ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1500.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1500/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 28 T 5/2016, byl obviněný M. B. uznán vinným pod bodem 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2) a 3) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 3 T 221/2015, byl obviněnému uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 3 T 221/2015, včetně rozhodnutí navazujících. Za zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [bod 2) rozsudku] byl obviněnému podle §173 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen rovněž do věznice s ostrahou. O náhradě škody vůči poškozeným společnostem ČEPRO, a. s., VZP ČR, Česká pojišťovna, a. s., Česká pošta, s. p., a Kooperativa pojišťovna, a. s., bylo rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud, soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017, tak, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výrocích o náhradě škody poškozeným České spořitelně, a. s. a České poště, s. p. a nově rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody těmto dvěma poškozeným, přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
3. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku jeho rozsudku, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, dopustil v podstatě tím, že:
1) dne 6.8.2015 kolem 15:07 hod. v O. v benzínové čerpací stanici EuroOil na K. ul. nastříkal obsluze M. T. do obličeje pepřový sprej, žduchl do ní a dotazoval se, kde jsou peníze, otevřel zásuvku od stolu, v níž se však žádné peníze nenacházely, načež si vzal na prodejním pultu ležící přihrádku z pokladny s drobnými mincemi a z místa utekl, a společnosti ČEPRO, a. s. tak způsobil škodu odcizením finanční hotovosti ve výši 1.139 Kč,
2) dne 17.12.2015 kolem 15:46 hod. vstoupil do pobočky České pošty v obci T. a po koupi obálky namířil na pracovnici pošty I. P. pistoli, kterou vsunul do výdejního žlábku pod přepážkou, se slovy „dej mi peníze“ se domáhal vydání finanční hotovosti, I. P. se ze strachu schovala za váhu na vážení balíků, pak vběhla do druhé místnosti pošty, otevřela okno a volala o pomoc, po chvíli se vrátila zpět a obviněný na ni stále mířil pistolí, avšak I. P. mu žádnou finanční hotovost nevydala a obviněný z místa utekl, přičemž v důsledku jeho jednání utrpěla I. P. posttraumatickou stresovou poruchu, a v době od 22.1.2016 do 1.3.2016 byla v pracovní neschopnosti,
3) dne 29.2.2016 kolem 13:40 hod. vstoupil do pobočky České pošty v obci K., předstíral zájem o zaslání balíku, z pošty odešel, následně se však kolem 14:00 hod. vrátil, vytáhl pistoli, kterou mířil na pracovnici pošty J. P., poté tuto zbraň vsunul do výdejního žlábku a se slovy „dej, dej“ a „dělej, dělej“ se domáhal vydání finanční hotovosti, a jmenovaná mu proto v obavě o svůj život vydala částku ve výši 16.400 Kč, obviněný na přepážce zanechal částku 4.400 Kč a z pošty utekl.
II.
4. Obviněný M. B. podal dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který fakticky napadl v té části, jíž nebylo vyhověno jeho odvolání proti výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů vztahujícími se k uvedenému výroku. Namítl, že neexistuje jediný přímý důkaz, že by se předmětného skutku dopustil, nýbrž toliko nepřímý důkaz v podobě nalezeného vzorku DNA na skle poštovní přepážky. Vedle toho byla provedena jen rekognice, při níž však pracovnice pošty označila obviněného jako pachatele pouze na 50%, takže nejde o usvědčující důkaz. Nález vzorku DNA prokazuje pouze to, že obviněný na místě s největší pravděpodobností byl. Nejisté však zůstává, kdy tam byl, a to i při tvrzení pracovnice pošty, že přepážku čistila velmi často. Jediný nepřímý důkaz nemůže obviněného usvědčovat. Byť tyto argumenty vyznívají – jak dovolatel připouští – procesně právně, mohou podle něj uvedený dovolací důvod naplnit, na podporu čehož zmiňuje vybranou judikaturu. V daném případě neexistuje podle obviněného ucelený řetězec důkazů o jeho vině, a soudy tedy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, čímž se jejich závěry dostaly do „naprostého nesouladu“ s „objektivizovanými zjištěními“.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále se obviněný písemně vyjádřil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ani jednu z uplatněných námitek nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, neboť obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění a podle jeho názoru nesprávné hodnocení důkazů. Nabízí pak vlastní skutkovou verzi, a to že nebyl pachatelem jednoho ze skutků pokračující trestné činnosti v souhrnu právně kvalifikované jako zločin vydírání podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže obviněný vytýká soudům, že neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny, zdůraznila státní zástupkyně, že obě tyto zásady jsou zásadami procesního charakteru. Obviněný namítl tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Státní zástupkyně však s podrobným poukazem na důkazní situaci připomněla, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, a to za předpokladu, že tvoří ucelený a jednoznačný řetězec. V daném případě důkazní situace umožňovala dovodit, že obviněný byl i pachatelem loupežného přepadení pošty v T. popsaného pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
7. Obviněný v replice k vyjádření státní zástupkyně znovu poukázal na údajný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci s tím, že závěr soudů o jeho vině (útokem popsaným pod bodem 2) stojí na jediném, osamoceném a nepřímém důkazu - vzorku DNA. Pokud bylo poukázáno na to, že nenabídl jiné logické vysvětlení, jak se vzorek jeho DNA na místo činu mohl dostat, zdůrazňuje obviněný, že v trestním řízení se dokazuje vina, nikoli nevina, a navíc on v rámci závěrečného návrhu před odvolacím soudem sdělil, že na předmětné poště byl, ale jen jako prostý zákazník, který se zde ničeho nedopustil. Pokud jde o výpovědi svědků J. M. a M. J., že pachatelem byl muž, nijak nesvědčí o pachatelství obviněného. Stejně tak je podle obviněného absurdní prohlásit za usvědčující důkaz modus operandi, neboť způsob provedení odpovídá tomu nejobvyklejšímu postupu při poštovních loupežích. S odkazem na obsah podaného dovolání a na důkazní situaci u skutku č. 2 ve světle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu obviněný uzavřel, že jeho dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
9. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
11. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Proto je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
IV.
12. Dovolací námitky obviněného M. B. směřují do oblasti skutkové, respektive procesní. Obviněný soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a skutkového děje (že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu). Obviněný tak obsahově dovolání koncipuje v podstatě jako další odvolání.
13. V podaném dovolání přitom obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazoval - spolu s dílčím skutkem pod bodem 3) výroku - znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným, což by byly námitky, jež by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání na námitkách proti skutkovému zjištění soudů, že je pachatelem činu. Tyto námitky navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsahem dovolacích námitek obviněného je v podstatě opakování jeho námitek odvolacích, s nimiž se odvolací soud podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádal.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně neingeruje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní nesoulad (extrémní rozpor) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Z tohoto hlediska mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
15. Nejvyšší soud takové nedostatky v napadeném rozhodnutí a řízení mu předcházejícím neshledal. Je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad. Důkazy byly provedeny procesně přípustným způsobem a jejich hodnocení v odůvodnění soudních rozhodnutí respektuje obsah provedeného dokazování, k tzv. deformaci důkazů či svévoli při jejich interpretaci nedošlo. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání činu popírá. Nalézací soud provedl v hlavním líčení dostatečné dokazování i ve vztahu ke skutku ad 2) výroku jeho rozsudku a na jeho základě dospěl po řádném a úplném zhodnocení důkazů k opodstatněnému závěru, že se stal předmětný skutek a že jej spáchal obviněný. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Rozhodnutí soudů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Hodnotícím úvahám a závěrům, k nimž soudy dospěly, nelze nic zásadního vytknout. Vycházely z důkazů, které ve svém souhrnu neumožnily jiný rozumný skutkový závěr, než že obviněný je pachatelem i sporovaného dílčího skutku.
16. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Správnost logických a přesvědčivých hodnotících důkazních úvah a skutkových závěrů nalézacího soudu i odvolacího soudu nehodlá tedy Nejvyšší soud zpochybňovat a pouze dodává, že v dané věci jde o situaci, kdy provedené důkazy právě v jejich celku vedly soudy k závěru o vině obviněného bez odůvodněných pochybností, byť je samozřejmé, že ne všechny důkazy a z nich vyplývající skutečnosti měly z hlediska závěru o vině obviněného stejnou váhu.
17. Pro úplnost lze nicméně dodat, že konkrétním skutkovým námitkám obviněného týkajícím se dílčího skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu nelze přisvědčit. Soudy obou stupňů po rozboru důkazní situace důvodně dospěly k závěru o vině obviněného i v tomto bodě. Přihlédly k výpovědi svědkyně I. P., která celý průběh loupežného přepadení podrobně popsala, byť obviněného v rámci rekognice neidentifikovala. Označila jako možné pachatele dva ze čtyř ukázaných mužů, oba dosti podobné vzhledem, z nichž jeden byl obviněný. Nedokázala ovšem říci, z jakých konkrétních znaků dovozuje možnost, že obviněný by mohl být pachatelem činu (poukázala pouze na svůj pocit). Nutno ovšem na druhé straně říci, že obviněnému se podařilo vypovídací hodnotu rekognice snížit tím, že odmítl nasazení čepice a brýlí. Za stěžejní důkaz soudy právem považovaly odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky (č. l. 241-242), podle něhož ve stopě č. 7 zajištěné ze skla poštovní přepážky byl zjištěn profil DNA obviněného M. B. Výsledky odborného vyjádření tedy svědčí závěru o přítomnosti obviněného na místě činu. Závěry tohoto odborného vyjádření v hlavním líčení stvrdila znalkyně Mgr. Lucie Mazurová. Jde o důkaz objektivní a nezpochybnitelný. Neexistuje přitom žádné jiné logické vysvětlení, za jakých jiných okolností by se na místo stopa DNA obviněného mohla dostat. Z výpovědi svědkyně P. vyplývá, že každý den ráno sklo pečlivě otírá, nemohlo se tudíž jednat o stopu starší. K tomu přistupuje shodný způsob provedení útoků popsaných pod body 2) a 3) - druh napadeného objektu, použití krátké střelné zbraně, kterou obviněný prostrčil mezi žlábkem pro vydávání peněz aj.
18. Dovolatel má pravdu v tom, že v pozici obviněného není povinen prokazovat svoji nevinu. Z toho však ani soudy nevycházely. Pouze zkoumaly, zda je rozumně představitelná jiná verze události za situace, kdy na skle poštovní přepážky byla zajištěna stopa obviněného, přičemž z výpovědi svědkyně I. P. ve spojení s výpovědí L. M. je prokázáno, že se muselo jednat o stopu právě ze dne přepadení. Přitom z výpovědi svědkyně P. vyplývá, že na tuto poštu chodí převážně místní lidé a svědkyně si nevybavila, že by tam pachatel před tím přepadením byl. Důvodně soudy zaujaly negativní stanovisko k verzi, že obviněný jakožto pachatel podobných přepadení v okolí v podobné době navštívil náhodou právě poštu v T. v den, kdy i zde došlo k takovému přepadení, a navíc že si zde právě v tento den počínal tak, že zanechal stopu DNA na skle poštovní přepážky.
19. Obviněný skutečně nebyl povinen prokazovat svoji nevinu. Na druhé straně je povinností soudů hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). To zahrnuje (spíše než odděleného hodnocení jednotlivých skutečností a důkazů bez souvislostí) použití zdravého rozumu. V rámci tohoto postupu musí soudy hodnotit jednotlivé výpovědi a vyjádření obviněného i z toho hlediska, v jaké fázi řízení a se znalostí jaké důkazní situace byly učiněny. Obviněný (který již prošel několika trestními řízeními a je tedy zkušeným obviněným) po celou dobu trestního stíhání „zatím“ odmítal vypovídat s tím, že se vyjádří až s ohledem na vývoj důkazní situace. Nevyjadřoval se ani k jednotlivým důkazům, a to jak v přípravném řízení, tak v zásadě ani v hlavním líčení (zde s výjimkou toho, že vyjádřil nesouhlas s výpovědí svědka J. V. a vznesl dotaz na svědky J. M. a M. J.). Nevyjádřil se ani v hlavním líčení k odbornému vyjádření z oboru genetiky jako ke stěžejnímu usvědčujícímu důkazu ve vztahu k dílčímu skutku ad 2) rozsudku ani k související výpovědi L. M. (č. l. 609). Přitom na počátku odročeného hlavního líčení byl vždy znovu poučen a byla mu dána možnost vypovídat, což opětovně odmítal. Tak tomu bylo v hlavním líčení dne 23. 2. 2017 (č. l. 632), dne 10. 3. 2017 (č. l. 653), dne 7. 4. 2017 (č. l. 676) i dne 29. 5. 2017 (č. l. 693). V závěru hlavního líčení nevznesl obviněný ani prostřednictvím svého obhájce žádné důkazní návrhy. V rámci svého posledního slova dne 7. 4. 2017 (před dalším odročením hlavního líčení k doplnění dokazování) se teprve vyjádřil, a to obecně, tj. ve vztahu ke všem uvedeným útokům, že na místě činu byl, ale pouze jako zákazník (č. l. 677). Ve vlastnoručně sepsaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (č. l. 718) uvedl: „Byl jsem na místech, kde se bohužel stal trestný čin, ale má osoba tam byla jako zákazník, nic víc.“ Dále argumentoval tím, že se jednalo o veřejná prostranství, a když tam byl, není to trestné. Tuto obhajobu pak v dovolání omezil již pouze na dílčí skutek, který je jednak z hlediska určení právní kvalifikace a trestní sazby nejzávažnější, jednak který považuje z hlediska důkazní situace za určitý „slabší článek“. Obhajobu obviněného bylo tedy nutno hodnotit v kontextu vývoje důkazní situace a v této souvislosti zvažovat i to, zda přichází v úvahu jiná verze události, anebo zda je vina obviněného prokázána bez odůvodněných pochybností. A tohoto úkolu se soudy beze zbytku zhostily.
20. Hodnoceny byly všechny rozhodné skutečnosti, a ty v souhrnu vedly k závěru o vině obviněného bez odůvodněných pochybností. Odvolací soud se na str. 15-16 svého rozhodnutí podrobně zabýval i námitkou obviněného ohledně údajného kulhání pachatele, jež mělo vyplývat z výpovědí svědků J. M. a M. J., důvodně však uzavřel, že jednak nešlo o nějaký markantní znak, jednak je třeba vzít v úvahu dobu téměř tří měsíců od spáchání činu do zadržení obviněného. Navíc nelze pominout možnost předstírání tělesného handicapu.
21. Lze tedy uzavřít, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
22. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného M. B. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. O dovolání rozhodl (i bez souhlasu obviněného) v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák