přitom tuto svědkyni původně předvolal, následně však od jejího výslechu upustil. Soudy se dále nevypořádaly s předloženou stvrzenkou o tom, že si svědek M. nechal na Městském úřadu ve Šternberku ověřovat dva podpisy, což podporuje tvrzení obviněného, že si jmenovaný takto nechal ověřit podpis na udělované plné moci a také na jedné z přihlášek. K tomu mělo být podle návrhu obviněného vyžádáno stanovisko zmíněného úřadu.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci včetně rozhodnutí navazujících a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podrobně uvedla důvody, pro které nepovažuje postup nalézacího soudu za rozporný s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. ani za porušující právo obviněného na spravedlivý proces. Pokud jde o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten obviněný podle státní zástupkyně uplatnil bez respektu k obsahu tohoto dovolacího důvodu, neboť v něm zpochybnil hodnocení a rozsah důkazů provedených soudy a jejich skutková zjištění. Nad rámec toho je pak ve vyjádření zaujato stanovisko i k vlastním skutkovým a důkazním výhradám dovolatele. Státní zástupkyně připomněla, že údajný pracovní poměr u zaměstnavatele A. M. obviněný nijak nedoložil ani podepsanou pracovní smlouvou ani například výplatními páskami či jiným dokladem o způsobu honorování, a nedokázal se také blíže vyjádřit k okolnostem údajného sepisu plné moci. Vysvětlila, proč výpověď svědka A. M. neshledává nevěrohodnou, a poukázala i na výpovědi svědků J. H. a J. J.
8. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Vyjádřila souhlas i s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i případné rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
10. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Námitky obviněného jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné.
12. Obviněný konkrétně namítl porušení ustanovení §202 tr. ř. ve vztahu k jeho nepřítomnosti u hlavního líčení ve dnech 24. 11. 2016 a 14. 12. 2016. Z obsahu spisu vyplývá, že předvolání k hlavnímu líčení konanému dne 24. 11. 2016 bylo obviněnému doručeno dne 31. 10. 2016. Až dne 21. 11. 2016 odeslal omluvu své neúčasti ze zdravotních důvodů se žádostí o odročení hlavního líčení, která byla okresnímu soudu doručena dne 22. 11. 2016 (č. l. 193). Hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, který svou omluvu a žádost nijak nedoložil. Předvolání k odročenému hlavnímu líčení konanému dne 14. 12. 2016 bylo obviněnému doručeno dne 6. 12. 2016 (opět prostřednictvím Policie ČR - č. l. 198). Téhož dne odeslal soudu omluvu a potvrzení o pracovní neschopnosti (vystavené už dne 30. 1. 2015 MUDr. Radoslavem Khunem s termínem kontroly dne 30. 4. 2015 - viz č. l. 202), a to opět se žádostí o odročení hlavního líčení. To bylo však opět konáno v nepřítomnosti obviněného s ohledem na sdělení ošetřujícího lékaře MUDr. Khuna, že obviněný je účasti u hlavního líčení schopen (viz úřední záznam č. l. 199 p. v. a písemná lékařská zpráva č. l. 221). Podrobněji se k tomu vyjádřil nalézací soud na str. 3 svého rozsudku.
13. Významné je z tohoto hlediska ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. (ve znění účinném v době konání hlavního líčení), podle něhož se v nepřítomnosti obviněného mohlo hlavní líčení provést, jestliže měl soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebyly nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Pokud jde o potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, to se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a samo o sobě nepředstavuje řádnou omluvu nepřítomnosti v hlavním líčení a neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení účastnit (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010). Nevyplývá z něj charakter onemocnění či úrazu, způsob léčby a především ani druh a rozsah omezení, které z nich pro obviněného konkrétně vyplývají.
14. Okresní soud v Olomouci tudíž neporušil citované ustanovení, jestliže konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže ten svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod své nepřítomnosti uvedl pracovní neschopnost, respektive ve druhém případě i doložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. V daném případě byly v obou případech uvedené zákonné podmínky splněny a nenastala žádná z okolností vylučujících provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, neboť obviněný nebyl stíhán pro trestný čin s horní hranicí trestní sazby převyšující pět let a nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
15. Nejvyšší soud se nepřítomností obviněného v hlavním líčení zabýval i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle tohoto ustanovení je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).
16. Tím, že se obviněný předem omluvil a požádal o odročení hlavního líčení, dal najevo, že se ho chce zúčastnit. Postup soudu, který se přesto rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy byl určitým zásahem do zmíněného práva obviněného. Šlo však o zásah, který byl akceptovatelný, protože k němu soud měl zákonný podklad a protože soudní řízení jako celek nepozbylo charakteru spravedlivého procesu. Omluvu obviněného z prvního hlavního líčení nelze považovat za řádnou už proto, že ji nijak nedoložil. K oběma hlavním líčením konaným v nepřítomnosti obviněného pak lze vztáhnout fakt, že se tak stalo na podkladě lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, ze které vyplynul jeho dlouhodobější pravidelný kontakt s pacientem a rovněž časová perspektiva ukončení již delší dobu trvající pracovní neschopnosti. Podstatné je, že obviněný byl plně schopen účasti na hlavním líčení. Ani Nejvyšší soud nemohl akceptovat tvrzení obviněného, že se mu zhoršil zdravotní stav vždy právě před konáním hlavního líčení. Jak výstižně uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jestliže obviněný poukazoval na to, že nemohl v hlavním líčení klást otázky vyslýchaným svědkům a nemohl se vyjadřovat k prováděným důkazům, jedná se o důsledek jeho vlastního postoje, jímž před soudem prvého stupně demonstroval pasivní způsob naplnění svého procesního postavení. K tomu lze dodat, že tento pasivní až obstrukční postoj se projevoval i při rozhodování o jeho opakovaných žádostech o bezplatnou obhajobu, kdy obviněný nedodal potřebné doklady a uváděl nepravdivé skutečnosti. Jeho žádostem tak nebylo vyhověno a poté bylo na obviněném, zda si zvolí obhájce a zajistí jeho účast u hlavního líčení, což neučinil, byť s právem na obhajobu ve svých podáních operoval.
17. Kromě toho, že byl obviněný k věci podrobně vyslechnut v přípravném řízení a měl možnost se dostavit i k hlavnímu líčení, byl osobně přítomen u veřejného zasedání o odvolání, kde se vyjádřil k věci i k jednotlivým důkazům. Předložil také nové listinné důkazy, jimiž se odvolací soud zabýval. Uvolil se i odpovědět na dotazy odvolacího soudu. Proběhl tak fakticky jeho výslech před soudem, který je zachycen na několika stranách protokolu o veřejném zasedání (č. l. 244-247). Do ústavně garantovaného práva na projednání věci v přítomnosti obviněného tak nebylo zasaženo v takové míře a takovým způsobem, aby řízení jako celek pozbylo charakter spravedlivého procesu.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku, popřípadě ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Skutkový stav je tedy při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutky zjištěné nalézacím soudem, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, nenaplňovaly znaky uvedených přečinů podvodu. Dovolání založil v této části na námitkách proti procesnímu postupu ve věci, konkrétně zejména proti údajně neúplnému dokazování, hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
20. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Podle judikatury Ústavního soudu pak mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.
21. Neopodstatněné jsou námitky, že nebyly provedeny některé důkazy, které obviněný navrhoval. Soudy skutečně nevyhověly některým návrhům obviněného na doplnění dokazování. Takový postup odvolací soud logicky odůvodnil na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí. Byla tak aplikována zásada trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda shledá, že skutkový stav věci byl již objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.
22. Obviněný se v dovolání dále domáhal toho, aby bylo vycházeno z jeho názoru na hodnocení důkazů, tj. že provedené důkazy neprokazují, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu. Soudy však dospěly na základě provedeného dokazování k opačnému závěru. Ze strany obviněného jde přitom v podstatě o opakování námitek, jimiž se dostatečně zabývaly soudy již v průběhu jeho trestního stíhání. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, jež v napadeném usnesení shledal správnými a odůvodněnými také odvolací soud, a provedenými důkazy není extrémní nesoulad. S obsahem provedených důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly a v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem dovolacího řízení znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat, případně činit vlastní skutková zjištění.
23. Proto Nejvyšší soud jen připomíná, že nalézací soud provedl dostatečné dokazování, pečlivě se zabýval obsahem provedených důkazů a přesvědčivým způsobem z nich dovodil svá skutková zjištění. Vycházel především ze svědecké výpovědi A. M., která však nezůstala osamocena, naopak ji částečně potvrzují a výpověď obviněného nepřímo vyvrací výpovědi svědků J. H. a J. J. Výpověď poškozeného koresponduje i s obsahem listinných důkazů. Nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, proč považuje výpověď svědka A. M. za věrohodnou a za těžko představitelné, že by tento člověk v posledních letech mohl a chtěl někoho zaměstnávat. Naopak logický je závěr soudu, že obviněný si ke svému záměru vylákat neoprávněně dávky nemocenského pojištění zvolil osobu tohoto svědka (nedoslýchavou osobu ve stáří 78 let). Tento svědek, který ukončil podnikání v roce 1999 a žije z důchodu, nemohl mít zájem ani nikoho zaměstnávat (tím méně v poměrně neurčité pozici „styčného důstojníka“), ani podepisovat zmíněné listiny adresované OSSZ. Rovněž odvolací soud se důkazní situací zabýval, zhodnotil i jednotlivá vyjádření obviněného učiněná ve veřejném zasedání. Lze akceptovat i to, že za dané důkazní situace považoval za nadbytečné doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví k ověření pravosti podpisů svědka M. (viz str. 3 napadeného usnesení) i výslechem svědkyně I. T. Jak připomněla i státní zástupkyně, údajný pracovní poměr obviněného u zaměstnavatele A. M. nevyplývá z jakékoli pracovní smlouvy ani například výplatních pásek či jiných dokladů. Obviněný přitom v přípravném řízení při svém výslechu dne 22. 4. 2016 tvrdil, že pracovní smlouvu má a zašle ji policejnímu orgánu, může doložit i výplatní pásky a bude se snažit doložit i jednotlivé zakázky, které firma A. M. v předmětném období prováděla.
24. Je tedy zřejmé, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů není žádný extrémní nesoulad, naopak logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tudíž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže je dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k jednomu z těchto důvodů dovolání, zatímco ve zbytku není vůbec podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
26. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák