ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.218.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 218/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 409/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 162/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 1 T 162/2015, byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě nákladů léčení Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku 2010,- Kč.
2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 409/2016, tak, že je podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl jakožto opožděné.
II.
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
4. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 1 T 162/2015, podal ihned po jeho vynesení odvolání a do protokolu o hlavním líčení konaném dne 29. 6. 2016 bylo zachyceno jeho vyjádření, že „bude proti rozsudku podávat odvolání“. Takto podané odvolání pak později ustanovený obhájce doplnil a odůvodnil podáním ze dne 3. 10. 2016. Odvolání tak bylo podáno včas a následným doplněním a odůvodněním nabylo i všechny náležitosti včasného a řádného opravného prostředku podle §248 a §249 tr. ř. K tomu obviněný dodal, že nebyl vyzván k odstranění vad odvolání ani k jeho doplnění podle §251 tr. ř. Odvolací soud však přesto jeho odvolání zamítl jako opožděné. Dospěl totiž k závěru, že „pro futuro“ formulovaný výrok obviněného po vynesení rozsudku soudu prvního stupně je nedostatečný pro podání opravného prostředku. Úvahám odvolacího soudu sice není možno upřít smysluplnost, ovšem meritorní rozhodnutí je třeba přijímat s vědomím, že znalosti i vyjadřovací schopnosti obviněného nelze se znalostmi a schopnostmi soudu ani porovnat. Pokud je odvolacím soudem připuštěno, že obviněný měl být soudem prvního stupně řádněji poučen, pak sám tento fakt jasně dokládá nerovnost sil v okamžiku, kdy obviněný (tehdy bez pomoci obhájce) výrok ohledně opravného prostředku před soudem prvního stupně formuloval. Řádně poučen ani vyzván k opravě či doplnění odvolání přitom nebyl ani později. Byl proto přesvědčen, že odvolání řádně podal, a při osobní poradě později ustanovenému obhájci z toho důvodu uložil, aby odvolání nepodával, protože si je podal sám. Uvedené skutečnosti obviněný shrnul v konstatování, že byl postupem odvolacího soudu zbaven svých procesních práv.
5. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 409/2016, a přikázal mu, aby odvolání projednal a rozhodl o něm. Souhlasil přitom s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
6. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po připomenutí institutu odvolání v obecné rovině uvedla, že obviněný reagoval na vyhlášení rozsudku a poučení o opravných prostředcích větou „já budu podávat odvolání“. Šlo o autentický projev samotného obviněného, u něhož byla splněna podmínka včasnosti i formy, neboť bylo podáno ústně do protokolu. Obviněný tak učinil u soudu, který v jeho věci rozhodoval v prvním stupni. Z reakce obviněného bylo patrno, že chce využít svého práva na podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí v jeho věci. Z uvedeného je podle státní zástupkyně možné dovodit, že reakce obviněného byla podáním odvolání, které však nesplňovalo všechny náležitosti obsahu. Ze soudní praxe je přitom všeobecně známo, že obvinění u hlavního líčení vyjadřují svoji vůli velmi kusým způsobem, a tzv. slovíčkaření, zda se obviněný vyjádřil v čase budoucím, vede k přílišnému formalismu. Státní zástupkyně proto shledala, že obviněný podal odvolání proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Klatovech včas. Z webové databáze Ministerstva spravedlnosti InfoSoud pak podle ní lze usuzovat, že k obdobnému závěru dospěl i soud nalézací, neboť pod sp. zn. 1 T 162/2015 u Okresního soudu v Klatovech je záznam, že byl podán opravný prostředek ve věci dne 29. 6. 2016. Písemné rozhodnutí si obviněný převzal ve vazbě (v jiné trestní věci), kdy mu byl se zřetelem k ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. soudem ustanoven obhájce, jemuž byl rozsudek nalézacího soudu doručen dne 12. 9. 2016. Do 8 dnů od tohoto doručení nebylo soudu doručeno žádné další podání v této trestní věci ze strany obviněného či jeho obhájce. V této situaci měl nalézací soud vyzvat obviněného k odstranění vad odvolání a určit mu lhůtu, avšak žádnou výzvu obviněnému neučinil. K úvahám odvolacího soudu stran bohaté trestní minulosti obviněného, který by z toho důvodu měl být poměrně kvalifikovaně seznámen se svými právy, nelze podle státní zástupkyně přihlížet. Nelze totiž nesplnit zákonem stanovenou poučovací povinnost jen proto, že dotyčná osoba již byla několikrát trestně stíhána a obdobného poučení se jí již v jiných věcech dostalo. Následné „Doplnění odvolání“ tak nelze podle státní zástupkyně považovat za první podání odvolání obviněného. Dodala, že zákonná úprava odvolání výslovně nezakazuje měnit rozsah, v němž je rozsudek soudu prvního stupně napadán a důvody odvolání i po uplynutí odvolací lhůty. Není výjimečně vyloučeno doplňovat odvolání i po uplynutí lhůty k jeho podání (viz rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud měl pohlížet na odvolání obviněného jako na včas podané a brát na zřetel také „Doplnění odvolání“ ze dne 3. 10. 2016, které je fakticky doplňuje. Tím by bylo zachováno právo obviněného na přístup k soudu druhého stupně, a tedy i jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces.
7. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 409/2016, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 409/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.) (druhá alternativa) . Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.
12. V posuzovaném případě lze konstatovat, že uplatněné námitky formálně odpovídají první alternativě uvedeného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky (a tím i dovolání) zjevně neopodstatněné.
13. V daných souvislostech je na místě připomenout následující skutečnosti. Dne 29. 6. 2016 vynesl soud prvního stupně v hlavním líčení dvě rozhodnutí, a to rozsudek č. j. 1 T 162/2015-234, jímž uznal obviněného vinným dvěma skutky, které kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a uložil mu za to trest, a dále usnesení č. j. 1 T 162/2015-241, jímž postoupil jinou věc obviněného k projednání a rozhodnutí, zda svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přestupku, orgánu příslušnému k projednání přestupků pro Město Klatovy. Po vynesení těchto rozhodnutí, vysvětlení jejich významu a po poučení o opravných prostředcích obviněný uvedl: „Já budu podávat odvolání“. Dotčený rozsudek i usnesení si převzal dne 22. 7. 2016, kdy byl vzat do vazby v jiné trestní věci. Dne 5. 9. 2016 mu byl ustanoven obhájce JUDr. Petr Kubeš, PhD., jemuž byl mj. zmíněný odsuzující rozsudek doručen dne 12. 9. 2016. Následně, dne 3. 10. 2016, podal jmenovaný obhájce podání označené, stručně řečeno, jako doplnění odvolání obviněného, v němž uvedl, že proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání do protokolu o hlavním líčení hned po vynesení rozsudku, při skončení hlavního líčení dne 29. 6. 2016, a že pokud je v tomto protokolu zachyceno vyjádření obviněného ve smyslu, že „bude proti rozsudku podávat odvolání“, nechť je tento výrok obviněného brán jako podání odvolání, což bylo vůlí a smyslem vyjádření obviněného. Následovalo shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, jenž shledal, že citované vyjádření obviněného učiněné do protokolu po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nebylo podáním odvolání, že odvoláním bylo až podání učiněné jeho obhájcem dne 3. 10. 2016, které však bylo opožděné, jelikož lhůta k podání odvolání uplynula osmým dnem od doručení rozsudku obhájci (tedy dnem 20. 9. 2016).
14. Meritem věci tedy byla otázka, zda projev obviněného učiněný do protokolu o hlavním líčení dne 29. 6. 2016 spočívající ve slovech „já budu podávat odvolání“ byl podáním odvolání (do protokolu) či nikoli, neboť od jejího vyřešení se odvíjelo posouzení toho, zda obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání včas a zda tedy rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
15. V obecné rovině lze uvést, že na odvolání jakožto jedno z řady podání činěných v trestním řízení se vztahují obecné požadavky stanovené v §59 tr. ř., podle něhož se podání posuzuje podle svého obsahu , i když je nesprávně označeno. Podat je může mj. obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, a to ve lhůtě 8 dnů, která se počítá ode dne doručení opisu rozsudku. Podat je lze před doručením opisu rozsudku, avšak až po jeho vyhlášení. Lze tak učinit i ústně do protokolu. Musí být jasným a nepochybným projevem vůle oprávněné osoby, že odporuje určitému rozsudku. Musí z něj být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, ve kterých výrocích rozsudek napadá a jaké vady rozsudku nebo řízení, které mu předcházelo vytýká (§249 odst. 1 tr. ř.). Neobsahuje-li odvolání všechny stanovené obsahové náležitosti ani přes řádné poučení (§125 odst. 2 a §249 odst. 1 tr. ř.), výzvu a poskytnutí součinnosti k odstranění vad a upozornění na důsledky nesplnění dané výzvy (§251 odst. 1, odst. 2 tr. ř.), je to důvodem k odmítnutí odvolání bez věcného projednání (§253 odst. 3 tr. ř.).
16. Odvolací řízení, v němž má dojít k meritornímu přezkumu rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházejícího řízení, může být provedeno pouze tehdy, je-li podáno oprávněnou osobou včasné odvolání splňující náležitosti svého obsahu. Nutno ovšem současně zdůraznit, že při absenci včasného odvolání nabývá rozsudek soudu prvního stupně právní moci, a to bez ohledu na to, zda v případě nedostatku náležitostí odvolání postupoval soud prvního stupně podle §251 tr. ř. V dané věci je, jak již shora uvedeno, klíčovou otázkou, zda bylo citované prohlášení obviněného podáním odvolání, a zda tak podal odvolání včas (dlužno totiž dodat, že podání, označené jako doplnění odvolání obviněného, bylo jeho obhájcem učiněno až po uplynutí lhůty pro podání odvolání). Podle názoru Nejvyššího soudu se s touto otázkou odvolací soud, dospěl-li k závěru, že „nebylo do protokolu podáno odvolání“, nezávadně vypořádal. Lze tedy na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. V těchto souvislostech je na místě připomenout závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů (v posuzované věci ovšem pouze v řízení odvolacím), s nimiž se příslušné soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud přesto považoval za vhodné zmínit následující skutečnosti.
17. Při posouzení prohlášení obviněného z hlediska ustanovení §59 odst. 1 tr. ř. je zapotřebí vzhledem k povaze této věci (tj. interpretaci prohlášení „já budu podávat odvolání“ na konci hlavního líčení) vycházet z jazykového výkladu. Se zřetelem k pravidlům jazyka českého lze konstatovat, že slova „já budu podávat odvolání“ vyjadřují jednoznačně čas budoucí, tedy sdělují, že osoba je vyslovující deklaruje, co chce v budoucnu (tj. pro futuro ) učinit, aniž by tak činila již v okamžiku vyslovení těchto slov. Pro vyjádření toho, co činí v současnosti, odpovídají např. formulace „odvolávám se“ nebo „podávám odvolání“, z nichž je obsahově patrno, že osoba vyslovující je používá času přítomného a vyjadřuje tak, že svůj opravný prostředek uplatňuje nyní. Jiný výklad by odporoval všeobecným zásadám vyjadřování v českém jazyce. Nerozlišovat mezi časem přítomným a časem budoucím by znamenalo popření významu těchto jazykových kategorií jako základních jazykových dorozumívacích a současně co do časového hlediska rozlišovacích prostředků. V takovém případě by nebyl jasný rozdíl mezi dějem současným (přítomným) a dějem budoucím. Dlužno přitom dodat, že rozlišování času přítomného, minulého a budoucího je nejen v právu, nýbrž i v každodenním životě zcela běžné a bezproblémové, a to nepochybně i pro právní laiky. Vyjádření učiněné pro futuro tedy nelze posuzovat jako řádné podání s právními účinky s ním spojenými .
18. V těchto souvislostech lze přisvědčit argumentu, který vyslovil soud druhého stupně, když připomněl soudní praxi v řízení adhezním. Podmínkou rozhodnutí v tomto řízení je uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, které se ovšem musí stát způsobem a formou, jež nevzbuzují pochybnosti, že poškozený skutečně požaduje náhradu. Za řádný návrh nelze považovat např. vyjádření poškozeného, že „…bude požadovat náhradu v plné výši či v plném rozsahu…“, „…se připojí s nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení …“, „…se připojí s náhradou k trestnímu řízení až v řízení před soudem…“ apod.
19. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem a skutečnostem rozvedeným v rozhodnutí soudu druhého stupně není možno považovat citované vyjádření obviněného za podání odvolání (do protokolu). Za této situace bylo jeho odvoláním až podání obhájce označené jako doplnění odvolání obviněného. To však bylo podáno až po uplynutí osmi dnů navazujících na den, kdy byl opis rozsudku soudu prvého stupně obhájci obviněného doručen (viz shora). Jednalo se tudíž o odvolání opožděné. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže je podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl. Za tohoto stavu věci nebyl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. věcně naplněn.
20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu