ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.141.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 141/2017-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2017 o dovolání, které podal obviněný O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2015, č. j. 5 To 127/2015-891, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 72/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2015, č. j. 5 To 127/2015-891, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2014, č. j. 3 T 72/2014-811, kterým byl Bc. L. T. uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce při zajišťování státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9.2013,sp. zn. 3 T 67/2011, spoluobviněný O. P. byl týmž rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §161 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let; týmž rozsudkem soudu prvního stupně byli obvinění Bc. L. T., Bc. D. B. a Mgr. A. M. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby „Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. 7.2011, sp. zn. 5 ZT 417/2010, pro skutek pod bodem 9) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli obvinění stíháni“, a soudem druhého stupně bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněnému Bc. L. T. byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce při zajišťování státní správy na úseku získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1, 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 10 000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradí trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 3 T 67/2011 (bod I. rozsudku soudu druhého stupně), podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušen ve zprošťující části ohledně obviněného Bc. D. B. a Mgr. A. M. a ohledně uvedených obviněných byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ve zprošťující části zůstal napadený rozsudek ohledně obviněného Bc. L. T. nezměněn (bod II. rozsudku) a podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných Bc. L. T. a O. P. zamítnuta (bod III. rozsudku).
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2015, č. j. 5 To 127/2015-891, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s následnou argumentací, „že postupem soudů obou stupňů v předmětném trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. V úvodu svého dovolání obviněný rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení (str. 1-4), aby následně (str. 5-8) v souvislosti s důkazy, které byly shromážděny a provedeny, na těchto dokumentoval jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), v další části dovolání (str. 8-11) argumentuje naplněním podmínek pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je podle jeho mínění naplněn tím, že „nade vší pochybnost nebyla prokázána subjektivní a objektivní stránka trestného činu podplácení, prokázání jeho viny bylo vybudováno na kusém zjištění skutkového stavu, kdy bylo podle něj vycházeno z nekvalitního zvukového a obrazového záznam, došlo k manipulaci se slovy zaznamenanými na nahrávkách, nebyly konkrétně určeny osoby v jejichž prospěch měl úplatek poskytnou, z nekvalitního záznamu nelze dovodit, že by mělo jít o poskytnutí peněz-bankovek, nedostatky ve skutkovém zjištění překlenuly soudy vlastními domněnkami, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, nebyly vyslechnuty jím navržené osoby, které by mohly prokázat, zda mohlo dojít k ovlivnění jejich zkoušky; v neposlední řadě poukazuje na to, že zajišťoval pouze zkoušku z praktické jízdy, a pokud soudy vycházely z odposlechů v případě prokázání jeho viny, pak z odposlechů vyplývalo, že žadatelé o řidičské oprávnění jezdili dobře, tudíž nemohl ovlivnit výsledek zkoušky, a tím naplnit úmyslné jednání v podobě poskytnutí úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Následně (str. 11), ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukazuje na to, že trest, který mu byl uložen je nepřiměřeně přísný, neboť jeho věc nebyla vyřízena v přiměřené lhůtě, a bylo vinnou orgánů činných v trestním řízení, že věc byla vyřízena až po více jak pěti letech. S ohledem na skutečnosti shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolání obviněného lze rozdělit do tří částí. (Ad 1) obviněný poukázal na porušení práva na spravedlivý proces a rozhodnutí Ústavního soudu. V té souvislosti státní zástupce konstatoval, že jde o námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění a námitky obviněného, kterými se domáhá nápravy údajných procesních vad směřujících proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2014, které však nespadají pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. V souvislost s dalšími námitkami (ad 2), které byly dovolatelem subsumovány pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitka porušení zásady in dubio pro reo není námitkou hmotně právní, ale námitkou, která má procesní charakter. V této souvislosti rovněž poukazuje na to, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž zabývaly tzv. potřebou provedení obviněným navrhovaných důkazů, jejichž neprovedení považuje za oprávněné a řádně odůvodněné. V souvislosti s námitkou (ad 3), kdy dovolatel soudům vytýká, že mu uložily nepřiměřeně přísný trest, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr. s uvedením, že takto uplatněnou námitku nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit. S ohledem na skutečnosti ve vyjádření rozvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem tento dovolací důvod uplatnit (neboť v jeho případě bylo odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto) prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání je Nejvyšší soud povinen konstatovat, že tyto námitky jsou obsahově identické s námitkami, které obviněný mj. uplatnil také již v řízení před soudem druhého stupně (viz str. 4-6 rozsudku). Uvedenými námitkami se zabývaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů a na shora uvedený případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. K charakteru námitek, uplatněných k obviněným tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny musí Nejvyšší soud nejprve uvést, že zmíněné ustanovení uvádí, že „každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“. Jak vyplývá z celého spisového materiálu toto právo nebylo obviněnému upřeno, neboť poté, co byl uznán vinným podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud se s ním vypořádal, nikoli však v souladu s představami obviněného, proto tento dovozuje porušení výše uvedeného ustanovení. K námitkám, které v rámci domnělého porušení práva na spravedlivý proces uvádí, a které měly jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces založit je potřebné uvést, že jde o námitky procesního charakteru, kdy obviněný zpochybňuje vedení řízení před soudem prvního stupně, aniž by bral komplexně v úvahu např. ustanovení §219 tr. ř., §220 tr. ř. v souvislosti s §264 tr. ř. [v této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud např. na rozhodnutí č. III/1966 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že soud prvního stupně není povinen znovu opakovat provedené důkazy, byl-li rozsudek zrušen jen proto, že se soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci (vadné nebo neúplné hodnocení důkazů), a odůvodnění rozsudku neodpovídá proto podmínkám §125 tr. ř.]. Rovněž tak zavádějící je argumentace obviněného, že to byl odvolací soud, kdo vytýčil skutkové zjištění pro soud prvního stupně. V této souvislosti nepřípadně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a citaci z komentáře, neboť v předmětné trestní věci byl předchozí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně soudem odvolacím zrušen, aniž by odvolací soud učinil vlastní skutková zjištění [pokud by je učinil, musel by provést dokazování – srov. rozh. č. 57/1984 Sb. rozh. tr.], a rovněž tak nevyslovil ani závazný právní názor v otázce prováděných důkazů ani závazné pokyny k jejich hodnocení. Pouze upozornil soud prvního stupně, že v rámci nového hlavního líčení a rozhodnutí ve věci bude nutno se vypořádat se všemi skutečnostmi významnými pro posouzení této trestní věci. V souvislosti s otázkou závazného právního názoru a správně zjištěného skutkového stavu je nutno upozornit např. na výklad rozhodnutí č. 36/1968 Sb. rozh. tr. V této části dovolání obviněný ve své podstatě soudům nižších stupňů vytýká, že hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., pro jištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. si nezajistily potřebné důkazy atd., což vše však primárně vychází z argumentace obviněného, že mu nebylo žádné protiprávní jednání prokázáno, neboť se ho dle jím předložené verze skutkového děje, která je však zcela odlišná od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, nedopustil.
10. Na uvedený případ, kdy obviněný pod argumentaci práva na spravedlivý proces záměrně podsouvá svoji vlastní představu, jak by soudy měly rozhodnout, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Jak již bylo Nejvyšším soudem konstatováno shora, námitky, které byly obviněným uplatněny v rámci tvrzení, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jsou tyto obsahově shodné s modifikací námitek, které jsou vyjádřeny v části, kterou obviněný směřoval k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této části (která se prolíná s výše uvedenými námitkami čl. 36 odst. 1 Listiny) poukazuje na to, že nebyla nade vší pochybnost prokázána objektivní a subjektivní stránka trestného činu, že řízení zůstalo kusé právě proto, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, nebylo audiovizuálním záznamem prokázáno, že by došlo k předání bankovek, nebyly zjištěny osoby v jejichž prospěch měly být zkoušky ovlivněny, nemohl se uvedeného trestného činu dopustit, neboť vystupoval pouze u zkoušek z praktické jízdy, kde soudy dovozovaly jeho vinu z důkazů, že obviněný Bc. L. T. uváděl, že „jezdili dobře…“. Tato část argumentace obviněného je soustředěna v tvrzení, že neprovedením požadovaných důkazů a nesprávným hodnocením důkazů provedených, případně neprovedených v souladu s představou obviněného, došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo.
12. V reakci na tento okruh námitek se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací státního zástupce, že uvedené námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze a pro stručnost odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, kde Nejvyšší soud jednoznačně vyjádřil závěr, že odkaz na porušení zásady in dubio pro reo má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilý naplnit uplatněný dovolací důvod.
13. Byť obviněný učinil pouze zmínku k otázce tzv. extrémního nesouladu, aniž by podrobněji se k tomuto blíže vyjádřil, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v předmětné trestní věci se o existenci tzv. extrémního rozporu nemůže jednat, neboť „napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů. Stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
14. Z rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž vyplývá (str. 8 rozsudku), z jakého důvodu považoval provádění dalších důkazů navržených obviněným za nadbytečné (viz též str. 9 rozsudku ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu). Soud druhého stupně rovněž reagoval na námitky obviněného k rozsahu soudem prvního stupně provedenému dokazování (viz str. 10 rozsudku soudu druhého stupně).
15. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je potřebné uvést, že tento je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci bylo obviněnému možno uložit trest odnětí svobody v trvání od jednoho do pěti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody, podmíněně odložený, pak se jedná o takový druh trestu, který zákon připouští a byl-li uložen v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky, byl tento trest uložen ve výměře stanovené trestní sazbou na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Námitky obviněným v tomto směru uplatněné jsou z pohledu uvedeného rozhodnutí takového charakteru, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. V tomto směru nemůže být ani akceptován odkaz obviněného na některá z rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývají otázkou trestu v závislosti na délce trestního řízení, neboť tato argumentace obviněného s ohledem na charakter jím spáchané trestné činnosti, uložený trest ani délku řízení, nemůže vést k závěru, že by při ukládání trestu došlo k naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
16. K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak) uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu