ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.188.2017.3
sp. zn. 6 Tdo 188/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2017 o dovolání, které podal obviněný D. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 8 To 97/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 22/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 To 97/2016-533, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2016, č. j. 57 T 22/2015-509, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 8. 2016, č. j. 57 T 22/2015-509 , byl obviněný D. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 27. 7. 2014 v době okolo 00.30 hodin v J. n. N. po krátkém pokřikování mezi M. R. a S. C. přes plot zahrady u domu č. p. … v ulici P. vyběhl obžalovaný z této zahrady do spojovací uličky mezi ulicemi P. a M., kde fyzicky napadl M. R., kterého chytil zezadu za hlavu a zvrátil mu ji do prudkého nefyziologického záklonu s maximem pohybu v oblasti dolní krční a horní krční páteře, čímž došlo u poškozeného k prudkému a násilnému extenčnímu pohybu hlavy a krční páteře směrem vzad, zlomenině 7. krčního obratle s prolomením horní krycí lišty, odlomení příčného výběžku sedmého krčního obratle, subluxaci šestého a sedmého krčního obratle se schodovitou deformací páteřního kanálu s výrazným posunem, útlakem a zhmožděním míchy s úplným výpadkem motorických funkcí horních končetin, zlomenině horních obratlových těl třetího a čtvrtého hrudního obratle s hematomem podél páteře ve výši dolní krční a horní hrudní páteře, tedy závažným zraněním, v jejichž důsledku poškozený dne 17. 8. 2014 v nemocnici v Užhorodu zemřel.
2. Obviněný byl odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit Krajské nemocnici Liberec škodu ve výši 755.278 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. R. a F. R. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 To 97/2016-533 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 27. 7. 2014 v době okolo 00.30 hodin v J. n. N. po krátkém pokřikování mezi M. R. a S. C. přes plot zahrady u domu č. p. … v ulici P. vyběhl obžalovaný z této zahrady do spojovací uličky mezi ulicemi P. a M., kde fyzicky napadl M. R., přesně nezjištěným způsobem tak, že u poškozeného došlo ke zvrácení hlavy do prudkého nefyziologického záklonu s maximem pohybu v oblasti dolní krční a horní krční páteře, čímž došlo u poškozeného k prudkému a násilnému extenčnímu pohybu hlavy a krční páteře směrem vzad, zlomenině 7. krčního obratle s prolomením horní krycí lišty, odlomení příčného výběžku sedmého krčního obratle, subluxaci šestého a sedmého krčního obratle se schodovitou deformací páteřního kanálu s výrazným posunem, útlakem a zhmožděním míchy s úplným výpadkem motorických a senzitivních funkcí dolních končetin a výrazným výpadkem motorických funkcí horních končetin, zlomenině horních obratlových těl třetího a čtvrtého hrudního obratle s hematomem podél páteře ve výši dolní krční a horní hrudní páteře, tedy závažným zraněním, v jejichž důsledku poškozený dne 17. 8. 2014 v nemocnici v Užhorodu zemřel.
4. Odvolací soud obviněného odsoudil podle §146 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené Krajské nemocnici Liberec škodu ve výši 755.278 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené M. R. a F. R. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Kyseláka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný s poukazem na to, že odvolací soud věc skutkově uzavřel tak, že „zranění poškozeného bylo způsobeno zvrácením jeho hlavy dozadu“ , aniž by bylo zjištěno, jak k tomuto došlo ( „Konkrétní způsob, jakým odsouzený poškozenému zranění popsané ve skutkové větě výroku o vině způsobil, nelze stanovit.“ ), vyslovuje nesouhlas s jeho právním závěrem, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům mohl a měl vědět, že takový (pozn. smrtelný) následek může způsobit. Nesouhlasí, „ že svým jednáním, byť z nedbalosti, vědět měl a mohl“ . Dovolatel namítá, že „[k]valifikace dle čtvrtého odstavce ani z pohledu nedbalosti neodpovídá skutečnému stavu proběhlé situace“ a „má za to, že vzhledem ke všem okolnostem případu měl být použita toliko kvalifikace dle ust. §146 odst. 1 tr. zák. za použití §16 tr. zák.“.
7. Z uvedeného důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal skutkové a právní závěry odvolacího soudu a podle §265 písm. l ) tr. ř. navrhl, aby „výše uvedené rozsudky soudu I. a II. stupně byly zrušeny a věc byla přikázána k novému rozhodnutí v napadeném výroku o vině, uloženém trestu a náhradě škody, neboť v tomto výroku nebylo přihlédnuto k spoluzavinění poškozeného“.
8. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 20. 1. 2017, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku obviněného.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
15. Podstatou dovolání obviněného je vyslovení nesouhlasu s aplikací kvalifikované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a to v důsledku namítaného nedostatku nedbalostního zavinění smrtelného následku. Takto pojímaná námitka vyhovuje obsahovému zaměření uplatněného dovolacího důvodu.
16. Jelikož vzhledem k takto vznesené dovolací námitce neshledal Nejvyšší soud zákonných předpokladů k tomu, aby o dovolání obviněného rozhodl některým ze způsobů upravených v §265b odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal podle §265b odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení a následně dospěl k závěru o důvodnosti mimořádného opravného prostředku obviněného.
17. Důvodnost dovolání je dána tím, že při konfrontaci věcného obsahu obviněným uplatněné námitky s tím, co vyjadřuje popis skutku obsažený ve výroku napadeného rozsudku a toho, co stran zdůvodnění užité právní kvalifikace tohoto skutku uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, je třeba dojít k závěru, že řešení vyjádřenému v napadeném rozsudku nelze přisvědčit.
18. Odvolací soud, jenž se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ve vztahu ke svému skutkovému zjištění, jehož podstatou je závěr o blíže nespecifikovaném fyzickém napadení poškozeného dovolatelem (mimo tzv. skutkové věty výroku viz též str. 5 rozsudku: „… obžalovaný poškozeného napadl přesně nezjištěným způsobem, tak, že u něj došlo ke zvrácení hlavy do prudkého nefyziologického záklonu, což mělo za následek poranění, jež vedlo k jeho smrti.“ ), uvedl, že toto jeho jednání „kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, neboť ani přímý, ani nepřímý úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nebo smrt u něho nebyl prokázán, přičemž smrtelný následek svého jednání obžalovaný zavinil z hlediska subjektivní stránky přinejmenším formou nevědomé nedbalosti dle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“.
19. Důvod, pro který odvolací soud dospěl k závěru, že smrtelný následek dovolatel zavinil „přinejmenším formou nevědomé nedbalosti dle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“ , však označený soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nevyložil. Tento nedostatek jeho rozhodnutí vyniká o to více, uváží-li se, že odvolací soud vyšel z toho (rovněž str. 5 rozsudku), že „v daném případě se jednalo o zranění při běžných fyzických střetech nikoliv obvyklé a současně o zranění s překvapivě tragickým smrtelným následkem, kdy by byl pro laika těžko předvídatelným i následek spočívající v těžké újmě na zdraví“.
20. Dovolacímu soudu se jeví neseznatelným, na základě jakých skutečností činí odvolací soud, v návaznosti na právě uvedené (tj. při východisku, že „by byl pro laika těžko předvídatelným i následek spočívající v těžké újmě na zdraví“ ), svůj právní závěr o nedbalostním zavinění smrtelného následku dovolatelem. Ten buduje na tvrzení: „[t]oho, že takový útok (pozn. podle odvolacího soudu útok, ‚ … ať již vedený jakýmkoli ze tří znalcem popsaných možných způsobů‘ ) může mít za následek i zranění závažnější, třeba i mající charakter těžké újmy na zdraví, a případně i smrti, si obžalovaný mohl a měl být vědom“. Důvod tohoto hodnocení, tj. že smrtelného následku si dovolatel mohl a měl být vědom, odvolací soud neuvádí.
21. V dané souvislosti musí být připomenuto, že zavinění pachatele trestného činu (a jedno zda ve formě úmyslné či nedbalostní) není presumováno, nýbrž musí být prokázáno důkazy k tomu provedenými nepochybným způsobem. I stran této části skutkových zjištění, jež jsou nezbytná pro stanovení příslušné formy zavinění pachatele, se uplatňují obecná pravidla týkající se tvorby skutkových závěrů (tj. včetně pravidla in dubio pro reo ). Není-li zavinění v zákonem vyžadované formě prokázáno výpovědí obviněného (v podobě jeho doznání, jež se nepříčí poznatkům plynoucím z jiných důkazů), musí být prokázáno na základě jiných důkazů (zpravidla se odvozuje z prokázaného způsobu jednání pachatele, v němž se vnitřní složka jeho jednání zobrazuje navenek).
22. Na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, v němž je zavinění smrtelného následku obviněným budováno na poznatku nezbytnosti působení vysoké intenzity násilí ( „Obžalovaný si měl a mohl uvědomit, že při útoku na člověka vysokou intenzitou násilí proti horní části trupu či hlavě, je riziko i smrtelného zranění.“ ), rozsudek soudu odvolacího takovou argumentaci neobsahuje.
23. Z uvedeného plyne, že porovná-li se argumentace soudů obou stupňů, jež se k otázce zavinění smrtelného následku váže, pak alespoň nějaké vodítko lze nalézt pouze v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten při vymezení konkrétního způsobu napadení poškozeného dovolatelem ( „… chytil zezadu za hlavu a zvrátil mu ji…“ ) mohl svůj úsudek odvozovat od posouzení představové složky vážící se k jednoznačně specifikovanému způsobu útoku, tj. působení fyzické síly vyvolané konáním obviněného na označenou část těla poškozeného. Naopak při skutkovém zjištění soudu odvolacího, podle něhož dovolatel poškozeného „fyzicky napadl… přesně nezjištěným způsobem“ , nic takového činit nelze. Nezmiňuje-li navíc odvolací soud ani intenzitu útoku dovolatele, pak posouzení dodržení, resp. překročení kritérií povinné opatrnosti (viz níže) vlastní skutkový popis úrazového děje v rozsudku obsažený neumožňuje. Není-li vyjádřeno, z jakých příčin došlo k prudkému nefyziologickému záklonu s maximem pohybu v oblasti dolní krční a horní krční páteře, v jehož důsledku došlo k dále popsaným poraněním páteře poškozeného, pak lze stěží odpovědným způsobem posuzovat otázku zavinění dovolatele vážícího se k úmrtí poškozeného. To tím spíše, že napadený rozsudek odvolacího soudu – stejně jako rozsudek soudu nalézacího (viz jeho skutková věta odsuzujícího výroku a odůvodnění) neobsahuje v rámci skutkového zjištění uvedení příčiny úmrtí poškozeného, jež podle dosavadních odborných závěrů znalce citovaných v rozsudku soudu prvního stupně (str. 7) „bylo s největší pravděpodobností blížící se jistotě selhání dechové funkce na základě nějaké zánětlivé komplikace, která byla očekávatelná“.
24. S připomenutím obecných předpokladů, tj. že nedbalost, jako druhá forma zavinění (mimo úmyslu) je obecně vymezována tak, že „pachatel zanedbáním povinné opatrnosti způsobí nezamýšlený následek“ (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 192), přičemž k závěru o nedbalostním zavinění pachatele je nezbytné naplnění nejen kritéria objektivního (žádajícího od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, což znamená, že pokud objektivní kritérium není upraveno žádnými zvláštními předpisy ani uznávanými pravidly, je třeba zachovávat takovou opatrnost, která je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním na konkrétním místě sám vyvolal – srov. rozh. č. 17/1978 Sb. rozh. tr.), nýbrž i kritéria subjektivního. Právě uvedené vyjadřuje to, že podstatou nedbalosti je „nezachování určité míry opatrnosti ze strany pachatele posuzované podle kriterií, která stanoví trestní zákon“ (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. B. Beck, 2012, s. 292).
25. Jinak vyjádřeno nedbalost není dána již tím, že bylo porušeno určité objektivně stanovené kritérium – míra povinné opatrnosti. Objektivní vymezení nedbalosti je pouhým nutným základem. Ke stanovení odpovědnosti za nedbalost je třeba brát v úvahu i hledisko individuální.
26. Při tomto pojímání se pak subjektivním vymezením nedbalosti rozumí míra opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Přitom je třeba zohlednit zejména
a) osobní vlastnosti a zdravotní stav pachatele (např. vzdělání, kvalifikaci, zaměstnání, životní zkušenosti, duševní rozpoložení apod.),
b) okolnosti konkrétního případu (místo, čas a prostředí spáchaného činu; mohou to být okolnosti existující nezávisle na pachateli i stav vyvolaný jeho přičiněním).
27. Trestní odpovědnost je budována na odpovědnosti subjektivní (tj. za zavinění). Důslednému uplatnění zásady odpovědnosti za zavinění pak odpovídá jedině spojení hlediska objektivního a subjektivního. O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu a k osobním poměrům pachatele.
28. Takto prezentovaná teoretická východiska (např. Šámal, P. a kol., opus citovaný výše) běžně aplikovaná v praxi trestních soudů sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/2016, v němž označený soud mimo jiné uvedl následující skutečnosti: „Nedbalostní zavinění vyjadřuje vnitřní stav mysli pachatele v době inkriminovaného jednání a jeho subjektivní vztah k němu. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně prokázaných soudy. Zanedbání potřebné míry opatrnosti nelze dovozovat jen na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty – došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. … Mají-li soudy vyhodnotit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti – zda byla naplněna kritéria nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem – jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek byť jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Tz 9/86 či Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008). Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem… platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé…“.
29. Lze dodat, že uvedená kritéria posuzování nedbalosti se uplatňují jak v případech trestných činů kulpózních, tj. tehdy, pojí-li se nedbalostní zavinění se znaky objektivní stránky vymezující základní skutkovou podstatu trestného činu, tak v případě, že se nedbalostní zavinění váže ke znaku kvalifikované skutkové podstaty, tj. např. k těžšímu následku, jako v případě kvalifikací, jež užily soudy nižších stupňů.
30. Vyjde-li se z toho, na čem závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku založil odvolací soud, pak z hlediska namítaného nedostatku zavinění těžšího následku obviněným [zpochybňovaný je závěr o zavinění smrtelného následku v podobě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] je nutno konstatovat, že jeho právní závěr je nepodložený. Jak již výše uvedeno, pro vyslovení odpovědnosti dovolatele touto právní kvalifikací je nezbytné prokázat, že přestože tento nevěděl, že svým jednáním může takové porušení (způsobení smrti poškozeného) způsobit , takovou vědomost mít měl a mohl (slovy zákona: … ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl ) . Nic takového odůvodnění napadeného rozsudku, s odkazem na konkrétní skutková zjištění k posuzovanému skutku se vztahující, neobsahuje. Hmotně právní posouzení skutku vymezeného v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku je v důsledku tohoto poznatku vadné. To proto, že napadený rozsudek důvodnost právní subsumpce zjištěného skutku pod zákonné znaky (kvalifikované) skutkové podstaty užité soudem druhého stupně neprokazuje, což lze doložit nedostatečností zdůvodnění právní kvalifikace skutku v odůvodnění rozsudku.
31. Na základě tohoto zjištění dospěl dovolací soud k závěru, že je odůvodněno vyhovět petitu obsaženému v dovolání obviněného, jenž se domáhal zrušení jím napadeného rozsudku odvolacího soudu.
32. Protože je Nejvyšší soud povinen podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, musí se vyslovit i ke způsobu, jakým odvolací soud ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně přistoupil. Vadnost jeho procesního postupu shledává dovolací soud v nedodržení podmínek §259 odst. 3 tr. ř., za nichž soud druhého stupně sám ve věci rozhodl rozsudkem. Citované ustanovení totiž stanoví, že tímto způsobem může odvolací soud rozhodnout jen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se přitom může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) proved, důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
33. Podle názoru dovolacího soudu nevzniká pochybnost o tom, že se odvolací soud od skutkových zjištění soudu nalézacího odchýlil. Nejenže poněkud jinak vymezil následky útlaku a zhmoždění míchy ( „… s úplným výpadkem motorických a senzitivních funkcí dolních končetin a výrazným výpadkem motorických funkcí horních končetin“ ), nýbrž zejména podstatným způsobem zasáhl do skutkových zjištění stran vlastního mechanismu vzniku zranění poškozeného (viz výše uvedené nahrazení zjištění nalézacího soudu „… chytil zezadu za hlavu a zvrátil mu ji“ závěrem o neprokázané konkrétní aktivitě dovolatele). K této změně odvolací soud přistoupil, aniž by tak učinil za splnění zákonem předvídaných procesních postupů. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 528-531) plyne, že odvolací soud žádné dokazování, nejen provedením nového důkazu, ale ani formou zopakování některého z důkazů provedených před nalézacím soudem postupem podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. neprovedl. Změnil-li soud druhého stupně za tohoto stavu věci, tj. aniž by provedl ve veřejném zasedání o odvolání jakékoli dokazování, nalézacím soudem učiněná skutková zjištění, podmínky upravené §259 odst. 3 tr. ř. svým postupem zjevně nedodržel.
34. Z důvodu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz body 17. až 29. tohoto usnesení) přistoupil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ke zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 To 97/2016-533.
35. Při zvažování toho, zda je dostačující zrušení toliko označeného rozhodnutí, či je nezbytné zrušit i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, dospěl dovolací soud k poznatku, že skutečnosti dále uvedené odůvodňují vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí až soudu nalézacímu. Současně se zrušením rozsudku soudu odvolacího proto zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (a dále při aplikaci §265k odst. 2 tr. ř. rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující).
36. Již výše bylo uvedeno, že ani skutková zjištění soudu prvního stupně není možno (z důvodů dále uvedených) pokládat za dostatečná. Oba soudy nižších stupňů dosud skutkově uzavřely tak, že to byl dovolatel, kdo fyzicky napadl (podle nalézacího soudu jím uvedeným způsobem, podle soudu odvolacího nezjištěným způsobem) poškozeného a tomuto přivodil smrtelné zranění. Oba soudy shodně zjistily, že k útoku došlo dne 27. 7. 2014 a k úmrtí poškozeného dne 17. 8. 2014. Jak již zmíněno, žádný ze soudů (ať již ve výrokové části rozsudku, tak v části odůvodnění vymezující skutkové zjištění) neuvedl, co bylo bezprostřední příčinou úmrtí poškozeného. Nerozlišeno tak zůstalo, jaký konkrétní zdravotní následek útoku nastal ihned po napadení poškozeného a jaký pak v důsledku dalšího vývoje.
37. Dovolací soud tímto konstatováním nemíní vyjádřit to, že by ve všech případech (zejména míněno tehdy, nevznikne-li o zavinění smrtelného následku pachatelem) bylo nezbytné v rámci skutkových zjištění vyjádřit, že např. ihned po útoku byla poškozenému způsobena porucha zdraví odůvodňující závěr, že pachatel mu způsobil těžkou újmu na zdraví v některé z alternativ §122 odst. 2 tr. zákoníku (kterýžto následek je pak konzumován následkem smrtelným), avšak v některých případech (a tak tomu je i v případě posuzovaném) takové vyjádření bude zcela žádoucím.
38. Již ve výrokové části odsuzujícího rozsudku by totiž měla být uvedena ta zjištění, která odůvodňují závěr o naplnění objektivní stránky daného trestného činu, tj. taková, která by nepochybným způsobem svědčila o existenci příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a nastalým následkem. V případě hodnoceném je tedy nezbytné (má-li být vůbec uvažováno o trestní odpovědnosti obviněného i za přivození smrtelného následku), aby již ve výroku rozsudku v rámci tzv. skutkové věty byly vyjádřeny takové skutečnosti, z nichž by plynulo, že k úmrtí poškozeného došlo z příčin, jež mají původ ve zranění jím (dovolatelem) způsobeném (tj. s vyloučením okolností, které by způsobily tzv. přetržení kauzálního nexu). Takové vyjádření je patrně reálné, neboť samotný dovolatel existenci příčinného vztahu mezi svým jednáním (v dovolání předchozí obhajovací verzi stran mechanismu vzniku zranění neuplatňuje) a smrtelným následkem nezpochybňuje. V daném směru nevyvolávají pochybnosti ani odborné závěry obsažené ve zpracovaném znaleckém posudku – soud prvního stupně v souvislosti s citací odborných závěrů znalce zmiňuje (str. 7 rozsudku), že „[v] posuzovaném případě došlo k úmrtí pacienta, které nebylo možno z medicínského hlediska odvrátit“ .
39. Není třeba podrobněji vysvětlovat, neboť zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (v případě objektivní stránky na jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi), že samotné zjištění o existenci příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a (těžším) následkem nedostačuje pro závěr o jeho trestní odpovědnosti v podobě aplikace příslušné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Takovým zjištěním je prokázána toliko objektivní stránka dané skutkové podstaty. Pro závěr o vině je nezbytné prokázat, že přivození těžšího následku pokrývá zavinění pachatele alespoň ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 písm. b) tr. zákoníku (což je případ kvalifikací zvolených soudy nižších stupňů), nevyžaduje-li zákon i v takovém případě jeho zavinění úmyslnou formou [např. §272 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku].
40. Bylo zmíněno, že v daném směru se soudy danou otázkou dostatečně nezbývaly. Lze sice konstatovat, že soud prvního stupně v rámci citace odborných závěrů znalce uvedl i údaj, podle něhož příčinou (str. 7 rozsudku) „bylo s největší pravděpodobností blížící se jistotě selhání dechové funkce na základě nějaké zánětlivé komplikace, která byla očekávatelná“ , avšak ani jeden ze soudů již nezmínil, zda a proč lze takový závěr (očekávatelnosti úmrtí poškozeného) pojit s představovou složkou dovolatele. Jinak vyjádřeno, bez zhodnocení tohoto poznatku nelze dospět k přesvědčivému závěru o zavinění tohoto těžšího následku obviněným, neboť nelze vyloučit, že konkrétní zjištění o charakteru poranění může vést k odlišným prognózám stran jeho vývoje a možností jeho léčení u odborníka (zejména specialisty v daném oboru) a jiné u běžného člena lidské populace.
41. Z tohoto pohledu se jeví nezbytným, aby soudy (výslechem znalce) objasnily, zda a v čem se charakter zranění poškozeného odlišoval od případů, v nichž současná úroveň lékařské vědy a jí odpovídajících zvolených medicínských postupů umožňuje jedince se zraněnou páteří uchovat při životě, byť ochrnutého. V návaznosti na tato zjištění pak soudy budou muset zvážit, zda bylo v možnostech dovolatele, s ohledem na konkrétní zjištění stran vlastního spáchání činu, takový následek předvídat alespoň v podobě vymezené zněním §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
42. Stran vlastní právní kvalifikace činu nelze ve stávajícím stavu objasněnosti skutku činit právně závazné závěry. Otázka, k jakému následku (tj. prostému ublížení na zdraví či těžké újmě na zdraví) směřoval úmysl dovolatele, se pojí se skutkovým zjištěním, stejně tak jako otázka zavinění těžšího následku (ať již jím bude těžká újma na zdraví nebo smrt). Lze nicméně konstatovat, že pro případ, že se neprokáže zavinění dovolatele ke smrtelnému následku, neznamená tato skutečnost, že je automaticky vyloučeno jeho zavinění ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Pokud toto zavinění nebude mít podobu úmyslu (úmyslná forma by v takovém případě odůvodnila čin kvalifikovat podle §145 odst. 1 tr. zákoníku), přichází v úvahu kvalifikace podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, bude-li dovozeno nedbalostní zavinění tohoto těžšího následku.
43. Popis skutku ve výrokové části je odvislý od vyhodnocení důkazní situace, které soudy provedou. V případě, že shledají dovolatele trestně odpovědným i za přivození smrtelného následku, je třeba (jako tomu bylo v napadených rozhodnutích) vyjádřit tuto okolnost v tzv. právní větě rozsudku při popisu skutku. V případě jiném bude třeba do tzv. skutkové věty výroku rozsudku uvést pouze takové skutečnosti, které z hlediska zdravotního postižení poškozeného budou vyjadřovat soudy užitou právní kvalifikaci skutku. Širší skutková zjištění (zahrnující úmrtí poškozeného), vůči nimž nebude možné trestní odpovědnost obviněného dovodit (např. pro absenci vyžadovaného zavinění smrtelného následku, popř. z jiných důvodů), lze pak zmínit v odůvodnění rozsudku.
44. S ohledem na to, že soudy rozhodly o povinnosti dovolatele uhradit škodu v podobě náhrady nákladů vynaložených na léčení poškozeného, se jeví důvodným, aby skutečnost, že poškozený byl v příslušném nemocničním zařízení hospitalizován, byla vyjádřena v rámci popisu skutku.
45. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Ve věci posuzované se toto ustanovení projevuje v tom, že soud prvního stupně je povinen doplnit dokazování k objasnění výše vyložených otázek, které se týkají prokázání zavinění dovolatele k následku jeho trestného činu. Stran otázek právních se odkazuje na výše uvedené pasáže týkající se zavinění.
46. Podle §265s odst. 2 tr. ř., bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože rozsudek odvolacího soudu, jímž byl dovolatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, byl Nejvyšším soudem zrušen jen na podkladě dovolání obviněného (tj. dovolání podaného ve prospěch obviněného ), nemůže být dovolatel uznán vinným přísnějším trestným činem, byť by soud prvního stupně na podkladě nového zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že důkazní situace tuto odůvodňuje. Konkrétně vyjádřeno to znamená, že právní kvalifikace obsažená v jeho rozsudku ze dne 1. 8. 2016 (tj. vina zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku) je z důvodu nutnosti respektování citovaného ustanovení trestního řádu vyloučena.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu