ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1461.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1461/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. listopadu 2017 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 7 To 269/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 24 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 7 To 269/2017, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2017, č. j. 24 T 3/2017-346, kterým byl J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za tato jednání byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2) Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 7 To 269/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že mezi ním a poškozenou P. (v případě zločinu loupeže) byla domluva, která samozřejmě není zachycena na kamerovém záznamu a svědkyně P. tuto domluvu popírá, přitom tato domluva mezi nimi měla zakrýt manko svědkyně P. V dalších částech dovolání odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nepřihlédl k tomu, že poškozená opakovaně opustila prostor za barem bez toho, aby uzamkla šuplík s penězi, že bezprostředně po údajném loupežném přepadení nevolala své nadřízené, což vše podle jeho mínění odůvodňuje jím tvrzené stanovisko, že mezi ním a poškozenou P. existovala dohoda, a proto „jeho jednání pod bodem I. obžaloby, resp. rozsudku mělo být právně kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku“. Dále poukazuje na to, že ani jeho jednání, kdy vůči poškozené nehrozil zbraní, tuto ani neměl u sebe a přes předloktí měl volně položenou bundu, a kdy pouze zvolal „prachy“ nebo „všechny prachy“, nemůže naplnit znaky loupeže. Za neopodstatněné označuje závěry soudů, že se měl vůči poškozené dopustit násilí, když ji měl za barem odstrčit, neboť podle jeho názoru poškozená klopýtla a tato skutečnost měla být vykládána v jeho prospěch. Je tedy přesvědčen, že takové jednání mohlo být nanejvýš posouzeno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by nebyla akceptována jeho námitka, že šlo o dohodu s poškozenou a takové jednání mělo být kvalifikováno jako zpronevěra (ve spolupachatelství). Pokud jde o jednání, které bylo posouzeno jako přečin podvodu, k tomu obviněný uvedl, že ubytování mu vždy zajistila třetí osoba, která mu tím „vyrovnávala dluh z minula“ a vždy mu řekla, že se nemusí o nic starat, že vše je zařízeno. Vzhledem k těmto skutečnostem nešlo o jednání úmyslné, nanejvýš šlo o jednání z nedbalosti, a proto se nemůže jednat o trestný čin podvodu. Závěrem uvedl, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným za situace, kdy jednání pod bodem I. mohlo být nanejvýš kvalifikováno jako zpronevěra, ev. jako krádež, a z jednání pod bodem II. se necítí být vinen. Výhrady vznesl rovněž k výroku o náhradě škody, kdy k bodu I. uvedl, že v „kasírtace“ žádná hotovost nebyla a tato jím i dříve tvrzená skutečnost nebyla orgány činnými v trestním řízení prověřena. S ohledem na jeho tvrzení k předem jemu zajištěnému ubytování jinou osobou, nemůže podle obviněného obstát ani výrok o náhradě škody ohledně poškozených pod bodem II. (ad 1 - 3) jinou osobou. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ev. rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby, případně jeho jednání kvalifikoval podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §205 odst. 1 tr. zákoníku, případně po zrušení věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud např. na stranu 2-3 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 7 To 269/2017, ze kterého vyplývá obsahová shoda námitek uplatněných v dovolání s námitkami uplatněnými před soudem druhého stupně. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) Nejvyšší soud již shora konstatoval, že námitky obviněného jsou procesního a skutkového charakteru a vzhledem k tomu, že jejich podstatou jsou výhrady obviněného ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je proto nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). S ohledem na již zmíněný charakter námitek uplatněných v dovolání a striktně vymezený okruh dovolacích důvodů, je nezbytné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10) Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, přihlédnutí k nezákonně získanému důkazu (a v konečném důsledku i práva na spravedlivý proces), porušení principu presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
11) V předmětné trestní věci byl soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.). Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy nižších stupňů hodnocené důkazy neshledal v postupu zmíněných soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů. Naopak, je patrné, že námitkám vznášeným obviněným soudy věnovaly pozornost a učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny náležitosti trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Soudy si obstaraly dostatek důkazů, které zákonným způsobem provedly a jež posuzovaly plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Z napadených rozhodnutí, především pak z jejich odůvodnění, je zřejmé, že ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, na základě kterých skutečností dospěly k závěru o vině obviněného, jaké důkazy k tomuto zjištění provedly, přičemž se neopomněly vypořádat rovněž s obhajobou obviněného. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mj. vyplývá, proč neuvěřil verzi obhajoby obviněného např. týkající se dohody obviněného s poškozenou o zakrytí jejího manka [nevěrohodnost výpovědi obviněného je dovozována např. z kamerového záznamu, který vyvrací jeho verzi, že obviněná ho prozvonila před vstupem do herny; nevěděl, kde poškozená pracuje atd. (viz blíže str. 5-7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4-5 usnesení soudu druhého stupně)]. Taktéž ve vztahu k jednání pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně bylo soudy nižších stupňů poukázáno na skutečnosti, pro které soudy považují výpověď obviněného na nepravdivou a účelovou [výpovědi svědků H., D. a M., prověřování existence osoby V. F. atd. (viz blíže str. 5-7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4-5 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně)].
12) V souvislosti s námitkou obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že sám obviněný nepřiměřenost trestu váže k situaci, kdy jednání, pro které byl odsouzen mělo být kvalifikováno podle mírnějších ustanovení trestního zákona. V souvislosti s právní kvalifikací, kterou byl obviněný uznán vinným, nebylo však shledáno pochybení a trest, který byl obviněnému uložen, byl ukládán plně v souladu se zákonem, když navíc je nutno obviněného upozornit na skutečnost, že šlo o trest úhrnný (za více trestných činů). Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že v daném případě, byl trest zpochybňován odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pro oba případy [odkaz na dovolací důvod podle §265h odst. 1 písm. g) tr. ř., ev. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je však dostačující odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ve kterém se Nejvyšší soud velmi podrobně vyjádřil k otázce odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. v souvislosti s otázkou nepřiměřenosti trestu. V souvislosti s ev. odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však nebyl uplatněn) je nutno uvést, že obviněnému bylo možno za nejpřísnější trestný čin (§173 odst. 1 tr. zákoníku) uložit trest odnětí svobody od dvou do deseti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, jde jednak o druh trestu, který byl přípustný a tento byl uložen v rámci trestní sazby, tudíž ani při použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by se nejednalo o námitky zmíněný důvod naplňující.
13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem (v dovolání nebyla uplatněna žádná právně relevantní námitka z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, bod 8)], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.], poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. listopadu 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu