ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1370.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1370/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2017 o dovolání, které podal obviněný A. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 11 To 204/2017-346, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 160/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 3. 2017, č. j. 3 T 160/2016-315 , byl obviněný A. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
nejméně od února 2015 do června 2015, v K., okres M. B., v ul. P. K., v tehdejším místě společného bydliště, v bytové jednotce 3+1, v prostorách ložnice a dětského pokoje, nezletilou dceru své družky XXXXX *), nejméně ve dvou případech pohlavně zneužil, a to tak, že na nezletilé vykonal anální styk, event. jí do konečníku zasouval svůj prst, dále na ní požadoval, aby ho sexuálně uspokojila pusou, což nejméně v jednom případě učinila, dále jí zasouval prsty do přirození, osahával na celém nahém těle, opakovaně nezletilou pozoroval při převlékání, pouštěl jí pornografická díla s obsahem sexuálních praktik mezi dospělým mužem a ženou, nevhodným způsobem nezletilou poučoval o sexuálním životě, čímž ji sváděl k nemravnému životu, a tohoto se dopouštěl přesto, že byl srozuměn s tím, že jí dosud není 15 let a je osobou svěřenou jeho dozoru.
2. Obviněný byl za uvedené trestné činy a za přečin zanedbání povinné výživy, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 5 T 108/2016, podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 5 T 108/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2017, č. j. 11 To 204/2017-346 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a odvolací soud opřel své rozhodnutí o důkaz, který není součástí spisu a nebyl v průběhu řízení nikdy proveden.
5. Obviněný namítá, že veškerá skutková zjištění soudu vycházejí pouze z jediného důkazu – výpovědi poškozené, jíž se však obviněný, avšak ani jeho obhájce nemohli zúčastnit. Svědkyni nemohli klást otázky a náležitě využít možností obhajoby, neboť soud odmítl její výslech znovu provést. Výpověď poškozené pokládá za vnitřně rozpornou a nevěrohodnou. Tak jak skutek popisuje, se stát nemohl, co do místa a způsobu jeho spáchání. Je nevěrohodné a neuvěřitelné, že by k análnímu styku mohlo dojít v ložnici za prosklenými dveřmi, aniž by matka poškozené, která byla v tu dobu v obýváku, cokoli zaregistrovala. Matka poškozené uvádí, že poškozené nevěří. Soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu zcela pominuly a nijak nehodnotily ostatní provedené důkazy, které buď výpověď poškozené přímo vyvracely, nebo ji minimálně nijak nepotvrzovaly. Nalézací soud nereflektoval závěry znaleckého posudku, který neprokázal žádnou deviaci či sexuální odchylku obviněného. V deníčku poškozené se popis pohlavního zneužívání objevil několik měsíců po zahájení policejního vyšetřování. Soud nezohlednil ani další důkazy a svědectví o tom, že si poškozená opakovaně vymýšlela a lhala, a nevypořádal se s jeho výpovědí, neboť neuvedl důvody, pro které jí neuvěřil. O extrémním rozporu podle obviněného svědčí samotný jednak popis skutku, který nebyl jednoznačně identifikován a vymezen, jednak posouzení výpovědi bratra poškozené, který připustil, že poškozená mohla sedět obviněnému na klíně, z čehož soud vyvodil, že byla pohlavně zneužita. Pokud jde o důkaz volným listem papíru s názvem „rodina“, obviněný vůbec neví, o jaký důkaz se jedná, kdy tento nebyl nikdy během celého řízení proveden a nebyl ani součástí trestního spisu.
6. Porušení zásady volného hodnocení důkazů shledává obviněný v postupu nalézacího soudu, který naprosto nekriticky převzal závěry znaleckého posudku a výpovědi znalce a zcela odmítl jakékoli argumenty obhajoby. Podle obviněného tak byla jeho trestní věc rozhodnuta pouze znalcem a nikoli soudem. Soud přitom pomíjí, že sám znalec připustil, že pracuje pouze s mírou pravděpodobnosti, nikoli jistoty. Tento postup je podle mínění obviněného v rozporu se zásadou in dubio pro reo a porušením práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti obviněný dodává, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkou o podjatosti znalce. Znalec si již předem učinil závěr o vině obviněného a označil jej za nebezpečného s poukazem na jeho zjevné duševní poruchy. Znalecký posudek MUDr. Jiřího Rabocha však jakékoli sexuální či duševní poruchy vyvrátil.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 11 To 204/2017-346, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněného uvedl, že neodpovídají uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu. Ve věci neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Státní zástupce se především vyjádřil k námitce obviněného stran porušení jeho práva na spravedlivý proces. Připustil, že závěr o vině obviněného byl učiněn zejména na podkladě výpovědi poškozené, která byla provedena jakožto neodkladný a neopakovatelný důkaz před zahájením trestního stíhání, tj. nekontradiktorním způsobem. Za této situace proti sobě stojí právo obviněného na spravedlivý proces a právo poškozené jakožto dítěte ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se dané problematiky poukázal na nutnost deficity v právu obviněného na kontradiktorní výslech svědka svědčícího proti němu náležitým způsobem kompenzovat, což bylo podle jeho mínění nalézacím soudem dostatečně provedeno. Nalézací soud ve věci provedl důkaz přehráním záznamu o výslechu poškozené a k žádosti obhajoby přečetl obsah protokolu o této výpovědi. Záznam výpovědi poškozené měl k dispozici i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který rovněž na jeho základě budoval svá podrobná odborná zjištění, přičemž rovněž tomuto znalci mohla obhajoba klást otázky a této možnosti využila. Samotná výpověď poškozené je dále podporována i dalšími důkazy, a to zejména výpovědí svědkyně M. D. (která kontradiktorním způsobem provedena byla) a písemnými poznámkami poškozené. Soudy si zjevně byly vědomy existence konfliktu mezi právem obviněného na spravedlivý proces a právy poškozené a výpovědi poškozené z tohoto hlediska věnovaly pečlivou pozornost. Náležitě přitom vyhodnotily obsah této výpovědi, který konfrontovaly s podrobnými závěry znalce a dalšími provedenými důkazy, přičemž dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že výpověď poškozené je věrohodná a odpovídá prožitým událostem.
10. K tvrzení obviněného, že soudy převzaly závěry znaleckého posudku zcela nekriticky, státní zástupce uvedl, že i tyto závěry soudy hodnotily v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Vzhledem k obsahu provedených důkazů a jejich pečlivému hodnocení se tak nejednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak má na mysli relevantní judikatura Ústavního soudu. K namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces tak podle názoru státního zástupce z materiálního hlediska nedošlo a námitky obviněného v tomto směru důvodné nejsou.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s názorem obviněného, že ve věci existují opomenuté důkazy, neboť z rozhodnutí soudů je zřejmé, že se důkazními návrhy dostatečným způsobem zabývaly a neprovedení navržených důkazů náležitým způsobem odůvodnily. Také důkaz písemnými poznámkami poškozené byl proveden řádně, neboť jak vyplývá z výpovědi svědkyně M. D., jednalo se o písemnost založenou v jednom z deníků poškozené, přičemž tyto deníky byly provedeny postupem podle §213 trestního řádu. Ohledně námitky obviněného směřující proti formulaci tzv. skutkové věty státní zástupce sdělil, že se jí zabýval odvolací soud a poukázal na odůvodnění jeho usnesení.
12. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
20. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Jak již výše řečeno, Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
21. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo by dokonce s nimi byla přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
22. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu podmíněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
23. K jednotlivým námitkám, jimiž se obviněný snaží prosadit závěr o existenci extrémního nesouladu, lze ve stručnosti uvést následující skutečnosti.
24. Na námitku o nezpůsobilosti popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku tento skutek jednoznačně identifikovat (zásadní vadu shledává dovolatel v použití slova „eventuálně“) reagoval již odvolací soud (str. 4 usnesení), jenž konstatoval, že obě varianty jednání obviněného („ na nezletilé vykonal anální styk, event. jí do konečníku zasouval svůj prst …“) spadají pod skutkovou podstatu žalovaného trestného činu a jejich užití proto nemá vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného. Byť lze připustit, že popis jednání dovolatele by mohl být výstižnější, resp. že soud prvního stupně měl – případně i za užití principu in dubio pro reo , měl-li snad pochybnost stran obviněným konkrétně realizované aktivity vůči poškozené – věc skutkově uzavřít ve variantě pro něj příznivější, nelze na straně druhé tento dílčí nedostatek výrokové části rozsudku pokládat za tak závažný, aby odůvodnil kasaci věci pravomocně skončené. S ohledem na závěr o věrohodnosti poškozené (viz níže) totiž nevzniká pochybnost o tom, že se obviněný vůči ní jednání, jež odůvodňuje soudem užitou právní kvalifikaci, skutečně dopustil. Případné zúžení skutkového vyjádření (toliko ve směru, že „jí do konečníku zasouval svůj prst“ ) by proto nic neměnilo na závěru, že dítě mladší patnácti let jiným způsobem pohlavně zneužil. Protože důvodnost užití dalších zákonných znaků (tj. kvalifikované skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití a přečinu ohrožování výchovy dítě) rovněž není nikterak zpochybněna, neměla by případná změna odsuzujícího rozhodnutí žádný vliv na otázku trestní odpovědnosti odvolatele ani na otázku právních následků této odpovědnosti.
25. Tvrzený nepoměr obsahu výpovědi bratra poškozené a skutkových závěrů, které z ní učinil odvolací soud, má základ v dezinterpretaci rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný má za to, že odvolací soud dovozuje, že poškozená byla obviněným pohlavně zneužívána, když mu seděla v bazénu na klíně. Obviněný však v tomto případě odůvodnění odvolacího soudu vykládá zcela zavádějícím způsobem. Ten v žádné části odůvodnění svého usnesení takový závěr neuvedl a danou výpověď zmínil toliko v tom smyslu, že svým obsahem podporuje výpověď poškozené v části týkající se dané události.
26. Má-li extrémní nesoulad spočívat v založení závěru o vině dovolatele, který v řízení nebyl proveden, tj. v jím tvrzeném neprovedení důkazu volným listem papíru s názvem „rodina“ zmíněným odvolacím soudem, pak je nezbytné konstatovat naprostou neodůvodněnost takového vývodu. Tvrzení obviněného, podle něhož uvedený listinný důkaz nebyl součástí spisu, vyvrací jeho obsah. Označená listina je trvalou součástí spisu (založena spolu s deníky poškozené v přílohové obálce, jak uvádí také nalézací soud na str. 3 rozsudku) a byla řádně v souladu s §213 odst. 1 tr. ř. spolu s těmito deníky provedena jako důkaz při hlavním líčení dne 28. 3. 2017 (viz č. l. 299).
27. Pokud dovolatel namítá, že veškerá skutková zjištění nalézacího soudu vychází pouze z jediného důkazu, výpovědi poškozené, které se však obviněný ani jeho obhájce nemohli zúčastnit, pak si sám odporuje, když na straně druhé tvrdí (str. 5 dovolání), že „celou jeho trestní věc tak rozhodl pouze znalec a nikoli soud“. Zcela jednoznačně, a plyne to i z jeho námitek vůči způsobu naložení soudů se znaleckým posudkem, tak připouští, že jeho závěr o vině byl soudy budován i na důkazu dalším.
28. Výslech nezletilé poškozené dne 14. 7. 2015 byl proveden v přípravném řízení (k zahájení úkonu trestního řízení ve věci došlo podle záznamu na č. l. 8 dne 9. 7. 2015) zjevně jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158a tr. ř. (byť sepsaný protokol v rozporu s požadavkem §160 odst. 4 věta třetí tr. ř. tuto skutečnost výslovně neuvádí), neboť se jej (vyjma pracovnice OSPOD) účastnil i soudce okresního soudu. Důvodnost tohoto postupu potvrdila zjištění znalce k osobě poškozené (podle jeho odborného názoru obsaženého v písemně zpracovaném posudku by poškozená „již vícekrát neměla být stigmatizována ani nátlakově ani náznakově vyslýchána či podezírána…“ ). Akutní potřeba procesního zajištění důkazu v podobě údajů sdělených poškozenou je takto potvrzena, tím spíše, že k vlastnímu zahájení trestního stíhání odvolatele došlo s delším časovým odstupem (dne 8. 3. 2016, kdy policejní orgán vydal usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., resp. dne 9. 3. 2016, kdy jeho opis převzal obviněný). Důvod nepřítomnosti obhájce u výslechu poškozené je dán uvedenou skutečností.
29. K procesním výhradám obviněného vůči způsobu naložení s výpovědí poškozené se vyjádřily již oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud (str. 8 rozsudku) k důvodům zamítnutí opakování výslechu poškozené v hlavním líčení uvedl, že poškozená je zvlášť zranitelnou obětí a je naprosto nežádoucí po ní požadovat účast na dalších úkonech trestního řízení, ať už by se mělo jednat o opakovaný výslech nebo o vyšetřovací pokus. Také odvolací soud (str. 3 usnesení) upozornil, že k opakovanému výslechu svědka mladšího osmnácti let lze přistoupit podle §102 odst. 2 tr. ř. pouze ve zvláště nutných případech. S ohledem na to, že výslech poškozené byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon a byl mu proto přítomen také soudce a pracovnice OSPOD, a zvláště pak s ohledem na negativní dopady případného opakovaní tohoto úkonu na psychický stav poškozené (viz výše zmíněné stanovisko znalce), postupoval nalézací soud zcela správně, pokud důkaz provedl způsobem podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. a návrh obhajoby na opakování výslechu zamítl. V daném směru nelze nezmínit, že na potřebu zohledňovat oprávněné zájmy poškozeného v souvislosti s prováděním důkazního řízení, zejména jde-li o tzv. zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, upozorňuje ve svých rozhodnutích i Ústavní soud [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn I. ÚS 3709/16, v němž výslovně uvedl, že „obecné riziko prohloubení prvotní a opakování tzv. druhotné újmy oběti (srov. ustanovení §2 odst. 5 zákona o obětech)… musí být s ohledem na důležitost chráněných zájmů obětí rovněž relevantním kritériem pro rozhodování … soudů obecných (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2916/15)“ ].
30. Dovolatel považuje označenou výpověď poškozené za vnitřně rozpornou a nevěrohodnou, svými výhradami brojí vůči způsobu jejího zhodnocení soudy nižších stupňů. Pokud jde o závěr nalézacího soudu o věrohodnosti poškozené, dovolací soud upozorňuje, že proces hodnocení důkazů přísluší zásadně toliko nalézacímu soudu, jakožto orgánu, který důkazy nezbytné pro své rozhodnutí provedl. Právě tento soud má, s ohledem na realizaci zásady bezprostřednosti (§12 odst. 12 tr. ř.) při provádění důkazního řízení a jeho následného posouzení, nejlepší předpoklady k tomu, aby důkazy vyhodnotil způsobem upraveným v §2 odst. 5 tr. ř. Tímto hodnocením je vázán i soud odvolací (srov. §263 odst. 7 věta druhá tr. ř.), který není oprávněn nalézacímu soudu dávat jakékoli pokyny k tomu, jak má ten který důkaz hodnotit. Může mu toliko vytknout nedodržení zákonných podmínek hodnocení, a to tím způsobem, že jej upozorní např. na to, k jaké skutečnosti nepřihlédl a v důsledku toho ji do hodnotících úvah nepojal. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
31. K věrohodnosti poškozené se zevrubně vyjádřil nalézací soud (str. 7-8 rozsudku), odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a sám se k této otázce také vyjádřil (str. 3 usnesení). Nejvyšší soud k danému dodává toliko to, že lze plně souhlasit se závěry nalézacího soudu, že nebyl u poškozené shledán žádný relevantní motiv, proč by měla obviněného křivě obvinit. Tvrzení obhajoby, že to mělo být z důvodu, že poškozená nechtěla pomáhat v domácnosti, nemá v provedených důkazech žádného podkladu, kdy naopak babička poškozené uvedla (str. 4 rozsudku), že v době, kdy poškozená bydlela u prarodičů, musela zde domácí práce také vykonávat. I přes jisté rozpory ve výpovědi poškozené lze uvedený důkaz pokládat za způsobilý pro tvorbu skutkových zjištění soudu, neboť vykazuje znaky obsahové stálosti v podstatných okolnostech významných pro rozhodnutí. Pokud obviněný poukazuje na to, že deníky poškozené byly psány až po počátku vyšetřování, právě jejich obsah svědčí o ustálenosti tvrzení poškozené, neboť se obsahově neliší od její dřívější výpovědi. Ve prospěch závěru o pravdivosti výpovědi poškozené svědčí i závěry znalce, který uvedl, že poškozená „ nemá sklony k patologické lhavosti ani není v jejích celkových schopnostech vykonstruovat složitější kombinace či záměrně si vymýšlet za účelem poškodit druhé“ (č. l. 98). Přestože matka poškozené uvedla, že „jí nevěří“ , jak vyložil obviněný ve svém dovolání, nelze považovat hodnocení výpovědi poškozené její matkou za zcela relevantní s ohledem na problematický vztah mezi nimi, tak jak jej popisuje znalec ve svém posudku (č. l. 89 a následující) a jak vyplývá z výpovědi poškozené a dalších svědků.
32. Pokud obviněný namítá, že nalézací soud pouze „nekriticky převzal závěry znaleckého posudku“ a porušil tak zásadu volného hodnocení důkazů, nelze ani této námitce přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že nalézací soud postupoval zcela v souladu s §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř. Provedl a zhodnotil řadu důkazů tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve věci byly krom daného znaleckého posudku provedeny důkazy výslechem několika svědků a rovněž množstvím listinných důkazů. Byť uvedený soud nevyhověl všem návrhům obhajoby na doplnění dokazování (viz písemný návrh na č. l. 230-232), lze poukázat zejména na to, že dokazování doplnil např. o znalecký posudek prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc. (č. l. 275-287), jehož k jeho obsahu rovněž vyslechl v hlavním líčení dne 28. 3. 2017 (č. l. 298-299). Pokud jde o zbývající navržené důkazy, jak soud nalézací (str. 8-9 rozsudku), tak soud odvolací (str. 2-3 usnesení) ve svých rozhodnutích vyložily, proč provedení dalších důkazů nepovažovaly za nezbytné pro své rozhodnutí. Nelze proto dojít ani k závěru, že by veškeré argumenty, resp. důkazní návrhy obhajoby byly odmítnuty, ani k závěru o existenci opomenutých důkazů. Z uvedeného pak vyplývá i to, že rozhodnutí nalézacího soudu nestojí toliko na závěrech znaleckého posudku, neboť tento byl jedním z četných důkazů, které nalézací soud provedl (viz odkaz na další svědecké výpovědi, byť podpůrného charakteru). Nalézací soud tak postupoval zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
33. K námitce podjatosti znalce, který vypracoval znalecký posudek na osobu poškozené, již obviněný uplatnil také v odvolacím řízení, se dostatečným způsobem vyjádřil odvolací soud (str. 4 usnesení). Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu zcela ztotožnil, kdy z obsáhlého znaleckého posudku není jakákoli podjatost znalce zřejmá. Znalecký posudek splňuje všechny zákonné náležitosti. Pokud obviněný svůj závěr o podjatosti znalce zakládá toliko na jeho doporučení vypracovat znalecký posudek z oboru sexuologie na osobu obviněného, nezbývá než poznamenat, že znalec takto jednal ryze v zájmu nezletilé poškozené, a zvláště s ohledem na to, že to byl právě obviněný, kdo vypracování dalšího znaleckého posudku (na jeho osobu) navrhl (č. l. 230), nelze jeho postupu ničeho vytknout.
34. Následující námitky obviněného také směřují výhradně proti hodnocení důkazů nalézacím soudem, kdy má obviněný za to, že soudy pominuly a nijak nehodnotily důkazy, které přímo vyvracely výpověď poškozené nebo ji nepotvrzovaly. Takový důkaz shledává obviněný v důkazu znaleckým posudkem z odvětví psychologie a sexuologie, který byl vypracován na jeho osobu, z jehož závěrů vyplývá, že u obviněného nebyla prokázána deviace ani sexuální odchylka nebo výraznější preference. Přestože tento důkaz skutečně neprokazuje vinu obviněného, nelze jej považovat ani za svědčící pro jeho nevinu či dokonce vyvracející jiné důkazy, např. výpověď poškozené. Skutečnost, že u obviněného nebyla znalcem shledána výraznější preference, nemá bezprostřední význam stran závěru o spáchání či nespáchání skutku. Jak uvedl znalec prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc. (str. 8 rozsudku), z poznatků z praxe naopak vyplývá, že pachatelé těchto deliktů většinou netrpí sexuálními deviacemi.
35. Dalšími důkazy vyvracejícími výpověď poškozené jsou dle mínění obviněného výpovědi svědků, kteří uvedli, že poškozená opakovaně lhala a vymýšlela si. Jak bylo uvedeno výše, nalézací soud se posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené v odůvodnění svého rozsudku náležitě věnoval a zvážil při tom řadu aspektů (motiv poškozené, vývoj jejích výpovědí v čase, její vztah k matce, závěry znaleckého posudku a výpovědi dalších svědků). Podobně jako v případě znaleckého posudku vypracovaného na osobu obviněného, výpovědi několika svědků, že poškozená v minulosti lhala nebo si „vymýšlela“, nelze považovat za vyvracející výpověď poškozené. Stejně tak nelze považovat za vyvracející výpověď poškozené skutečnost, že popis jednání obviněného se v denících obviněné objevil až po zahájení policejního vyšetřování, neboť jak vyplynulo z výpovědi babičky poškozené (str. 4 rozsudku), poškozená si začala psát deník až na radu psycholožky po počátku vyšetřování. Naopak druhý listinný důkaz (volný list papíru nadepsaný „rodina“), k němuž soudy přihlédly, sepsala poškozená prokazatelně v období předcházejícím zahájení trestního stíhání obviněného (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu).
36. V posuzované věci se nejedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Závěr o vině nestojí na jediném důkaze, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání, neboť výpověď poškozené je podporována také dalšími důkazy, mj. znaleckým posudkem na osobu poškozené a výpověďmi tety, babičky a bratrance poškozené.
37. Dovolatel namítá porušení zásady in dubio pro reo . Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
38. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že v něm vznesl toliko námitky, jež nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Pokud snad přesah odůvodňující požadovanou kasaci napadených rozhodnutí měl spočívat v omezení obhajovacího práva obviněného v souvislosti s nedodržením podmínek kontradiktorního postupu v souvislosti s opatřením a procesním zadokumentováním výpovědi poškozené, lze odkázat na výstižné stanovisko obsažené ve vyjádření státního zástupce k této problematice (body 9. a 10. odůvodnění tohoto usnesení). Při jeho zohlednění (a současně uvážení skutečností uvedených v bodě 27. a násl.) dovolací soud nedospěl k závěru, že by v jím posuzované věci došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jež by zrušení napadených rozhodnutí mělo odůvodnit. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
39. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.