ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1774.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1774/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. února 2017 o dovolání obviněného A. F. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2016, sp. zn. 3 To 97/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 9 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. F. odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 9 T 6/2015, byl obviněný A. F. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2) Obviněný A. F. byl za toto jednání odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to blíže specifikovaných ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2016, sp. zn. 3 To 97/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 9 T 6/2015, zrušil pouze ve výroku o trestu vyhoštění.
4) Obviněný A. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, s žádostí o odklad výkonu rozhodnutí.
5) Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tj. že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je toho názoru, že bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, neboť hmotněprávní posouzení věci a rozhodnutí o vině a trestu závisí na posouzení předběžné otázky, se kterou se Nejvyšší správní soud ve věci u něj vedené pod sp. zn. 5 Afs 26/2015 obrátil na Soudní dvůr EU. Dovolatel konstatoval, že pro posouzení jeho viny je klíčové zjištění skutečnosti, zda postupoval v rozporu s §101 odst. 1, 2, 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, resp. zda spotřební dani podléhá prodej tabákových listů způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, který je podle jeho názoru shodný, jako ve zmiňované věci sp. zn. 5 Afs 26/2015. Dovolatel je dále toho názoru, že nalézací soud měl v rámci řešení předběžné otázky vyčkat na rozhodnutí Soudního dvora EU. V dané souvislosti podotkl, že v daňovém řízení vede se správcem daně více jak 150 správních žalob, kdy všechny soudy řízení do rozhodnutí o předběžné otázce přerušily. Dále namítá, že zahájení trestního stíhání jeho osoby bylo „předčasné a samotné sdělení obvinění má takové vady, pro které mělo být zrušeno, neboť odporuje ustálené judikatuře vztahující se k popisu skutku v usnesení o sdělení obvinění“. Dovolatel na tomto místě odkazuje na argumenty uvedené ve stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové o uvalení vazby a na argumenty uvedené v ústavní stížnosti proti uvalené vazbě. Ve světle shora uvedeného namítá nezákonnost postupu policejního orgánu v dané věci, když tuto nezákonnost spatřuje v nezákonném sdělení obvinění, neboť trestní stíhání bylo podle něj zahájeno pro jednání, které je zákonem povoleno. Dále namítá i nesprávný postup soudu odvolacího, když jeho rozhodnutí považuje za ojedinělé. Rovněž brojí proti vymezení pojmu „zpracovaní“ ve smyslu zákona o spotřebních daních, když se podle něj musí jednat o takovou činnost, která upravuje surový nezpracovaný tabák tak, aby bylo možno ho použít ke kouření. Podle jeho názoru nelze pod takovou úpravu podřadit činnost uvedenou soudem v napadeném rozhodnutí. Rozporuje rovněž závěr nalézacího soudu, že úprava listu tabáku na řezačce je úpravou, která činí takový list způsobilý ke kouření. Podle jeho úvah soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily odborné posouzení celně technické laboratoře, když v jejich závěrech je konstatováno, že zajištěné tabákové listy nejsou způsobilé ke kouření a nelze je v takovém stavu podřadit pod vybraný výrobek. Poukazuje na to, že nebyl zajištěn a zkoumán jediný vzorek nařezaného tabáku, ani řezačka. Na základě výše uvedeného dovozuje, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť není osobou povinnou platit spotřební daň z předmětných tabákových listů.
6) Závěrem dovolatel uvedl, že jsou splněny podmínky pro odložení výkonu rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí o podaném dovolání, a aby podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2016, sp. zn. 3 To 97/2015, a podle §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7) Vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyššímu soudu doručeno v den konání neveřejného zasedání. Státní zástupce v něm navrhuje dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
8) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
9) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10) Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo §11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání vůbec zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání byla založena některým z důvodů vyjmenovaných v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod (srov. rozh. č. 38/2005 Sb. roz. tr.).
11) Jestliže obviněný v rámci námitek, které mají naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukazuje na to, že trestní stíhání bylo vedeno na základě vadného usnesení o zahájení trestního stíhání s odkazem na to, že zahájení jeho trestního stíhání bylo předčasné, pak takové námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V souvislosti s odůvodněním této části dovolání (resp. odkazem na své námitky uplatněné již v jiných řízeních) považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že se Nejvyšší soud v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uvedeny a dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení.
12) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
13) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
15) V předmětné trestní věci byl obviněný (zjednodušeně řečeno) uznán vinným, že v období od července 2013 až do srpna 2014 ve dvou případech zakoupil na území České republiky a ve třiceti devíti případech dovezl do České republiky celkem 70 536,3 kg částečně odřapíkovaného tabáku, poté tento uváděl do volného oběhu tím, že jej po přesypání do menších pytlů, načechrání a někdy i zvlhčení rozvážel buď sám, nebo prostřednictvím kurýrů na své provozovny umístěné po celé České republice, na kterých byl opět přesypán do plastových boxů, a následně byl jako hnojivo či stelivo prodáván a balen zákazníkům na váhu dle jejich požadavků, kdy zákazníkům bylo umožněno si tabák přímo na prodejně za poplatek nařezat nebo nadrtit, přičemž se jednalo o tabák ke kouření podléhající spotřební dani z tabákových výrobků ve smyslu §101 odst. 1, 2, 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, z něhož neuhradil spotřební daň, a takto konal, ačkoli od počátku období byly jeho provozovny opakovaně kontrolovány orgány Celní správy ČR a tabák nalezený na prodejnách zajišťován jako tabák, u něhož nebylo prokázáno jeho zdanění .... způsobil zkrácením spotřební daně celkovou škodu ve výši 121 231 066 Kč, zkrácením DPH celkovou škodu ve výši 24 390 145 Kč, celkově na obou daních způsobil škodu ve výši 145 621 223 Kč.
16) Pokud námitky dovolatele směřovaly do zpochybnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu a do absence zjištění, zda se jednalo o výrobek, na který dopadají ustanovení zákona o spotřební dani, lze takové námitky považovat za námitky, které lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, avšak tyto jsou zjevně neopodstatněné, a to z důvodů níže uvedených.
17) Již soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že tabákové listy, které obviněný dodával buď sám, nebo prostřednictvím kurýrů na jednotlivé provozovny, sloužily dále k prodeji konečnému uživateli, a to ke kouření. Rovněž vzal za prokázané, že tabákové listy prošly procesem částečného odřapíkování, primárního sušení a následného zvlhčení.
18) Vedle shora zmíněných námitek obviněný svoji další argumentaci opřel o úvahu, že trestní senát obecného soudu není natolik odborně způsobilý, aby si vyřešil sám otázku, zda se v daném případě jednalo o tabákové výrobky ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bod ii), resp. čl. 5 odst. 1 písm. a) Směrnice rady 2011/64/EU, o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků, navíc za situace, kdy ani odborný a specializovaný senát Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Afs 26/2015 nebyl schopen danou odbornou otázku posoudit a musel požádat o posouzení Soudní dvůr EU.
19) V reakci na námitky obviněného zmíněné shora (viz bod 5, 16, 17 a 18) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést ve vztahu k zmíněným ustanovením Směrnice rady 2011/64 EU a znění zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, kromě úvah, které již v odůvodnění svých rozhodnutí (viz str. 14-15 rozsudku, či str. 3 odůvodnění usnesení) rozvedly soudy nižších stupňů, že Články 2, 3 a 5 směrnice 2011/64 (zařazené v kapitole 2 nadepsané „Definice“) stanoví:
Článek 2
1. Pro účely této směrnice se za tabákové výrobky považují:
a) cigarety;
b) doutníky a doutníčky;
c) tabák ke kouření:
i) jemně řezaný tabák k ruční výrobě cigaret,
ii) ostatní tabák ke kouření.
[...]
Článek 3
1. Pro účely této směrnice se za cigarety považují:
a) tabákové smotky, jsou-li určeny [jsou-li vhodné] ke kouření v daném stavu a které se nepovažují za doutníky nebo doutníčky [...]
b) tabákové smotky, které se jednoduchým neprůmyslovým postupem vkládají do dutinek z cigaretového papíru;
c) tabákové smotky, které se jednoduchým neprůmyslovým postupem balí do cigaretového papíru.
[...]
Článek 5
1. Pro účely této směrnice se za tabák ke kouření považují:
a) řezaný nebo jinak dělený tabák, kroucený nebo lisovaný do desek a vhodný ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování;
b) tabákový odpad dodaný k maloobchodnímu prodeji, na který se nevztahují článek 3 a čl. 4 odst. 1 a který je možné kouřit. Pro účely tohoto článku se tabákovým odpadem rozumějí zbytky z tabákových listů a vedlejší produkty získané při zpracování tabáku nebo při výrobě tabákových výrobků.
[...]“
Dále je také nutno zmínit ustanovení §101 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 95/2011 Sb. (dále jen „zákon o spotřebních daních“), které zní:
(1) Předmětem daně jsou tabákové výrobky.
(2) Tabákovými výrobky se pro účely tohoto zákona rozumí cigarety, doutníky, cigarillos a tabák ke kouření.
(3) Pro účely tohoto zákona se rozumí
[...]
c) tabákem ke kouření
1. tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek, a který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování,
2. tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli, který nespadá pod písmeno a) nebo b) a který je možné kouřit, [...]
(6) Tabákem ke kouření se pro účely tohoto zákona rozumí také výrobek, který obsahuje zcela nebo částečně i jiné látky než tabák a který splňuje ostatní podmínky uvedené v odstavci 3 písm. c) [...], nebo výrobek neuvedený v odstavci 3 písm. c), pokud je určen k jinému účelu než ke kouření a současně je možné tento výrobek kouřit a je upravený pro prodej konečnému spotřebiteli.
20) Jak již bylo shora uvedeno, obviněný své dovolání mj. vystavěl na pochybnosti, co je předmětem daně z tabákových výrobků, resp. na správném výkladu pojmu „tabákový výrobek“.
21) V souvislosti s předmětnou trestní věcí a posouzením námitek shora zmíněných obviněným je nutno uvést, že Směrnice Rady 2011/64/EU ze dne 21. června 2011, o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků ve třetím odstavci preambule uvádí, že jedním z cílů Smlouvy o Evropské unii je zachovat hospodářskou unii, jejíž vlastnosti se podobají vlastnostem vnitřního trhu, v jehož rámci existuje poctivá hospodářská soutěž. Pokud se jedná o tabákové výrobky, je předpokladem dosažení tohoto cíle, že v členských zemích nebudou daně ovlivňující spotřebu výrobků tohoto odvětví narušovat podmínky hospodářské soutěže a nebudou omezovat jejich volný pohyb v Unii. Z tohoto důvodu je třeba vymezit různé druhy tabákových výrobků, lišící se od sebe vlastnostmi a způsobem použití (čl. 4 směrnice Rady 2011/64/EU).
22) Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil skutkový stav věci, o němž pro orgány činné v trestním řízení neexistují důvodné pochybnosti. Námitky obviněného, které jsou soustředěny v konstatování, zda předmětné tabákové listy upravené způsobem, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze podřadit pod vybraný výrobek podléhající spotřební dani, posoudil jako účelové, neboť obviněný byl informován o tom, že ze zboží, které dodával a bylo prodáváno, má být daň placena.
23) V této souvislosti bylo soudy nižších stupňů poukázáno na výpovědi svědků, kterými bylo prokázáno, že od dopravy tabáku, přes jeho skladování, způsob prodeje a to včetně řezání, šlo o činnost, která směřovala k získání výrobku, způsobilého ke kouření. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně, že nařezání tabákových listů, které si prováděli jednotliví zákazníci, na řezačkách umístěných na prodejně za poplatek, přičemž prodavačky nařezaný tabák balily do menších pytlíků zákazníkům, ve kterých si zákazníci tabák odnesli, bylo jednoduchým postupem (laickou úpravou), a nebyla tedy nutná průmyslová úprava tabáku prodávaného obviněným ke kouření. Pro závěr, že obviněný uváděl do oběhu výrobek, který byl vhodný ke kouření bez dalšího „průmyslového zpracování“, svědčí nejen laická úprava tabáku – nařezání (viz shora), ale také to, že tento tabák byl, jak vyplynulo z výpovědí svědků, prodáván převážně v období, kdy zákazníci dostávali výplaty či dávky, tedy v období, kdy si tabák mohli zakoupit jako kuřivo a nikoli, že by byl prodáván v období např. vegetačního růstu rostlin, kdy by měl sloužit pěstitelům např. jako stelivo, či k hubení škůdců, jak nepřímo z argumentace obviněného vyznívalo.
24) Rovněž je nutno poukázat na závěry CTL, ze kterých sice vyplývá, že předmětné výrobky (tabákové listy) nelze bez další úpravy kouřit, avšak předmětné výrobky mohou být po nařezání či nadrcení použity k ubalení cigarety nebo k naplnění do cigaretové dutinky nebo lulky a potom je kouřit lze. Obviněný z této zprávy argumentuje pouze tou, v jeho prospěch vyznívající částí (že předmětné výrobky-tabákové listy nelze bez další úpravy kouřit), aniž by zmínil tu část, že po nařezání či nadrcení mohou být ke kouření použity. Právě potřebným vybavením zařízené provozovny, prodávající předmětné výrobky, nabízely zákazníkům možnost přípravy tabákových listů s pomocí řezacího zařízení (taková zařízení lze snadno vyhledat a pořídit v maloobchodní síti). V trestním řízení bylo rovněž prokázáno, že tyto výrobky byly primárně určeny k prodeji konečným spotřebitelům. Z výše uvedeného je zřejmé, že předmětné výrobky (tabákové listy) je třeba podrobit v jisté míře dalšímu postupu úpravy, avšak je jednoznačné, že nevyžadují žádné zpracování, jež by průměrný kuřák nedovedl provést. Ke stejnému závěru (ohledně laické úpravy tabákových listů) dospěla rovněž celní správa České republiky. Ve zprávě na webových stránkách Celní správy bylo uvedeno, že celními orgány byl v několika případech zjištěn prodej tabákového výrobku, deklarovaného jako „tabákové listy“. Výrobek je údajně, podle vyjádření prodejců, určen k dekoračním účelům, případně k aromatizaci vzduchu, případně k jiným účelům (hnojení, hubení škůdců apod.). Tyto tabákové výrobky, které jsou prodávány konečným spotřebitelům volně ložené, tzv. na váhu pod označením „tabákové listy“, jsou dle závěrů Celní správy předmětem spotřební daně jako tabák ke kouření, přičemž na této povinnosti nic nemění ani deklarovaný účel použití (celnisprava.cz, publikováno dne 17. 4. 2013). Za takových okolností má Nejvyšší soud ve shodě s Krajským soudem v Hradci Králové (ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 6/2015) a Vrchním soudem v Praze (ve věci sp. zn. 3 To 97/2015) za to, že předmětné výrobky jsou vhodné ke kouření „bez dalšího průmyslového zpracování“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/64. Tyto výrobky rovněž naplňují znaky (první podmínka) tabáku ke kouření podle téhož článku. Předmětné výrobky lze jako takové považovat za „ostatní tabák ke kouření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bodu ii), a tudíž za „tabákové výrobky“ podléhající spotřební dani ve smyslu §101 odst. 1, 2, 3 písm. c), 6 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.
25) Pokud obviněný v podaném dovolání vedle zpochybnění objektivní stránky předmětného zločinu zpochybňoval také subjektivní stránku s argumentací, že „je nutno posoudit zda došlo k porušení zákona a zda obviněný jednal v úmyslu porušit zákon, když je dána zásadní výkladová nejednotnost předmětné problematiky“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Ze skutkového zjištění i odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný „takto konal, ačkoli od počátku období byly jeho provozovny opakovaně kontrolovány orgány Celní správy ČR a tabák nalezený na prodejnách zajišťován jako tabák, u něhož nebylo prokázáno jeho zdanění“ (viz str. 2 rozsudku). Ve vztahu k tomuto zjištění a prokázání úmyslu obviněného ve vztahu k předmětnému zločinu lze zmínit např. výpověď svědkyně D. D., která potvrdila, že byla přítomna celním kontrolám, o čemž dostala protokol a bylo jí známo od celníků, že z prodeje tabákových listů měli platit spotřební daň, a to říkala obviněnému (shodně také svědkyně H. K.). Z výpovědí svědků a odposlechů rovněž vyplývá, že na základě konzultací s dalšími osobami měl obviněný vědomost o tom, že tabákové listy podléhají spotřební dani, což nepřímo potvrzuje skutečnost, že obviněný instruoval své zaměstnance, aby v některých případech před kontrolou schovali tabákové listy (svědkyně K., M.). Rovněž tak mu bylo známo, že uvedený tabák je používán ke kouření (svědkyně D., nepřímo svědek S.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti je Nejvyšší soud toho názoru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Výše uvedené skutečnosti vylučují „aplikovat na jeho jednání ustanovení trestního zákoníku o právním a skutkovém omylu ve smyslu §18 a §19 tr. zákoníku“, čehož se obviněný bez bližšího odůvodnění v dovolání dožadoval.
26) Za bezpředmětné rovněž považuje Nejvyšší soud odkazy obviněného na použití zásady ultima ratio či zásadu in dubio pro reo. V souvislosti s porušením zásady „in dubio pro reo“ je potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, kde tento jednoznačně vyjádřil závěr, že odkaz na porušení zásady in dubio pro reo má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod. Pokud jde o porušení zmíněné zásady, pak je nutno uvést, že jde o procesní institut, který nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Navíc je nutno uvést, že ani z pohledu principů vyplývajících z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, kdy může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového zjištění rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor (takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.), nebyl mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, shledán důvod pro takový postup. Pokud jde o použití zásady „ultima ratio“, pak z ustanovení §13 tr. zákoníku vyplývá, že „trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně“. Ve vztahu k uvedenému je potřebné blíže odkázat na rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., kdy např. z bodu II.) zmíněného rozhodnutí vyplývá, že „úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečnosti společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Ze skutkového zjištění přitom vyplývá způsob a doba páchání trestné činnosti, i upozornění na povinnost platit daň stejně jako výše daně, která nebyla zaplacena, přičemž uvedená skutečnost odůvodnila právní kvalifikaci jednání obviněného v kvalifikované skutkové podstatě §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Při zjištění těchto skutečností je odkaz obviněného na použití zásady ultima ratio nepřípadný.
27) Argumentaci obviněného, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť hmotně právní posouzení věci a rozhodnutí o vině a trestu závisí na posouzení předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru EU Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 28/2015, nelze podle názoru Nejvyššího soudu přisvědčit. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03 (přiměřeně IV. ÚS 591/14) vyplývají okolnosti (tři skupiny důkazů), za kterých lze dovodit porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení. V předmětné trestní věci (jak již mj. bylo rovněž zmíněno pod bodem 26 tohoto usnesení) jsou dovoláním napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů. Za takového stavu dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují zmíněnou vadu (extrémního nesouladu, porušení práva na spravedlivý proces), jak mj. vyplývá také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souladu s ústavněprávním požadavkem byla též soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
28) Závěrem k námitkám obviněného, kterými zpochybňuje objektivní stránku trestného činu, a nekompetentnost trestního senátu rozhodnout o výkladu některých pojmů (zpracování, průmyslová výroba, tabákový výrobek) v souvislosti s jeho trestním stíháním, když ani odborný a specializovaný senát Nejvyššího správního soudu nebyl schopen odbornou otázku posoudit a věc předložil Soudnímu dvoru EU, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že se ztotožňuje s postupem Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, pokud v předmětné trestní věci neshledaly důvody pro přerušení trestního stíhání a vyčkání rozhodnutí Soudního dvora EU. Závěry, ke kterým trestní senáty na základě provedených a hodnocených důkazů v předmětné trestní věci dospěly jsou v souladu s následně vydaným stanoviskem, které bylo dne 15. 12. 2016 předneseno generálním advokátem Nilse Wahlem k předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru EU Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 28/2015, a podle jeho stanoviska (věc C-638/15, Eko-Tabak s. r. o. proti Generálnímu ředitelství cel) sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy nebo jejich části, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách nadrcením nebo ručním nařezání kouřit (bod 3 stanoviska), jsou vhodné ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/64. Tyto výrobky naplňují, fyzické znaky tabáku ke kouření podle téhož článku. Předmětné výrobky lze jako takové považovat za „ostatní tabák ke kouření“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bodu ii), a tudíž za „tabákové výrobky“ podléhající spotřební dani (bod 45 stanoviska).
29) S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. F. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o žádost obviněného o odklad výkonu rozhodnutí, nebyly pro uvedený postup splněny podmínky uvedené v §265h odst. 3 tr. ř. (příp. §265o odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. února 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu